31. Už zase
Trvalo mu dlouho, než se vzpamatoval z proudu znovu nabytých myšlenek a vzpomínek. Když se pak vyhrabal na nohy, nejdříve ze všeho se zlehka usmál. S jasnou myslí si připadal neuvěřitelně lehký a volný jako pták. Stěny jeho vězení jakoby přestaly existovat.
Opojení z nenadálé volnosti se ho drželo po zbytek dne i celou noc, dokud nad ránem neusnul. Po celou dobu přemýšlel nad situací, ve které se ocitl, a došel k několika závěrům. Zaprvé – musí se z té odporně páchnoucí cely dostat co nejdřív. Zadruhé – musí to tu prozkoumat, najít Doris a vyptat se jí na pár „drobností“, a za třetí – měl by si sehnat teplé oblečení a dostatek jídla, který by mu vrátil aspoň něco z předešlých sil. Popřípadě si obojí může vykouzlit. Ale teď ne. Jako první se musí vyspat a nabrat tak alespoň nějaké síly.
Konečně to byl tvrdý spánek, při kterém Harry nabýval na síle. Když se probudil, mřížemi přeškrtnutý čtvereček světla dopadal na protější stěnu cely, slunce už se sklánělo k západu. Musel tedy prospat celé dopoledne i dobrou polovinu odpoledne. Cítil se po dlouhém spánku odpočatě, zvlášť když ještě nevyprchalo nadšení z jeho malé výhry nad sebou samotným. Jeho zmožené tělo však potřebovalo něco navíc - teplo a jídlo a to pokud možno ihned.
Hůlku u sebe samozřejmě neměl, podle všeho zůstala ležet někde v městském parku v Londýně nebo ji vzal Malfoy společně s ním. Upřímně doufal v první možnost, přestože před zraky mudlů taky nemusela být dvakrát v bezpečí. Tak i tak byla na hony daleko od něj, musel se obejít bez ní. Jako první se rozhodl zbavit té všudypřítomné a dotírající zimy. Napřáhl ruku a zašeptal pár Erisedských slov.
Nebo si aspoň myslel, že je vyslovil. Ve skutečnosti mu zůstala bezmocně viset někde na cestě mezi pamětí a hlasivkami. A Harry si uvědomil, že účinky omamujícího lektvaru ještě zdaleka nepominuly.
Zkoušel si vybavit jakékoliv jiné, sebeprostší slovo v Erisedském jazyce, ale žádné mu nepřicházelo na mysl. Této magie se tedy sklesle vzdal.
Pořád mu ale zbývala ta obyčejná, kterou ho v Bradavicích vyučovali už od jedenácti let. Zamumlal v duchu formuli, na kterou si tentokrát lehce vzpomněl, ale ani tentokrát zima nezmizela. Začínal propadat zoufalství.
Do třetice všeho dobrého, pomyslel si a napřáhl ruku. Erisedská krev v jeho žilách přece dokáže daleko víc, než nějaké zaříkávání. Navíc k tomu nepotřebuje žádná slova. Zkusil si tedy vybavit pocit dávno ztraceného tepla, jak se mu rozlévá po těle, a světla, jak mu rozjasňuje mysl i zrak. Podařilo se – ruka se mu rozzářila, světlo z ní vystoupalo ke stropu a svítilo nad Harrym jako velký skleněný lustr. Nadšeně zajásal, když ze světelné koule začaly proudit i vlny tepla, šířily se po celé cele a zalévaly i jeho příjemným teplem.
Otočil se zády ke světlu a začal prozkoumávat celu. Stěny, stejně jako strop i podlaha, byly postaveny z kusů skal, které se nikdo neobtěžoval brousit – podlaha byla nepohodlně nerovná a ze stěn někdy trčely i hrozivě vypadající ostré výběžky. Harry si o nich pořezal dlaně do krve, když procházel po obvodu cely a snažil se najít nějakou skulinku nebo cokoliv jiného, co by mu pomohlo na cestě ven. Sám ale věděl, že nic takového tu nenajde.
Obrátil se ke dveřím. Byly z pevného dubového dřeva a když se k nim Harry přiblížil, cítil slabé záchvěvy kouzel, kterými byly zaklety. Přes ně se ven taky nedostane – rozhodně ne bez nežádoucí pozornosti. Jedinou možností tedy zbývalo okno. Vlastně se jednalo o díru ve stěně se stranou ani ne dvě desítky palců dlouhou, která byla ještě rozdělena železným křížem na čtyři části. I kdyby tady držel hladovku ještě pár týdnů, nikdy by se mu protáhnout přes okno nepodařilo. Navíc bylo dobrou polovinu třetího metru vysoko, takže Harry bez výhledu netušil, jak vysoko je cela od země.
Jeho nálada značně poklesla. Uvědomil si, že útěk zřejmě nebude tak jednoduchý, jak si ještě včera večer představoval. Navíc se mu zdálo, že světlo za jeho zády slábne. Otočil se a skutečně – zářivá koule byla stále slabší, jako kdybyste položili svíčku pod skleněný hrníček a docházel by jí kyslík. Když zhasla úplně, Harry se ztrhaně sesunul po kamenné stěně a záda si tak odřel do krve.
Měl to tušit – tahle kouzla přece závisí na jeho pocitech a současné náladě. Tady si ji bezstarostnou dokáže asi jen těžko udržet. Ztratil i svou poslední zbraň.
Kéž by se tenkrát v parku rozhodl jinak. Proč si zase musel dělat věci složitější?! Teď by ležel ve své teplé posteli s nebesy v Nebelvírské věži, neměl by hlad, žízeň, nebyla by mu zima a hlavně, nemusel by čichat ten odporný smrad. Jenže on samozřejmě ne, on se vlastně sám zavřel do hrobky a zřejmě v ní ještě pár dnů zůstane, dokud se mu nevrátí jasná mysl nebo dokud nezemře žízní…
Svěsil hlavu do dlaní.
„…Erisedští jednorožci dávno utekli před zlem světa, i když v něm měli rozsévat to zbylé dobro. Schovali jsme se sem, zatímco Fénixové, stejně jako my patřící do nejvyšších ze čtveřice Čistých stvoření, stále ještě žijí mezi Vámi kouzelníky, sice ne už v tak hojném počtu, jako to bývalo kdysi, ale pořád drží s Vámi a bojují se zlem. Ten boj, co jsme my už dávno vzdali…
Víš, proč ti teď vlastně pomáhám? Protože jsi jako ten Fénix. Nakonec se i ty budeš moct odtud dostat, jsi můj přítel jako oni a na rozdíl ode mě stále ještě bojuješ... …to proto právě tobě mládě Erisedského předalo i se svým prvním rohem své poselství ke mně. Každý v tobě fénixe ucítí, dokud se ho nevzdáš…“
A Harry se ho přece ještě nevzdal, ještě tady s ním byl! Tam, kde Erisedští boj už vzdali, fénix bojuje dál…
Zavřel oči a snažil se v sobě najít vzpomínku na chvíle, kdy se přeměňoval do své zvěromágstvé podoby. Tu bezstarostnost a klid, který se mu rozléval po celém těle. Snažil se v sobě toho fénixe znovu najít. Ale teď se přeměnit nemohl, vzbudil by moc pozornosti, ještě musel počkat. Počkat, dokud tady nebude hotový.
Otevřel oči. Podíval se na svou dlaň a vděčně se usmál. Podařilo se – na dlani mu leželo jediné, zářivě bílé pero fénixe. Při pohledu na něj se mu vrátila dobrá nálada, v cele bylo najednou víc světla, i když za oknem se už pomalu smrákalo. Teď věděl, že dokáže všechno.
Přistoupil ke stěně, kde mu nad hlavou posílalo okno do cely skomírající paprsky slunce. Nic si nepromýšlel, prostě šel na jistotu. Zvedl pravou ruku, chytil se jednoho výběžku v kamenné stěně nad jeho hlavou a levou rukou našel podobnou provizorní úchytku. Odlepil nohy od země a pověsil se za ruky. Věděl, že by se mu měly dlaně po kluzkém kameni okamžitě smýknout, ale držely se stěny jako přibyté. Zapřel se nohama o spodní kameny a bez velké námahy se rukama chytl zas o něco výš, až byl najednou ve stejné výšce jako otvor ve stěně. Jednou rukou se zapřel o nejbližší výběžek a druhou se dotkl mříží. Chvíli cítil na dlani jejich chlad, pak se ale pocity změnily – železo se pod jeho dotekem začalo tavit, rozpálilo se do posledního centimetru a když do něj jen jemně strčil, mříže se pod jakýchkoliv protestů vytrhly ze skály a spadly někam do hloubky pod oknem. Neslyšel jejich dopad – buď dopadly na měkké, nebo zem byla tak daleko, že je ani dopadnout nemohl slyšet.
Celý se vyškrábal do výklenku okna a pohlédl ven. Ten pohled ho zase na chvíli zbavil veškerého odhodlání. Všude kolem bylo jenom moře, tuny vod jedné vlny a za ní další. A to moře nikde nekončilo – Harry viděl, jak se temná hladina oceánu slévá v dálce s potemnělou oblohou. Jeho útěk mu najednou připadal naprosto beznadějný.
Přesto ho něco pohnalo dál. Aniž by věděl, k čemu to bude, začal jednu z nejnebezpečnějších cest v jeho životě. Se značnými problémy prolezl oknem a vydal se podél hradeb pevnosti až k jejich vrcholu. Zdálo se mu, že tuto cestu už někdy podnikl, i když to bylo zhola nemožné. A nechápal, proč se vydal vzhůru – normální člověk by přece při útěku lezl co nejrychleji na pevnou zem…
Šlehal do něj vítr, zatímco si spolehlivě odíral obě dlaně a záda měl celá promáčená od kapiček zpěněných vln, které dolétávaly až tak vysoko. V normální situaci by se do tak spolehlivě sebevražedné akce nepouštěl – nikdy nešplhal po skalách, a už vůbec ne bez výstroje a jističů, ale teď to bylo něco jiného. Věděl, že nespadne; jeho ruce i nohy držely na tvrdé skále jako by je tam přilepil, dokud se sám nepustil a nechytil se zas o něco výš. A kdyby přece spadnul – dolů určitě nesletí. Byl tady jeho přítel vevnitř, který by v momentě roztáhl svá křídla a Harryho lidské tělo by bylo zachráněno…
Ale tyhle plány byly stejně k ničemu – Harry po pár minutách, kdy už přestal cítit ruce i nohy, vyšplhal až na vršek hradeb. Jeho cela byla v předposledním patře, takže to nebyla nijak dlouhá cesta, přesto Harryho vyčerpala. Natáhl se na ledovou a vlhkou kamennou dlažbu a zhluboka dýchal. Kdyby někdo přišel, okamžitě by si ho všiml a všechno by přišlo vniveč, ale on si byl zvláštně jistý, že nikdo nepřijde.
Za těch pár týdnů, co tu strávil – a jejich přesný odhad prostě nebylo možné ani odhadnout -, zjistil o Novém Azkabanu pár věcí. Nebyli tu žádní kouzelníci. Lektvar v kbelíku vždycky přibýval sám, aniž by ho někdo šel naplnit. Stejně bochníky chleba. A v neposlední řadě – za dveřmi jeho cely byli vždy jen mozkomorové, hladoví po jeho špatných myšlenkách. Harry něco tušil – mozkomorové se zřejmě stali pod Voldemortovou vládou příliš hamižní a žádný kouzelník, ať už by byl sebezvrácenější, by v jejich přítomnosti dlouho nevydržel. Teď věděl, jaké štěstí ho na druhou stranu potkalo s vypitím omamujícího lektvaru – bez něj by nátlak mozkomorů nevydržel. Takže teď nechápal, proč mu ho vůbec dávali, když tím naprosto zničili účinky mozkomorů… Ale kdyby mu lektvar nedávali, utekl by daleko dřív a mozkomorové by ně něj tak stejně neměli vliv. Ledaže by…
Teď to nechal být. Měl důležitější věci na práci.
Zvedl se na nohy a trochu si protáhl ztuhlé svaly na zádech. Teď ho čekal jeden z nejtěžších úkolů – někde tady v tom pekle najít Doris Crockfordovou, a nebýt při tom zpozorován. Jenže kde začít?! Byl tady už dost dlouho, ale jediné, co znal, byly čtyři stěny jeho cely. Podíval se přes kraj hradeb na útes pod sebou a všiml si, jak nastávající příliv zmáčí holé útesy ostrova. Zas ten známý pocit dejavue.
Znovu si sedl a přinutil svůj mozek k logickému uvažování.
Nemůže tady jen tak běhat po chodbách, nahlížet do jednotlivých cel a říkat: ‚Je tu Doris Crockfordová? Ne? Tak to se omlouvám za vyrušení, půjdu dál…‘
Ne, takhle to udělat rozhodně nemohl. Navíc se bál vstoupit do jiných cel než do své. Bál se, co v nich uvidí. Tušil, že by v některých celách mohli být známí kouzelníci, důležití pro boj proti Voldemortovi, ale někde v hloubi duše i viděl, jak teď musí vypadat. A tu představu nechtěl uvádět do skutečnosti tím, že by je na živo spatřil.
Když se nechával zajmout, představoval si, jak jako zachránce uteče z cely ve Voldemortově hradě, s plnou silou, s magií jako mocným spojencem a slavně zachrání všechny ostatní vězně. Ale teď byl slabý, tak slabý, že se sotva držel na nohou, a jedinou jeho výhodou bylo fénixovo pero v kapsy. Navíc proti němu stály stovky mozkomorů a on nevěděl, jak by se odtud mohl dostat. V této situaci by byl rád, kdyby se mu aspoň podařilo najít Doris.
Ale no tak, nějaké síly ti přece ještě zbývají…
To byla pravda. Našel si na studené dlažbě co největší pohodlí, zavřel oči a snažil se nevnímat šustění moře a burácení vody, jak se ledové vlny tříštily o nehostinný ostrov. Nepovedlo se mu to úplně na jedničku, přesto se dostatečně soustředil na svůj cíl.
Snažil si vzpomenout, co všechno o Doris věděl. Jak vypadala, když ji v prvním ročníku potkal v Děravém kotli. Ta vzpomínka byla hodně nejasná, přesto aspoň trochu pomohla. Vzpomínal si na její deník, na řádky, které psala tak hroznou angličtinou; na její nenávist proti Grindelwaldovi…
Vzpomínky pluly jedna za druhou a Harry si čím dál víc přibližoval obrazu ženy, kterou skoro neznal. A když ho měl před očima naprosto jasný, dokázal být u skutečné Doris, dívat se na její skutečné tělo a hlavně na skutečné okolí, ve kterém se nacházela. Byl vedle ní. Ve své mysli.
Viděl ji nejasně, ale dokázal rozeznat chumel šatů, ve kterých se choulilo její zubožené tělo. Nesoustředil se tak na ní – bude mít možnost si ji prohlédnout později, pokud ji najde – ale spíš na její okolí. Byla v podobné cele jako on, s jedním oknem a dubovými dveřmi. Nic mu neprozrazovalo, kde by ji mohl najít, žádná nápověda. Už chtěl z obrazu odejít, když se najednou pohnula a Harry se šíleně lekl. Poklekl k ní a díval se, jak se klepe zimou. On sám teď nic necítil, ale dobře viděl, jak na ni dopadají studené kapky vody z okna beze skel. Podíval se na něj, a hlavou mu kmitlo poznání.
Vrátil mysl znovu do svého těla na hradbách Azkabanu. Rychle se zvedl na nohy a znovu se podíval přes hradby dolů. Postupující příliv se dostal až k úpatí pevnosti, voda se vylívala i do oken těch nejnižších cel. A Harry měl jasno.
Přehoupl se přes okraj a znovu podnikl tu nebezpečnou cestu – tentokrát ale o mnoho delší. Trvalo mučivě dlouho, než konečně dva metry nad zemí seskočil na tvrdou zem. Kotníky mu zaprotestovaly a svalil se na zadek. Chvíli si je mnul, dokud nebyl připravený se na ně postavit. Slunce v tu chvíli už dávno zapadlo za obzor.
Odběhl co nejblíže ke zdi, aby šance, že ho někdo zahlédne, byla co nejmenší. Plížil se podél ní a hledal ty dobře známá okna, za jedním z nichž Doris mohla být. Na této straně vězení však nebylo ani jedno takové, musel obejít ještě jednu, než se konečně dostal k železné bráně. Po jejích stranách byly celkem čtyři taková okýnka, někde ve výši Harryho kolen. Přistoupil k prvnímu a za ním zahlédl dlouhou chodbu, ztrácející se ve tmě, na jejíž stěnách svítila jen jedna osamělá, skomírající pochodeň. Přeběhl k dalšímu oknu, za nímž tentokrát byla cela, ale prázdná. Narovnal se a pohlédl na železnou bránu. Dlouho se nerozhodoval a přeběhl přímo před ní. Železo přece nemá oči…
Ve třetím okénku přece jenom zahlédl celu, kde v rožku rozeznal nějaký stín. Mohla by to být ta správná, ale raději se připlížil i k poslednímu oknu. Za ním zahlédl další chodbu, ne nepodobnou té na druhé straně. Takže tu byla jen jedna možnost, tedy pokud další cely nejsou ještě někde jinde tak nízko. Ale Harry už neměl čas prozkoumávat celý hrad, každou chvíli se tu mohli objevit mozkomorové a přivolat Smrtijedy…
Stejně jako ve své cele před půl hodinkou, i tady se dotkl železných mříží, až se rozžhavily doběla. Jeho dlani to nic neudělalo, ale zřetelně rozeznal kapičky své krve na rozžhaveném železu – tak je měl poraněné od lezení po ostrých kamenech.
Vytrhl železo ze stěny, které setrvačností letělo ještě o pár metrů za něj. Tak tak se protáhl vzniklým otvorem a málem se na místě pozvracel.
Puch, který neustále cítil ve své cele se vrátil. Ale tentokrát s o mnoho větší intenzitou, jako kdyby Harry strčil noc přímo do onoho zapáchajícího předmětu. Jenže on to nebyl předmět, tím smradem byla nasáknutá celá kobka. Ale nejintenzivnější zápach vycházel z koutku, kde ležela hromádka zatuchlých látek. Povytáhl si lem trička až nad nos, aby se uchránil aspoň zbývající čichové buňky a naklonil se nad Doris – nebo aspoň nad to, co z ní zbylo.
Pokud si Harry v uplynulých několika týdnech myslel, že hůř než on na tom nemůže být nikdo jiný, teď hodně rychle změnil názor. Chudák Doris tu už musela ležet pár měsíců, bez pořádného jídla nebo vody, bez doteku slunečních paprsků, dvakrát denně zaplavována přílivovými vlnami a to nejhorší – ustavičně vystavena účinkům mozkomorů. Prostě tu pomalu a doslova hnila zaživa. Harry viděl, jak na ní najednou o několik čísel větší zmáčené šaty visí a poskytují jen chabou ochranu proti dotírajícímu chladu. Viděl plíseň na jejích ranách, které si musela způsobit, když se snažila vylézt oknem. Měla ruce stejně odřené jak Harry, jen s tím rozdílem, že si to musela udělat už před pár měsíci a od té doby ji rány vlhkem hnisaly. Harry od nich rychle odvrátil zrak.
Podíval se na přesně stejný kbelík, jaký i on měl ve své cele. Přičichl k jeho obsahu a uvědomil si, že narozdíl od něj Doris nedávali žádný omamující lektvar, mozkomorové na ni tedy působili bez jakéhokoliv zlehčení. Ze soucitem se ještě jednou podíval na tu hromádku neštěstí a v tom okamžiku mu došly dvě věci.
Odsud už ji nikdy nedostane, a i kdyby – nikdy se její stav nezlepší. Rány na rukou se zahojí, ale ty na duši, ty tam zůstanou napořád.
Ale ani z ní už nic kloudného nedostane. Nevypadala na to, že by mohla mluvit, ani že by mohla přemýšlet. Teď pro ni mohl udělat jen jednu věc.
Dlouho se nerozhodoval; věděl, že kdyby to odkládal, nenašel by už dostatek odvahy. Přiložil ruku k jejímu krku, našel to správné místo a s posledním zaváháním na něj zatlačil. Ve stejné chvíli se jí chytl pevně za zápěstí a zvrátil hlavu.
Svět se s nimi zatočil.
* * *
Všude bílá barva. To byl její první dojem. Bílá zářivá barva. Po té temnotě několika posledních měsíců by ji měly bolet oči, napadlo ji. Žádnou bolest však necítila. Nebolely ji oči, po bolesti z ran na rukách se taky slehla zem. Ne, to nebylo zrovna to nejlepší přirovnání, protože tady žádná zem nebyla. Pod nohama měla taky jen Bílo. A mlhu.
„Vítej, Doris.“
Mlhou se najednou ozval hlas. Musel být od ní daleko, ale přibližoval se a ten, co ty dvě slova vyslovil, též. Jenže ho pořád nikde neviděla. I tak si dokázala během pár okamžiků vše vysvětlit. Konečně se stalo to, na co už několik měsíců vytouženě čekala.
„Jsem mrtvá?!“
„Ano, Doris, přesně tak,“ hlas k ní plynul už z mnohem menší dálky, „konečně bude konec utrpení, teď tě čeká jen klid. Ach, ano, tvůj malý bratříček už na tebe čeká, vyhlíží tě už hodně dlouho-“ hlas se nečekaně odmlčel. „Ale ne!“
Odstín hlasu se podstatně změnil a Doris skoro až vykřikla. Nechtěla uvěřit, že ten melodický hlas, v nějž měla absolutní důvěru, ze sebe vydal takový tón.
„Harry Pottere! Ty tu nemáš co dělat!“
Doris se polekaně otočila, protože na zádech cítila něčí pohled. A kdyby byla kdekoliv jinde než tady, určitě by v tomto momentě omdlela.
„Takže jsem opravdu mrtvá!“
„Ty ano,“ odvětil prudce neznámý hlas, „ale tenhle mladík rozhodně ne. Nemá tu co pohledávat!“
„Já musel,“ uslyšela, jak Harry Potter promluvil. Najednou jí tělem projela vlna hrdosti – právě teď mluví s Harrym Potterem! „Neměl jsem jinou možnost!“
„A víš, že jsi právě porušil všechny zákony Života a Smrti?!“
„Ehm, vím?“ zatvářil se Harry Potter jako neviňátko. Jí si zatím nikdo nevšímal.
„Překazil jsi jí jednu z nejdůležitějších chvil! Svou smrtí by si každý měl projít sám, ne aby se s ním někdo svezl!“
„Já vím, já vím… Ale ty bys přece měl vědět, že je to důležité!“ Viděla, jak Harry Potter mluví k někomu za jejími zády, ale když se otočila, nikoho nespatřila. Jakmile se však obrátila zpět na Pottera, tentokrát hleděl přímo na ni. „Potřebuju jen pár minut, jen pár minut!“
Chvíli bylo ticho. Doris si už myslela, že hlas zmizel, a nadechovala se, že se konečně zeptá, co se tady děje. V tu chvíli se ozval naposledy: „Máš mé svolení, Harry, ale to je naposled, co ti pomáhám.“
Doris si všimla, jak se Potter nepatrně usmál. Pak jí kývl na pozdrav, jakoby ji spatřil teprve teď, a sedl si na právě objevenou židli.
„Posaďte se, Doris, už určitě musíte být unavená…Stačí jen na židli pomyslet a ona se tu objeví.“
Doris si vzpomněla na její oblíbené houpací křeslo u krbu, kde ve světle ohně každý večer plétávala. Najednou se objevilo přímo vedle ní, přesně takové, jak si ho pamatovala.
Chvíli se jen studovali pohledy. Potter nepromluvil a ona nevěděla, co má říct. Pak jakoby se mladík naproti ní probudil a začal mluvit. Přitom sklonil pohled a tvářil se nanejvýš lítostivě. „Je mi to tak líto!“ skoro vykřikl, hlas plný výčitek. „To co jsem udělal, je neomluvitelné… Ale když jsem vás v Azkabanu našel, věděl jsem, že už vám asi nikdo nepomůže… A já nutně potřeboval, abyste mi pár věcí řekla…“
Odmlčel se a čekal se skloněnou hlavou a s pohledem odsouzence, který čeká na svůj zasloužený rozsudek. Nevěděla, co jeho chování má znamenat, ale myslí jí vrtala daleko palčivější věc, kterou řekl.
„Našel v Azkabanu?! Ach, pane Pottere! Takže vy nejste mrtvý?!“
První její myšlenka automaticky patřila obličeji Eleny Westlakeové, jak na ni bude hledět, až ji tu novinku zítra řekne. Až pak si uvědomila jeden malý detail.
Překvapeně k ní vzhlédl. V očích mu stále zůstávala palčivá vina, ale na chvíli ji zastínil úžas. „Slyšíte, co vám tu říkám? Já vás zabil!“
Chvíli na něj nechápavě hleděla. O čem to tu mluví? Pak se konečně jeho chování, jeho slova i všechno, co se kolem ní teď dělo, zapadlo do sebe. Pohlédla na něj a jasně viděla, jak se jeho tvář mění v reakci na její výraz, který se jí s pochopením usadil na tváři. Usmívala se.
„Pane Pottere… Nevím, jak dlouho jsem byla v Azkabanu zavřená. Ale připadalo mi to jako věčnost. Jako věčnost v pekle. A vy si teď vyčítáte, že jste mě z toho pekla dostal sem?“ rozpřáhla ruky a ukázala vřelé bílo okolo, které bylo pravým opakem prostředí, kde poslední měsíce přežívala. „Dokud jsem měla ještě dost síly myslet a cokoliv dělat, snažila jsem se odtamtud dostat sama. Velmi rychle jsem zjistila, že to oknem nepůjde. Ale v ten moment jsem už byla moc slabá i na to, abych se zabila. Splnil jste mi jediné přání, pane Pottere, nic vám nevyčítám. Právě naopak – udělám cokoliv, abych vám to oplatila.“
Viděla jeho výraz a dobře chápala, jak se teď cítí. Avšak chtěla, aby to tak nebral, aby necítil jedinou výčitku svědomí. Nepřeháněla, udělala by teď pro něj cokoliv, jen aby se zbavil lítosti.
On se však dál tvářil nepřesvědčeně. „Copak mi nerozumíte? Já-“
„Utíká ti čas, Harry,“ přerušil ho najednou neznámý hlas a Doris sebou překvapeně škubla.
Harry Potter naproti ní zmlkl. Zakroutil beznadějně hlavou a zhluboka si povzdychl. Ať už před chvílí chtěl říct cokoliv, Doris věděla, že teď začne mluvit o něčem jiném.
„Potřeboval bych od vás něco vědět.“
Zarazila se. Kolikrát tu otázku už slyšela? Nikdy by se však nenadála, že jí ji položí právě sám Harry Pottera. Přesto se rozhodla dělat nechápavou, jak jí v mnoha předchozích případech prospělo.
„Ptejte se na co chcete. Ale pochybuju, že vám v něčem pomůžu…“
„Takže vy vůbec netušíte, proč vás našel Voldemort?! Proč vás celou tu dobu držel v zajetí?!“
Uhnula pohledem. Její tušení se potvrdilo; samozřejmě, že po ní nechtěl nic jiného.
„Víte to moc dobře,“ pokračoval, „a já zase vím, že jste strašně statečná, že jste mu nic neřekla.“
Doris se na něj podívala. Zjistila, že ji po celou dobu nepřestal sledovat přímým pohledem. Harry Potter o ní řekl, že je statečná?! O ní?!
„Ale teď to musíte říct mně, jinak budu proti Voldemortovi bezbranný. Vy jediná mi můžete pomoct.“
Automaticky zavrtěla hlavou. Už tolik lidí se jí ptalo na to samé, ale ona jim odpovědět nemohla. Nejenom proto, že nechtěla. Byly tu i další důvody.
„Neřekla jsem to nikomu, pane Pottere, podle svého nejlepšího přesvědčení. Ta věc by neměla být nikým objevena…“
„Jenže ona už objevená je, Doris, už je – teda alespoň z části. A pokud ji chci porazit, musím aspoň vědět, proti čemu bojuju. Prosím, je to důležité!“
Viděla jeho prosebný výraz, ale nemohla ustoupit. Dávno přísahala, že to nikomu neřekne, nikomu. Zakroutila hlavou.
Zmučeně se na ni podíval, pak otočil hlavu na bok. Vypadal, jako že o něčem přemýšlí. Čekala, jestli se z ní bude snažit dostat něco násilím, jako všichni jeho předchůdci. Ale když se na ni znovu obrátil, byla si jistá, že nic takové jí nehrozí.
„Kdybych vám teď dokázal, že s těmi dokumenty nemám žádné špatné úmysly, dala byste mi je? Kdybych vám dokázal, že je použiji proti Voldemortovi, a tím pádem i proti Grindelwaldovi, a jakmile budou poraženi, že je zničím?“
Zaváhala. Tohle tu ještě nebylo.
„Pamatujete si na ten divný, tíživý pocit, když jste byla Grindelwaldovi nablízku?“
Trhla sebou – jak to může vědět?
„Nikdy jste se ho nezbavila, že ano? Byla jste s ním příliš dlouho, zůstala vám na něj památka. A té se nezbavíte, ani když dnes projdete branou, stejně jako se svých hříchů nezbavil on.“
Nevěděla, o jaké bráně to mluví, přesto jeho slova zněla dostatečně zlověstně na to, aby se otřásla zděšením.
„Já vás toho můžu zbavit. V žilách mi koluje dost Erisedské krve na to, abych to dokázal. Stačí jen, když mi budete věřit.“
A ona přikývla. Věděla, co za to bude chtít, ale ta nabídka byla příliš lákavá. Když vztáhl ruku na její čelo, neuhnula.
A pak už bylo jen světlo, moře světla. A najednou cítila, jak jí z duše padá obrovský kámen a tříští se o mladíkovu ruku na jejím čele na milióny kousků. A bez jeho tíhy se najednou cítila volná jako pták, tak jako ještě nikdy od svého mládí.
Už se nerozhodovala a z obrovské vděčnosti mu sdělila vše, co věděla. Dívala se za ním, jak mizí. Snad svou přísahu dodrží. Moc se tím však nezabývala – to už teď nebyla její starost. Teď ji čeká jen jeden poslední úkol – projít branou.
* * *
Harry se s přidušeným výkřikem probudil z transu vedle mrtvého těla Doris. Tenhle menší výlet ho stál spousty sil, proto si chtěl na chvíli odpočinout, než se vydá na cestu. Z jeho úmyslu ho však odradil neskutečný zápach všude kolem a raději co nejrychleji vylezl oknem ven z cely. Tady už nic nemohl dělat. Věděl, že všichni vězni budou vypadat podobně jak Doris. Pokud nechtěl mít na krku další vraždy, nebylo jim pomoci. Snad jen jedinou další věcí.
Stoupl si před bránu a narovnal se. Už mu bylo jedno, jestli ho kdokoliv z hradu uvidí. Věc, kterou se chystal udělat, by stejně přilákala každého na hony daleko.
Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Pak se jeho tělo začalo měnit.
První na řadě byly nohy. Prsty se mu na nich prodloužily, oddělily se dál od sebe a přetvořily se v pevné drápy. Následovaly ruce – zatímco paže se začaly zmenšovat, lopatky rostly. Změnily se v křídla s jemnou blánou. Potom zmizelo oblečení, celé tělo se smrsklo v daleko menší ptačí, oči se začaly vzdalovat od náhle špičatého nosu, až stály na opačných stranách zobáku. A jako poslední se začalo objevovat zářivě bílé peří.
Za pár sekund stál před bránou Azkabanského vězení bělostný fénix. Vzlétl do vzduchu a začal zpívat.
Byl to ten nejnádhernější zpěv, jaký většina vězňů slyšela. Dolehl k nim přes kamenné stěny jejich cel i přes zmučenou mysl. Zazářil v jejich temném blouznění jako ten nejjasnější oheň a hořel ještě dlouho poté, co fénix několikrát obletěl Azkabanskou pevnost a vydal se pryč, doprovázen strašlivým řevem utrpení, tentokráte ale patřícím mozkomorům.