5. Rozcestí
„ Vítej, Harry.“
Okamžitě se otočil za hlasem. V tu chvíli tmavá kobka zmizela a nahradilo ji zářivé světlo, až si Harry musel zakrýt oči, jak ho ta změna oslepila. Když si aspoň trochu přivykl, začal se kolem sebe zuřivě rozhlížet. Všude se však rozléhala neprostupná mlha, pod jejímž hustým závojem nedokázal nic rozeznat. A už vůbec nikde nespatřil žádnou postavu, která ho před chvílí mohla oslovit.
„Kdo jste?“ zvolal slepě do bílého moře kolem.
„Na začátku konverzace je sice zvykem se představit, ale v našem případě to hádám není nutné. Já tvé jméno znám. Pokud se jedná o mně… mám mnoho jmen a stejně ti ani jedno nic neprozradí. Proč se tedy zatěžovat. Nějaká další otázka?“ ozval se prostorem opět onen zastřený melodický hlas, aniž by Harry spatřil jeho původce.
Harryho kupodivu ani nenapadlo nic namítat, taková autorita z hlasu sálala. Místo toho hned vyhrkl příval jiných otázek, které ho už beztak nezvladatelně pálily na jazyku: „Kde to jsem? Co se stalo s mým tělem? Co se vůbec stalo se mnou?“
V okamžiku, kdy se odmlčel, mlha začala řídnout. Po chvíli už dokázal rozeznat několik objektů, jejichž nejasné rysy se začaly vynořovat z ustupující mlhy. Po Harryho levé ruce se objevil kamenný oblouk, za nímž spatřil desítky mlhavých vznášejících se postav. Přímo naproti něj stála skvostná, zlatě tepaná brána. Napravo si nevšiml ničeho jiného než hustšího chuchvalce mlhy, která byla natolik neprostupná, až ji mohl považovat za pevné těleso.
„Kde jsi? Někdo tomu říká Rozcestí, ale ty to nazvi, jak sám uznáš za vhodné. Je to tvoje místo, uvnitř tebe a přece jinde. Máš právo vymyslet si své vlastní jméno.
Co se týče dalších otázek - obávám se, že Pán zla měl v něčem pravdu. Jsi mrtvý, Harry, a právě stojíš před posledním rozhodnutím, které tě kdy čeká. A tvé tělo… myslím, že si dokážeš představit, co se s ním postupem času stane. V každém případě teď leží v kamenné hrobce Voldemortových předků.“
Hlas se na chvíli odmlčel, jako by přesně věděl, že Harry teď ze všeho nejvíc potřebuje čas na vstřebání oněch vět.
„Nebudu tě zdržovat, Harry. Jak jsem řekl, čeká tě poslední rozhodnutí. Sám jsi už viděl, co jedna cesta může znamenat; jsem si jistý, že víc pobídek nepotřebuješ.“
Harry skoro viděl ruku, jež mu dobrosrdečně kynula k zlaté bráně, přestože žádná taková paže zjevně neexistovala. Přesto ještě nevykročil vpřed, i když věděl, že jeho rozhodnutí dávno padlo. Pouhá lidská zvědavost ho zdržela na místě.
Otočil hlavu doleva.
Chvíli pozoroval nejasné postavy za kamenným obloukem, než se odvážil vyslovit svoje domněnky nahlas.
„Tohle je tedy ten výběr? Tudy se lidé dostávají zpátky na zem jako… duchové?“ ukázal na kamenný oblouk, vzpomínaje na slova, která mu před pár týdny neochotně věnoval Skoro bezhlavý Nick. „A tudy…“ otočil se zpátky k bráně, „to je cesta dál, že ano?“
„Přesně tak, Harry, přesně tak.“
Víc Harry nepotřeboval. Podle Nickových slov na něj za tou bránou čeká Sirius. A nejenom on. Neexistovala možnost, že by se kdy rozhodl jinak.
Pomalu udělal první nejistý krok k bráně, druhý a třetí už byly odhodlanější. Pak už chvatně natáhl ruku a dotkl se kovu. Pod jeho dotekem zlato příjemně hřálo; nikdy by neřekl, že kov může být tak teplý, aniž by k tomu měl nějakou příčinu. Zprvu se nic nedělo, ale pak se ozvalo hlasité cvaknutí a Harry zřetelně ucítil, jak brána povolila.
Naposledy zaváhal. Pootočil hlavu a kradmo se podíval za sebe. Nevěděl, co hledá. Jen na něj doléhala nevyhnutelnost cesty, na které se nikdy nemůžete obrátit zpátky. Přestože se neuvěřitelně těšil na všechno, co za branou spatří, chtěl okamžik, kdy jí projde, co nejvíc oddálit. Nechápal sám sebe; není to snad chvíle, po které jistým způsobem tak dlouho toužil? Zatřepal hlavou a otočil se znovu k bráně.
Právě když se obracel, padl mu pohled na hustý obláček mlhy, který už vůbec obláčkem nebyl. Uvědomil si, že se z něj stal další oblouk, tolik odlišný od toho protějšího. Zářivě bílý mramor se ztrácel v pozadí z bílé mlhy, přesto byl natolik zřetelný, aby Harry poznal roztodivné rytiny, které se táhly po celém vnějším okraji. Na rozdíl od kamenného oblouku za ním nebylo vidět nic jiného než stejná mlha, která se vznášela i kolem Harryho.
Byla to pro něj z poloviny nechtěná záminka, aby ruku rychle stáhl zpět z brány. „Co je támhleto?“
„Co myslíš, Harry?“
„Ten oblouk napravo,“ dodal Harry.
„Ach, myslel jsem si, že ty jej uvidíš. Skutečně, vůbec mě nepřekvapuje, že to tak je.“ Tentokrát zněl hlas mnohem zaujatěji. „Abys tomu rozuměl, ne každý ho dokáže spatřit. Pro valnou většinu je oblouk neviditelný.“
Harry chvíli čekal, jestli se mu dostane víc dostačující odpovědi, ale neznámý zřejmě neměl v úmyslu něco konkrétního prozrazovat. Což byl nejlepší způsob, jak Harryho na odpovědi ještě víc navnadit.
„To je dost dobře možné, ale k čemu mi to bude?“
„K čemu ti to bude?!“ opakoval netrpělivě hlas. „Pokud vidíš cestu, můžeš se po ní vydat. Pak už záleží jen na ní, kam tě zavede. Tedy pokud z ní nesejdeš.“
Harry si jen netrpělivě odkašlal; připadalo mu zbytečné do třetice opakovat stejnou otázku.
„Teď už ti nic neuteče, Harry, nemáš kam spěchat. Mluvit v náznacích ještě nikomu neublížilo. Nikdy nepochopím, kam vy lidé tak spěcháte. Váš život je jen samý shon a pak si stěžujete, že jste si ho ani nestačili užít!“
Něco v Harryho výrazu muselo hlas zastavit v dalším pokoušení Harryho trpělivosti.
„Jak jsi správně pochopil, nalevo je cesta, která je viditelná jen pro kouzelníky – zavede tě znovu do světa živých, ale budeš zde přebývat jako nejnižší forma existence s minimální šancí ještě něco dokázat. Vpředu tě čeká jedno velké neznámo, ale samozřejmě i tví rodiče, Harry. A napravo… musím se přiznat, že ani já přesně nevím, co tahle cesta znamená. Můžu ti jen říct, že ji nevidí zdaleka všichni a ještě míň se jich po ní vydalo. Možná z toho důvodu, že - pokud si dobře pamatuji - se z ní vrátil jen jeden jediný člověk.“
Po té poslední větě Harryho zvědavost opadla. Znovu položil ruku na teplý kov brány.
V tom okamžiku se však zase ozval hlas, poprvé bez Harryho vyzvání.
„Dříve než vejdeš, měl bych ti připomenout, že už z ní není cesty ven. Na druhou stranu se brána neotvírá. Uvědomuješ si to dobře?“
Harry nepatrně přikývl, nevěda, kam se směr rozhovoru ubírá.
„A uvědomuješ si taky, co tvé rozhodnutí ve světě způsobí?“
Harry znejistěl, ale ruku z brány nespustil.
„Zapomněl jsi na Voldemortova slova; na věštbu, která byla pro vás dva vyslovena; a co nejhorší, i na své přátele? Necháš je tam stát samotné proti Voldemortovi, přestože moc dobře víš, že ty jediný můžeš v tomto boji uspět?“
Harry netušil, kam hlas míří. Za to moc dobře věděl, co s ním jeho slova dělají. Nevnímal výčitky, které na něj dopadaly; v uších mu znělo jediné slovo. Nemohl vystát, aby mu jej někdo připomínal zrovna v této chvíli.
„Zas ta pitomá věštba! Já se o ni neprosil! Udělal jsem pro svět tolik věcí a kolik jsem jich od něj dostal kdy zpátky?! Já vám řeknu kolik – zabili mi rodiče; musel jsem žít deset let u nenáviděných příbuzných, kteří by ve svém domě raději viděli tucet skvorejšů než mě; celý kouzelnický svět se na mě dívá skrz prsty,“ vypočítával, „a… ještě mi vzal jediného člověka, který stál při mně! A teď mi ještě vyčítáte, že si chci vzít to, co mi po právu patří stejně jako každému jinému člověku! Tak mně neosočujte, že jsem na svět a své povinnosti zapomněl, já na ně myslel až přespříliš dlouho!“
Zatřepal hlavou a snažil se uklidnit. Nemělo smysl se rozčilovat; stejně pořád vůbec netušil, jaký smysl má jejich rozhovor. Měl už dávno tou branou projít.
„Jsem mrtvý,“ a, vzpomínaje na Brumbálova slova, pokračoval, „ze smrti nevede žádná cesta, ani kouzla to nedokážou. Ať už mi budete spílat jakkoliv, vrátit se nemůžu.“
„Ano, to máš zajisté pravdu. Ze smrti se už nikdo nevrátí. Ale opravdová smrt je až za ní.“ Harry se bezmyšlenkově otočil na zlatou bránu, i když neviděl žádnou ruku, která by na ni ukázala. Přesto si byl jistý, že hlas, který teď mluvil smířlivým tónem, myslel právě ji. „Ale ty zatím stojíš před ní.“
Harry přitlačil na kov brány - přesto ne tak silně, aby se otevřela.
Čekal, že hlas vyrukuje s něčím podobným. Čekal, že mu nakonec sdělí, že existuje ještě nějaká naděje na návrat. Ta možnost ho spíš vyděsila, než potěšila. Už přijal představu blízkého shledání s rodiči a nehodlal se jí jen tak brzy vzdát. Držel se brány, jako by to byla poslední záchrana.
„To tě staví do zajímavé situace, Harry. Podle všeho je tu ještě šance, že by ses mohl vrátit. Nemyslím jako ta bezmocná průhledná existence, ale jako člověk z masa a kostí. Měl bys to zvážit, Harry.“
Podvědomě se otočil napravo a jal se prohlížet oblouk, který na té straně našel, pečlivěji. Na zlomek vteřinu se mu zdálo, že se podobá tomu na odboru záhad, ale hned to zavrhl. Z jednoho prostého důvodu – z oblouku nevycházely žádné temné pocity, pohled na něj spíš uklidňoval.
„Tento průchod byl stvořen za dávných věků, kam nedosahuje žádná lidská paměť. Vytvořily ho tvorové dalece přesahující lidské chápání; bytosti tak čisté, že každý člověk by při pohledu na ně oslepl jejich září. Nevím, za jakých okolností svět za ním vznikl; jaká obrovská síla stála za jeho stvořením. Můžu se jen dohadovat, proč tu je. Něčím jsem si však jist – pokud existuje nějaká cesta zpátky, pak je to jedině tahle.
A věř mi, Harry, ty zpátky jít musíš. A taky půjdeš. Znám tě, ty své přátele neopustíš. Potřebují tě, nemůžeš projít branou s pocitem, že je v tom necháváš samotné. Tvé srdce ti nedává na výběr; musíš jej brát takové, jaké je.“
Harry v tom okamžiku nechtěl nic jiného, než natruc zatlačit na bránu a nadobro ji pro sebe otevřít. Něco ho však zarazilo. Netrvalo mu dlouho pochopit, že to byl přesně ten pocit, o kterém neznámý mluvil.
Cítil, jak se představa rodičů pomalu ztrácí v nedohlednu.
„Ten, kdo naložil na tvá ramena tak těžké břemeno, věděl, co dělá. Věděl, že jej uneseš, přestože si o něj nežádal. Dal ti taky schopnost vidět ve světě vždy nějaké dobro a hlavně vůli za něj bojovat. Tak se teď vzchop, pomysli na své přátele a přestaň se utápět v sebelítosti. Přestaň myslet na rodiče. Pokud vše dobře vyjde, uvidíš se s nimi, ale ne hned.“
Hlas teď zněl daleko naléhavěji, než jak ho Harry za celou dobu slyšel.
„Právě stojíš na začátku své cesty, ne na jejím konci. Zlatou bránou by měli procházet jen lidé, kteří své poslaní už mají za sebou, s dobrým pocitem ze svých činů. Nezlob se na mě, ale to ty rozhodně nejsi – ani v jednom z ohledů.“
Harryho ruka se pomalu odlepila od hřejivého kovu brány. Na zlatě zůstal nepatrný otisk jeho dlaně, který pomalu mizel do ztracena. Harry ho omámeně sledoval, dokud se nevytratil úplně. Pak se s pevně semknutými víčky od brány odvrátil.
V tom si však uvědomil jednu věc: „Zdálo se mi to, nebo jsem opravdu slyšel, že se odtud vrátil jen jeden člověk?“
Hlas mlčel, což byla pro Harryho jasná odpověď.
„Pokud tam zůstanu, už lidi ani na jedné straně neuvidím, že ano?“
„Nikdy jsem netvrdil, že to bude snadné. Ted´jen musíš posoudit, jestli to za ten risk stojí.“
Ať už to neznámý udělal schválně, nebo ne, vhodnější slova vybrat nemohl. Na Harryho zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Snadné, snadné! Ta nejsnadnější cestu nemusí být vždy ta správná…
Vykročil doprava.
Dříve než prošel obloukem, uslyšel za sebou naposledy tajemný hlas: „Pamatuj, věštba sama o sobě nedokáže nic, to jen lidé, co v ní věří. Ale ti hlavně musí věřit sami v sebe…“