32. Aederwood
„Už utekl, Pane.“
Zlověstné uchechtnutí. „To vidím, Luciusi. Doufám, že nemá nějaké podezření?“
„Ne, Pane, jen…“
„Ano, Luciusi?“
„Ještě předtím, než utekl, zabil Doris Crockfordovou.“
„Zabil Doris Crockfordovou?! Připletla se mu do cesty?“
„Ne, Pane, on… Dostal se přímo do její cely, Pane.“
Tohle byla chyba – nemělo se to stát. Zřejmě je ten mladíček daleko důležitější, než předpokládal…
„Pane, je zvěromág… Přeměňuje se v bílého fénixe, Pane.“
„Ach, předpokládal jsem, že se ven dostane podobným způsobem… Takže fénix? To není zrovna nenápadný tvor, že?“
Díval se na kamennou tabulku, na níž se pohybovala jen jedna malá tečka. Nebude dlouho trvat a bude jich tam víc… Ten mladík ho k nim zavede…
„Jakmile se objeví na pevnině, chci, abyste ho sledovali. Až vás zavede k řádu, přiveďte mi ho živého. Rozumíš – živého! Čím víc přitom zabijete Brumbálových lidí, tím líp…“
Harrymu trvalo slušných pár minut, než se rozhodl, kterým směrem se odtud dostat. Za tu dobu stačil v podobě fénixe dvakrát obletět Azkabanskou pevnost. Potom se vydal vstříc právě vycházejícímu slunci za obzorem moře. Říkal si, že nic nezkazí, když se vydá na východ. Sice absolutně netušil, kde Azkabanský ostrov leží, předpokládal však, že by to mohlo být někde blízko Anglie. Takhle se tedy dostane k jejím západním břehům, v horším případě až do Evropy.
Nejdůležitější ale bylo, že až se dostane na pevninu, ví přesně, co má dělat. Ten dávno zapomenutý pocit mu dodával ztracenou sílu do žil a křídly tak mával s daleko větší vervou. Až někde na dohled nějakého neznámého ostrova si uvědomil, že už se vysvobodil z Azkabanských hrůz a bez problémů si zas vzpomíná na celý Erisedský jazyk. Okamžitě se přeměnil zpátky do lidské podoby a zatímco padal k mořské hladině, stačilo jedno jediné slovo a zmizel.
Někde na blízkém ostrově zaskřehotal racek.
Jakmile znovu otevřel oči, místo nesmělých paprsků vycházející slunce nad mořskou hladinou ho obklopovalo zelené šero hustého lesa. Korunami stromů si dokázalo prorazit cestu jen to nejnutnější množství ranního světla na to, aby Harry viděl alespoň pár metrů před sebe.
Prodíral se lesním podrostem se stále sílícím světlem mezi kmeny stromů. Když přišel až na konec lesa, měl kalhoty po kolena promáčené od ranní rosy. Rozhlédl se okolo.
Před ním se rozkládalo malebné údolí, jehož vzdálenější polovina ještě tonula ve stínech menšího pohoří na okraji údolí. Pozoroval tok řeky, které se vinula od úpatí kopců, přes travnaté louky až k menší vesničce přímo před Harrym. Sledoval, jak se brzké ranní paprsky odrážejí od červených střech horských chalup. V několika se pořád svítilo. Po jediné silnici právě ujíždělo osamocené auto ven z údolí.
A co bylo nejdůležitější – nikde necítil ani tu nejmenší kapičku kouzel.
Přemýšlel. Pokud chtěl udělat co nejlepší dojem, neměl by k nim vpadnout takhle brzo ráno. Na druhou stranu nechtěl ani vzbudit příliš mnoho pozornosti, což se mu povedeme jen teď, dokud většina vesničanů ještě nevyrazila ven z domova.
Vykročil směrem k vesničce. Cesta mírným srázem mu trvala jen pár minut, přesto se při ní zadýchal. Než našel nenápadnou cestičku, vyšlapanou houbaři, musel se proplétat někde celou stopu vysokým ostružiním. Pak ale postupoval daleko rychleji a zanedlouho se ocitl na hlavní cestě.
Teď měl před sebou další problém – ulici tady ani zdaleka nebyly označené a Harry si nedovedl představit, že by se někoho zeptal. Za těch pár minut potkal jen jedinou malou holčičku, spěchající na školní autobus, a i ta se na něj dívala značně podezíravě – a on jí musel dát za pravdu, když se podíval na své potrhané a zapáchající oblečení. Stačila jen jedna myšlenka a oblečení bylo jako nové. Přesto se od ostatních raději držel dál.
Nakonec to vyřešil po svém. Zavřel na kratičkou chvíli oči a když je znovu otevřel, už kráčel jistým krokem k udržovanému domu na konci hlavní ulice.
Panty na dřevěné brance tiše zavrzaly, když jí Harry procházel. Předzahrádka působila příjemně, s prstem na zvonku si všiml právě zalitých záhonků vedle domu. Aspoň že někdo určitě bude doma.
Nikdo se však dlouhou chvíli neozýval a Harry už chtěl jít zkusit zadní vchod, když za dveřmi zaslechl přibližující se dětský pláč a kroky na schodech. Vzápětí se dveře otevřely a za nimi stála mladá žena s plačícím dítětem v náručí.
Opravdu je tu správně?!
„Dobré ráno,“ pozdravil nejistě, „hledám paní Sameovou.“
Podezíravě ho přejela pohledem od hlavy až k patě, nadhodila si v ruce batole a pak konečně promluvila, snažíc se překřičet hlasitý brekot. „Jo, to budu nejspíš já. Ale pokud jste od nějaký připitomělý reklamní agentury, tak já si kupovat nic nehodlám, to vám říkám hned dopředu…“
Harrymu chvíli trvalo, než ji dokázal přerušit. „To bude nejspíš nějaký omyl. Hledám Kláru Sameovou.“
Ženina tvář se ještě víc zamračila. „Babičku?! Co ji, proboha, chcete?!“
Harry se s úlevou usmál. Zdá se, že ji přece jenom našel. „Jsem vnuk její staré přítelkyně,“ rychle si vymýšlel, „mám jí něco vyřídit.“
Zřejmě mu nevěřila. „Tak mi to tu můžete nechat a já jí to pak předám…“
„To by asi nešlo,“ nesouhlasil Harry, „babička umřela před pár týdny. Víte, neměla to na konci zrovna lehké a jedním z jejích posledních přání bylo, abych přijel za vaší babičkou. Chtěl bych jí vše předat osobně.“
Ještě jednou ho podezíravě přejela pohledem. Zřejmě jí bylo na Harrym něco podezřelého. Ale už se dál neptala, místo toho se otočila zpět do domu. „Henry!“ zakřičela někam směrem do kuchyně. „Henry! Pojď sem, je tu někdo za tvou matkou!“
Z jedněch dveří v předsíni se vykolébal robustní muž, o mnoho starší než jeho manželka. Tedy Harry aspoň předpokládal, že jsou to manželé. Měl na sobě zelené pracovní kalhoty a volnou košili. Harry podle jeho zablácených bot hádal, že to právě on ještě před chvíli venku zaléval zahrádku.
Žena se na něj ještě jednou podívala a zmizela někde v útrobách domu i s plačícím děckem. Harry si uvědomil, jak je ta ulice najednou tichá.
Zopakoval ještě jednou svou malou lež a podle mužova výrazu měl naději, že mu věří přece jenom víc než jeho manželka. I tak ještě neměl vyhráno.
„Má matka tu není, bydlí v domově důchodců v Kingstonu.“
„Aha,“ odvětil Harry, „tak mockrát děkuju. Snad ji tam někde najdu.“
Otočil se k odchodu, ale muž ho ještě zarazil. „Měl byste vědět, že to s ní teď není zrovna jednoduché… Asi byste za ní opravdu neměl jezdit sám…“
Harry se na něj nechápavě zadíval. Muž se o tom zřejmě nehodlal bavit před domem (Harry si v ten moment vzpomněl na tetu Petunii a její dlouhý krk, natahující se přes ploty do zahrad sousedů), ale ani mu natolik nevěřil, aby ho pozval dál.
„Máte tu auto?“
Harry zakroutil hlavou.
„Tak jak se pak chcete dostat do Kingstonu?“
Harry pokrčil rameny. „Možná autobusem…“
Muž si posměšně odfrkl. „Ten školní vám už určitě ujel a další jede až v poledne. Počkejte, já vás tam raději svezu. Stejně jsem za ní nebyl kdoví jak dlouho…“ Ta poslední věta už Harrymu nepatřila.
Nechal Harryho stát před dveřmi a vyběhl po schodech převléknout si kalhoty. Ani ne za minutu už byl zpátky s ženou za patami, tentokrát bez dítěte. Krátce se s ní rozloučil a nastartoval prastaré auto, doteď parkující před garáží. Harry si sedl vedle něj na místo spolujezdce. Připadal si divně. Najednou zalitoval, že jeho nabídku neodmítl. Zřejmě by byl v cíli daleko rychleji.
„Odkud vy vůbec jste?“
„Z Londýna,“ odpověděl mu bezmyšlenkově Harry.
Muž se zatvářil udiveně: „Jak jste se sem dostal?“
Harry zase pokrčil rameny. Až pak si uvědomil, že ho řidič, s pohledem upřeným na silnic před sebou, nemůže vidět. „Kousek mě svezl kamarád, pak jsem jel stopem a poslední část pěšky…“
Muž uznale pokýval hlavu, pak se znovu zamračil. „Nevzpomínám si, že by se matka někdy zmiňovala o nějaké přítelkyni z Londýna.“
Harryho mozek se začal samým vymýšlením snad i škvařit. „A to je právě to – museli se už dávno pohádat a mojí babičce bylo moc líto, že se to mezi nimi už nikdy nevyřešilo. Možná proto s vámi matka o tomhle nikdy nemluvila.“
Muž pokýval hlavou, že jeho vysvětlení bere na vědomí. Pak bylo v autě chvíli ticho.
Harry pozoroval krajinu kolem silnice, jak jim ubíhala za okny auta. Slunko mezitím vystoupilo zase o nějaký ten kus své denní cesty výš a už ozářilo celé údolí. Pak ale vjeli do lesa a Harrymu zmizela celá scenérie z očí.
„I tak si myslím, že jste sem jel zbytečně,“ ozval se po dlouhé chvíli řidič, „matka je teď… trochu zmatená.“
Harry se s novým zájmem otočil od okna.
„Nevím přesně, jak to ten doktor říkal, každopádně nebude jednoduché s ní souvisle mluvit… Někdy je naprosto klidná, ale pak se zničehonic začne chovat… podivně. Ještě před pár měsíci bydlela u nás, ale pak už jsme ji opravdu nestíhali a museli ji dát do domova,“ podíval se kradmo po Harrym, jako by se chtěl ujistit, že nebude nic namítat. „Potom, co začala schovávat věci po domě a pak nás obviňovat, že jsme jí je ukradli… Navíc malý Andrew dává manželce pořádně zabrat, nemohla se o ni dennodenně starat.“
Harry na to nic neříkal – tohle byly jejich soukromé rodinné problémy. Jakmile si ale uvědomil, že do té rodiny podle jeho lži skoro patří, souhlasně kývl.
„Hlavně s ní musíte ve všem souhlasit, hrát její roli,“ nabádal ho muž, „jinak by na vás mohla zaútočit a pak už s ní vůbec nebude řeč… Možná se dneska ani normálně bavit nebude, kdoví, jestli bude zrovna teď normální…“
Harryho zarazilo, jak může vlastní syn takhle mluvit o vlastní matce. To už ale vjeli do mnohem většího města, než z jakého před půl hodinkou vyjížděli, a Harry raději nic neřekl.
Spancerův domov důchodců na první pohled působil příjemným dojmem, Harry si však i přes to nedokázal představit, že by zrovna tady mohl strávit poslední dny života. Malý parčík před novou budovou vypadal upraveně, střídmě zastřihnuté keře vrhaly na lavičky, postavené do kruhu kolem malé fontánky, chladné stíny, zatímco důchodci si na nich šeptali nejnovější drby o rodině dalšího důchodce o lavičku dál.
Henry zaparkoval auto u obrubníku a společně vešli do malé recepce, kde za pultem sestřička právě sledovala nějaký pořad v televizi. Henry si odkašlal a žena k nim vzhlédla.
„Ach, pan Same! To je dost, že se tady taky někdy ukážete!“ poznala ho okamžitě. „Ptá se po vás každý den.“
„Opravdu?“ zeptal se nedůvěřivě Henry.
Zatvářila se lítostivě. „No, vlastně každý den ne, ale pokud by mohla, jistě by tak dělala. Bohužel, těch světlých chvilek u ní ubývá.“
„A dneska?“ chtěl vědět Henry.
„Není to nejhorší… Nemá záchvat, ale i tak není zrovna v pořádku…“ sestřička si teprve teď všimla Harryho a se zájmem se na něj podívala.
„Rodinný příslušník,“ odpověděl na její tázavý pohled Henry, „potřebovali bychom s matkou na chvíli mluvit.“
Kývla a obešla pult. „Jak už jsem říkala, dneska se cítí skvěle, ale bojím se, že s ní stejně nebude kloudná řeč… Musíte pamatovat na to, co říkal doktor – hlavně hrát její hru.“
Následovali ji do dlouhé chodby, z níž vedlo velké množství dveří. Zastavili u třetích naleva a sestřička jemně zaklepala na dveře. Když se ozvalo tlumené „Dále“, povzbudivě na ně kývla a odešla zpátky k televiznímu pořadu.
Henry vkročil jako první, Harry hned za ním. Když se mu naskytl pohled do pokoje, naprosto netaktně nechal otevřenou pusu dokořán. Pokoji vévodilo obrovské zrcadlo, po jehož obvodu bylo přilepeno neskutečné množství zažloutlých fotografií se stále se opakující skupinkou lidí. Před zrcadlem stále jakási drobná postavička, která se vám snad scvrkávala před očima, a pozorovala svůj obraz v zrcadle. Byla oblečené do dávno malých svatebních šatů, které každou chvíli hrozily, že se roztrhnou ve švech. Bílé vlasy se schovávaly pod zešedlým závojem a křivě namalovaná ústa se zkroutila do výkřiku, když oba muži vstoupili do pokoje.
„Panebože, Endrew!“ zhrozila se s pohledem na Henryho. „Ty tu nemáš co dělat! Víš, že přináší smůlu, když ženich vidí nevěstu před obřadem!“
Henry se zarazil, ale vcelku rychle se vzpamatoval. Harry viděl ten vnitřní boj, který se mu odrážel v očích, když se jí snažil mírně odporovat. „Ale no tak, Klárko, přece těm pověrám nevěříš…“ Henry se tak snažil o nenucený tón, až věta zněla neobyčejně škrobeně.
„Nikdy nevíš! Prosím tě, běž odtud, nebo si všechno ještě rozmyslím!“
Henry se s bezradným obličej otočil ke dveřím a prosebným výrazem zavadil o Harryho. Zaslechl, jak zašeptal, když zavíral dveře: „Hlavně hrát její hru…“
Harrymu vyhovovalo, že se tu s ní ocitl sám. Nevěděl, jak by Henrymu jinak vysvětloval, o čem si to s jeho matkou vůbec vykládali. I tak ale nic neměl vyhráno.
„A ty jsi kdo?!“ vybafla na něj zničehonic „nevěsta“, když už si Harry začínal myslet, že si ho vůbec nevšimla.
Hrát její hru? Konečně Harry pochopil, jak to mysleli.
„Já jsem…“ Harryho mozek jel na plné obrátky, „Endreweho svědek. Poprosil mě, abych se o vás postaral, když on teď nemůže…“
Harry před očima viděl, jak hledá v hlavě jakoukoliv babskou pověru, která by zakazovala ženichova svědka v přítomnosti nevěsty. Zřejmě nic takového nenašla a poslušně kývla.
Harry k ní popošel. Zblízka vypadala ještě víc sešlá a v bílých svatebních šatech neskutečně komicky. Odtrhl pohled od jejích vrásčitých rukou, vystupující z krajkových rukávů a sedl si naproti ní do propadlého křesla. Přemýšlel, jak z ní v této nové situaci vše vymámit.
„Endrew bude skvělý manžel, viď?“ nejistě se zničehonic ozvala paní Sameová. Kdyby ji Harry před sebou neviděl, jistě by si myslel, že se ho zeptala opravdová nevěsta – prožívala svůj svatební den stejně procítěně jako před několika desítkami let.
„To jistě bude,“ uklidnil ji Harry, „znám ho dost dlouho na to, abych tohle dobře věděl.
Vlastně jsme se potkali asi před…“ - Harry začal rychle počítat. Vdávat se mohla tak ve dvaceti a bylo jí deset, když sloužila s mladou Doris, takže to dohromady dělá - „…deseti lety. Byl jsem ještě tenkrát malý, jel jsem za babičkou do Eaderwoodu…“
Čekal, jak na ni poslední slovo zapůsobí. Nemýlil se – paní Sameová sebou poplašeně škubla, ale jinak na sobě nenechala nic znát.
„Endrew tam bydlel se svou rodinou, ale na konci léta se šťastnou náhodou odstěhovali jen o pár vesnic dál, než kde jsem žil s rodiči. Chodili jsme pak spolu do stejné třídy a okamžitě se skamarádili. A jsme nejlepší přátelé až do teď.“
Odmlčel se. Teď bylo na ní, aby přiblížila téma hovoru k záležitosti, ke které Harry směřoval od začátku. Ale musel pomaloučku, bez podezření…
„Nevzpomínám si, že by se Endrew někdy zmínil o Eaderwoodu…“
„Ne?“ dělal překvapeného Harry. „Ale není se čemu divit, nikdy na to město neměl hezké vzpomínky…“
Tváří se jí mihl zvláštní výraz. Harry poznal, že zatím jedná správně. „Vyprávěl mi o nějakém domě, v kterém prý žil záhadný cizinec. Prý se ho děti z vesnice báli a rodiče k tomu ještě přispívali strašidelnými historkami na zahnání svých dětí do postelí…
Jako malí kluci jsme k němu dokonce pořádali stezky odvahy. Kdo se k domu dostal neblíž, ten vyhrál. Endrew se jednou odvážil dokonce vylézt po stromě a podívat se oknem do vrchních pater. Nevím, co tam viděl, nikdy mi to neřekl. Za to si pamatuju, že pár dní nato se jejich rodina odstěhovala z města pryč. Musel to pro něj být otřesný zážitek.“
Harry po celou dobu svého vyprávění ani najednou nespustil zrak z vrásčité tváři naproti té jeho. Párkrát sebou zacukala, ale jinak nedalo nic zvláštního znát. Až na konci se přece jenom neovládla.
„Kdo ví, co mohl vidět za hrůzy! Ten otřesný blázen tam dělal dost ohavné věci na to, aby jednoho malého kluka vyděsil k smrti!“
Harry se zatvářil překvapeně. „Vy jste majitele toho domu znala?“
„Jak pak bych ho neznala, když jsem u něj jako malá uklízela! Jmenoval se Grindelwald a těch pár let, co jsem u něj strávila, budu litovat do konce svýho života!“ tvář jí vztekem z rudla a po lících jí naskákaly ošklivé skvrny. Náhle se však uklidnila a podívala se do zrcadla. „Ale dneska ne, dneska tu starou historii vytahovat nechci. Ta už je za mnou. Dneska je můj slavný den.“
Harry se však ještě nevzdal. Už byl tak blízko!
Teď přijde na řadu jeden herecký výstup. „Takže vy musíte být ta Klára Whispenová!“
Podrážděně se na něj podívala, zřejmě ji už téma rozhovoru opravdu přestalo vyhovovat. „Jistě, přece víte, s kým se váš nejlepší kamarád žení…“
„Ale ne, doteď jsem si myslel, že je to jen shoda jmen…“ pokračoval dál ve své hře Harry, „ale teď vím, že jste skutečně Klára Whispenová, která pracovala s mojí tetou Doris v tom domu hrůzy!“
Otočila se na něj s novým zájmem. „Vy znáte Doris?! Ach, jak dlouho jsem o ní nic neslyšela! Jak se má?! Pořád ještě nosí ten hrozně nemoderní účes?“
„Je mrtvá.“ To bylo poprvé, co za dobu své návštěvy řekl pravdivou větu, pomyslel si hořce. „Zemřela před pár měsíci na rakovinu.“
„Ale ne!“ zhrozila se hned dvakrát paní Sameová – za prvé z té hrozné zprávy a za druhé – ve svatební den se přece o smrti nemluví!
„To mi připomíná – kdysi mi řekla, že si u vás nechala něco v úschově,“ dostal se Harry konečně k jádru věci. „Hrozně by mě zajímalo, co že to bylo.“
Tentokrát se na něj podívala s jistou dávkou nedůvěry, ještě stále otřesená smutnou novinkou. Přesto slova pronášela s velkou dávkou jistoty, která Harrymu pod nohy stavěla další překážky. „To je pravda. Ale taky mi říkala, abych to nikomu neukazovala. Říkala, že si to mám vzít s sebou do hrobu.“
„Ach ano, celá tetička – vždycky byla ráda záhadná. Ujišťuji vás, že to určitě nebylo nic důležitého…“
„Znala jsem ji taky dobře a podle toho, jak vypadala, když mi ten- když mi to dávala, to rozhodně nebylo nic zbytečného. A i kdyby přece – proč vás to zajímá, když je to tak nedůležité?“
„To je taky pravda,“ přiznal se Harry a trochu se pousmál, aby zlehčil situaci, „ale u tetičky opravdu jeden nikdy neví…
Tak třeba když mi bylo patnáct – to bylo v pětačtyřicátém - přijela k nám domů na pár týdnů a dala mi, prý jako dárek, pár cárů papíru. Byly popsané tou největší snůškou blábolů, jaké jsem si ani při své fantazii nedokázal představit. Ale ona mi řekla, že je mám někam schovat a že prý je důležité, aby se o nich nikdo nedozvěděl. Už tenkrát to zřejmě neměla v hlavě v pořádku…“
Pozorně paní Sameovou sledoval. Zdá se, že konečně uhodil hřebík na hlavičku – přímo mu visela na rtech.
„Každopádně, když jsem je opravdu schoval, měl jsem pak hrozně divný pocit, zhoršila se mi nálada a byl jsem na všechno protivný…“ pokračoval Harry. „Tak jsem se těch papírů prostě zbavil.“
„Zbavil?!“ zhrozila se.
„Všechny jsem je spálil. Pak bylo všechno zase v pořádku.“
„Ale vždyť ti Doris říkala, že je to důležité!“
Ledabyle pokrčil rameny.
Teď věděl, že má vyhráno.
Nesměle se na něj podívala, ale pak se přece jen odvážila k tomu, aby přešla přes celý pokoj a ze šuplíku nočního stolku vytáhla malý klíček. Potěžkala ho v rukou a skryla ho do dlaně.
„Mně dala jednou něco podobného. Jenže já jsem se nikdy neodvážila se toho zbavit,“ začala a sedla si naproti něj na vzorně ustlanou postel, „kdybys žil v tom domě s námi, taky bys to nedokázal. Ale teď… Dneska se v mém životě hodně změní a byla bych ráda, kdybych se mohla zbavit i téhle věci.“
„Říkala mi, abych to nikomu nedávala, že je to strašně nebezpečné. A já jí vždycky věřila, protože po tom, co jsem zažila v tom hrozném domě, bych už snad uvěřila všemu. Taky říkala, že u ní by to určitě našli, ale mě nikdo podezírat nebude… Ale abych to přece jenom dobře schovala, jak nejlíp umím…
Jste první člověk, s kým o tom mluvím, takže si myslím, že to přece jen tak důležité nebude. Budu si od vás přát příliš, když vás poprosím, abyste ty papíry co nejdřív zničil?“
Harry se skoro neovládnul, jak se mu z krku dral radostný výkřik. Místo toho jen řekl: „Příliš? To víte, že ne – co bych neudělal pro snoubenku mého nejlepšího přítele…“
Odhalila zažloutlou zubní protézu, když se na něj zářivě usmála. Rozevřela dlaň a podala mu obyčejný drobný klíček. „Bezpečnostní stránka číslo osm set padesát pět. Heslo je ‚2, 8, 4, a 3‘. A když už tam budete, prosím, zrušte můj účet – za tu schránku platím nehorázné peníze…“
Harry kývl. Všechno své sebeovládání vložil do toho, aby nezačal skákat radostí. Místo toho popřál „nevěstě“ hodně štěstí a s tím, že se zanedlouho uvidí v kostele, otevřel dveře. Byl už z místnosti pryč, když se paní Sameová ozvala: „Ale my se přece bereme na radnici!“
Henryho našel na recepci, jak si povídá se sestřičkou, která je před chvíli zavedla do pokoje paní Sameové. Když ho Henry uviděl, okamžitě vyskočil na nohy z koženého sedátka.
„Je v pořádku?“
Harryho mimochodem napadlo, že to vypadá jako scéna z nemocničního seriálu, které pravidelně sledovala teta Petunie – zmožený doktor vychází z operačního sálu a nervózní rodina čeká na jeho rozsudek. Je mi líto, ale váš manžel ztratil příliš mnoho krve… Nemohli jsme už nic dělat, máte mou upřímnou –
„Má dobrou náladu. Ničím jsem se neprozradil.“
Henry si oddechl. „A zjistil jste, pro co jste sem přijel?“
Nadšeně kývl. „Kde je nejbližší banka?“
„Tady v Kingstonu?“ podivil se Henry. „Pokud si pamatuju, tady vždycky bývala jen malá pošta a-“
„Tak někde jinde, v nejbližším městě…“ zkoušel to dál Harry.
„Nejblíž je asi v Eaderwoodu, nemyslíte pane Same?“ vložila se do hovoru sestřička.
„V Eaderwoodu?! Někde tady je Eaderwood?!“
„Jistě, jen pár mil po West road…“
Harry si pomyslel, že až se příště někam vydá, alespoň něco si o svém cíli zjistí. Mělo ho přece napadnout, že banka, do které paní Sameová všechno uložila, musí být někde poblíž Grindelwaldova domu, když v tom kraji žila. A bylo přece pravděpodobné i to, že někde tam žít zůstala…
Otočil se na Henryho. „Mohl byste mě prosím vzít do Eaderwoodu? Musím tam něco zařídit.“
Henry se zatvářil neochotně. Zřejmě už by byl raději se svou rodinou, než aby se někde táhal s cizím mladíkem, kterému vůbec nic nedlužil na to, aby ho jak nějaký taxikář vozil po okolí.
„Týká se to vaší matky – požádala mě, abych vyzvedl několik věcí z jejího sejfu v Eaderwoodské bance.“
Slova sejf a banka zapůsobila jako mávnutí hůlkou. Netrvalo dlouho a už nasedali do Henryho auta. Harry byl zvědavý – ucítí i po půl století nějaké magické stopy ve městě, kde kdysi Grindelwald žil? Možné to bylo – když je cítil i z deníku, který psala jeho služebná…
Projížděli stále míň hornatou krajinou, po nějakém lesu už nebylo vidu ani slechu a když objeli poslední menší kopeček, uviděl před sebou Harry snad několik mil dlouhou přímou silnici, která na druhé straně ústila do předměstí venkovského městečka. A Harry věděl, že je to Eaderwood ještě předtím, než dokázal přečíst písmena na uvítací ceduli města. Tušil správně – i když slabou, ale přece nějakou tu Grindelwald nechal zlověstnou magickou stopu.
Zatímco projížděli kolem nevzhledných domu předměstí, jedné zchátralé, dávno zbankrotované továrny a šedých budov místní nemocnice, se Henry snažil dostat z Harryho nějaké informace o rozhovoru s jeho matkou, ale Harry zarytě odmítal cokoliv prozradit. Tvrdil, že všechno bude jasné teprve až otevřou bezpečnostní schránku, do té doby prý neví o moc víc než on. A to byla koneckonců pravda – Harry opravdu vůbec netušil, co by mohl na papírech, zatím bezpečně uložených v sejfu, najít.
Banka byla jen nevzhledná šedá budova s prosklenými dveřmi a velkým logem bankovní společnosti nad nimi. Harry ho poznal – vídával ho i v Londýně nebo v Surrey, tam pobočky banky ale zřejmě prosperovaly víc.
Zevnitř hala vypadalo o mnoho líp – Harry si však se zklamáním všiml, že u každé ze tří přepážek stojí řada minimálně deseti lidí. Povzdechl si a s Henrym si stoupl na konec nejbližší.
Minuty plynuly, ale řada se zkracovala jen pomalu. Když se konečně dostali až k prosklenému okénku, pohlédla skrz něj na Harryho mladá žena se žvýkačkou v puse.
„Potřeboval bych si něco vybrat ze schránky číslo osm set padesát pět.“
Žena převrátila žvýkačku do druhého koutku úst a ukázala prstem na vývěsku nad jejím stolem. Harry na ni pohlédl – pod sebou tam byly připevněny dvě cedule.
„Bezpečnostní schránky je ta přepážka úplně nalevo. Další!“ zvedla najednou úřednice hlas, až Harry polekaně nadskočil.
Měl největší chuť ji tu žvýkačku v puse pořádně nafouknout, aby ji ucpala pusu. Pak by ji ještě mohl použít i na toho malého chlápka, který seděl u dalšího okýnka. Harry se k němu dostal až po dalších deseti minutách čekání ve frontě a jeho tváře za tu dobu mírně zrudly vztekem a napětím.
„Bezpečnostní schránka číslo osm set padesát pět,“ stručně vybafl na nevině vyhlížející mudlu.
„Ach, ano, počkejte chvilku,“ zakoktal se Harryho tónem vyděšený muž a začal něco ťukat do klávesnice počítače. „Ještě pár týdnů, a už bychom tu schránku zrušili, pane…“ zahleděl se pozorněji na obrazovku, „Same, předpokládám.“
„Ne,“ řekl Harry zaraženě, „Hille.“
„Samozřejmě… Můžu vidět váš klíč?“ zatvářil se najednou nedůvěřivě.
Harry z náprsní kapsy vytáhl malý klíček, nedůvěřivý výraz v úředníkově tváři však stále zůstal.
„Každopádně předtím, než vás budeme moci k obsahu schránky pustit, musíte nám zaplatit dluh za posledních dvacet devět měsíců, kdy nebylo její pronajmutí placeno.“
Harry znovu zašátral v kapse. Tentokrát už ale byla prázdná.
„Kolik to přesně dělá?“
Úředník se zas na chvíli odmlčel s pohledem na monitoru počítače. „Sto padesát dva liber a třicet šest centů.“
Harry se nad tou částkou ani nepozastavil, něco si pro sebe zamumlal, což si úředník vysvětlil jako nesouhlasné brumlání, a pak z kapsy vytáhl přesný obnos peněz. Mudla i s Henrym překvapeně pozvedli obočí.
„To nejde,“ vzpamatoval se Henry, „Nemůžu po Vás chtít, abyste to platil. Zřejmě jsme při probírání matčiných věcí ty šeky přehlédli… Měl bych to zaplatit já.“
„Z toho si nic nedělejte – pro tuhle věc něco obětuju…“
„Ale sto padesát liber!“
Harry jen pokrčil rameny. Úředník se s pohledem na peníze zřejmě konečně uklidnil. Chvíli trvalo, než jim konečně vypsal složenku, kterou Harry lhostejně strčil do jedné z kapes mikiny. Potom konečně zavolal pro jiného zaměstnance banky, něco mu pošeptal a začal se věnovat dalším zákazníkům.
Drobný mudla je vedl někam do zadních prostor budovy, prošli několika kontrolami kovu, při kterých si Harry vysloužil další překvapené pohledy – na rozdíl od Henryho totiž nedával do připraveného košíku žádné klíčky od auta nebo mince. Když rámem prošel hned napoprvé, zůstal i on zaraženě stát a s neblahým pocitem si sáhl na krk.
Přívěšek z rohu jednorožce na něm nebyl. Zaklel.
„Stalo se něco?“ přispěchal k němu Henry.
„Jen jsem něco ztratil…“ ozval se Harry po krátké odmlce.
„A je to pro teď důležité?“
„Pro teď? Ne, to asi ne. Ale důležité je to hodně…“
„Tak to určitě někdy jindy najdeš, ale nemohli bychom teď už jít?“ Henry vypadal značně netrpělivě – zřejmě se už nemohl dočkat něčeho cenného, co jistě najdou v matčině trezoru, když za něho platila tolik peněz.
Harry jen nerozhodně kývl – tohle byl pro něj celkem šok. Museli mu ho vzít, když ho věznili… Ale proč si toho nevšiml dřív?!
Když procházeli kolem ocelových dveří bankovního trezoru, Harrymu se vybavila vzpomínka na první ročník, jak z Hagridem poprvé navštívil Gringottovi. Bezpečnostnímu systému skřetů se však Eaderwoodská banka nemohla rovnat.
Naposledy prošli kolem železných mříží a dostali se do malého prostoru, kde po všech stranách stály kovové skříňky s označenými dvířky. Úředník s jistotou zamířil k pravému rohu a ukázal Harrymu na schránku se správným číslem.
„Nechám vás tu na pět minut o samotě,“ řekl a zavřel mříže. Jeho kroky se trezorem nesly ještě hezkých pár sekund, jak se odrážely od ocelových stěn.
„Ehm, víte heslo?“ ozval se Henry, který u bezpečnostních schránek stál jako první. Před pár minutami hamižně vzal klíček úředníkovi z rukou, jakoby se bál, že Harry chce s obsahem matčiny schránky utéct. Teď bezradně stál s klíčkem v zámku, ale dvířka se stejně nechtěla otevřít. Až když poodstoupil, mohl si Harry všimnou drobného číselníku nad klíčovou dírkou. Kývl.
„Tak mi ho nadiktujte,“ přikázal rázně Henry. Zřejmě se opravdu o „svůj poklad“ začínal z Harryho strany bát.
„2, 8, 4, 3,“ řekl Harry, který usoudil, že mudla jeho plány nemůže ohrozit.
Ozvaly se čtyři pronikavá pípnutí a cvaknutí zámku. Henry nadšeně zabral za kliku schránky a ta se pomalu otevřela dokořán.
„Cože?!“ ozval se zklamaně Henry, jakmile z jejích útrob vytáhl jen cáry papíru. „Co to má být?“
„Tohle,“ odpověděl Harry slavnostně, když mu z rukou opatrně pergameny bral, „je teď naše poslední naděje.“
Když je přesně o tři minuty později vyváděl úředník z trezoru, byly už pergameny bezpečně ukryté v Harryho ponožce, zajištěné ještě zastírací kletbou a kouzlem proti přemístění. A Harryho nálada za ty tři minuty musela klesnout snad o tři sta stupňů. To, co si přečetl na pergamenech, se mu totiž nelíbilo.
Vůbec se mu to nelíbilo.
Přistoupil znovu k přepážce, ale teď už neměl trpělivost čekat, až si těch deset lidí v řadě před ním vyřídí své záležitosti. Přistoupil drze hned k okýnku a protestů mudlů za zády si nevšímal.
„Tu schránku už zrušte, nic v ní není. Nashledanou.“
„Tak za prvé, pane, běžte prosím do řady. A za druhé – ke zrušení smlouvy o pronájmu bezpečnostní schránky naší banky je potřeba vyřídit určité formuláře – jako první určitě-“
Než úředník dokončil poslední slovo, Harry zaráz zaznamenal hned několik věcí. Za prvé – úředníkův výraz se změnil na vyděšený a posměšný zároveň, zatímco jeho ruka mačkala červené tlačítko vedle pokladny a oči se dívaly někam za Harryho rameno. Tohle už někdy viděl, pomyslel si Harry. Dudleyho televizní seriály – bankovní lupič žádá úředníka o peníze s hlavní pistole na jeho spánku, zatímco policie už přijíždí, přivolaná právě tím červeným tlačítkem. Ach jo, proč si musel někdo k přepadení vybrat zrovna chvíli, kdy tu má Harry na práci mnohem důležitější věci?!
V dalším zlomku vteřiny si však všiml další věci – Henry, který do té chvíli stál po jeho levé ruce, tam najednou nebyl. Sklouzl pohledem na podlahu, kde muž ležel s rozhozenýma rukama. Na bundě se mu velmi rychle zvětšovala krvavá skvrna. Harry se podivil – vždyť neslyšel žádný výstřel…
A pak mu to došlo. Úředníkův posměšný výraz, jak se musel dívat na směšné převleky lupičů, dlouhé černé hábity a bílé masky. Henryho zranění, které mudlovi určeno nebylo.
Pomalu se otočil.