3. Konec je jen začátek
Zběsile mrkal víčky a snažil se tak zabránit krvi a potu, aby mu nedráždily oči. Příliš to nepomáhalo, přestože se i oči samy začaly bránit slzami. Přesto se pokusil naposledy sebrat rozum do hrsti a volným cípem trika, jehož původní barva už byla k nerozeznání, se snažil zastavit krvácení. Látka však pomohla jen na pár vteřin a hned jí červená prosákla. Vzal jiný suchý kousek bavlny, ale ani ten na dlouho nepomohl. Vztáhl ruce pro další pokus, ale v půli cesty mu paže únavou opět klesly k tělu. Už se ani nesnažil je znovu zvednout.
Chvíli naprosto jasně vnímal pobavený chechot Smrtijedů opodál, za pár vteřin zase přivřel oči a jediné, co dokázal vzdáleně zaregistrovat ve svém omdlévajícím mozku, byl stále se zpomalující tlukot vlastního srdce. Mrákoty se střídaly s jasným vědomím. V jedné světlejší chvilce si všiml, že smích ztichl. Smrtijedi si uvědomili hrozící nebezpečí. Pán jim nejenom přikázal přivést Pottera, ale zdůraznil přitom i jednu podmínku – zatím živého. A teď jim právě chlapec umírá před očima.
Jeden z nich se konečně vzpamatoval, přešel k Harrymu a chystal se na něj vyslat povzbuzující kletbu. Když Potter umře až před Pánem, nemůže jim nic vytknout. Hlavně ať to ten kluk do té doby vydrží. Když však napřimoval hůlku, ozvalo se na druhém konci palouku vykřiknutí formule jiné, namířené právě na hlouček Smrtijedů.
Všichni se otočili za hlasem a spatřili skupinku kouzelníků, členů Fénixova řádu. Hnali se za nimi neuvěřitelnou rychlostí a první salvu kleteb následovaly hned další.
Harry to vše pozoroval s přivřenými víčky. Stěží se držel při vědomí. Přesto jasně vnímal tu úlevu, která prostoupila celým jeho tělem, a naději, že to všechno skončí, že bude zase v Doupěti s Weasleyovými s hrnkem horkého kakaa v ruce. Zároveň s ní ho zaplavil jiný, naprosto odlišný pocit. Tušení, že přišli pozdě…
Je tohle to, čeho se mnozí lidé bojí? Je to právě to, co se teď děje s jeho tělem? Ne, to rozhodně není ono, on přece neskončí takhle. Slavný Harry Potter – chlapec, který přežil - přece nemůže zůstat někde nabodnutý na stromě, to prostě nejde. A i kdyby se tahle situace v nějakém paralelním vesmíru odehrávala, nějak by se z ní rozhodně dostal, jeho pověstné štěstí by zasáhlo a stal by se přinejhorším zázrak… Zvedl v naději zrak ke skupince bojujících kouzelníků a uvědomil si, jak daleko od něj ještě jsou. Kolik Smrtijedů musejí ještě přemoci, než se dostanou až k němu a pomohou mu. Další vlna bolesti mu projela celým tělem, směřující od rány na boku až po konečky prstů na nohou. A pak mu to došlo.
Přišli pozdě. Už nikdy hrnek kakaa neochutná.
Co se člověku vlastně v takové chvíli honí hlavou? Harry kdysi slyšel, že před očima nešťastníka proběhne celý jeho život. Nedokázal přesně definovat, co cítí on. Možná to bylo tím, že si pořád nedokázal připustit, že je tohle skutečně konec. Ať už z jeho těla vyprchával život jakkoliv neodvolatelně, jeho mysl si to připustit nechtěla. Pozoroval jakoby z velké dálky, jak z rány vytéká krev. Stejně nezúčastněně sledoval i škálu pocitů, které se mu střídaly v hlavě. První bylo zděšení. Co ho teď čeká? Hlavou mu proletěla slova, která kdysi dávno slyšel. Smrt je jen další velké dobrodružství…To neznělo tak špatně.
Najednou se uvolnil. Nebudu to jen dobrodružství, uvědomil si. Čeká ho přece mnohem víc. V tu chvíli nemyslel na nic, co jeho odchod způsobí; nemyslel na to, že zklamal ve svém úkolu; nemyslel na bolest, kterou způsobí svým přátelům. Jeho mysl i srdce byly plné jiného obrazu, přesněji dvou tváří, které se k němu blížily. Poprvé za celý život se blížily, nestály ve vzdálené mlze. Koutky úst se mu stočily do jemného úsměvu, když si uvědomil jednu prostou věc.
Vždyť on se s nimi konečně uvidí…
Z posledních sil zvedl hlavu a očima našel Hermionu, která na něj po celou dobu upírala pohled zpod stromu s Ronem opřeným o své rameno. Od chvíle, co přišla pomoc, se na něj dívala s úlevou, ale když zahlédla jeho výraz - podivnou směs strachu z neznáma, nepochopitelné radosti a náznaku loučení -, přejel jí mráz po zádech z hrozné předtuchy. Náhle mezi ně vstoupila zahalená postava v černém a přerušila tak oční spojení. Přistoupila k Harrymu a stranou od bojujících kouzelníků se s ním přemístila pryč.
Bellatrix znepokojeně pozorovala chlapce ve svém náručí. Jakmile dokončila přemístění, okamžitě ho pustila na kamennou zem. Už v lese vypadal, že moc dlouho nevydrží a přemístění mu muselo ještě přitížit. Nechtěla si ani představovat, jak by ji Pán potrestal, kdyby nesplnila úkol. Přiložila prsty k jeho krční tepně a snažila se nahmatat tep. Po chvíli vztekle zařvala a surově kopla do bezvládného těla pod sebou. Nenahmatala jej.
Chlapec byl mrtvý.