6. Za
Plazil se po břiše v trávě, cítil každý její trs a jeho pružné, hladké tělo klouzalo po tvrdých kamenech, stojících mu v cestě. Upřeným pohledem sledoval svůj cíl, nemohl si dovolit spustit ho ani na malou chvíli z očí… Pán by se zlobil… moc by se rozzuřil, kdyby udělal sebemenší chybu…kdyby mu unikl sebemenší detail…
Vnímal každý pohyb objektů kolem sebe, byl připravený v okamžiku zaútočit na možné nebezpečí… avšak když se v jeho blízkosti náhle s hlasitým prásknutím objevil muž v otrhaném oblečení a s ještě ztrhanější tváří, v první chvíli nemohl přemoci překvapení a v další bylo příliš pozdě - muž se vydal k chatrně vyhlížejícímu domu a pán mu přeci zakázal přibližovat se k němu na menší vzdálenost… měl se jen dívat… poslouchat… muž mu neublíží, nezpozoroval ho…
Znovu se skryl do stínů v nízké proláklině, kde na něj nedopadalo sporé světlo z přízemního okna – jediného zdroje světla v jinak tmavé noci… bylo vidět obrysy několika osob, postávajících zřejmě v kuchyni… Nic jiného zajímavého však nezaznamenal.
Otočil se odevzdaně k odchodu, aby přinesl další nudné hlášení svému pánu, když z domu zazněl zděšený a zároveň nevěřícný výkřik ženy, kterou celou dobu sledoval stejně jako všechny obyvatele domu…
Harry se probudil ze záhadného snu, který se stal ještě tajemnějším, když Harry po chvíli zjistil, že si z něj pamatuje jen útržky. Rozhodně však na první pohled poznal, kde se sen odehrával. Doupě přirostlo Harrymu k srdci dost na to, aby jej rozeznal i za tak nepříhodných podmínek. Také tušil, že ten sen nebyl jen tak obyčejný…
Všechny tyto myšlenky však na chvíli vypustil z hlavy, když si konečně začal všímat, kde se to ocitl. Ležel na pohodlné posteli, povlečení nádherně vonělo a lehké pokrývky byly vyrobeny z materiálu, s kterým se Harry nikdy předtím nesetkal. A teď toho litoval – měl pocit, že nikdy nebude mít vůli vylézt z nich, jak byly příjemné na dotek.
Stočil pohled na místnost, ve které se nacházel. Byla honosně a útulně zařízená. Postel s nebesy, noční a pracovní stůl, šatní skříň a pár poliček byly jediným nábytkem v pokoji, ale množství doplňků dodávalo ložnici na přepychu. Když si je Harry pozorněji prohlédl, všiml si mistrovského zpracování každého kousku dřeva, kovu či plátna. Materiály byly zručně vyzdobeny do nejmenšího detailu. Vyřezávaná ornamenty na sebemenší části dřeva, glazurované vázy s roztodivnými květinami i umělecké kování dveřních pantů vyvádělo Harryho z míry. Něčí ruce se tady pěkně vyřádily…
Potom co se rozhlédl po místnosti, začal zkoumat sám sebe. Smrtelné zranění na boku už nevnímal, zůstala však po něm ohyzdná jizva. Cítil se podivně odpočatě, jako znovuzrozený. Také byl naplněn zvláštním pocitem míru a pohody, byl vyrovnanější než kdy jindy. Ve vzduchu vnímal stejné rozpoložení jako ve svém nitru. Měl pocit, že místo, kde se nachází, je prosyceno svěžestí a nevídanou čistotou, kterou neměl šanci ještě zažít.
Pomalu se zvedal z postele, pobídnut zjištěním, že jeho tělesná schránka je plná znovu nabyté energie a za účelem podívat se ven pomalu vykročil směrem k oknu na protější straně místnosti.
Než však stačil dojít až k němu, ozvalo se jemné zaklepání z druhé strany dveří. Po chvíli čekání do pokoje vstoupila malá holčička ne starší šesti let. Drobnou ručkou si pohrávala s černými vlasy, které lemovaly její mandlově zbarvenou tvář. V druhé ruce nesla umělecky vybroušený skleněný pohár s průzračnou tekutinou. Zářivě se usmála, když zpozorovala, že je Harry vzhůru.
„Konečně ses probral, začínali jsme mít o tebe strach,“ promluvila jemným, typicky dětským hláskem s podivným přízvukem a upřela na něj svůj pohled. Když se Harry podíval do jejích očí, zalapal po dechu. Dítě nemohlo mít více než šest zim za sebou, ale její oči by Harry přisuzoval spíš stoleté stařeně. Zračila se v nich moudrost a dlouhá léta zkušeností.
Nebylo divu, že ze sebe překvapený Harry nevydal ani hlásku, dívka však nerušeně pokračovala, jakoby si ničeho nevšimla:
„Promiň pokud se pletu, ale mluvíš anglicky?“
Harry se vzchopil jen na jemné kývnutí hlavy, dítěti ale zřejmě jeho nemluvnost nevadila.
„Myslela jsem si to. Jinak bys asi křičel ze spaní jiným jazykem. Teda, párkrát si vydával podivné syčení, ale tu řeč neznám a už vůbec ji neovládám, takže moje lámavá angličtina ti bude muset stačit. Mimochodem jmenuji se Nanna,“ při posledních slovech k němu natáhla ruku.
Ten ji poněkud váhavě stiskl: „Harry…“
Nedokázal nepřemýšlet o jejím podivném chování – na malou holčičku byla neobvykle zdvořilá. Už se však zbavil prvního překvapení a zeptal se, statečně se snažíc použít vyrovnaný hlas: „Kde to jsem?“
„Někdo tomu tady říká prostě ,Místo za obloukem‘,“ začala s menším odmlčením, „učení často používají latinu – ,Trans vita‘, v překladu ,Za životem‘, ale já jako většina tady máme nejraději označení ,Oira Arda‘ - ,Věčný Svět‘. Podle mě však ani jeden s názvů není přesný a moc ti na tvou otázku neodpoví. Radila bych ti prostě se podívat z okna,“ jemně pokynula rukou k výhledu z místnosti.
Harry z toho přívalu informací nevěděl hlavu ani patu, přesto bez váhání přistoupil k oknu, zvědav, co se za ním jeho očím skrývá.
Na první pohled si všiml, že okno sice má rám, též umě vyzdobený, ale skleněné tabulky naprosto pozbýval. Stavitelé zřejmě nepočítali s žádnými nepřízněmi počasí, před kterými by museli pokoje ochránit.
Pohled dolů do údolí mu doslova vyrazil dech. Před očima se mu rozkládalo to nejkrásnější město, jaké kdy spatřil. Nebylo zrovna největší, ale množství věží, fontán, zdobených domů ze stejného křišťálově čistého mramoru a jistý pořádek v uspořádání celého města ho vyváděly z míry. Lidé v ulicích vzrušeně pobíhali sem tam a ještě více přikrášlovali svá obydlí. Vyvěšovali všude malované lampióny a fáborky Harry spatřil na každém domě. Rozhodně zde však neviděl žádné stožáry s elektrickým vedením, žádné silnice s auty. Připadalo mu to jako středověké město, ale mnohem pěknější než na obrázcích z učebnic. Chyběla mu tady ještě jedna věc – město neobepínaly žádné hradby, jakoby obyvatelé předpokládali od svého okolí naprosté bezpečí.
Za městem se rozléhala překrásná krajina, plná rozkvětlých rostlin, jako by tu vládlo pořád jaro. Velkolepé hory lemovaly město ze všech stran, avšak pod nimi v údolí se rozléhaly hluboké lesy, lemující řeku, která s četnými vodopády tekla z jednoho konce na druhý. Ničím nerušená příroda si tu žila vlastním životem.
Harryho ten pohled naprosto učaroval. Hleděl na tu krásu tak zaujatě, že když se mu po boku objevila malá postavička, byl to pro něj šok:
„Normálně bys na ulici neviděl ani živáčka a už vůbec ne ho spěchat, ale po dlouhém čase se tu něco děje. Přišel jsi ty a my tu nové tváře nevídáme zrovna často. Ale kvůli tobě tolik slávy není, neboj. To se konečně znovu Erisedští vrací k nám.“
„Erisedští?!“
„Ach, ty jsi nikdy neslyšel o Erisedských jednorožcích? Možná v nějakých knihách…“odmlčela se, ale když na ni Harry stále nechápavě hleděl, jala se vysvětlovat.
„Předpokládám, že jednorožci a pegasové ti něco říkají. Výborně, to hodně zlehčuje situaci. Tak teď si představ jednorožce s křídly, tisíckrát vynásob jeho moc, schopnosti a krásu a před očima se ti objeví pravý obraz Erisedského jednorožce. Je to to nejčistší a nejmoudřejší stvoření, jaké znám a podle toho se tu také těší vážnosti. Pravidelně po deseti letech se vracejí do údolí a pro nás je to pochopitelně velká událost.“
Harry se pozorněji podíval na lampióny a zdobení některých domů a všiml si, že hlavním okrasným motivem je opravdu jednorožec s křídly.
„To oni stvořili tento svět, jim vděčíme za vše, co tu vidíš…“ chtěla pokračovat, ale přerušilo ji hlasité zakručení Harryho žaludku.
„Panebože, co jsem to za hostitelku, přirozeně už musíš mít velký hlad a já se tu s tebou vybavuji. Myslím, že je přibližně čas oběda, snad něco připravené bude. Pojď za mnou, po cestě ti vysvětlím vše, co budu moci.“
Harry měl silné nutkání pokračovat ve výslechu své malé společnice, ale když se jeho žaludek ozval po druhé, nechal otázky na později. Před odchodem jsi ještě obléknul lehounký plášť, který našel uložený v šatní skříni. Látka byla vyrobená se stejného materiálu jako sněhobílá košile a kalhoty, které měl na sobě. Harry si připadal slavnostně oblečený snad jako ještě nikdy – látka byla skvostná a drobně vyšívaná – avšak pravděpodobně to bylo jen všední ošacení.
Následoval dívenku dlouhou chodbou až se klenutou bránou dostali na ulici. Procházeli kolem mramorových domů, které si teď Harry mohl prohlédnout pozorněji. Zblízka vypadaly ještě krásnější než když se díval z okna. Lidé, kolem kterých procházeli, se zastavili v činnosti a pozdravili je strohým ale vstřícným pokynutím hlavy, hned se však vrátili ke své práci. Většina byla tmavé pleti stejně jako Nanna a jen párkrát Harry zahlédl skutečně dospělého člověka. To vše vnímal jen okrajově, víc se soustředil na slova holčičky, která sebejistě vykračovala před ním a vedla ho spletitými uličkami až k honosně vypadající budově s rozsáhlými otevřenými terasami.
„Erisedští v dávných dobách žili pospolu s lidmi, ale jak se začaly objevovat čím dál více špatné lidské vlastnosti a Země ztratila svou čistotu, vytvořili si svůj vlastní svět. Svět podle jejich pravidel, kde vše bude stvořeno pro jejich potřebu. Jejich moc byla tak veliká, že to dokázali. Tato zem je vytvořena podle jejich zásad a potřeb, my bychom tu vůbec neměli být.
Abys věděl, Erisedský jednorožec se dožívá obrovského počtu let. Dá se říct, že jsou prakticky nesmrtelní. A stejně tak pomalu stárne i všechno kolem. Rostliny, zvířata a i my, hrstka lidí. Jenže naše mysl, chápaní a už vůbec ne rozum nejsou určeny pro takové množství let. Tělo zůstává stejné, ale duch stárne přirozenou rychlostí. Hodně z nás tu často propadá v zoufalství pro staletí, která máme nevyhnutelně před sebou. Ty jsi mladý, ještě to tak nevnímáš, ale já tu žiji už přes sto let a začínám to pomalu chápat.“
Přišli až k budově a až teď si Harry všiml, že terasy jsou plné nízkých stolků s polštářky okolo. Vstoupili na jeden takový balkón a Nanna ho neomylně vedla k vyššímu stolu, který se prohýbal pod množstvím mis s masem, přílohami, ovocem a zeleninou. Dívenka si na prázdný talíř nabrala od každého trochu a sedla si k nejbližšímu stolku na pohodlný polštář. Harry si vzal dvakrát tolik jídla a po jejím vzoru se usadil naproti ní.
Po prvním soustu Nanna pokračovala ve výkladu. Harry se ani nepokoušel na nic ptát, věděl, že na otázky bude čas později a také tušil, že Nanna nemá v lásce přerušování. Proto potichu seděl na svém polštáři a ládoval se vším možným.
„Erisedští vytvořili dva průchody na tento svět – ale pro lidi jsou oba jednosměrné, nikdo se odtud nemůže vrátit zpět. Většina lidí, do které patřím i já, se sem dostala pozemským obloukem. Pro mudli i čaroděje zůstává jednou velkou záhadou. Mnoho kolem je z výzkumných výprav, které se naslepo vydaly do neznáma. Tento oblouk se nachází na Africkém kontinentě, blízko mého kmene. To on mě sem poslal, jako obět našim bohům. Dělají to tak pravidelně každých deset let.“
Chvíli se odmlčela a Harry v jejích očích zahlédl zasněný výraz. Zřejmě si na něco vzpomněla a Harry taktně chvíli počkal, než se zase vrátí do přítomnosti.
„No a ten druhý průchod – vede z Rozcestí. Ale neměla bych o tom mluvit, je to dost ošemetné téma, ne každý se o tom rád baví… Já osobně bych to raději neslyšela nikdy, nikdo by neměl vědět, co je tam dál…“
„To je v pořádku,“ ozval se konečně po dlouhé chvíli trochu ochraptěle Harry, „já jsem přišel právě odtud.“
„Ach, tak to trochu mění situaci. Vím, že se to teď možná nehodí, ale musím ti to říct hned, aby sis dále nedělal žádné naděje, protože by byly naprosto zbytečné,“náhle se na něj nedívala tak lítostivě jako po celou dobu jejich rozhovoru, ale v jejím pohledu Harry našel něco jako pohrdavost, „ nevím, co tě přinutilo rozhodnout se právě pro tuhletu cestu, avšak jedno musíš vědět – odtud se nedostaneš. Mnoho jiných se vydalo na rozcestí doprava s nadějí, že se živí a zdraví vrátí zpět mezi své blízké. Krásná představa, ale vpravdě se teď toulají někde v hlubokých lesích, samotní jen se svým zoufalstvím. Tedy je tu jedna výjimka, někdo se zpět dostal, ale za příliš vysokou cenu…“
Harry se poslední věty hned chytil a to Nanně potvrdilo její domněnku: „Raději bych tě viděla běhat šíleného v divočině, než aby ses vydal stejnou cestou jako On. Ale o této záležitosti tu s tebou nikdo nebude chtít mluvit a chraň se o tom začínat rozhovor. Pokud budeš chtít najít odpovědi, musíš se zeptat někde jinde. A pokud ti ještě něco můžu poradit, nikde se nezmiňuj, odkud jsi přišel. Nechej lidi raději v nejistotě, než aby se na tebe dívali skrz prsty a měli se před tebou neustále na pozoru. Lidé tady žijí příliš minulostí…“ tentokrát si byl už Harry jistý, že se na něj dívala s jistou dávkou pohrdání.
„No, vidím, žes dojedl, tak můžeš začít s prohlídkou. Troufám si tvrdit, že se ti tu pár let bude líbit, dokud se ti všechno neomrzí. Ale první dojem je důležitý, takže jdeme...“
„To jste všechno udělali vy?“ poukázal Harry na zdobení všech budov, kolem kterých procházeli.
„Dny jsou tu dlouhé a jejich příliš mnoho. Na každé věci, kterou stvoříme, si dáme pořádně záležet. Je na to dost času. Všechno, co tu vidíš, vzniklo našima rukama, bez pomoci jakýkoliv kouzel. Je to jedna z možností, jak si krátit čas. Kdyby některý z nás chtěl, může za zlomek vteřiny stvořit úplně identické město, taková tu přechováváme mocná kouzla, ale k čemu by to bylo?“
Procházeli dál městem a dívenka ani na chvíli nepřestala mluvit, jakoby chtěla Harrymu sdělit co nejvíc informací. Jemu to vůbec nevadilo, ale všechen ten příval zpráv přijímal trochu zmateně. Po pár minutách dorazili k obrovské budově, kolem které se hemžil největší počet lidí.
„Ach, tohle je jeden z našich největších pokladů – knihovna, zdroj a centrum veškerého našeho vědění. Není snad tady člověka, který by do ní nepřispěl jakýmkoliv svým dílem. Jestli chceš, můžeme si jít prohlídnout.“
Harrymu se sice představa návštěvy knihovny, když tu všude bylo tolik novinek, moc nezamlouvala, ale to už ho Nanna přiváděla ke klenuté a vznešeně vypadající bráně rozlehlé budovy. Když jí prošli, pochopil Harry, že to vůbec není jen jeden dům, ale obrovský areál staveb táhnoucí se až na druhý konec města. Nanna ho vedla k asi největší budově přesně naproti bráně. Vešli dovnitř a Harryho okamžitě do nosu praštila známá vůně pergamenu a inkoustu. Kam jen dohlédnul se táhly vysoké regály, plné zatuchlých knih a pergamenových svitků. Tvořily jakousi chodbu, ústící ke zavřeným dveřím na druhé straně od Harryho. Ten se k nim už samozřejmě vydal, když ho zastavila Nannina ručka:
„Ne tak rychle, bude ještě hodně dlouho trvat, než se za ty dveře podíváš. Že je někdo na tebe milý ještě neznamená, že ti bezmezně důvěřuje.“
„Co za nimi je?“
„Musíš si uvědomit, že někteří z nás jsou tu už celá staletí. To znamená, že také pocházejí z doby staletí před tvým narozením. A z těch dob si také pamatují všechna kouzla, mocné a některé tak strašlivé, že je lidé všude jinde raději zapomněli. Jenže tady jsou zapsány v knihách a my pochopitelně opatrně vybíráme ty, kteří k nim mají přístup.“
Dál už se k tomuto tématu nevraceli a pokračovali v prohlídce. Harry se postupně seznamoval s celým městem, s jeho obyvateli a částečně i s jejich zvyklostmi. Nanna ho vedla množstvím spletitých uliček až se v nich Harry pomalu přestával orientovat a když se najednou objevili před domem, odkud v poledne vyšli, byl dokonale zmatený.
„Pro nějaký čas se tu můžeš zabydlet, mám tu místa stejně dost. V budoucnu se můžeš poobhlédnout po nějakém vlastním bydlením, mám ale takový pocit, že teď se budeš zabývat úplně jinými věcmi. Je tu teď neobvyklý ruch, ale ani tak tě nemůžeme zanedbat. Takže za pár dní bude svolána městská rada, kde by ses měl představit všem. Do té doby můžeš čas trávit jak chceš, avšak vyvaruj se jakýmkoli problémům. Pro začátek by nebylo dobré, udělat si tu špatné jméno. Uvidíme se snad u večeře,“ s tím se s ním rozloučila před dveřmi jeho pokoje a vydala se po svých.
Když za sebou zaklapl dveře, zmoženě se svalil na postel. Zabořil se hluboko do peřin a chvíli tak zůstal ležet, ohromen novými dojmy z celého odpoledne. Po chvíli nepřítomného hledění do prázdna se namáhavě postavil a jal se lépe prohlédnou pokoj.
V pracovním stole se nacházelo pár čistých pergamenů, zářivě bílé pera a zapečetěné kalamáře s inkoustem. Když otevřel šatní skříň, všiml si svých starých šatů, úhledně poskládaných na dně a také pár dalších neznámých kousků oblečení. V nočním stolku objevil věci, které měl tenkrát v Doupěti u sebe – jedno balení Maxižvýkaček, kapesník a též fotku jeho kamarádů a kmotra, jak spolu s ním sedí pod starým dubem na bradavických pozemcích. Když se na tu fotku podíval, musel začít intenzivně mrkat, aby zahnal podivné štípaní v očích. Podruhé se svalil na postel i s fotografií v ruce a ponořil se do vzpomínek.
Ten večer se na večeři už nedostavil.