33. Hlásek
Jizva mu vybuchla.
Tedy to byl alespoň jeho první pocit v momentě, kdy v hale Eaderwoodské banky spatřil asi dvě desítky Smrtijedů. Ne, vlastně se mu rozžhavený pohrabáč dotkl čela přesně v okamžiku, kdy mu zrak padl na osobu před zakuklenci. Zdála se mnohem vyšší, než postavy za ní. Harry na ni omámeně hleděl, mysl mu ovládla panika a na chvíli převzala kontrolu. Nemohl posbírat jedinou souvislou myšlenku.
A jizva mu ve skutečnosti nevybuchla. Byla na čele stále stejně nevýrazná jako posledních několik měsíců. Ale než si to uvědomil, bylo už pozdě – ruka bezděčně vystřelila nahoru a našla ji pod afinou hnědých vlasů. Poplašeně jí strhl zase dolů; rozhodně se v této chvíli nehodlal prozradit.
„Měl bych ti zřejmě poděkovat,“ ozval se v hale hluboký hlas, nesl se po schodech i do vyšších pater a přilákal další úředníky z horních kanceláří. Pro Harryho v tuto chvíli existoval jen ten hlas, jeho majitel a dvacítka postav za jeho zády. Přestal vnímat mudly ve vestibulu budovy, kteří na Voldemorta zírali stejně upřeně jak Harry. Přece však v těch pohledech bylo něco rozdílného; Harryho byl – kvůli jeho informovanosti - zděšenější.
„Ano, poděkovat,“ opakoval Voldemort, „ale asi to neudělám. Pravděpodobně si všechno dělal bez sebemenšího tušení, že sleduji každý tvůj krok. Ale musím říct, že jsi překonal všechna má očekávání – když si pomyslím, že jsem tě chtěl původně zabít! To by byla taková škoda… Dej mi ty pergameny, Ericu a já slibuji, že ti poděkuju!“
Smrtijedi se škodolibě zasmáli, zatímco Harry stočil obličej do nešťastného šklebu. Od okamžiku, co se vrátil na svět, věděl, že se s Voldemortem bude muset dřív nebo později setkat. Ale že to bude tady, v odlehlém městečku na severu Anglie, kde se – daleko ode všech kouzel – doteď cítil v naprostém bezpečí, by nikdy nečekal.
„Ale no tak, nenechávej Lorda Voldemorta čekat, Ericu. Stejně vždy dostane, co chce,“ pronesl Voldemort klidným hlasem, který Harryho znejistil snad ještě víc, než kdyby na něj křičel. „Jen by tě to pak mohlo bolet… Víš, Ericu, jsi celkem schopný kouzelník. Budu mě moc mrzet, skutečně moc, až svět přijde o tak nadaného kouzelníka jako jsi ty…“
Zná moje jméno! Proletěla Harryho myslí prostá myšlenka, která však znovu nastartovala celý mozek. Konečně se vzpamatoval.
„I když jsem z mudlovské rodiny?!“ oponoval mu nervózně Harry. Přesto byl jeho hlas na zoufalou situaci, ve které se ocitl, poměrně vyrovnaný.
Voldemort se zarazil jen na setinu vteřiny, ale i to Harrymu stačilo, aby pochopil, že Voldemort o něm asi tolik nezjistil. Vytušil příležitosti dozvědět se, kolik toho o něm Voldemort ví. „Takže tohle jsem vám neřekl?! Moje omámená mysl vám prozradila jen jméno?! Dokázal jste s ní dostat jen jedno jediné jméno a nic víc?“
„Neprovokuj ho!“
Harry sebou trhl. Ten tichý hlas poznal. Nenápadně se otočil doprava, odkud šepot přišel, ale nikoho nespatřil.
„Ne, dostal jsem z tebe víc věcí, chlapečku, víc věcí…“ opáčil Voldemort. Všechny stopy klidu v jeho hlase zmizely. „Ale ty jsou teď už zanedbatelné. Spíš mi pověz, odkud ses dozvěděl o tomhle místě. Řekla ti to Doris dřív, než jsi ji zabil?“
Za Harryho zády se ozval dvojitý zděšený nádech. Potlačil silné nutkání se otočit.
„Ne, pověděla mi to až potom,“ a snad pro sebe, nebo pro někoho za sebou, tiše dodal, „stejně se jí už nedalo pomoct…“
„Tak či tak, prokázal jsi mi dobrou službu,“ nechal se slyšet Voldemort. Nedal na sobě nijak znát, jak ho Harryho poslední poznámka udivila. „Tak ji dokonči, ať už máme tuhle záležitost za sebou… Potřebuji tě zabít, Ericu, jinak Pyglit nikdy nebude fungovat, tak jak má… A to je pro mě jistě nevýhodné, to snad chápeš…“
Harry se však zatvářil nechápavě.
„Och, promerlina, je možné, že o tom nic nevíš?“ hrál překvapeného Voldemort. „To je pak ale chyba, Ericu, moc velká chyba. Tak talentový kouzelník by měl o Pyglitu vědět víc. Vzdej se mi a já ti pak všechno názorně vysvětlím…“
Harry už automaticky šátral v kapse po hůlce. Poznal na Voldemortovi, že právě přišla ta chvíle, kdy mají protivníci dost slov a vrhají se do opravdového souboje. Problém ale byl, že Harry hůlku neměl.
Dlouho se nerozhodoval. Věnoval jen pramalou pozornost kletbě, kterou na něj Voldemort vyslal a jedním skokem prorazil skleněné okýnko přepážky, narazil na zaraženého úředníka za ním a strhl ho s sebou k zemi. Teď nebyl čas na hrdinský boj, teď se odtud musel co nejdřív dostat.
„Ale, přece si nebudeme hrát na schovávanou… Skončeme to co nejrychleji, Ericu, bude tě to míň bolet…“
Zatímco někde z venku k nim dolehly vzdálené houkačky policejních aut, zavřel Harry za rozbitou přepážkou oči. Tohle kouzlo potřebovalo hodně síly a stejně tolik soustředění. Po chvíli oči zase prudce otevřel a neomylně se zadíval na vyděšeného mudlu, stále ještě uvězněného pod jeho tělem. A úředníkův obličej se najednou začal měnit – jeho prošedivělé vlasy zhustly a ztmavly. Obličej se mu protáhl, vrásky vyhladily, oči získaly jiný odstín. Pak už stačilo jen jedno kouzlo a bankovní uniforma se změnila na Harryho mudlovské oblečení. Leželi tu tak dva úplně stejní Erici, na první, druhý i třetí pohled od sebe k nerozeznání.
„Neboj, nic se ti nestane…“ mumlal jeden z Ericů, zatímco druhý omámeně pozoroval svůj nový zevnějšek, „pokud bude kouzlo působit, nic se ti stát ani nemůže… Ale musíš je zdržet.“ Vyndal z ponožky snůšku papírů a udělal její kopii. „Pozor, pergameny jsou prázdné, tak ať si toho nevšimnou. Víš, co máš dělat…“
Tentokrát druhý Eric odhodlaně přikývl a vstal. Harry slyšel, jak pokračoval ve stejné konverzaci, kterou on před chvíli přerušil. Teď se tím ale nezabýval. Schoval pergameny zase do ponožky a zadíval se před sebe.
„Pusťte mě pod plášť.“
Látka zašustila a Harry zmizel.
Když se ocitl tváří v tvář svým dvěma přátelům, byl to pro něj nanejvýš podivný okamžik. Bylo mu jasné, že o něm už všechno vědí, přestože z jejich tváří nic vyčíst nemohl – pod pláštěm neviděl jasně ani na špičku svého nosu. Ale jinak by tu s ním vůbec nebyli, i když netušil, jakým zázrakem ho tu mohli najít.
Chvíli zůstali všichni tři tiše sedět za rozbitou přepážkou, skryti pod neviditelným pláštěm. Neřekli ani slovo, všechno si mezi sebou vyříkají, až tohle skončí. To jediné jim v tom šeru vyčetl z obličeje.
Někde vzadu jeho hlavy se ozval slabý hlásek, společně s ním se objevil i dávno zapomenutý pocit. Byl však natolik slabý, že ho Harry nedokázal rozeznat. Snažil se na něj soustředit, snažil se poznat, co je to zač. Po pár vteřinách svůj marný boj vzdal – a pocit zmizel tak rychle, jako se objevil.
Naznačil rukou, aby pomalu vstali. Plášť už jim byl malý – museli se krčit, aby ani jedna noha nevykoukla pod jeho lemem. Když procházeli kolem druhého Erica, Harry se na chvíli zastavil. Jeho dvojník si vedl skvěle – stál Voldemortovi čelem a opravdu se choval do nejmenších detailů jako on. Naproti tomu Harryho trápilo svědomí, že do toho všeho mudlu zatáhl. Ale věděl, že se mu nic stát nemůže – případné kletby by ublížily jen Ericově podobě, ne mudlovi, který je do ní zakletý.
„Zastavte,“ šeptl najednou rázně Harry. Stáli právě před rozbitou přepážkou, kde na zemi ležel zraněný Henry. Už takhle byli pod pláštěm namačkaní, ale Harry ho tu nemohl nechat – nebo by jistě brzy vykrvácel. „Pomoz mi s ním…“ zašeptal k Ronovi. Chytli mudlu za ramena a táhli ho k zadnímu vchodu, zatímco nesouhlasně se tvářící Hermiona dávala pozor, aby se plášť příliš nenazvedl.
Trvalo jim jen chvíli než se z hlavní haly vypotáceli do liduprázdných kanceláří. Zřejmě všichni jejich obvyklí obyvatelé stihli včas utéct, a to jiným vchodem, než tím v hale – Harry tudy totiž nikoho prchat neviděl. Pod pláštěm se nemohli pořádně hýbat, proto ho z nich Hermiona rázným pohybem strhla – tady si to už snad mohli dovolit. Harry s Ronem klopýtali dlouhou chodbou s Henrym na ramenech a Hermiona chvátala před nimi. Takhle se za pár chvil dostali až k zadnímu vchodu, který byl vtěsnaný mezi dveřmi na dámské toalety a kanceláří nějakého mudly.
Seběhli jedny schody a zastavili se před dveřmi na jejich úpatí. Harry pokynul Hermioně, aby přes ně zase přehodila plášť. Nechápavě se na něj podívala, ale on si dal prst před pusu na znamení, aby byla zticha. Když už byli pod pláštěm všichni bezpečně skryti, Harry strčil do dveří a rychle od nich odstoupil, až vrazil do Rona za sebou a hrozilo, že se všichni svalí na zem. Naštěstí se jen opřeli zády o zeď.
Harry pootočil hlavu – a pohlédl přímo na červenou tečku reflektoru na stěně těsně vedle jeho pravého ucha. Předpokládal, že u zadního vchodu také budou nějací policisté, ale že by byli až takhle ozbrojení?! Nicméně nějaký revolver mířil přímo na místo, odkud Harry ještě před chvilkou otvíral dveře.
Hermiona si toho všimla zřejmě taky, jen Ron nic nechápal. Chystal se už hlasitě protestovat, proč se tak dlouho nehnout z místa, ale Hermiona ho rázně umlčila kopnutím do nohy. Bolestně zakňučel, naštěstí pro všechny tři však potichu.
Harry kývl na Hermionu, ta - tentokrát jemně - pošťouchla Rona a všichni se dali do pohybu s bezvládným Henrym na zádech. Když procházeli dveřmi, doufal Harry, že žádného policistu zrovna v téhle chvíli nenapadne naslepo vystřelit. Takovou smůlu snad dneska už mít ani nemůže… Všichni však dveřním rámem bezpečně prošli. Až pak se Harry odvážil vzhlédnout a podívat se před sebe.
U zadního vchodu Eaderwoodské banky stála bezmála desítka policejních aut, za jejichž kapotami se krčilo dvakrát tolik policistů, bez výjimky sledující Harryho. Nebo aspoň otevřené dveře, před kterými jako neviditelný stál. Tvořili před zadním vchodem neprostupný půlměsíc, kterým bude jen velmi těžké nepozorovaně proklouznout. Ohlédl se přes rameno. Hádal, co se asi děje v hale – už Voldemort prokoukl jeho malou lest, nebo se jeho dvojník stále drží? Doufal v tu druhou možnost, protože jinak by jim zbývalo jen zoufale málo času.
Podíval se před sebe, pak se naposledy nerozhodně otočil. Pokud si má vybrat mudlovské policisty nebo rozzuřeného Voldemorta, měl v tom jasno. Opatrně postrkoval zaraženého Rona od dveří a přitom očima zoufale hledal skulinku mezi policejními auty.
„Pojďte za mnou,“ pošeptal co nejtišeji, když uviděl jednoho policistu, jak sklání svou pušky, dává ji znovu do pouzdra a sedá si za volant auta. Když bral do ruku vysílačku, zabouchl přitom dveře u spolujezdce a tím vytvořil pro Harryho a jeho společníky pod pláštěm malou, ale přece jenom nějakou uličku mezi jinak neprostupnými vozy.
Mohl ale každou chvíli z auta zase vystoupit, proto Harry nemeškal. Vystřelil k jeho autu a všechny pod pláštěm táhl za sebou. Henry už se jim pěkně pronesl – neměl zrovna nijak muší váhu – a ke všemu Harry cítil, jak mu po ramenech stéká mudlova čerstvá krev. Ta rána musel být vážná a pokud ho co nejdřív nedostanou do nemocnice, mohlo by to dopadnout špatně.
Něco za ním klaplo. Ohlédl se vyčítavě na Rona, který neodolal a když procházeli kolem policejního vozu, zaťukal přes plášť na okno předních dveří. Policista za nimi odtrhl pohled od vysílačky a zadíval se přímo na Rona. Pak ale zrak zase sklopil.
„Rone, ty stupidní domýšlivá opice! Mohl nás vidět! Ani nevíš, kolik-“
„Hermiono, nech si to na potom…“ zarazil kamarádku Harry dřív, než je svým rozzlobeným šepotem dokázala prozradit.
Bezpečně prošli ohradou vozů a teprve když se dostali pár metrů za ní, vydechl si. Rozhodně po tom všem nechtěl skončit s mudlovskou kulkou v břiše, popřípadě když ne s kulkou, tak s několika lety natvrdo. Ron si zřejmě žádné takové nebezpečí neuvědomoval; spíš ho ty podivné věci, co mudlové tak soustředěně drželi v rukou, fascinovaly.
„Co myslíte, měl bych tátovi jednu vzít? Kdoví, na co to mají, a tátovi by se určitě líbila…“
„Rone, jseš vážně tak natvrdlý, nebo to jenom děláš?!“ pošeptala k němu Hermiona, daleko tiším a bojácnějším hlasem, než jaký před chvíli použil on. „To jsou pušky!“
„Ehm, děkuji Hermiono, že jsi mi to tak hezky vysvětlila…“
„Mudlovské zbraně – něco jak naše hůlky, které ale vystřelují kovové střely a ne kletby. Když tě zasáhnou, máš na chvíli utrum…“
Oba se na něj podívali. Nebylo to sice poprvé, co dneska promluvil, ale teprve až teď si plně uvědomili jeho přítomnost. A asi ji chtěli i nějak řešit.
Slabý hlásek se ozval znovu, spolu s neidentifikovatelným pocitem. Harry cítil, že se mu jeho podvědomí snaží něco naznačit, ale on byl příliš unavený nebo zpomalený, aby jej dokázal pochopit. Zatřepal hlavou – teď se mu nějaké jeho psychologické výpadky opravdu nehodily…
Hermiona už se nadechovala ke slovu. Harry ji však přerušil – ještě nebyl čas na vysvětlování. Pche, chabá výmluva – spíš se tu někomu nic vysvětlovat nechce!
„Musíme se odtud co nejdřív dostat – Voldemorta moje malé kouzlo nezdrží příliš dlouho a pak…“
Slova by možná ani nezabrala, ale když při nich přidal trochu do kroku, oba ho poslechli. Nadzvedl si Henryho na ramenech zas o trochu výš a vykročil směrem ke konci postranní uličky. Ústila přímo na hlavní třídě, hned vedle banky.
Před ní se už shromáždilo snad ještě víc policejních aut než u zadního vchodu, ale navíc za výstražnými páskami, narychlo umístěnými v dostatečné vzdálenosti od banky, stálo bezpočet zvědavců. Nebylo divu – Eaderwood bylo jen malé městečko a přepadení banky tu bude asi ještě dlouho událostí číslo jedna – nikdo při ní tedy nechtěl chybět.
Co však Harryho nejvíc zajímalo – opodál stála osamocená sanitka, daleko za hradbou policejních vozů, ale zase dost blízko banky, kdyby jí bylo urychleně potřeba. Zaostřil na ni a všiml si, že v kabině vozu sedí jen jeden saniťák – a znuděně si čte noviny na kolenech.
„Počkejte tady,“ zašeptal a když se ujistil, že se nikdo nedívá jejich směrem, vyklouzl zpod pláště. Oběhl chumel zvědavců a dostal se k sanitce.
Nasadil nervózní tón: „Prosím vás, pane?“
Saniťák vzhlédl od novin a pohlédl na Harryho, přešlapujícího u dveří sanitky.
„Prosím, můj bratr si támhle asi zvrtl kotník… Nemohl byste mu to nějak zpevnit? Bývá tady blízko, ale bojím se, že domů jen tak nedokulhá…“
Muž se zatvářil neochotně, hodil jedním nerozhodným pohledem ke vchodu banky, ale pak přece jenom složil noviny, vzal lékařskou brašnu ze sedadla spolujezdce a vystoupil z auta. Harry ho vedl do jedné z postranních uliček, která teď byla úplně vylidněná. Pro jistotu se podíval i do oken, jestli z nich nikdo nehledí ven. Všechny ale zřejmě vyhnalo dění u banky, takže měl Harry relativní soukromí.
„Je támhle za rohem. Říkal jsem mu, aby tam počkal, dokud nepřivedu pomoc…“
Když mluvil, nemotorně zakopl o svou vlastní nohu a sklátil se na zem. Přitom se nešťastně zachytil lékařské brašny, kterou mudla nesl v ruce blíž k Harrymu. Roztrhla se a všechny obvazy, náplasti a dezinfekce se vysypaly na chodník.
„Sakra, já se moc omlouvám,“ soukal ze sebe Harry, když se pomalu zvedal ze země.
Saniťák se zatvářil popuzeně, když se musel sehnout a všechno to zase posbírat. Jakmile se ale natahoval k lahvičce peroxidu, něco ho udeřilo do temene hlavy. Omámeně se otočil, aby tak spatřil Harryho , jak se napřahuje k další ráně – a po té už nevstal.
Harry rychle posbíral všechen zbylý vysypaný obsah tašky a spolu se sanitářem ho odsunul na kraj chodníku. Přitom se mu hlasitě omlouval, i když věděl, že ho mudla asi jen těžko uslyší.
„Je mi to fakt hrozně moc líto, ale bylo to nutné… Neboj, někdo tě tu hned najde, nic vážného jsem ti ani neudělal…“
„Pojďte za mnou,“ zašeptal Harry, když se dostal přímo na místo, kde před pár minutami nechal stát své přátele. Doufal, že ho poslechli a zůstali tady, protože hledat je – tady v tom chumlu lidí – se mu zrovna dvakrát nechtělo. Taky ho napadlo, jestli ho tu náhodou nenechali samotného – rozhodně by si to zasloužil. Když si uvědomil, že by ho opravdu mohli opustit, slabý hlásek se okamžitě zase ozval ke slovu. A tentokrát se mu podařilo něco Harrymu naznačit. Zaznamenal jen tiché opakování jmen jeho dvou kamarádů. Zatřepal hlavou, aby si ji pročistil a mohl se tak lépe soustředit na to, co se mu jeho podvědomí snaží marně sdělit, ale jakoby tím pohybem hlásek spíš zahnal. Nebylo po něm už vidu ani slechu.
Vydal se svižným krokem zpátky k sanitce a s úlevou zaslechl za zády podivné hekání, jak Ron s Hermionou namáhavě táhli Henryho.
Jakmile se dostali za sanitku, která jim teď poskytovala aspoň nějaké soukromí, shodili ze sebe neviditelný plášť. Harry si je tak poprvé mohl prohlédnout na denním světle.
V podstatě vypadali úplně stejně, jak když je zhruba před měsícem viděl naposledy v Bradavicích. Ale když se podíval pozorněji, všiml si u každého z nich nepatrných změn – Hermioně se zase vrátila zdravá barva do tváří a Ron už neměl v očích ten podrážděný výraz, s jakým se na Harryho díval posledních pár měsíců.
Zatřepal hlavou. Teď se nemohl zabývat podobnými úvahami – na ty bude času ještě dost. Teď se odtud museli co nejdřív dostat. Dřív, než Voldemort jeho lest prohlédne a začne je hledat.
Otevřel dveře kabiny a vytáhl dvě zářivě červené vesty. Podal je Ronovi a Hermioně. „Oblékněte si je, já se hned vrátím.“
Odběhl k místu, kde před chvíli nechal ležet omráčeného saniťáka a vysvlekl mu stejnou vestu, jaké před chviličkou našel v sanitce. Rychle si ji přetáhl přes hlavu a spěchal zpátky k přátelům.
„Rone, myslíš, že bys s tím dokázal jet?“ kývl na sanitku.
„Jako se sanitkou?! Ty ses musel zbláznit! Nesednu si do sanitky, kterou bude řídit Ron! Určitě ji vidí poprvé v životě!“ ozvala se však Hermiona.
„Hermiono, já řídit umím! Vždyť je to něco jako naše staré auto, ne?“
Harry přikývl. Vlastně z Ronova řidičského umění nebyl o nic míň nervózní než Hermiona, ale Ron z nich byl jediný, kdo s řízením měl aspoň nějaké zkušenosti. Jeho by strýc Dursley k volantu nikdy nepustil, takže přirozeně vůbec netušil, co všechny ty páčky a blikající světýlka znamenají.
„Je mi líto, Hermiono, ale pokud se chceš odtud co nejdřív dostat, budeš muset Ronovi víc věřit,“ oponoval nemilosrdně, otevřel zadní dveře sanitky a společně s Ronem nasoukali Henryho dovnitř. Harry si sedl vedle jeho nosítek, zatímco Ron oběhl auto a sedl si na místo řidiče. Harry mu podal klíčky, které opřed chvíli vzal bezvládnému saniťákovi z kapsy.
Jediná Hermiona zůstala nerozhodně stát před sanitkou. Jakmile ale Ron nastartoval, vrhla poslední pohled k zavřeným dveřím banky a odevzdaně si sedla vedle Rona.
„Jeď k té křižovatce,“ navigoval Rona ze zadu Harry, který si nemocnice všiml, když s Henrym vjížděli do města, „a pořád po hlavní.“
Když se ujistil, že Ron sanitku aspoň udrží ve správném směru, sklonil se nad Henrym, aby konečně prozkoumal jeho zranění. Nevypadalo to vůbec dobře, jestli okamžitě něco neudělá, mohlo by být pozdě…
Ron prudce přibrzdil a Harry překvapeně vzhlédl. Sanitce zablokoval cestu jeden z policejních vozů a jeho řidič právě vylézal z auta směrem k nim. Ron se poplašeně otočil na Harryho.
Mělo ho to napadnout dřív – rozjíždějící se sanitka asi jen těžko nevzbudí pozornost.
„Rone, spusť sirénu…“ ozvala se najednou Hermiona. „To modré tlačítko nalevo!“
Ron ji bezmyšlenkově poslechl, zmáčkl páčku, na kterou ukázala, a vzápětí se ulicí rozezněl pronikavý zvuk houkačky. Harry se udiveně podíval na Hermionu.
„Máma mě často brala na dětské poutě,“ pokrčila rameny, „mohli jsme se tam někdy povozit v sanitce. Já ale stejně měla radši nafukovací hrad…“
Houkačka zabrala, policista se na ně ještě jednou nerozhodně zadíval, znovu nasedl do auta a popojel jim z cesty.
Když projeli křižovatkou a minuli několik odboček, začal se Harry zase věnovat Henrymu. Rozepnul mu košili a kusem obvazu, který našel v lékárničce, setřel krev okolo. Takhle rána vypadala trochu míň hrozivěji, i když zase vyniklo, jak je hluboká.
Naklonil se nad něj a přiložil ruce nad ránu. Zavřel oči.
„Ne!“ zarazila ho poplašeně Hermiona, která se právě ohlédla přes rameno. „Nemůžeš kouzlit, našli by nás!“
„Hermiono, už jsme dost daleko, aby zachytil nějakou magii,“ vysvětloval jí Harry, proč s kouzly začíná až teď, v dostatečné vzdálenosti od banky, „dokonce ani já už ho necítím…“
„Ty mi nerozumíš,“ trvala na svém Hermiona, „je úplně jedno, kde budeš, oni tě stejně všude najdou! Nemůžeš kouzlit vůbec!“
Harry zpozorněl a podíval se na ni: „Jak to myslíš?“
„Tys ten Pyglit nezničil, Harry,“ začala vysvětlovat, se soucitným pohledem upřeným přes rameno. „Kdybys dával ve škole pozor, věděl bys, že ho jde zničit jen po mudlovsku. Všechna naše kouzla jsou na něj krátká…“
Harryho oči ztemněly. „Má ho teď Voldemort, že?“
Oba kývli.
„I tak nechápu, proč bych zrovna já neměl vůbec kouzlit – Pyglit přece nedokáže rozeznat, kdo kouzlo provedl!“
„Pro Merlinovy vousy, Harry! Vždyť tohle si z hodin pamatuju i já!“ vložil se do všeho Ron. Ohlédl se na Harryho dozadu, auto vybočilo ze směru a najelo na patník. Ron se okamžitě otočil a strhl sanitku zpátky.
„Sakra, Rone, soustřeď se na řízení!“ zařvala na něj vyděšená Hermiona, když se zas vrátila na sedačku, z níž před chvíli vyletěla pár centimetrů do vzduchu. Ron se ještě naposledy odvážil ohlédnout na Harryho, a pak už se věnoval jen silnici před sebou.
„…pokud na Pyglit nějaký kouzelník vztáhne ruku, bude si jeho dotyk pamatovat do kouzelníkovi smrti… Přesně tak to stojí v učebnici, Harry. Až do tvé smrti Voldemort uvidí každé tvoje kouzlo a podle něj taky bude přesně vědět, kde právě jsi! To proto tě tady dneska našli, to proto tě nechali žít a rovnou tě nezabili – mysleli si, že jim ukážeš cestu k Brumbálovi!“
Tohle bylo špatné. Dokonce hodně špatné. Zvlášť když se toho do konce života nezbaví.
Přece jenom by se z toho však něco vytěžit dalo. „Teď ale uvidí jen moje kouzla, ne? Takže Pyglit na ostatní použít nemůže. To znamená, že jsem ho vlastně zničil, teda aspoň do mojí smrti…“
Hermiona se něj zamračila. Ten pohled se mu vůbec nelíbil. „Ale uvědomuješ si, co všechno to znamená? Nejenom, že do konce života nebudeš moct vůbec kouzlit, ale ani se nesmíš přiblížit k ničemu kouzelnému. Nesmíš být u toho, když někdo pronese nějaké kouzlo. Nesmíš být na místě, které je jakkoliv poznamenané magií! Nesmíš vlastně vůbec nic!“
Harryho svět se pomalu hroutil s každým Hermioniným slovem, jak na něj dopadala jejich váha.
„No tak, Hermiono, tak strašné to nebude,“ ozval se trochu nejistě Ron, zřejmě ze strachu, že ho zase okřikne. „Harry může být v klidu v Bradavicích a tam si kouzlit podle libosti – že Voldemort bude vědět, že je tam, nikomu neuškodí – stejně se tam nedostane.“
„Ale jednou jo, Rone,“ řekla Hermiona s pochmurným výrazem. „A co bude pak?“
„Pak ho porazíme, Pyglit zničíme a Harry bude volný.“
Harry se vzadu tiše uchechtl. Jak jednoduše to zní!
„Rone, otoč to…“ ozval se Harry.
„Cože?!“ obrátili se něj oba dva.
„Vrať se jen o pár metrů,“ vysvětlil Harry a nezabránil koutku úst, aby se potutelně nenazvedl, „přejeli jsme nemocnici.“
Oba se snažili zamaskovat, jak si oddechli. Ron okamžitě obrátil sanitku a vjel do vedlejšího pruhu silnice. Na bráně nemocnice je už čekaly zvednuté závory, v rychlosti jimi projeli a zastavili u proskleného vchodu.
Harry tuhle scénu viděl už v mnoha seriálech, které sledovala teta Petunie – sanitka přijede před vchod nemocnice, vzápětí z něho vyběhne celý zástup doktorů a budou nemocnému věnovat plnou péči.
Ve skutečnosti však dveře zůstaly zavřené a nikdo z nich nevyběhl.
„Rone, jeď tu sanitku někam zaparkovat,“ nařídil Harry, když už čekali příliš dlouho. „Hermiono, ty mi pojď pomoct. Počkej na nás v parčíku.“
Vyskočil ze sanitky a s trochou potíží se mu povedlo dostat ven i nosítka s Henrym. S Hermionou je protlačili skleněnými dveřmi a teprve až se za nimi zavřely, uslyšel Harry startující motor.
Až tady k nim přiběhla nějaká doktorka, znaleckým okem přejela bezvědomého Henryho a pak se teprve podívala na ně. „Sál číslo pět, okamžitě. Sežeňte Cartera a tu novou, Sameovou. Já přijdu hned.“
Harry se při posledním jméně zarazil (ne že by mu ani ta předchozí slova byla naprosto jasná). Nedal na sobě ale nic znát a okamžitě se vydal chodbou dál, doktorce z dohledu.
„Co teď?“ šeptla vyplašená Hermiona.
„Dovezeme ho na sál číslo pět, okamžitě. Pak seženeme ty dva, jak to říkala – Cartera a Sameovou?“
„Aha,“ odvětila zřejmě nijak neuklidněná Hermiona.
„Říkal tady někdo moje jméno?“ ozval se za Harryho zády mužský hlas.
„Jo, operace v sále číslo pět,“ otočil se dozadu Harry. Stál za ním postarší muž v bílém doktorském plášti. Děkoval Merlinovi, že mají takové štěstí. „Musím ještě sehnat Sameovou, doktore.“
„Meg? Vždyť je támhle na recepci. Volá, myslím, domů.“
„Já pro ni zajdu,“ nabídl se Harry a nechal Hermionu napospas neznámému doktorovi. Když se ohlédl přes rameno, právě s lůžkem nastupovali do výtahu.
U recepce seděly hned tři sestřičky, ale jen jedna měla u ucha sluchátko. Stála k Harrymu zády a něco do telefonu nervózně hustila. Než zavěsila, stačil Harry pochytit pár posledních vět.
„…opravdu se ještě nevrátili?…. Vždyť vyjížděli ještě před tím, než jsem odjela na službu… Mami, nech toho, víš přece, že by se Henry někde zbytečně nezastavoval, kdybych o tom nevěděla… Až se vrátí, tak mu řekni, ať mi okamžitě dá vědět… Neboj, jsem klidná… Dej za mě malýmu pusu… Uvidíme se večer, pa pa.“
Harryho polilo horko. Takže žádná shoda jmen. Měl by co nejdřív zmizet, ještě dřív, než ho pozná…
Než se však odhodlal k jakémukoliv pohybu, Meg Sameová se otočila a upřela pohled přímo na něj. Přimhouřila oči, když ho viděla v sanitárské vestě. Pak se jí rozšířily zlým tušením.
„Kde je Henry?“
Harry se zakoktal. „Jeli jsme od jeho matky přímo sem do banky, potřeboval jsem tam něco vyzvednout…“
Zbledla. Harrymu bylo jasné, že se musela o přepadení banky už dozvědět. „Je v pořádku?“ vypravila ze sebe s námahou.
„Vlastně ani ne,“ opatrně začal, „přivezl jsem ho sem – je zraněný a budou ho operovat… Vlastně jsem vás měl zavolat, ale asi byste u toho neměla být…“
„Kde je můj muž?! Tak sakra, řekni mi, kde je můj muž!“
Všichni se po nich ohlédli, když se na něj hlasitě obořila. Harry se moc dlouho nerozhodoval – víc pozornosti už vzbudit nechtěl. Navíc – svou povinnost už splnil. Odvezl Henryho do nemocnice. Teď už tu nebyl nic platný.„Sál číslo pět.“
Ani mu nepoděkovala a vydala se přesně k tomu samému výtahu, v kterém před chvíli zmizela i Hermiona.
Harry se ještě díval, jak po chvilce nervózního čekání na výtah raději vyrazila po schodech. Pak se otočil a vyrazil z nemocnice ven.
Ron už v parčíku u příjezdové cesty k nemocnici byl. Seděl na lavičce pod jedním z košatých stromů, čelem k hlavnímu vchodu. Když jím Harry procházel, nehnul ani brvou, stejně jako když si vedle něj sedal. Drahnou chvíli nepromluvili, ani se na sebe nepodívali.
Hlásek už tu byl zase. Opakoval Harrymu pořád jména jeho přátel, skoro mu je křičel do ucha. Nezmohl se ale na nic víc a tohle bohužel Harrymu nestačilo, aby ho pochopil. Po chvíli bylo zase podivné nutkání pryč.
Harry nevěděl, jak by měl začít. Před chvílí se spolu sice bavili naprosto normálně, jako by těch několik měsíců vůbec neexistovalo. Ale teď to bylo jiné. Nebezpečí už nebylo tak zřejmé, nikdo jim nedýchal za krkem. Najednou na Harryho všechno spadlo – události posledních měsíců, všechna tajemství, která si kolem sebe utvořil. A teď přišla ta chvíle, kdy je bude muset objasnit.
Vůbec se mu do toho nechtělo.
„Já…“ ozval se Ron, když už si Harry myslel, že nikdo z nich nepromluví, „měl bych se ti asi omluvit.“
Harry se na něj nechápavě podíval.
„Za to, jak jsem se posledních pár měsíců k Ericovi- vlastně k tobě, choval-“
„Rone, jestli by se tu měl někdo omlouvat, tak jsem to jedině já,“ přerušil ho Harry.
Ron se zatvářil, jako že přemýšlí. Pak najednou úplně změnil tón a na překvapeného Harryho skoro vyjel. „No jo, to máš zatraceně pravdu – jediný, kdo by se měl omlouvat, seš jen a jen ty!“
Harry sklonil hlavu. Věděl, že tohle přijde, byl – v rámci možností - i připravený to snášet. Ale svého názoru se nehodlal vzdát. Vždyť jednal podle svého nejlepšího přesvědčení!
Ron však už dál nemluvil. Harry vzhlédl a pochopil – blížila se k nim Hermiona a Ron chtěl zřejmě počkat na ni.
„Ten doktor byl hrozně ukecaný, vyptával se mě na všechno možné. Nemohla jsem se ho zbavit…“ Zmlkla ve chvíli, kdy pocítila atmosféru, která v parku na lavičce mezi dvěma kamarády vládla. Posadila se vedle Rona a zase bylo ticho.
Pozoroval šedého vrabce, jak poskakuje na pěšince před nimi. Zřejmě byl zvyklý na blízkost lidí – hledal něco mezi zrnky písku jen pár kroků od jejich lavičky. V tuhle chvíli mu neskutečně záviděl – pták teď zřejmě nemusel řešit, jak překonat několika měsíční propast mezi ním a nejlepšími přáteli.
Nu což, stejně se k tomu bude muset co nejdřív odhodlat. Zhluboka se nadechl a začal s tou nejpalčivější otázkou, která mu trápila mysl.
„Jak jste mě poznali?“
Slova se hned ujala Hermiona, která po celou dobu seděla jak na trní. Věděla, že ona by začínat neměla, ale taky nedokázala jen tak mlčky trucovat. Chopila se tedy první příležitosti. „Pobertův plánek. Nechal sis ho v Doupěti a my ti pak všechny věci vzali do Bradavic. Když Ron uviděl tvůj přívěšek a potom, co jsme tě viděli hrát famfrpál… Prostě si na něj vzpomněl a našel ho v tvém kufru.“
Harry jen kývl hlavou. Nejraději by si však nafackoval – Pobertův plánek! Úplně na něj zapomněl.
„Pak stačilo Ginny vyzpovídat z pár věcí – nedalo se totiž přehlédnout, že se spolu vy dva bavíte. Bylo jasné, že o tobě něco musí vědět.“
Zase jenom kývl. Chudák Ginny – muselo být nepříjemné přiznat, že jim několik týdnů lhala.
„A jak jste mě tady dneska našli?“
„To Hermiona,“ ozval se protentokrát Ron, který svůj hlas zdaleka tak neovládal jako Hermiona. A Harry věděl, že si od něj ještě něco užije. „Brumbál nám řekl, co se stalo v tom parku, takže jsme doufali, že tě Voldemort nechá naživu. Nejdřív jsme tě zkoušeli přivolat nebo aspoň najít pomocí těch přívěšků – Brumbál řekl, že by to mohl vyjít, že přívěšky by mohly dokázat cokoliv. Jenže nám se podařilo přivolat jen ten tvůj přívěšek.“
Harry si podvědomě šáhl na krk. Skutečně se na něm nic nehoupalo. Vzpomněl si, že si zmizení přívěšku všiml už v bance. Byl rád; aspoň jedna záhada se vyřešila.
„Tak jsme to zkoušeli jinak – tajně poslouchali schůze řádu, jestli o tobě nevědí něco nového, dokonce jsme se vydali na pár akcí – mysleli jsme si, že bychom mohli nějakého Smrtijeda chytnout a dostat z něj pár informací… Brumbál o tom všem, myslím, věděl, ale nesnažil se nám nijak bránit. Jenže to stejně všechno bylo k ničemu.
A pak Hermionu konečně napadlo něco geniálního.“
„No tak, Rone, to mohlo napadnout každého, nic geniálního v tom není…“ skoro se červenala Hermiona.
„Mě osobně by to teda nenapadlo, to se na mě nezlob,“ opravil ji Ron. „Každopádně – stálo mě to několik hodin v knihovně, tak si toho važ.“
Harry v Ronově hlase poznal jasnou výtku. Věděl jistě, že mu Ron nevyčítá jen strávený čas mezi regály Bradavické knihovny.
„Nejdůležitější bylo, že Smrtijedi zapomněli vzít s sebou tvou hůlku – nechali ji v parku,“ navázala na Rona raději Hermiona. Zřejmě chtěla oddálit výstup, ke kterému Ron bezpochyby směřoval, přestože ani ona se mu nechtěla úplně vyhnout. „Brumbál ji tam pak našel a dal nám ji. A mě pak jednoduše napadlo, že když jsi se právě tou hůlkou pokoušel zničit Pyglit, bude si pamatovat i ji. Stačilo si to pak jednoduše ověřit v knížkách.“
Ronovo tiché Pche! Harrymu prozradilo, že to tak jednoduché zase nebylo.
„Všechno jsme to naplánovali hlavně tak,“ pokračovala Hermiona a Rona si nevšímala, „aby se nikdo z řádu o ničem nedozvěděl; asi by jen těžko pochopili, že chceme jen tak přivolat Smrtijedy na ,přátelský pohovor‘. Věděli jsme, že tě určitě mají pod dohledem a kdyby viděli na Pyglitu nějaké známky magie, pravděpodobně by si mysleli, že někdo jen používá tvojí hůlku. Počítali jsme s tím, že by i tak poslali někoho to zkontrolovat. Jen pro jistotu a pokud možno co nejvíc nedbale – jednoho Smrtijeda bychom zvládli líp než tucet.“
Harry překvapeně vzhlédl – oni kvůli něj riskovali přítomnost Smrtijedů?! Ba co víc, přímo ty Smrtijedi zavolali! Vždyť on se jim právě kvůli tomuhle stranil – aby je nepřiváděl do nebezpečí…
„No, nakonec se nám to povedlo,“ mluvila dál Hermiona a teď se pro změnu vyhýbala Harryho šokovanému obličeji, „šli jsme někam za Prasinky, aby to místo nemohlo nikomu nic naznačit. A skutečně se pak jeden objevil – sledovali jsme ho, jak začal pročesávat okolí. Dřív než se nám ho ale podařilo chytnout, rychle se přemístil pryč – zřejmě ho odvolali. Ale byl nám tak blízko, že jsme stihli zachytit jeho magickou stopu – stačilo si jen stoupnout na místo, odkud se před chvíli přemístil, trochu se soustředit a dovedl nás přímo za tebou do té banky.“
„Vy… vy jste…“ zakoktal se zděšením Harry a jeho obličej začal měnit jednu barvu za druhou, až skončil u rudé. Nepokoušel se ovládat, před nimi nikdy nemusel. „Vy jste se přemístili za Smrtijedem, aniž byste věděli, kam vás to pošle?! Mohli jste skončit přímo před Voldemortem!“
Podívali se na sebe navzájem. Zřejmě si tuhle možnost uvědomili až teď. Přesto nevypadali nijak zděšeně; zahanbeně už vůbec ne. Naopak.
„I kdyby, stejně bych to udělal znovu,“ prohlásil Ron a Harry okamžitě poznal, že teď to teprve začne. Bezděčně se nahrbil, připraven snášet jakýkoliv útok. „Nedokážeš si představit, Harry, co jsi nám udělal! Když jsem viděl, jak nám mizí poslední naděje před očima, prostě jsem se ji snažil chytit a bylo mi jedno, jak moc nebezpečné to je!“
Ronova slova na něj padla jako těžký kámen. Jeho obranná pozice najednou připomínala spíš zoufalé klubíčko, do kterého se chtěl stulit před jejich významem. Ne, neuvědomoval si, jak moc musel svým přátelům ublížit; vždy se díval jen na jednu stranu svého rozhodnutí – na tu stranu, z které viděl své dva přátele v bezpečí před Voldemortem, pokud se od nich bude držet dál. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že svým předsevzetím neukázat se jim způsobil i to, že oni se málem Voldemortovi vydali sami, jen aby ho našli.
„Nedokážeš si představit, jaké byly ty poslední týdny! V létě jsme tě ztratili. Byli jsme na tvém pohřbu, Harry! Pak se po několika měsících dozvíme, že si naživu a už nějaký čas s námi, aniž bys nám řekl třeba jen slůvko! Ale nakonec se zase někam hrneš a my tě ztratili znovu, přímo před očima! Tentokrát jsme ale nehodlali jenom přihlížet a prostě jsme dělali cokoliv, co by tě přivedlo zpátky – třeba bychom se postavili i samotnému Ty-víš-komu, jen abychom nemuseli tím vším projít znovu!“
Harry se na lavičce zdál čím dál menší. Myslel si, že když už o něm ví několik týdnů, stačili se trochu uklidnit. Doufal, že jim všechno prošlo hlavou a na něj se pak vrhnou s menším zápalem. Zřejmě v nich ale byla bolest a - podle nich - i křivda zakořeněna hodně hluboko. Bude si muset vytrpět hodně, než se jim uleví.
Stejně si za to může sám.
„Sakra, Harry, co sis myslel! Co sis myslel, když jsi nás v tom nechal! To jsme ti nestáli ani za jediné slůvko, jediné slůvko, že jsi naživu? Chápeme, že když už o nás nestojíš, tak se s námi bavit nemusíš, ale jedno pitomé slovo by tě přece nezabilo!“
Zůstal na Hermionu šokovaně zírat. Mýlil se, oni si to nechali projít hlavou – zdálo se, že o všem hodně přemýšleli. Ale došli k tak nepravděpodobnému závěru, že o něm Harry nikdy ani myšlenkami nezavadil. Ranilo ho to. Strašně ho ranilo, že si mysleli, že by se s nimi mohl přestat bavit. Byla to rána do srdce, pokud si mysleli, že by je mohl přestat počítat mezi své přátele.
Dokonale ho to umlčelo. Nebyl schopný ze sebe dostat jediné slovo. Zavdal tak Ronovi příležitost, aby navázal na Hermionina krutá slova.
„Žes to neřekl nám, to teď už dokážeme pochopit. Ale co ostatní? Co všichni z řádu? Naši spolužáci? Panebože, Harry, proč si to ani Remusovi neřekl! To ses tam tak moc změnil, že ti ani Remus nestál za pár slov?!“
Tohle už bylo na Harryho sebeovládání moc. Zvuk, který ze sebe vzápětí vydal, až příliš připomínal zavytí.
„Proboha, takhle to vůbec není! Nikdy bych se s vámi přece nepřestal bavit!“
Oba se zatvářili překvapeně a střetli se nechápavým pohledem. Harry poznal, že jeho slova přesto neberou vážně – zřejmě o tomhle tématu vedli hodně dlouhé rozhovory a jejich výsledku se nechtěli jen tak vzdát. „Tak proč, Harry,“ ozvala se vyčítavě Hermiona, „proč jinak bys to všechno dělal?“
„Kvůli vašemu bezpečí!“ vyhrkl zoufale. Ron si posměšně odfrkl.
Ten zvuk více než něco jiného přinutilo Harryho uklidnit se. Zhluboka se nadechl, pak ještě jednou. Až potom si dokázal utřídit myšlenky a začít jim něco vysvětlovat. Musel jim to objasnit, musel je přesvědčit – jinak by to všechno mohlo dopadnout špatně. Křičením by asi jen těžko něco dokázal. Na Hermionu se nedá jít jinak, než s logikou a rozvážností. Když pochopí ona, bude už lehčí přesvědčit i Rona.
Vstal z lavičky a začal rázně pochodovat před jejich upřenými pohledy.
„Když člověk umře,“ začal pomalu a všiml si, jak sebou po posledním slově škubli, „jeho duše, nebo já nevím, co to je, zůstane ještě na chvíli s tělem. Vnímá všechno, co se kolem děje, i když nikdo jiný ji vidět nemůže. Když jsem já umřel,“ trhli sebou podruhé, tentokrát výrazněji, „probudil jsem se nehmotný vedle svého těla v kobce Voldemortových předků. Přišel tam za mnou.“
Trhli sebou potřetí a Harry si uvědomil, že to tentokrát bylo vyslovením Voldemortova jména. Zarazil se ve vyprávění a podíval se udiveně na Hermionu. Co si pamatoval, už jí nedělalo vyslovení toho jména žádné potíže. Rozhodl se to raději nekomentovat.
„Musel vědět, že tam jsem – mluvil na mě. Říkal mi, co měl se mnou v plánu a co měl v plánu s vámi. Říkal mi, jak by vás mučil, jak by vás pomalu zabíjel, jen aby mi mohl co nejvíc ublížit. Vím jistě, že kdyby se teď dozvěděl, že jsem zpátky, snažil by se ke mně dostat přes vás – což nemůžu v žádném případě připustit. Nikdo nebude trpět za to, že se se mnou přátelí!“
Zůstali na něj překvapeně zírat. Uhnul pohledem stranou a počkal, až vstřebají jeho slova.
„I kdyby to takhle doopravdy bylo,“ ozvala se nejistě Hermiona, „pořád nechápu, proč si aspoň nám nemohl nic říct.“
Zakroutil hlavou. „S každým dalším člověkem, který to věděl, se zvětšila šance, že se to k Voldemortovi donese. To jsem nemohl riskovat.“
Zadíval se na špičky bot. Ano, tohle byl důvod, proč jim to nikdy nechtěl říct. Teda aspoň jeden z důvodů. Bylo jich tu víc, ale ty ostatní byly i pro jeho mysl zakázané – jejich význam příliš bolel na to, aby se přemýšlením o nich hrabal v nezahojené ráně.
Na druhou stranu, oni začali pochybovat, jestli jsou stále jeho přátele. A jeden ze způsobů, jak jim tu pitomost vymluvit, je, chovat se k nim jako skutečný přítel. A takoví si říkají mezi sebou všechno.
„Ehm, a navíc… zařekl jsem se, že se s vámi nesmím stýkat. Že to tak bude pro vás lepší. Myslel jsem si, že když k vám budu odtažitý, bude pak snazší držet si od vás odstup. No, moc mi to nešlo…“
„Že to bude pro nás lepší?!“ naštval se na nejvyšší hranici Ron. „Že bude lepší, když si budeme pořád myslet, že si mrtvý?! Můžeš mi říct třeba jen jednu věc, v čem by to pro nás mělo být lepší?!“
„Byli jste tak v bezpečí! Nikdo na vás neútočil; Voldemort neměl důvod vám ublížit, když si myslel, že jsem mrtvý!“
„Pokud si mám vybrat být mrtvý nebo si pořád myslet, že jsi mrtvý ty - “
Ron nestačil dokončit větu, Hermiona ho zarazila. Harry se okamžitě otočil, aby spatřil člověka, který je poslouchal – jinak si Hermionino gesto vysvětlit nedovedl. Nikdo ale nebyl poblíž. Obrátil se zpátky a zjistil, že na něj Hermiona upřeně hledí. Ale ne tak, jako v posledních pár minutách; její výraz se změnil. Teď nevěděl, jestli si má oddechnout, nebo se začít ještě víc bát – nedalo se z něj nic vyčíst.
„Teď mě poslouchej, Harry,“ pronesla naléhavě. „Všichni lidé na světě jsou teď v nebezpečí a je úplně jedno, s kým se přátelí a s kým ne. Dokud je tady Ty-víš-kdo, vždycky to bude platit. Může nás přinutit, abychom se ho báli; může nám ublížit; může nás opravdu i zabít.
Ale nikdy, nikdy mu nemůžeme dovolit, aby nás rozdělil! To je pravá podstata jeho moci, kterou si ani on sám neuvědomuje. Zabil tě, ty ses vrátil; ať už si to dokázal jakkoliv. V tomhle jsi nad ním vyhrál. Jenže ty ses přesto od nás stranil. V něčem si přece jenom umřel, i když tě tu před sebou vidím živého. V tomhle tě porazil on, Harry – rozdělil nás, ublížil nám všem. Ale ty mu nemůžeš dovolit, aby nad tebou tak lehce vyhrával. Nesmíš mu dovolit, aby řídil tvůj život strachem!“
Vyčerpaně se nadechla. Dlouho od ní neslyšel podobný monolog, podle Ronova výrazu i on toho byl na nějaký čas ušetřen. Ale teď byl rád, byl moc rád, že ho konečně pochopila, přestože se v názorech zrovna neshodovali. Byl rád, že na něj už nekřičí; že se mu všechno snaží vysvětlit klidným hlasem. Ale to, co říkala, pro něj nebylo možné – pokud si bude muset i jindy vybrat mezi jejich bezpečím nebo jejich přátelstvím, nebude se rozhodovat dlouho. Ale tohle by jim teď asi říkat neměl.
Zůstali na lavičce sedět ještě nějakou chvíli, než si Harry konečně vzpomněl, že jenom o několik bloků dál právě Voldemort přepadl banku. Neměli by se tu dlouho zdržovat. Když jim to připomněl, urychleně se zvedli a našli nejbližší zapadlý kout, kde je nikdo nemohl zahlédnout. Pak se ozvalo jen jedno prásknutí, které všichni kolemjdoucí přičetli nějakému hlučnému výfuku auta.
Objevili se před bránou na Bradavické pozemky. Teprve až se dostali na její druhou stranu, mohl si Harry oddechnout. Teď už věděl, že jeho přemístění Voldemort okamžitě zaznamená, stejně jako každé kouzlo, které od této doby udělá. Pomalu čekal, že se před branou objeví skupinka Smrtijedů. Voldemort však nehodlal nic riskovat Brumbálovi přímo pod nosem. Ron měl pravdu – v Bradavicích Harry mohl kouzlit bez starostí.
I když už teď nefungovalo spojení mezi ním a Voldemortem, Harry si i bez něj dokázal představit, jak teď musí Pán zla zuřit. Lucius Malfoy si to odnese, pomyslel si a necítil ani nejmenší náznak lítosti.
Rozvázala se mu tkanička od bot, když spěchali k hlavnímu vchodu. S podrážděným mumláním se k ní sklonil, zatímco Ron a Hermiona utíkali dál; nevšimli si, že zastavil.
Už se začínalo smrákat, slunce pomalu mizelo za obzorem obrovského Bradavického jezera a poslední teplé paprsky se odrážely na jeho hladině. Šumění korun stromů Zapovězeného lesa doléhalo až k jejich uším, přerušované jen odbíjením školním hodin. Harry napočítal devět úderů, než hodiny zase zmlkly.
Nevěděl proč, ale najednou mu všechno tohle připadalo o něco známější, než jak to vídal v posledních několika měsících.
Znovu se napřímil právě v okamžiku, kdy si Ron všiml, že za nimi Harry už neběží. Oba se na něj otočili. Stáli přímo před vchodem do Vstupní síně, obrovské dveře za zády.
A Harry při pohledu na ně najednou věděl, co se na Bradavicích změnilo. A věděl taky, co se mu ten podivný hlásek snažil celý den říct.
Pomalu k nim přešel. Chvíli mu trvalo, než si rozmyslel, jak začít. „Víte, když jsem se po smrti dostal tam… kam jsem se dostal, některé věci šli se mnou. Kromě brýlí a oblečení i jedna fotka, měl jsem ji v kapse. Díval jsem se na ni každý večer. Stáli jste na ní přesně jako teď , usmívali jste se na Colina za foťákem, a já,“ hlas se mu zadrhl, když si stoupal mezi ně, přes ně tak, jak si pamatoval, že byli vyfocení, „já stál s vámi a usmíval se taky.“
To bylo to, co mu celý den jeho podvědomí naznačovalo. To byl důvod, proč se najednou Bradavice zdály zase jako za starých dobrých časů. Teď konečně na něj dolehla ta sladká pravda – že Ron a Hermiona jsou s ním.
„Ach, Harry,“ uvědomila si Hermiona, kam celou dobu mířil. A zřejmě jí taky hlavou proběhla ta stejná myšlenka, jako jemu. „Ty ses vážně vrátil!“
Vrhla se mu kolem krku, slzy až za krajíčkem.
Byl neskutečně rád, že ta čistá radost přišla až po tom, co si to všechno vyříkali. Teď totiž byla daleko lepší.
„Harry?“ ozval se nejistě Ron, který se právě rozhodoval, jestli se má ještě zlobit, nebo se raději radovat. „Víš, že někdy se opravdu chováš jako ten největší idiot na světě?“ Zřejmě se už rozhodl – a jeho hlas nezněl vůbec naštvaně.
Harry zakroutil hlavou a provokativně odpověděl: „Ne, největší idioti jste vy dva, že mi to nakonec vždycky všechno prominete!“
Váhavě se na Rona usmál. Kamarád mu to oplatil vážným výrazem. Přesto mu po chvíli začaly cukat koutky. Netrvalou dlouho a Ron se rozesmál na plné kolo. Harry se k němu zprvu váhavě a nakonec šťastně přidal. Ron k němu přistoupil a stále rozesmátý ho poplácal po rameni. Harry mu to vrátil, nakonec do něj strčil, až se Ronovi podlomily nohy a zrzek se svalil na zem. Harry se na něj okamžitě vrhl a začal ho lechtat, kam jen dosáhl. Hermiona se na ně zeshora povýšenecky hleděla, dokud ji Harry nestrhl na zem. Rozesmála se, spiklenecky mrkla na Rona a najednou začala útočit na Harryho. Teď to byl on, kdo se na zemi svíjel smíchy.
Veškeré napětí z celého dne i z posledních týdnů, vlastně z celého půl roku zmizelo. Dováděli tu na zemi jako malé děti, jako by jim zase bylo deset. Harry však přesto všechno nedokázal zapomenout na svazek pergamenů, stále ukrytý v jeho ponožce.
Jednou, jednou to bude hodně zlé. Ale teď - teď je neskonale šťastný.