29. růžový park
Kamenné stěny podzemní síně byly ozářené světlem zavěšených pochodní. To bylo v pořádku. Stejně jako to, že v místnosti nikdo nebyl – žádní kouzelníci se Znamením Zla. Ani nic nechybělo. Nic nechybělo.
Pokud se s Tonksovou před pár minutami dívali, jak ministerstvo opouští většina jeho ochránců, věděli, že devět zářivých koulí v sobě ukrývá jen kopie skutečných cenností. Podle všeho však ani ta desátá neobsahovala pravé artefakty – na ně se teď totiž Harry s Tonksovou prostřednictvím kamery dívali, jak jsou stále ukryty v podzemních síních.
Harryho mozek pracoval na plné obrátky – a ať už posuzoval situaci z jakéhokoliv úhlu, zdála se mu čím dál horší. Pokud Voldemort nasadil mezi nejvyšší pracovníky ministerstva své lidi, nemusel už přece hrát tu frašku s devíti konvoji s nepravými artefakty. Stačilo naložit všem bystrozorům padělky a nechat je s nimi zajít do pasti. A až z ministerstva ve Westministeru odejde většina jeho ochránců, Voldemort vítězoslavně přijde pro celý ministerský archív, s mrtvými bystrozory za sebou a obrovským triumfem před sebou.
Musel obojímu zabránit!
„Okamžitě musíme varovat Fénixův řád! Musejí vědět, že na bystrozory čekají Smrtijedi!“
„Ale jak to chceš udělat?! Westminster je pořád chráněný všemi možnými kouzly – žádná naše zpráva se k Brumbálovi nedostane…“
Harry jen taktak potlačil sprostou nadávku, která se mu už drala z pusy. Místo toho se přinutil logicky uvažovat.
„Pokud nejde poslat žádnou zprávu, budeme jim to muset říct osobně,“ Harry se odmlčel a zaletěl pohledem ke kukátku s obrazem podzemních síní. Pak se podíval na obrazovku, z které před pár minutami zmizela stovka bystrozorů. Musel se rozhodnout – a to rychle.
„Musíš co nejdřív najít někoho z řádu, budou se držet za bystrozory někde blízko Westministeru.“
Tonksová přikývla. Tohle koneckonců věděla sama dobře. „Počkej tady, pokud by se dělo cokoliv dalšího a ty nikoho nemohl najít, vrať se do Doupěte, tam už budou mít spojení s celým Fénixovým řádem…“
Harry se na ni smutně podíval. „Voldemort jsem přijde a vezme si celý archív.“
Tonksová sebou při zaslechnutí Voldemortova jména škubla. Harry ji nechápal – když o něm v Doupěti mluvil Brumbál, nic to s ní nedělalo.
„S tím nic sami neuděláme – musíme zkontaktovat Brumbála a co nejdřív sem přivést Fénixův řád…“
Harry zakroutil hlavou a dál se na ni smutně díval. „Nestihnou to. Může se tu objevit každou chvíli.“
„Co chceš ale dělat jiného? Nemůžeme se mu jen tak postavit do cesty!“
„To nemůžeme,“ souhlasil pochmurně Harry, „ale zkazit mu plány ano. Fénixův řád se postará o to, aby zemřelo co nejmíň bystrozorů. Někdo ale musí zabránit tomu, aby se Voldemort dostal k archívu.“
„Ericu, nic mu nestojí v cestě! Sám jsi říkal, že tu bude každou chvíli a nic ho nezastaví!“
Tonksová už skoro hystericky křičela, zatímco Harry měl stále chladnou hlavu. Až příliš chladnou. „Jo, na ministerstvo se dostane, ale to ještě neznamená, že by tam mohl něco najít.“
Tonksová se zarazila uprostřed nádechu. „Snad nechceš-“
„Někdo to udělat musí.“
„Co když to ale nestihneš?! Co když přijde dřív, než se odtamtud dostaneš?!“
„V tom případě bychom si měli pohnout.“
„Co když to všechno ale zničíš nadarmo?! Co když se pleteme, Voldemort se na ministerstvo přece jenom nedostaneme, a ty zničíš veškeré dědictví kouzelníků!“
Harry pokrčil rameny: „Přece jenom to bude lepší, než kdyby se mu to všechno dostalo do ruky.“
Tonksová však dál bez hnutí stála před ním a bez jediného mrknutí na něj hleděla. Harry dokázal matně odhadnout, co se jí tak asi honí hlavou, ale teď byla opravdu každá vteřina drahá. Vyšel z kajuty a chystal se projít hranicí mezi prostorem v obraze a královskou galerií ve Westminsteru. Viděl, že na druhé straně už je tma – v celé galerii byly jen dvě červené tečky světla – objektivy kamer. Tonksová se vedle něj objevila v okamžiku, kdy zrcadlovou stěnou prostrkoval první ruku.
„Kdybych nevěděla, že ty nikoho z řádu nemůžeš kontaktovat, nikdy bych nedovolila, abys tam šel ty. Ale takhle…“
Harry se na ni slabě usmál a prošel hranicí celý. Chápal její výčitky svědomí, ale taky věděl, že ona by se nikdy nedokázala na ministerstvo nepozorovaně dostat.
Vypadla z obrazu přesně vedle něj. Naposledy se na sebe podívali, Tonksová se s tichým „Přijdeme co nejdřív,“ k němu otočila zády a vyrazila ke stěně vedoucí na dámské záchody.
Harry si cestu do Knihovny lordů pamatoval už nazpaměť, přesto mu potmě trvalo zoufale dlouho, než se k ní dostal. Za celou dobu nepotkal jediného člověka, ať už čaroděje nebo Westminsterské mudlovské stráže. Byl za to neskutečně rád.
Teď pro něj už byla hračka dostat se nikým nepozorován do prostorů ministerstva kouzel. Teď v noci byla prázdná hlavní síň nezvykle tichá, i když na rozdíl od celé budovy parlamentu plně osvícená. U kancelářských stolů neseděl ani jeden úředník – jen v bystrozorské ústředně postávalo několik nervózně vypadajících kouzelníků s početnou ochrankou. Harryho nemohli nijak spatřit, i když se tvářili nanejvýš pozorně.
Harry se k nim otočil zády a přispěchal ke dveřím uprostřed místnosti. Ochranka kolem nich zmizela, přesto se Harry neodvážil otevřít dveře jen tak – bystrozorové v ústředí by mohli otevírající se dveře zahlédnout i ze svých křesel.
Jako prve ani teď neřešil, kterou stranou se dovnitř vydá. Když se napoprvé netrefí, vždycky má druhou šanci. Zašeptal pár slov v Erisedštině a prošel zavřenými dveřmi.
Okamžitě poznal slabě osvětlenou chodbu; zřejmě se i tentokrát strefil na první pokus. Když se však po pár krocích dostal do obrovské podzemní síně z hrubě opracovanými kamennými stěnami, poklesla mu brada.
Síň byla prázdná. Harry podle stop v prachu na zemi zřetelně poznal místa, kde se ještě před pár hodinami nacházely různé položky zachráněného ministerského archívu – včetně různých magických artefaktů v čele s tajemným Pyglitem. Teď tu Harry stál sám a hleděl na jindy zaplněné kouty síní – zaplněné i na obrazovce kukátka, když Harry s Tonksovou před pár minutami z kajuty odcházeli. Tady něco nehrálo.
Podíval se na nejbližší skalní puklinu. Byl si jistý, že právě tam před pár hodinami připínal jednu z kamer. Nebyla tam. Popošel dál do síně a zběžným pohledem prohledával kousky stěn, kam určitě připevňoval jednu kameru za druhou. Jako by se po nich slehla zem.
A pak vše pochopil.
Proběhl chodbou zpátky do hlavní haly, obešel kraje dveří a prošel jejich druhou stranou.
Ocitl se v totožné chodbě, z jaké před chvilkou vyběhl. Rychle se dostal až na její konec a zíral na stejnou podzemní síň jako před chvilkou, jen s jedním rozdílem. Tahle byla totiž plná. Plná. Jediný zběžný pohled stačil, aby spatřil kameru upevněnou jen pár stop nad jeho hlavou. Dalším pohledem přejel přes řadu ministerského archívu. Nebo spíš přes napodobeniny ministerského archívu. Harry totiž nepředpokládal, že by ministerstvo udělalo stejnou chybu jako on – když tu překážku přece vymysleli oni sami – a teď by převáželo nepravé věci.
Rozběhl se chodbou zpátky a za pohybu si to všechno dával v hlavě dohromady. Včera přece jenom neprošel tou správnou stranou dveří. Namontoval kamery do druhé síně, která měla být chytákem pro případné nepřítele ministerstva, kteří by se dostali až takhle daleko. Harry s Tonksovou celou dobu na kukátku pozorovali jen kopii archívu, zatímco ministerští ten pravý pilně připravovali na cestu, ukryti před jejich zrakem.
V tom případě nemá Voldemort přece jenom na ministerstvu takovou moc. Jeho špeh si zřejmě nemohl dovolit oklamat ostatní z vedení ministerstva a jedna ze zářivých koulí, které viděl Harry a Tonksová s bystrozorským dozorem mizet z ministerstva, měla v sobě ty pravé artefakty. Harryho polilo horko.
Přestože se v něčem ve Voldemortově plánu mýlili, byl si jistý, že v ostatním hádali dobře. Bystrozoři právě jistě míří ke připraveným Smrtijedům, jestli se k nim tedy už dostali. Harry sice absolutně netušil, jak je teď v Londýně najde, ale prostě jim musel pomoct. Bylo mu jasné, že archív každou chvíli do rukou dostane Voldemort; tomu už nezabrání. Ale nemuselo by u toho zemřít tolik lidí…
Vystřelil z oboustranných dveří a jak jen rychle mohl utíkal doprostřed síně. Když byl někde v polovině cesty, jeho srdce se zastavilo dneska už potřetí. Pokud si před tím myslel, že je už všechno ztracené, vysvitla mu zase naděje.
„My vám o té změně neřekli, Gerwine? V tom případě se velice omlouváme, asi někde musela nastat nějaká chyba…“
Harry se přiblížil ke skupině úředníků s jejich ochránci, kde právě jeden z nich předával dalšímu bystrozorovi mudlovský baťoh. Harry ho po chvíli poznal – byl to Fergus Bruckley, bystrozor, který tenkrát v lednu pouštěl Harryho přes ochranná opatření ještě bývalého ministerstva. V mudlovské mikině a riflích vypadal nezvykle obyčejně, zvlášť když stál v hloučku kouzelníků v hábitech.
„Ne, opravdu se mi nic nedoneslo,“ ozval se nervózní kouzelník. Harry v něm poznal Smrtijeda, kterého viděli s Tonksovou na obrazovce dotknout se levého zápěstí. S neskutečným potěšením sledoval, jak se mu teď ve tváří odráží hroucení všech jeho plánů, ať už to mělo pro Harryho jakoukoliv neznámou příčinu a důsledky.
Přesto se Smrtijed nevzdával: „Myslíte, že je rozumné, takhle na poslední chvíli měnit plán? Tedy – nevím, jak vám, ale mě se to zdá nanejvýš podezřelé…“
„Právě naopak, mě se to jeví jako skutečně skvělý nápad, že ano?“ promluvil důležitě vypadající kouzelník, který ještě před chviličkou nasazoval Bruckleymu baťoh na záda. Harry si všiml, jak se mu ve světle leskle lysá hlava. „Pána Zla by to mohlo dokonale zmást, pokud se to samozřejmě k němu předčasně nedonese… Tak, já myslím, že bychom tady na Ferguse už konečně mohli použít to Navigační kouzlo, ať je celá tahle věc za námi…“
Pět kouzelníků, včetně Smrtijeda, vytáhlo své hůlky a namířilo je na Bruckleyho. Harry si dobře všimnul, jak se ta Smrtijedova hůlka třese.
„Vadatis porro!“ svorně zaznělo pět hlasů a do Bruckleyho narazilo pět jasně rudých paprsků.
Harry poznal formuli Navigačního kouzla. Takže vše ještě nebylo ztraceno. Podle všeho právě v tom baťohu je ukrytý celý archív, ne v žádné zářivé kouli. Ministerstvo se zřejmě pokusilo Voldemorta přelstít.
Teď už jenom stačí, když bude sledovat Bruckleyho a až nastane vhodná chvíle, prostě ten baťoh na jeho zádech zničí. Jak si Brumbál přál. Bál se jen jediného – pokud je někdo z ministerstva Voldemortových špehem, rozhodně mohl Voldemortovi prozradit, kam vlastně všechny skupiny míří. V tom případě musí Harry zakročit co nejdřív, dokud se Bruckley nedostane moc daleko a tím pádem do možného nebezpečí.
„Nikdo s vámi nepůjde, Fergusi,“ promluvil lysý kouzelník, „vyžadujeme tedy od vás naprosté soustředění. Uvědomte si, že právě v tuto chvíli na vašich bedrech leží podstatná část osudu celého kouzelnického světa.“
Bruckley odměřeně kývl a rázoval si to doprostřed síně.
„Teď, když je aspoň tohle za námi, nedal byste si šálek čaje, Gerwine?“
Harryho už skupina kouzelníků přestala zajímat. Soustředil se výhradně na Bruckleyho a z ministerstva kouzel do Sněmovny lordů prošel jen pár vteřin po něm. Bystrozor se mu na pár vteřin ztratil mezi regály, ale hned u vchodu ho Harry stále ještě neviditelný dohnal. Věděl, že baťoh musí zničit co nejdřív, ale až trochu dál od Westminsteru – netoužil bojovat ještě s bystrozory…
Bruckley ho vedl dalšími kouzelnými zkratkami, rozmístěnými po celém Westminsteru. Tonksová měla pravdu, když tvrdila, že palác postavili kouzelní architekti. Jinak si Harry průchod mezi chladnou chodbou a pohodlným salónkem přes zrcadlo nedokázal vysvětlit. Když Bruckley před Harrym odsunul hůlkou jednu mramorovou sochu a zmizel za ní, myslel si Harry, že už mu utekl – socha se vrátila na své místo a než ji Harry zase odstrčil a seběhl točité schodiště za ní, ztratil se mu bystrozor někde na parkovišti před Westminsterem. Naštěstí ho po pár sekundách kličkování mezi auty spatřil, jak si to kráčí přes hlavní třídu do protějšího parku. Oddechl si.
Přestože po silnicích v tuto noční hodinu pořád jezdilo značné množství aut, jak se na Londýn sluší, v parku sv. Štěpána by nemuseli potkat tolik lidí… Harry v kapse pevněji stiskl hůlku.
Proběhl bránou parku jen pár metrů za Bruckleym. Okamžitě sešel z cestičky a stoupnul si do stínu nejbližšího stromu. Odtud měl skvělý výhled na Bruckleyho. A hlavně na baťoh na bystrozorových zádech. Zavřel oči. Nebyl si zrovna dvakrát jistý tím, co hodlá udělat. Brumbál sice řekl, že mají archív ministerstva zničit co nejdřív to půjde. Jenže co když to udělá úplně nadarmo?! Co když by se k tomu Voldemort nakonec nikdy nedostal a na Harrym by tak visela vina za zničení celého kouzelnického dědictví?!
Ne, takhle nad tím přemýšlet nemohl. Když ten baťoh nezničí, mohl by se archív dostat k Voldemortovi a to už si Harry na svědomí brát nechtěl vůbec. Rozhodně zvedl ruku s hůlkou a namířil ji bystrozorovi na záda.
„Diffindo!“ zamumlal.
Z hůlky mu vyletěl fialový paprsek a zasáhl cíl.
Pak se ozvala hromová rána, baťoh na Bruckleyových zádech vybuchl a tlaková vlna odhodila bystrozora o pár metr dozadu a Harryho dokonce až přes bránu parku.
Dopadl na záda na tvrdý chodník a na pár vteřin ztratil vědomí, zatímco auta na silnici prudce zabrzdila a pár jich o sebe škráblo kapotami. Několik lidí okolo začalo křičet a sbíhali se ke vstupu do parku. Vzduchem se nesl štiplavý zápach kouře a na zem kolem Harryho pomalu padaly třísky zničených stromů. Všechny pouliční lampy v okruhu pár metrů zhasly.
Harry si na chodníku omámeně sedl. Zamžikal a sledoval páry nohou, jak se kolem něj začal tvořit hlouček zvědavců. Slyšel pištění aut někde na silnici za sebou a vzrušené hlasy všude okolo.
Nápadněji by to nešlo?!
Opřel se o jednu ruku a druhou se snažil setřít si smítka prachu z očí. Dřív než se mu to povedlo, sklonil se k němu nějaký muž v šedém obleku.
„Všechno v pořádku, chlapče?“
Harry na něj zaostřil. Tvářil se starostlivě a naprosto mudlovsky. Uklidnil se, Smrtijedi jsou přece někde na hony daleko a honí se za falešnými archívy… Ty idiote, opravdu si myslíš, že je ten tvůj „nenápadný“ výbuch nepřiláká?
„Co se tu stalo?“ zeptal se znovu mudla.
Harry se na něj ještě jednou podíval a pak vyskočil na nohy. Moc se mu to nepovedlo – zatočila se mu přitom hlava a kdyby ho muž nepodepřel, skončil by zase na zemi. Postarší žena někde opodál nesouhlasně zamlaskala.
„Děkuju,“ řekl někde směrem k ramenu, které ho podpíralo. Vzápětí se mudlovi vyvlekl a vyrazil přes hlouček přihlížejících k bráně parku. I tam už postávalo pár lidí, zvědavě okukovali ohořelý trávník a popálené stromy. Nikdo se však neodvážil přijít příliš blízko ke zbytkům baťohu, poházených uprostřed pěšinky. Harry přidal do kroku a klekl si k nim. Skoro nic neviděl – v okolí nesvítilo žádné světlo a vytáhnout hůlku samozřejmě nemohl. Přesto dokázal rozeznat nic neříkající kusy mudlovské látky, mezi nimiž ležel jen stříbrný prach, který se pomalu smíchával s pískem cesty.
Takže to dokázal, všechno zničil.
Někde blízko na silnici zazněly policejní houkačky. Harry se polekaně postavil. Hleděl na skupinku mudlů, kteří stáli kolem a také se ohlíželi za „zvukem zákona“. Bruckley! Kde je sakra ten bystrozor?!
Harry se nervózně ohlédl k trávníku za sebou. Mohl ten výbuch bystrozora zranit? Vždyť měl baťoh přímo na zádech, takže je dost pravděpodobná i ta nejhorší možnost… Snažil se zaostřit na nejasné obrysy keříků, jestli mezi nimi neuvidí nějaké tmavší stín, když mu tělem projel mrazivý pocit. Jeho instinkty zaznamenaly blížící se nebezpečí ještě dřív, než smysly vůbec stačily zpozornět. Příliš pozdě si uvědomil, že policejní klakson zmlkl.
Harry se pomalu otočil. Ze skupinky mudlů na něj teď mířilo deset hůlek. Smrtijedům – zdá se -vůbec nevadilo, že stejně upřeně jako Harry na ně hledí několik nechápavých mudlů.
Ajajaj
Nečekal, než zaútočí oni a rychle hmátl rukou do kapsy pro svou hůlku. Vytáhl ji však prázdnou. Hůlka tam nebyla. Tiše zaklel.
Pět postav v tmavých hábitech vystoupilo ze skupinky přihlížejících. Mířili k ohořelému kruhu uprostřed pěšinky a o Harryho ani jeden nezavadil pohledem. Harry si až pak uvědomil, jak mrazivé je tu ticho. Žádné zvuky z ulice, žádné šustění listí, žádné lidské hlasy. Podíval se na skupinku mudlů u brány parku a všiml si, že všichni upřeně hledí před sebe a ani jeden z nich se nehýbe. Nemohl na ně přes noční tmu pořádně zaostřit, ale i tak se mu zdálo, že ani nedýchají.
Pak mu to došlo – Smrtijedi přece jenom neriskovali odhalení a raději všechen mudlovský svět okolo „zmrazili“. Harryho zřejmě počítali mezi ostatní mudly a pokud na sebe nijak neupozorní, neměl by se ten fakt příštích pár chvil výrazněji změnit.
„Bylo to kouzlo,“ promluvil jeden Zakuklenec nejblíže k Harrymu, takže ho zřetelně slyšel. Poznal ten nabubřený hlas. „Je to sotva minuta, ještě je tu po něm cítit stopa.“
„Myslíš, že je to další skupina?“
„Ne, Dolohov před chvílí hlásil objevení poslední, tohle by už musela být jedenáctá. Gerwin nám zřejmě nestihl říct všechno… A tohle je jen malé překvapení od ministerstva.“
„Ty si myslíš, že je to ten pravý?“
„Ano, přesně to si myslím.“
„V tom případě se až do smrti budeme škvařit někde v pekle, až mistr zjistí, že je zničený-“
„Nebo nás ještě dřív vyřídí ti, kteří tady někde musejí být schovaní a vy na nich úplně sere-“
„Výbuch všechny ty smrady bystrozorský omráčil…“
„Ano, jenže tu taky musí být někdo, kdo se pokusil ten archív zničit…“
„Pokusil?“
Někde blízko praskla větvička a všichni Smrtijedi se za tím zvukem poplašeně otočili s napřaženými hůlkami. Harry využil toho, že se dívají opačným směrem a skrčil se k zemi.
„Accio!“ zašeptal a čekal, z kterého směru k němu hůlka přiletí. Po chvíli musel přiznat, že si vybrala opravdu ten nejhorší možný – zvedla se někde z chodníku před bránou parku a proletěla přímo před nosem jednoho ze Smrtijedů. Kouzelník se za ní okamžitě otočil a svou rozsvítil. Harryho na zemi tak ozářilo jasné světlo.
Nečekal na nic a okamžitě se překulil za nejbližší strom, který ho zachránil před třemi omračujícími kouzly. Další salva kouzel však narazila do kmenu takovou silou, až se nad Harrym nebezpečně zakymácel. Rozhodl se raději opustit úkryt, než aby na něj spadl. Zhluboka se nadechl, pevně uchopil hůlku a s vyčarovaným štítem vyskočil zpoza stromu. Stál čelem k desítce Smrtijedů, štít udržovaný hůlkou v pravé ruce, zatímco ta levá už vysílala první omračující kouzlo na nejbližšího Smrtijeda. Ten se zmohl jen na chabou obranu – rudý paprsek jeho štítem proletěl jakoby nic a zasáhl ho do hrudi. Padl v bezvědomí k zemi.
Do Harryho štítu ve stejné chvíli narazilo devět silných kouzel, ale všechny je zadržel. Pouze cítil, jak mu kapička potu z nenadálého vypjetí sil stéká po spánku. Máchl levou rukou a hned dva útočníci odletěli pár metrů dozadu, kde se z trávníku už nezvedli.
Smrtijedi přitvrdili. Harry zaznamenal smaragdovou záři paprsků a okamžitě před nimi uhnul. Z hůlky mu mimo štítu vyletěly i zářivě bílé plameny, v mžiku se omotaly kolem smrtících kleteb, změnily jejich barvu ze zelené na bílou, z bílé na šedou, až se ztratily ve tmě.
Smrtijedi zůstali stát s pusou dokořán. Harry bleskově vyřídil dalšího z nich – vyčaroval další stříbrné paprsky, které se kolem zakuklence pevně omotaly a nedovolily mu tak žádný pohyb.
Ostatní se vzpamatovali a vrhli na Harryho další kletby. Pouze jeden z nich raději přiskočil ke skupině mudlů a máchl dvakrát hůlkou. Zmatení mudlové se probudili právě ve chvíli, kdy je k sobě svázalo několik kouzelných provazů. Nechápavě se dívali na Smrtijeda uvězněného v zářivých paprscích, na jeho druhy okolo a v neposlední řadě na Harryho, schovaného za kouzelným štítem.
„Zastavte!“ křikl na stále bojující zakuklence Smrtijed u skupinky mudlů. Harry si ve světle svého štítu všiml záblesku blonďatých vlasů pod Smrtijedovou maskou.
„Odhoď hůlku, nebo všichni zemřou!“
Harry se zkoumavě podíval na Malfoye staršího. Opravdu by je všechny jen tak zabil?
Malfoy vzápětí odpověděl na jeho nevyslovenou otázku – strohým pohybem hůlkou si k sobě přivolal postaršího muže, který před chvílí pomáhal Harrymu vstát, svázal mu ruce za zády a přiložil hůlku ke krku. Harry dobře viděl mudlův vyděšený výraz.
Odhodit hůlku?! Proč ne… Harryho štít zmizel, když zahodil hůlku k Malfoyovým nohám. Nedělal to rád, ale říkal si, že se k němu stejně brzo vrátí.
Něco se pohnulo za zády svázaných mudlů. Harry na chvíli odvrátil zrak od Smrtijedů a rozpoznal potrhané mudlovské oblečení, v němž byl stále oblečený bystrozor ministerstva kouzel. Vypadal značně zmateně a zřejmě se necítil zrovna nejlíp – Harry viděl, jak zavrávoral, když se mu konečně podařilo vyhrabat se na nohy. Odtud pomoc nepřijde…
Harry bystrozora pozoroval však přespříliš dlouho – Malfoy si všiml směru jeho pohledu a otočil se na Bruckleyho. Ne, pro Merlina, okamžitě se skrč!
Bruckley se s tlumenou ranou svalil na kolena, takže ho nemohl Smrtijed přes hlavy mudlů zahlédnou.
Harry se zarazil. Bylo by možné, že…
Hlavou mu mimochodem prolétla nejasná vzpomínka.
„…Bradavice jsou skvělá škola. Jo, málem bych zapomněla – jmenuju se Peg Bruckleyová…“
„…. jenže po tom, co se stalo na ministerstvu, se k ní přidal i táta a já to měla o hodně těžší. Vlastně, celkově se od té doby choval hodně divně…“
„Kdo jsi, ty zatracený parchante?!“ vyprskl na Harryho nejbližší Smrtijed hned po té, co ho Malfoy svázal stejnými provazy jako mudly opodál.
„Kdo by to tak asi moh bejt! Bystrozerskej smrad z něho de cejtit na hony daleko!“ osočil Harryho zavalitý Smrtijed. Přišel blíž k němu a propálil ho značně opovržlivým pohledem. Pokud byl Harry čímkoliv cítit, nemohlo se to rovnat s pachem, který Smrtijedovi vycházel z úst a propoceného oblečení, a k Harrymu doletěl i přes vzdálenost několika stop.
„Právě naopak, Barkere, právě naopak. Tohle bystrozor nebude, vždyť je sotva plnoletý…“ vložil se do sporu Malfoy. Svázaného mudlu nechal stát stranou od ostatních a přistoupil blíž k Harrymu. „Myslím, že tenhle mladíček je ještě něco horšího…“
„Co může bejt ještě horší-“ odpudivý Smrtijed se zasekl uprostřed věty a zíral na Harryho s obrovskou nenávistí. „Hnusnej prašivej šmejd! Já hned věděl, že je to Brumbálův člověk!“
Harry začínal být nervózní. Nikdo ze Smrtijedů nevypadal zrovna dvakrát přátelsky, ale na druhou stranu si říkal, že by mu stačilo jen pár vteřin a parádně by jim všem snížil sebevědomí. Teď však ale jen tiše poslouchal – kdoví, co se mohl ještě dozvědět…
„Ale Luciusi, proč by Fénixův řád šel proti ministerstvu?!“
„To ti neřeknu já, ale Pán, až toho spratka k němu přivedeme.“
Hm, myslím, že konverzace by už stačilo…
„Seš si jistej? Víš, jak to naposledy dopadlo se starou Doris…“
Harry už se připravoval vyslovit zaklínadlo, ale jedno Smrtijedovo slovo ho dokonale zarazilo. Doris…
„To bylo něco jiného…“ Harry si všiml, jak přes svá slova Malfoy přece jen znejistěl, „navíc – tenkrát to přece jen pro nás dopadlo dobře…“
„Pro nás?! Snad chceš říct pro tebe, ne?!“
Teď! No tak, zaútoč!
Přes všechen svůj rozum i pud sebezáchovy však Harry zůstal nehybně stát, svázaný kouzelnými provazy. Co když…
Teď je správná chvíle, dělej! Tak dělej, pro Merlina! Zaútoč!
Slabý hlásek v Harryho hlavě byl čím dál silnější, až definitivně zvítězil nad veškerým logickým uvažováním. Zapudil slova kouzel někam do pozadí mysli a uvolnil se v provazech jak jen to šlo.
„To už byl stačilo!“ rozhodně zakročil nějaký pro Harryho neznámý Smrtijed, „každou chvíli jich tu může být daleko víc a pokud ho tady nechcete na místě zabít, tak bychom měli okamžitě zmizet.“
„To víš, že ho tady hezky rychle odkrouhnem-“
„Ne!“ prudce ho zarazil Malfoy, „pořád tu ještě velím já a teď všem přikazuji, aby ho v bezpečí odvedli k Pánovi! Kdo by mu jen zkřivil vlásek, odpyká si to u mě. To platí zvlášť pro tebe, Barkere!“
Smrtijedi se na sebe nesouhlasně podívali, ale zřejmě se už neodvažovali protestovat. Jen jeden se přece jenom osmělil: „Jsi si jistý, Luciusi?“
„Jsem si naprosto jistý,“ tvrdil Malfoy, i když jeho výraz prozrazoval něco úplně jiného, „je tu něco, co si nikdo z vás neuvědomuje, ale Pán nás za to pochválí…“
Pak se vše událo hrozně rychle. Harry ještě nebyl pevně rozhodnutý, když na něj z Malfoyovy hůlky vystřelilo omračující kouzlo. Díval se omámeně na přibližující se paprsek a v těch několika málo setinách vteřiny se mu myslí mihlo několik možností, jak se z té situace dostat. Na jazyku ho pálilo několik formulí obranných kouzel; nohy ho svrběli, jak chtěly paprsku uhnout z cesty. Místo toho odtrhl pohled z Malfoyovy hůlky a našel jím bystrozora, schouleného za zády svázaných mudlů.
Běž za Brumbálem a řekni mu…
Kletba do něj narazila. Harry věděl, že Bruckley se okamžitě vydá za Bradavických ředitelem. Podle všeho na něj totiž ještě působila Harryho kletba z konce minulého roku, kterou na něj na ministerstvu uvrhl. Ale už si nebyl tak jistý, stihl-li Bruckley pochytit poslední Harryho myšlenku, kterou k němu poslal přesně v okamžiku, kdy světelný paprsek proletěl jeho košilí.
…že si jdu promluvit s Doris.