26. Famprpál
Harry?!“
Tohle nebyl Brumbálův hlas!
Harry poplašeně zvedl hlavu a skoro vykřikl, když před sebou uviděl Ginny.
Ginny!
„Harry!“
Ginny se mu navzdory Harryho náladě vrhla kolem krku a držela ho tak pevně, že pomalu ztrácel dech. Bolest ze ztráty Remuse na chvíli odsunul do pozadí – přesto ji pořád zřetelně cítil. Teď vnímal jen teplo dívčina objetí.
Seděli takhle snad pár minut, Ginny se od něj zřejmě nechtěla za žádnou cenu odtrhnout. Když už skoro necítil zdřevěnělé nohy, pustila ho a začala o překot blábolit.
„Ale to přece není možné! Zabili tě! A proč vypadáš jinak?!“
Harry jen mírně zatřepal hlavou a na Ginny se zase díval černovlasý mladík se zářivě zelenýma očima.
„Pro Merlina, jsi to opravdu ty!“
Ginny se mu s radostným výkřikem zase vrhla do náruče. Když se od něj pak odtrhla, Harry si všiml, jak zrudla.
„Ale proč jste mi nic neřekli? Ani Hermiona nebo Ron…“
„Nic ti říct nemohli, ví o mě jen Brumbál a teď už i ty…“
„Takže tě přece jenom našel! Remus nám říkal o tom patronovi…“
Harry zaváhal. Má jí říct pravdu nebo raději nic nevysvětlovat a nechat ji v příjemnějších domněnkách?
Ne, ta přetvářka ohledně Hilla se mu už zatraceně hnusila. Nechtěl se ještě víc zamotávat do lží.
„Vrátil jsem se už v prosinci.“
„Už v prosinci?! Vrátil?! Odkud?!“
„To je hodně dlouhý příběh.“
„A my máme hodně času.“
Přemýšlel. Má ji říct všechno, milosrdně ušetřit podrobností nebo prostě neprozradit nic? Podíval se na ni - pořád na něj hleděla jak na svatý obrázek. V její tváři se stále zračil šok z náhlého nalezení „mrtvého“ přítele, ale hlavně i neskutečná radost. V mžiku se rozhodl.
„Tady ne.“
Rozhlédl se po stěnách sovince, v jejichž výklencích spaly sovy. Nebo aspoň dělaly, že spí. Harry si mimochodem vzpomněl na Hedviku. Nebyla tam.
„Co se stalo s Hedvikou?“
„Cože?“ Ginny tou otázkou dokonale zaskočil – pokud teď od něj očekávala cokoliv, rozhodně ne to, že se zeptá na svou sovu.
„Co se s ní stalo?“
„Odvezli jsme ji spolu s tvými věci do Bradavic. Asi teď bude někde na lovu,“ dostala ze sebe stále ještě překvapená Ginny.
Harry si až teď uvědomil, že už se dávno setmělo a polovina bidýlek je prázdná. „Někdy za ní zajdu.“
Vstal a pomohl na nohy i Ginny. Chtěl její ruku pustit, ale ona se ho pořád pevně držela. Překvapeně na ni pohlédl.
„Pořád se bojím, že se mi zase jenom něco zdá. A pak se probudím a ty tu nebudeš. Takže tě nehodlám jen tak pustit.“
Při těch slovech byla rudá až za ušima, ale Harry taktně předstíral, že to přehlédl. Vedl ji za ruku několika chodbami až narazili na prázdnou učebnu. Zamknul dveře a místnost zajistil proti odposlouchávání. Možná trochu paranoidní, ale v Bradavicích jeden nikdy neví.
Pak konečně začal s vyprávěním. Řekl ji všechno popravdě, nic nezjemnil, jen vynechal pár detailů. Spíš hodně detailů - neřekl nic o Menthovi, Grindelwaldovi nebo Hobblerovi. Čím míň toho Ginny bude vědět, tím líp. Poslouchala ho s ohromeným výrazem, někdy měl i pocit, že nemá daleko k pláči. Raději se pak v takových chvílích díval na všechno možné, jen ne na ni.
„…pak jsem v lednu jako Eric Hill nastoupil do Bradavic. Brumbál mě poznal okamžitě, nikdo jiný naštěstí ne. Dál už to znáš.“
Ginny mlčky seděla na židli a pomalu všechno vstřebávala do hlavy. Pak se najednou zvedla a přišla k němu. Harry ji napjatě sledoval.
Prásk!
Facka mu na tvář sedla jako ulitá. Zmateně a trochu uraženě hleděl na Ginny. Něco takového od té jemné duše rozhodně nečekal.
„Takže ty nás tu už skoro čtyři měsíce pozoruješ, jak se trápíme! Já každý večer brečím jak pitomá, a pán si leží živý a zdravý v posteli o několik pokojů dál!“
Bušila malými pěstičkami o jeho hruď jako smyslů zbavená a pořád do něj hučela: „Jak jsi jen mohl?! Vždyť jsme tví přátelé!“
Chytil ji za zápěstí a snažil se ji překřičet: „Právě proto jsem to musel udělat! Kdyby Voldemort zjistil, že jsem naživu, snažil by se ke mně dostat přes vás! Nepřežil bych, kdyby se vám něco stalo jen kvůli mně!“
„Radši ať jsme třeba mrtví, lepší, než abychom si mysleli, že jsi mrtvý ty!“
Přestala se s ním prát a schoulila se mu do náruče. Harry byl tou změnou zaskočený, proto v první chvíli nic neřekl. V další se už vzpamatoval.
„Tohle neříkej, Ginny, tohle už nikdy neříkej…“
Harry cítil, jak mu slzami smáčí košili. Bylo mu to teď úplně jedno. Jemně s ní pohupoval a snažil se ji uklidnit. Po chvíli vzlyky ustaly a Ginny se od něj prudce odtrhla. Otočila se k němu zády, Harry přesto zahlédl, jak si utírá slzy. Když se k němu zase obrátila čelem, měla sice oči opuchlé, ale už se usmívala. Harry si oddechl.
„Stejně tě za chvíli všichni poznají. Změnil sis jméno, vzhled, změnil ses i ty sám, ale stejně pořád budeš Chlapec, který přežil. Budu hádat, že ten záhadný mladík na ministerstvu jsi byl ty,“ počkala, dokud nekývl, „a dneska to s tím Malfoyem. Jak Eric, tak Harry přitahují moc pozornosti, je jen otázkou času, kdy si je někdo spojí dohromady.“
Při jménu Malfoy se Harrymu automaticky vybavilo i jiné jméno. Ginny zřejmě taky.
„Je mi to moc líto.“
Harry nijak nereagoval.
„Víš… po té události, Remus to nesl hodně těžce. Řekla bych, že možná nejhůř ze všech – byl jsi jediný, kdo mu zbyl Ale držel se a podržel i nás ostatní. Hrozně nám pomáhal, pátral po tobě dennodenně, skoro nespal. Každý si myslel, že už ten tlak nevydrží, ale jeho jakoby poháněla nějaká síla. Když tě veřejně prohlásili za mrtvého a všichni už pátrání vzdali, on s Brumbálem pořád doufali. A když jsem ho pak viděla, jak nám říká o tom patronovi na ministerstvu, byl jako vyměněný – jako by těch posledních pár měsíců ani neexistovalo. Proto šel mezi vlkodlaky, i když věděl, jak to asi dopadne. Slyšela jsem ho, jak se baví s tátou: ,dělám to pro Harryho bezpečí,‘ říkal, ,třeba mu to pomůže se k nám dostat.‘
Harry on neumřel kvůli tobě, tak to nesmíš chápat. Byl šťastný, že ti mohl pomoct. Přestože to dopadlo takhle. Ale vím, že by se nikdy nerozhodl jinak.“
Tentokrát se od ní odvrátil Harry. Poodešel k oknu a podíval se na školní pozemky, ozářené svitem měsíce. Vrba Mlátička se prohýbala pod nápory větru. Harry si představil, jak z chodby pod jejími kořeny vycházejí tři zvířecí postavy a vydávají se za dalšími dobrodružstvími na školních pozemcích. Dvanácterák, Tichošlápek, Náměsíčník.
Zatřepal hlavou. Tohle už se nikdy nestane, protože všichni tři jsou mrtví. Mrtví!
„Malfoy za to zaplatí. Všichni za to zaplatí. To přísahám!“
Když odemykal dveře učebny, podíval se na hodinky. Bylo něco před devátou, takže sebou museli hodit, aby stihli doběhnout k Nebelvírské věži ještě před večerkou. Spěšně vyrazili a k portrétu Buclaté dámy dorazili za pár minut. Harry Ginny však zarazil dřív, než řekla heslo.
„Jak se všichni tvářili, když jsem odešel ze síně?“
Ginny chvíli přemýšlela, o čem to mluví, ale pak se jí tvář rozjasnila. „Jak jsi to udělal s tím Malfoyem? Všichni z toho byli úplně paf…“
„Řekněme, že jsem měl dost času na učení. Ale teď opravdu – co se pak dělo?“
„No, Brumbál se vzpamatoval jako první. Řekl Snapeovi, ať odvede Malfoye na ošetřovnu a ohlídá ho tam. Pak zmizel i s Whisperem v té malé místnosti za Velkou síní a ostatní profesoři nás začali vyhánět z Velké síně. Z toho mála, co jsem slyšela, tě polovina obdivuje a druhá se tě bojí. Tak si vyber. Já jsem pak běžela za tebou – došlo mi, že Malfoy mluvil o Remusovi a chtěla jsem se tě zeptat, odkud ho znáš. Myslím, že Hermiona měla stejný nápad, ale Ron ji zadržel. Nevím, jestli sis toho všiml, ale moc Erica v lásce teda nemá…“
Harry se zašklebil.
Ginny se už vydala směrem k portrétu, když ji Harry zastavil podruhé.
„Ještě jedna věc – musíš mi slíbit, že nikomu o mně nic neřekneš.“
Ginny se zatvářila nesouhlasně: „Copak jsi mě teď neslyšel? Hermiona už tě podezírá, co nevidět jí to všechno dojde, znáš ji. Tak proč ji to radši neříct už teď?“
„Čím pozdíš to zjistí, tím líp.“
„Proč se to tak zoufale snažíš utajit? Vždyť jsou to přece tví přátelé, nic neřeknou…“
„Můžou se někde jen přeřeknout a pak je jen otázka času, než se všechno dostane k Voldemortovi a to opravdu nemám zapotřebí. Slib mi, že to nikomu neřekneš!“
Ginny kapitulovala.
„Slibuju,“ otočila se od něj a vzbudila pochrupávající Buclatou dámu.
Projít přes Společenskou místnost bylo pro Harryho horor. Ne, hůř než to. Všichni ztichli a vzhlédli od jakékoliv činnosti, které se ještě před chvílí věnovali. Harry se proto raději rychle rozloučil s Ginny a vyrazil ke své ložnici. Teprve když našlapoval na první schod, vzpamatoval se jeden sedmák. Začal tleskat a vůbec mu nevadil fakt, že jako jediný. Postupně se však k němu přidávali další až nakonec burácela celý Společenská místnost.
Harry zaraženě stál a když jásot neutichal, vzpamatoval se a nervózně se usmál. Potlesk ho doprovázel až k jeho ložnici, dokonce když za sebou zabouchl dveře, pořád ho slyšel.
To Harrymu zvedlo náladu, přestože si dobře všiml, že Ron se k tleskání připojil jen hodně neochotně. Ale teď to neřešil. Byla sobota večer, úlohy ještě dělat nemusel. Navíc se pro dnešek rozhodl na Remuse nemyslet. Ne v pravém slova smyslu, jen se chtěl řídit heslem, které mu Ginny řekla, když odcházeli z prázdné třídy. Tenkrát se mu zdálo neproveditelné, ale den najednou dostal veselejší barvy.
Neplač, že tu už není. Raduj se, že tady vůbec byl.
Vytáhl svazky starých novin z pod postele, které si nanosil z knihovny, a jal se je pročítat. Pak je tam zase vrátil a lehl si na postel, s rukama za hlavou. Vzpomínal na první setkání s Remusem ve vlaku, na jeho hodiny obrany proti černé magii a na soukromé lekce, když ho učil vyčarovat patrona. Ale pořád se mu do těch vzpomínek – a pro Merlina nevěděl proč – pletla myšlenka, že Ginny pro něj v noci plakávala.
Celou školou to vřelo – po několika měsících se konečně blížil další famfrpálový zápas, tentokrát mezi Nebelvírem a Mrzimorem. Harryho to nechávala chladným - na rozdíl od předchozích let. Stejně věděl, že se na něj bude dívat z tribuny a to pro něj nebylo nic úžasného. Ale zřetelně cítil, jak napětí mezi jinak přátelskými kolejemi stoupá. Mrzimořští s Nebelvírskými uzavírali sázky a na chodbách se navzájem škádlili.
Harry to uvítal – konečně se zapomnělo na ten nešťastný soubojnický turnaj. Sice pořád mezi spolužáky vzbuzoval zájem, ale tentokrát aspoň v lepším slova smyslu.
Nejvíc času teď trávil s Ginny. Vyprávěla mu, co se všechno za dobu jeho „nepřítomnosti“ ve škole nebo doma stalo. Byl jí za to vděčný – necítil se tak sám a odstrčený, jako za poslední měsíce. Sice mu stále vyčítala, že nechává Rona s Hermionou v nevědomosti, ale on se nikdy přemluvit nenechal. Po nějaké době ji to samotnou přestalo bavit. Naštěstí.
Malfoye od oné soboty nikdo neviděl, ani o něm neslyšel. Ani jeho spolužáci se Zmijozelu nevěděli, kam se poděl, jen Harry se na to osobně zeptal Brumbála. Vrtalo mu hlavou už dlouho, co s ním mohli udělat. Do vězení jít nemohl, protože už žádné prostě neexistovalo – jedině pro Voldemortovi nepřátele. A přece by ho nemohli zabít (i když mu to z celého srdce přál) – znal Brumbála a věděl, že to by on nikdy nepřipustil.
„Tak co?“ vybafla na něj Ginny, když zabočil z chodby s chrličem.
„S Whisperem a se Snapem se dohodli, že mu budou dávat Sanceho dryák,“ když se Ginny dál tvářila nechápavě, začal s vysvětlením, „po jeho vypití bude mít stokrát těžší svědomí za všechny zločiny, co kdy spáchal. Když mu je budou dávat po malých dávkách se Snapeovými úpravami, bude to na něj mít podobný účinek jako mozkomorové.“
Sešli o několik pater dál a sedli si spolu v knihovně.
Ginny si všimla jeho zasmušilého pohledu. „Tobě se to nelíbí?“
Harry si dal s odpovědí na čas. „Brumbál doufá, že na něho bude mít Sanceho dryák ještě jiné účinky – že pak bude všeho litovat i bez lektvaru a bude se moct začlenit do normálního života jako poctivý člověk. Několik měsíců bude zavřený a pak ho prostě pustí.“
„Já ten dryák neznám, ale připadá mi to jako dost chytré řešení. Žádný člověk nedokáže potrápit jiného tak jako jeho vlastní svědomí.“
Harry přikývl. Skutečně s tím souhlasil, jen si nedovedl představit, jak se bude k Malfoyovi chovat, když ho po pár měsících „vyléčeného“ potká.
Z úvah ho vytrhlo chichotání za zády. Už se chtěl obrátit, když ho Ginny zarazila.
„Neotáčej se! Je tam jen ta pitomá Vivian se svou partičkou a něco jim zřejmě připadá hrozně vtipné…“
Harrymu ale taky. Začal se smát Ginnyním výrazům, které „potajmu“ házela někam za jeho záda a regál s knížkami. Připadala mu teď hrozně roztomilá, jak tam s jemně růžovými tvářičkami seděla a snažila se spolužačky nevnímat.
Začal se smát ještě víc a to ji asi urazilo. Sklonila se nad svým pojednáním do přeměňování a rozhodla se ho ignorovat. Harry se nepřestal smát.
„Už se tak těším na ten zápas…“
„Ale nedělej, Viv, jediné, na co se těšíš, je Dean Thomas ve famfrpálovém dresu…“
„A co je na tom špatného? Teď, když je volný…“
Skupina chichotajících se dívek prošla kolem jejich stolu a přitom na ně všechny vrhaly významné pohledy.
Ginny se nad pojednáním sklonila ještě níž, rudá až za ušima, a Harry se rozesmál ještě víc.
Netrvalo dlouho a pohoršená madam Pinceová ho vyhodila z knihovny.
Vracel se zrovna ze skleníků. Za nehty měl tolik hlíny, že by tam mohl pěstovat celý sad. Ruky celé vypadaly podobně – zapomněl si nahoře v ložnici rukavice a zrovna dneska v bylinkářství přesazovali lechtavky. Navíc ty rostliny neměli své jméno nadarmo. Připadal si, jakoby mu už přestaly fungovat mimické svaly – nemohl z tváře sesadit úsměv, ať se snažil jak chtěl.
Přesto se nakonec ujistil, že to jde. V půli cesty ke hradu ho někdo strhl z cesty, chytil ho pod krkem za stejnokroj a přitlačil zády ke kmenu stromu na doslech od cesty.
Chtěl něco říct, ale útočník mu zacpal ústa rukou a počkal, až přejdou ostatní spolužáci. Harry ho poznal, jinak by se mu už dávno vyprostil. Takhle jen čekal, co, pro Merlina, může mít Ron v úmyslu.
Konečně i poslední student zmizel v hradní bráně a Ron spustil ruku z Harryho úst. Díval se na něj pohledem, jakým kdysi spaloval Malfoye a jemu podobné. Když si tohle Harry uvědomil, píchlo ho u srdce.
„Teď ti něco řeknu, ty srabe jeden zrádcovská,“ výhružně šeptal, nosy jen pár centimetrů od sebe, „to, že jsi oblbnul Brumbála a všechny profesory, neznamená, že já se taky jen tak nechám. Já vím, co seš zač!“
Harry si v rychlosti vzpomněl na Ronův a Hermionin rozhovor před několika měsíci. Ach, Rone, ty idiote!
Nahlas však neřekl nic.
„A varuju tě, poprvý a naposledy – dej od mí ségry ty svý pracky pryč, nebo toho budeš do smrti litovat!“
Znovu ho chytil pod krkem a mrštil s ním o zem. Když ho však pouštěl, zachytl se o Harryho školní hábit a spadl na něj.
Harry ho chtěl nejdřív nechat být, ať si Ron vybije nervy a nechá ho žít. Dávno už vzdal pokusy se s ním v klidu domluvit. Ale když teď na něm ležel, jeho trpělivost vzala za své a začal se s ním prát.
Zpočátku měl Ron výhodu, protože spadl na Harryho a ne naopak, ale pak se situace obrátila. Harry měl mnohem víc síly a obratnosti, chytl Rona za ramena a snadno se překulil. Teď se on díval na Rona zhora a držel mu ruky, aby se nevyvlekl.
Najednou sebou přestal Ron škubat a zůstal na něco upřeně zírat. Harry sledoval jeho pohled a podíval se dolů. Mezi oběma chlapci se na krátkém řetízku houpal Harryho přívěšek z rohu jednorožce.
Sakra
Ron se vzpamatoval jako první a zřejmě v sobě našel nové síly. Zase se převalili a tentokrát na tom byl hůř Harry. Mlčky čekal, co Ron udělá.
„Kdes ho ukrad!“ zařval mu do ucha, „Okamžitě mi řekni, kdes ho vzal!“
Harry uslyšel poblíž kroky. Oba se otočili na cestu, po které přicházel Hagrid a mířil ke své hájence. Ron na malou chvilku povolil stisk a Harry toho okamžitě využil. Nedbal na to, jestli je Hagrid uslyší. Skrčil Ronovi ruky do nepřiměřeného úhlu, až kamarád zařval bolestí. Harry se mu úplně vyškubl, shodil ho na zem, aby si zajistil alespoň malý náskok a utíkal směrem k hradu. Vyběhl do pátého patra a jak nějaký idiot třikrát prošel kolem prázdné zdi. Na ní se pak ale objevili obyčejné dveře. Harry jimi proklouzl do malé místnůstky s pohodlnou postelí a skromným psacím stolem. Přivolal si ze své ložnice v Nebelvírské věži všechny své věci i celý kufr. Nemohl riskovat, aby se teď někdy objevil v blízkosti Rona bez přítomnosti někoho jiného. Stejně tak nemohl připustit, aby měl Ron k dispozici jeho věci. To by mohlo špatně dopadnout.
Vlastně, když nad tím přemýšlel, už teď to bylo hodně špatné.
Ráno se přiloudal na snídani mezi posledními, aby měl jistotu, že ve Velké síni bude už dost lidí. Byla sobota, když tam dorazil o deváté hodině, našlo se jen pár volných míst. Chtěl si sednout vedle Nevilla, ale zjistil, že ten sedí až příliš blízko Ronovi. To neriskoval. Sedl si na nejvzdálenější kraj Nebelvírského stolu a pokradmu Rona sledoval.
Chtěl vědět, jak se bude po tom včerejšku tvářit. Ale Ron byl příliš zabrán do porady se svým famfrpálovým týmem, kolem kterého se shromáždilo bezpočet Nebelvírských. Harry si až po chvíli všiml, že jsou v dresech, a ještě delší chvíli mu trvalo uvědomit si, že je dneska sobota - tedy i den zápasu. A až úplně nakonec zpozoroval, že se nikdo v týmu netváří nijak nadšeně nebo nervózně, jak je to před utkáním zvykem, ale spíš zoufale a naštvaně.
Zabloudil pohledem směrem k Ginny, která ho tento rok zastupovala zase jako chytačka. Bavila se s Ronem, o něčem zuřivě diskutovali a pak se najednou podívali jeho směrem. Harry rychle uhnul očima, proto už neviděl, jak Ron nerozhodně kývl hlavou a rychlostí blesku vyrazil ven ze síně. Ginny se vydala k němu.
Harry se zatvářil překvapeně, když si sedla naproti němu. Vypadala uštvaně, ale přesto ji v očích hrály nadšené plamínky.
„Katie je na ošetřovně,“ řekla místo pozdravu, „dneska ráno se jí nečekaně udělalo špatně, skoro nemůže vstát z postele. McGonagallová jí zakázala hrát.“
Harry si až pak uvědomil, že viděl jen šest hráčů v dresech, ne sedm. „Co se jí, pro Merlina, mohlo tak najednou stát?“
„Ono to nebylo tak najednou – podle Pomfreyové je nemocná nebo nakažená, nebo jak to říkala, víc jak tři týdny…“
„Aha, já už myslel, že si někdo chtěl zlehčit vítě- Počkej! Přesně před třemi týdny byl přece ten turnaj a Katie tam bojovala s Bletchleym! Musel ji nějak uřknout, ale tak aby se to projevilo těsně před zápasem a vy nenašli náhradu! Ti všiváci…“
„Uvažuješ úplně stejně jako Hermiona, teď to všem taky tak vysvětlovala…“
Harry se podíval k hloučku Nebelvírských, jak nenávistně hledí na zmijozelský stůl.
„Ale nehrajete dneska náhodou s Mrzimorem? Proč by se do toho Zmijozel pletl?“ uvědomil si „menší“ háček.
„Na začátku roku jsme Zmijozel porazili, ale jen těsně. Oni zase totálně převálcovali Mrzimor. Kdyby teď nad námi vyhráli, měl by Zmijozel ještě velkou šanci na pohár…“
Harry se připojil ke svým spolužákům a nenávistným pohledem probodával svatouškovsky se tvářícího Bletchleyho. Pak si vzpomněl na Ginnynu přítomnost. „Máte nějakého náhradníka?“
„Jo,“ odpověděla s významným pohledem, který Harry přehlédl, protože by stále otočený ke Zmijozelskému stolu.
„Tak na co ještě čekáš? Mrzimorští už dávno šli na hřiště…“
„Víš, ještě musím tomu náhradníkovi říct, že je vůbec náhradník. Víš, on to zatím neví…“
Harry začínal něco tušit. „Aha. A kdo to teda je?“
„Ty.“
Harry si posměšně odfrkl: „Na to zapomeň, Ron mě nikdy nenechá hrát…“
„Právě ti běžel pro Harryho, teda vlastně pro tvůj Kulový blesk.“
Harryho srdce poskočilo, když vyslovila jméno jeho koštěte. Jak dlouho na něm už neletěl? Rok? Víc jak rok? Vzpomínky však přerušil fakt, který si vzápětí uvědomil – Ron svolil, že ho vezmou do týmu! To znamenalo jen dvě možnosti – buď pro svůj tým udělá všechno a přijme do něj i člověka, kterého z duše nesnáší, a nebo Harryho prostě a jednoduše poznal.
Sakra
Ginny si jeho dlouhé mlčení vyložila po svém: „Řekla jsem mu, že jsem tě viděla létat a že jsi fakt dobrý. Chvilku mi to trvalo, ale přemluvila jsem ho. Mě to stejně vždycky víc šlo jako střelci, než jako chytačce…“
„Ginny, to je všechno sice hrozně hezký, ale já na koštěti neletěl víc jak rok…“
„Promiň, Harry, ale netvrď mi, že létání se dá zapomenout!“
„…nikdo z týmu mě nezná, nepřijmou mě mezi sebe…“
„Ale přijmou, budou muset – nikoho jiného jako náhradu totiž nemáme!“
„…navíc jsem s váma netrénoval, nebudeme sehraní!“
„Takže hraješ!“
„Nic takového jsem neřekl!“
„Ale řekl, právě jsi použil první osobu! Řekl jsi, že NEBUDEME sehraní“
„To ale opravdu nebudeme, pokud bych někdy vůbec hrál!“
„Řeknu jim, že hraješ podobně jako Harry Potter, moc nových lidí v týmu nemáme, budou si tě pamatovat.“
„To ať tě ani nenapadne! To už můžeš rovnou dát do rozhlasu, že vedle tebe sedí Chlapec, který je mrtvý!“
„Dobře, tak tohle neřeknu. Ale Harry, přece nechceš celý zápas sledovat jen z tribuny! Jak dlouho jsi říkal, že už si nehrál – víc jak rok? Tak proč, prosím tě, chceš odmítnout tuhle šanci! To teda asi nemáš létání tak v lásce, jak říkáš a Nebelvír taky ne, když se za něj teď nechceš postavit!“
Harry se na ni díval, když ho přemlouvala. Ani nevěděla, jak jsou všechna její slova zbytečná – Harry tak moc chtěl hrát, že to ani vyjádřit neuměl. Jenže nemohl jen tak si jít zahrát na utkání, když ani nepatřil do týmu. Dokázal si přesně představit, jak by se na to všichni tvářili…
Ale pak zahlédl, jak k němu kráčí Ron s profesorkou McGonagallovou v zády a JEHO Kulovým bleskem v náručí.
A byl rozhodnutý.
„Hille, opovaž se s tím koštětem něco udělat! Rozšlápl bych tě jako slimáka!“
Ron už byl u něho a využil chvíle, než k nim dojde McGonagallová, k trochu jadrné výhrůžce.
„Pane Hille, nevěděla jsem, že umíte hrát dobře famfrpál!“
„Nemyslel jsem, že je důležité to někomu říkat,“ odpověděl profesorce Harry a dělal, že Ronovy předchozí výhružky si nevšiml.
„Opatrujte to koště dobře, pane Hille, je to jedna z nejvzácnějších památek na ztraceného člověka. Neradi bychom přišli i o ni.“
„Spolehněte se, paní profesorko,“ uhnul pohledem.
Všichni noví spoluhráči se na něj nedůvěřivě dívali. Jako jediné známé tváře tu byla ta Ronova jako brankáře a dvou odrážečů. Ostatní v týmu byli pro Harryho neznámí a ani s nimi nikdy netrénoval.
No… tak to bude zajímavé.
Jeden střelec ho pozdravil a Harry poznal Eda Lewise, který se s ním v lednu bavil na hostině. Postával s Deanem u vchodu na hřiště a tiše se o něčem bavili. Harry si lehce domyslel, kdo je asi předmětem jejich hovoru. To už však Ron vybídl všechny k odchodu. Harry se zvedl a stoupl si vedle Deana. Ginny se k němu připojila z druhé strany.
Povzbudivě poplácala Harryho po ramenech: „Nemusíš mít vůbec strach, Mrzimorští pro nás nebudou žádný problém…“
„Já nemám strach,“ odhodlaně odporoval Harry, ale pak tiše dodal, „aspoň ne z Mrzimoru…“
„Vítám vás na čtvrtém zápase letošní sezóny! Utkají se v něm týmy Mrzimoru a Nebelvíru, který právě teď nastupuje na hřiště!“ hlas Colina Creeveyho přehlušil jásot červeně oděných studentů na tribunách, když jejich tým vyšel ze šaten. „Dnes ráno ho potkala jedna nepříjemnost – střelkyně Katie Bellová náhle onemocněla a Nebelvír za ni musel rychle najít náhradu. Podle mých informací je to náš nový student Eric Hill – nahradí Ginny Weasleyovou na postu chytače, která bude hrát místo Bellové jako střelec. Držte jim palce, ať tato změna pomůže zhatit někomu podlé plány!“
Nebelvířští začali nerudně hučet, vstali z křesel a křičeli na tribuny zmijozelských na druhé straně hřiště.
„A už tu máme i Mrzimorské! Kapitán Cadwallader si právě podává ruku s Ronem Weasley, madam Hoochová vypouští Zlatonku spolu s potlouky a vyhazuje camrál. Zápas začal!“
Harry se mocným odrazem odlepil od tvrdé země a vyletěl výš než všichni jeho spoluhráči. Čekal, kdy se dostaví ten známý pocit volnosti. Jeho trpělivost nebyla dlouho zkoušena – ztratil nervozitu hned s pevnou půdou pod nohama. Když zase po dlouhé době seděl na svém Kulovém blesku, jakoby ty předchozí měsíce vůbec neexistovaly. Byl zase tím malým chlapcem, který poprvé letěl na koštěti. Z té nenadálé svobody se mu chtělo smát na celé kolo. Ale udělal něco užitečnějšího – rozlétl se přes celé hřiště, stoupal a pak zase prudce klesal, kličkoval mezi spoluhráči, létal do výhledu svým protivníkům a po celou tu dobu nepřestal pátrat po Zlatonce. Byl zase ve svém živlu.
„Vidíte Hilla? Zdá se, že Nebelvír natrefil na skutečně výborného hráče! Vypadá to skoro, jako by byl se svým koštětem srostlý! Nemá na chytače sice tak drobnou postavu, jak jsme v Bradavicích zvyklí, ale zřejmě mu to nedělá žádné problémy!
Ale vraťme se k camrálu – právě ho má v držení Nebelvír, Weasleyová s ním míří k Mrzimorským brankovým tyčím, oba další střelce svého týmu za sebou. Vypadá to, že se chystají použít nějakou nacvičenou formaci, Thomas něco křičí na Lewise a vzápětí mu Ginny přihrává camrál. Zdá se, že se ho bude snažit prohodit levou obručí. Brankář Mrzimoru ale zůstává na svém místě – no tak, Andrewsi, přece se Deana nebojíš?! Thomas už se napřahuje a – Ale ne! Místo do obruče hodil camrál Lewisovi na druhé straně Mrzimorského brankoviště, ale Andrews lest prohlédl. Chytil míč těsně před Lewisem a přihrál ho Smithovi někde v půli hřiště. Smith se hodně rychle blíží k Weasleymu – před sebou nemá nikoho jiného, kdo by mu mohl v gólu zabránit. No tak Nebelvíre, přidejte! Kirk se ho snaží zastavit potloukem, ale minul a ještě k tomu zdržel Weasleyovou. No, Rone, teď už je to jen na tobě…“
Naštěstí Ron nezklamal. Harry si všiml, že stále vypadal nervózně, jako při zápasech v minulém školním roce, ale aspoň ta nervozita neměla žádné dopady na jeho brankářských schopnostech. Vrátil camrál Ginny a Nebelvír se zase dal do útoku.
Pak to Harry spatřil.
Ne Zlatonku, ale Whispera. Když prolétal kolem profesorské lóže, všiml si, jak bystrozor přichvátal k Brumbálovi. Nezastavoval se, ale dobře ty dva pozoroval. Tvářili se znepokojeně, dokonce víc než to. Harry ještě spatřil, jak se Brumbál otáčí k McGonagallové a Snapeovi a už se musel zabývat potloukem, který ho málem srazil z koštěte. Tohle není dobré, ať už to znamená cokoliv…
Nemohl teď ukončit zápas, ale zároveň musel hned vědět, co se stalo. Podle výrazů profesorů to nebylo nic malicherného. Jenže nemohl jen tak odletět z hřiště v polovině zápasu… Prosím, Zlatonko, moc tě prosím, ukaž se co nejdřív…
„Po deseti minutách hry zůstává stav utkání pořád bez jediného bodu. Ale teď to vypadá nadějně – že by se hráči konečně k něčemu vzmohli? Lewis se s camrálem řítí na Mrzimorského brankáře, ale pozor, Lester na něj odpálil potlouk a Lewis camrál pouští. Ale Nebelvír ho neztratil, Weasleyová ho chytila hned pod Lewisem a míří s ním k brankovišti. Odrážeč Sloper jí kryje záda, druhý právě poslal jeden potlouk na mrzimorského brankáře. Tohle vypadá nadějně! Potlouk ho sice netrefil, ale zaujal pozornost brankáře natolik dlouho, aby Ginny stihla přeletět na druhou stranu brankoviště a … GÓL! Konečně gól! Nebelvír vede o deset bodů!
Ale co to? Že by Hill zahlédl Zlatonku? Míří k zemi neuvěřitelnou rychlostí, tohle nevypadá moc dobře, jestli okamžitě nezpomalí, rozflákne se o zem… Summerly letí za ním, ale nevypadá, že by se mu chtělo stejně riskovat. Vyrovnává svůj let už teď – konečně někdo rozumný… Pro Merlina, viděli jste to! Hill bez problémů vyrovnal svůj střemhlavý pád a teď letí jen pár palců nad zemí! Určitě se musí trávníku aspoň trochu dotýkat a vůbec nezpomaluje! Takhle jsem viděl lítat jen jednoho člověka…“
Harry měl štěstí, že komentář neslyšel. Přes dunící vítr v takhle velké rychlosti neslyšel totiž nic jiného, ani křik z tribun. Jinak by v té důležité chvíli znervózněl a to si rozhodně nemohl dovolit. Zlatonka byla jen pár metrů od něj, letěla sotva deset palců nad zemí a on se k ní rychle přibližoval.
Prásk!
Těžký potlouk dopadl přesně na místo na trávníku, nad kterým ještě před chvílí byla jeho hlava. Lekl se a zpomalil, Zlatonku však nespustil z očí. Sklonil se ještě víc, pustil jednou rukou násadu koštěte a natáhl ji dopředu. Koště zrychlilo na maximum, Harryho špičky bot se prodraly, jak je v té rychlosti stále otíral o zem hřiště. Ale to teď nebylo důležité, hlavně, že už byl tak blízko!
Dean s camrálem v náručí oblétával hřiště a jedním okem stále sledoval okolí, jestli mu Mrzimorští budou chtít sebrat camrál a využít nepozornosti ostatních. To druhé oko bylo stejně jako pohledy všech ostatních upřeno na Erica. Dean nepochyboval, že už mají zápas v kapse – druhý chytač byl od Erica příliš daleko.
A pak najednou Eric zvedl sevřenou dlaň a na celé hřiště zakřičel:
„Mám ji!“
Ozvala se píšťalka madam Hoochové, ale okamžitě zanikla v obrovském jásotu Nebelvírských. Fanoušci v rudých barvách se vrhli na trávník a běželi ke svému vítěznému týmu.
Harry se s ostatními snesl dolů. Všichni se smáli a objímali, ale Harry přes ten skoro zapomenutý blažený pocit vítězství cítil, že už by měl být někde jinde. Dostal se přes veškeré objímání k Ginny a strčil ji do ruky polapenou Zlatonku.
„Co to děláš?“
„Musím jít pryč,“ Harry se nervózně otočil na přibíhající dav Nebelvírských.
„Kam?“ Ginny se tvářila podezíravě.
„To kdybych věděl…“ Harry zahlédl ten zvláštní výraz, který se snažila všemožně skrýt. Bála se o něj. Poznal to. A pak udělal tu nejspontánnější věc v životě. Políbil ji.
Raději teď nechtěl vidět Ronův výraz. Vlastně nechtěl vidět výraz nikoho. Chytil ji za krkem a jemně ji přitáhl blíž. Nebránila se a to Harrymu dodalo sebevědomí. Jenže už opravdu musel jít.
Odtrhl se od ní, otočil se zády a nasedl na koště. Slabé „Harry!“ už přes ten všechen hluk přeslechl.