25. Další svíce
Nesnáším Ho, nesnáším, nesnáším, nesnáším!
Dneska to uďál zase – umejla sem schody až se blejskly, votřela v celém baráku prach a vo pěti mu přinesla nějakej ten šálek čaje do pracovny, jak se to na všecky slušný služky sluší, že. Ale von ne že by mě byl vděčnej! Kdepak! Ještě na mě začal ječet, jako co tam prej dělám! Tak na to jsem zvyklá nebyla – i když páni Freymanovi taky nebyli zrovna míliusové, ale chovali se aspoň slušně, jak si to mohli k služebnictvu dovolit. Ale von ne! Celej den je zalezlý v tý svý pracovně a odmítá vylízt…Někdy mám s to chutí mu ty jeho vobrovský knihy roztrhat na cimprcampr… Ještěže mě tak dobře platí, jinak bych fakt za sebe neručila… Bodejť by neplatil, když jak nějaký votrok dřu vod rána do večera…
„Víte jistě, pane… pane profesore… že je to… ta správná knížka?“
Harry profesora dohnal hned v chodbě za kuchyní. Když mu Brumbál do ruky dával malý svazek, tělem se mu vedle omračující vlny bolesti rozléval i vítězoslavný pocit – našel deník přece tak brzo! Teď se objasní všechny otázky, které mu vrtaly hlavou už příliš dlouho… Ale po pár přečtených řádcích jeho nadšení opadlo.
„Nechceš se raději opřít?“ Brumbál dovedl Harryho ke stěně, kde se chlapec ztěžka svezl na zem. Cítil na tváři kapky potu, jak mu stékají až ke krku. Sevřel deník v ruce ještě pevněji a jeho tělem projela další vlna bolesti. Snažil se ji nevnímat, ale už aspoň věděl, co je zač. To ten deník na něj tak působil.
„Harry, nechceš zajít na ošetřovnu, madam Pomfreyová by ti jistě pomohla…“
Brumbál však po Harryho ostrém pohledu raději návrhů zanechal. „Je to… ta správná… knížka?“
„Pokud ji ministerstvo nevyměnilo za nějakou napodobeninu ještě dřív, než celý odbor záhad přestěhovali do Bradavic, pak jsem si tím jist.“
„Ne, nevyměnili ho,“ pronesl ztěžka Harry. Deník ho skoro pálil v ruce - tohle ministerstvo rozhodně napodobit nemohlo. „Cítíte to taky?“
„Co, Harry?“
„Ten divný pocit. Vychází z deníku.“
„Ne, Harry pro mě je to jen obyčejná knížka s možná neobyčejným významem,“ zklamal ho Brumbál.
„Musí tady přece být důvod, proč po něm Voldemort tak jde…“
Brumbál si ho od Harryho zase vzal a obrátil na poslední stranu – v horním rohu bylo napsáno jméno.
„Ten deník patřil Doris Crockfordové. Možná ses s ní už někdy setkal.“
Harry už chtěl automaticky zakroutit hlavou, když si vzpomněl na starou čarodějku s prokvetlými vlasy, která mu při jeho prvním setkání s kouzelnickým světem v Děravém kotlíku podala několikrát ruku.
„Jen zběžně.“
„Její deník byl menším nedopatřením zabaven spolu s dalšími věcmi jednoho mocného kouzelníka, u kterého kdysi sloužila. Před padesáti lety byl tento kouzelník poražen a jeho věci zkonfiskovalo ministerstvo. Ten kouzelník se jmenoval -“
„Grindelwald!“
Harrymu to už všechno došlo – proto měl z toho deníku tak špatný pocit. V Harryho žilách přece kolovala krev Menthy, jednorožce, kterého Grindelwald využil ve svých strašných pokusech. A deník v jeho ruce se asi příliš dlouho nacházel v blízkosti toho čaroděje. Vycítil to.
„Pokud je to ale… ale jen deník služebné, jak se pak… jak se dostal na Odbor záhad?“ nechápal Harry.
„Přečti si ho celý, Harry. Pak pochopíš. Ale teď už konečně běž na tu ošetřovnu, nevypadáš dobře,“ Brumbál mu vrátil knížku a otočil se k odchodu.
„Ale…“
„Ještě,“ Brumbál se k němu naposledy obrátil, „jak jsi se o tom deníku vůbec dozvěděl?“
„Já…“ hledal Harry vhodná slova, „potkal jsem jednoho Voldemortova zvěda, úředníka z odboru záhad.“
„Ano? A jak jsme jmenoval?“ Brumbál viditelně zbystřil.
„Krákora… Gydeon Krákora.“
„Ach, ano, chudák Gydeon. Před třemi dny ho bystrozorové našli v jeho domě… Tedy spíš to, co z něj zbylo…“
Harry kývl hlavou. Něco takového se přece dalo čekat.
Brumbál se rozloučil. Harry se podíval na deník ve svých rukou. Zvedal se mu z něj žaludek. Tak takhle to dál nepůjde!
Zhluboka se nadechl a pevně chytl knížku oběma rukama. Třásly se mu. Přesto malý svazek křečovitě stiskl ještě pevněji.
Nin e’stril sill! Nebudu tě vnímat!
Třes rukou zmizel, bolest taky. Hlava se mu přestala točit a žaludek zvedat. Zase s plnou sílou vyskočil na nohy a hodil deník do aktovky. Vydal se na školní pozemky – jakmile se blížil k Hagridovu srubu, už skoro zapomněl, že na něj deník kdy působil jinak, než jako další břemeno ve školní brašně.
Když se podíval na hodinky, zjistil, že zvonilo už více jak před čtvrt hodinou. Před Hagridovým srubem nebyla ani noha, čemuž se v zimě nedivil. Horší bylo, že teď absolutně netušil, kde by třída mohla být. Do hájenky by se všichni nevlezli a jiné místo ho nenapadlo. Začal být nervózní.
Zkusil se podívat ke skleníkům, ale kromě třídy prvňáků s madame Prýtovou neviděl nikoho. Mohli klidně jít do Zapovězeného lesa, ale tam se Harrymu teď, věru, nikoho hledat nechtělo – zvlášť když nevěděl jistě, že tam vůbec někdo bude. Jenže ho nenapadlo žádné jiné místo, tak to prostě vzdal. Jedna zameškaná hodina nikoho ještě nezabila. Teda kromě Hermiony. Až když vešel do Velké síně, konečně ho napadlo, že je tady přece nový student a má právo na nějaké to zabloudění.
Odvážil se k jedné skupině páťaček, které na něj hleděly jak na svatý obrázek.
„Prosím vás, nevíte, kde má teď šestý ročník hodinu s Hagridem?“
Holky se začaly chichotat a pak najednou spustily jedna přes druhou.
„V zimě se vyučuje v učebně 15, je to v prvním patře -“
„Ne, tam dneska nebudou, viděla jsem šesťáky vycházet ven ke skleníkům -“
„Blbost, nešli ke skleníkům ale k jezeru…“
„Co by tam, prosím tě, dělali?“
Harry už začal svého rozhodnutí litovat, když se nesměle ozvala drobná blondýna vzadu.
„Hannah říkala, že jim Hagrid slíbil ukázat po Vánocích jednorožce. Asi budou někde v Zapovězeném lese.“
Harry se na ni vděčně usmál a vystřelil za síně. Až u kraje lesa mu došlo, že to není žádný malý háječek a jen tak jednoduše v něm třídu nenajde.
Nakonec ho naštěstí napadlo vrátit se k Hagridovu srubu, kde našel množství stop ve sněhu, mířící k tmavé hradbě stromů. Vydal se po nich a skutečně po dvou minutách svižnější chůze uslyšel Hagridův zvučný hlas. Obešel ještě pár stromů a zahlédl hlouček studentů před Hagridem, jak fascinovaně hledí na skupinku pěti jednorožců.
„Tihleti jsou hrozně nedůvěřiví, asi k vám vůbec nebudou chtět dojít. Ste na ně už moc staří, ale z toho si nic nedělejte, mě taky věří jen kvůli tomu, že sem jim zachránil mládě – mělo, chudák, celý bok pobodaný do krve…“
Ozvalo se sborové dívčí Nééé! Harry v té chvíli nenápadně popošel za záda chlapců.
„Proto se na ně dneska můžem podívat, jinak byste vůbec neměli možnost. Začínají se od Vánoc chovat nějak divně… nevim, jak bych to řek… sou neklidnější a tak nějak… hrdější. Tuhletu skupinku jsem ukazoval před rokem sedmákům a přišli ke všem…
Takže teď něco k chování jednorožců. Jsou to velice nedůvěřivá zvířata – v žádném případě vás nespustí z očí, ani kdybyste se chovali jakkoliv mile. Taky sou hrozně hrdí, to voni jo – neskloní před váma hlavu ani za nic. Je s nima podobný pořízení jako s -“
Hagrid najednou zmlkl a tlumený šepot studentů taky. Harry přes Nevillova a Deanova záda nic neviděl. Začal být nervózní – co když je to něco ze Zakázaného lesa? Tady nikdy nebylo bezpečno, ani s Hagridem. Raději nahmatal v kapse hůlku.
A pak najednou oba spolužáci ustoupili a Harrymu se tak naskytl pohled na dospělého jednorožce, jak hrdě kráčí směrem k němu a dívá se mu přímo do očí. Harrymu na mysl okamžitě vyvstala vzpomínka na podobný okamžik, kdy proti němu stal taky jednorožec, ale Erisedský.
Přišel k němu a před zraky všech spolužáků se hlavou otřel o Harryho volně spuštěnou ruku. Chlapci se začali pochichtávat, ale okamžitě ztichli, když jednorožec před Harrym poklekl na přední nohy a sklonil hlavu.
Harry se najednou ocitl zase ve Světě za obloukem. Spolužáci v Zapovězeném lese přestali existovat, byl tu jen on, jednorožec a jeho vzpomínky. Hleděl jednorožci do očí a pomalu se v nich ztrácel. Pak jej však zaplavil úplně jiný pocit – jednorožec by neměl klečet před ním, právě naopak!
„Kwente! Nin a‘treia! Sens’hla, et trei!“
Ne! To já bych měl klečet! Prosím, vstaň!
Klekl si před jednorožce na kolena, až si hleděli zpříma do očí. Jednorožec se k Harrymu naklonil a chmýřím na nose ho pošimral na tváři. Harry se zplna hrdla rozesmál.
„Waw!“ ozvalo se z řad spolužáků.
Zázračná chvíle jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Harry zase začal plně vnímat les kolem sebe a hlavně nevěřícné pohledy spolužáků spolu s Hagridem. Sakra!
„Jaktože se tě nebojí… todle jsem neviděl už hezkou řádku let… vlastně ještě nikdy…“
Hagrid se vzpamatoval jako první. Po něm následovali spolužáci a vrhli se na Harryho s desítkami otázek.
Ne, tohle se nemělo stát! Vůbec jsem neměl na tu hodinu chodit!
Podíval se na jednorožce, který se stále opíral o jeho ruku. „Aidi.“ Promiň.
Otočil se jako na obrtlíku a vyrazil směrem k hradu. Slyšel Hagrida, jak ho volá zpátky, ale on teď v žádném případě neměl náladu na dotěrné otázky. Teď chtěl prostě být někde sám a litovat další chyby.
Tohle musí skončit.
Todleto mě už přestává bavit. Já vím, že těch peněz mně dává dost, ale ty jeho nálady mi za ně nestojí… Jen dneska mě zmlátil třikrát! Facku vod něj bych nepřála nikomu a ještě tak sobě! Ale jestli se někdy třebas jen dotkne tou svou prackou i malé Kláry, tak za sebe vopravdu už ručit nebudu! Roztrhám mu ty jeho milovaný knížky až z nich nezbude ani jedna celá stránka!
Harry ležel zachumlaný v teplých dekách v Nebelvírské věži. Zatažené závěsy kolem postele mu dodávaly falešný pocit bezpečí. Vlastně tak falešný možná ani nebyl – ležel tu už skoro šest hodin a za tu dobu ho nikdo neotravoval. S rozsvícenou hůlkou se prodíral stránky deníku jednu po druhé, ale pořád nechápal, v čem by mohl být tak výjimečný – pisatelka si stále jen stěžovala na chování svého pána a nikdy nic neříkala o Grindelwaldově práci. Harry si myslel, že právě o tomhle Brumbál mluvil. Ale když se podíval kolik stránek ještě zbývá, pořád si říkal, že v nich možná ještě něco bude…
Ale dneska už to nechal být. Slyšel spolužáky, jak postupně chodí na kutě a když zaslechl i čtvrté – Ronovo chrápaní, vzdal to taky. Zavřel deník a zhasl hůlku. Zítra je taky den.
Tentokrát ho Neville vzbudil, takže měl dost času v klidu se nasnídat a pomalu vstřebávat fakt, že ani ne za pár minut bude muset jít na hodinu lektvarů. Hlavy studentů ve Velké síni se za ním otáčely, jakoby jejich nositelé neměly žádný takt. Raději tedy snídani do sebe naházel jak nejrychleji to šlo a pomalu se vydal do sklepení. Hermiona už tam byla. Pozdravila ho, ale dál se bavila s Mandy. Obě po něm nenápadně pokukovaly, z čehož Harrymu bylo jasné, o čem nebo spíš o kom mluví.
Když zazvonilo, sedl si co nejdál od Hermiony i katedry. Nebylo problém najít takové místo – učebna jen s polovinou studentů se najednou zdála obrovská. Když si profesor vybral domácí úkoly a zadal práci pro dnešní hodinu, ledabyle naházel všechny přísady do kotlíku a nepřítomně ho míchal. Deset minut před koncem dvouhodinovky provedl zase známé kouzlo a vysloužil si tak od profesora další P. Ani jednou se za tu dobu nepodíval na Hermionu, přestože zřetelně cítil, jak ho ona po celou hodinu pozorně sleduje. Možná proto byl její lektvar o něco horší než obvykle.
Podobně jako lektvary probíhaly i další hodiny. V obraně si stihl zasednout místo v zadu. Profesor si ho pro tentokrát všímal stejně jako ostatních studentů, což Harrymu maximálně vyhovovalo. Na oplátku se on snažil alespoň trochu dávat pozor, i když na sobě pořád cítil pohledy spolužáků. V bylinkářství se s ním madame Prýtová jen seznámila a víc mu nevěnovala pozornost. Ernie s Nevillem se s ním po hodině snažili navázat rozhovor ohledně té zpropadené hodiny s Hagridem, ale on se jim vyvlekl. Utíkal do knihovny – doufal, že aspoň tam bude mít chvíli klidu.
Dny ubíhaly stejným tempem – Harry se po té nešťastné hodině péče o kouzelné tvory rozhodl, že pozornosti ohledně Erica Hilla už bylo dost. Snažil se proto co nejvíc stranit spolužákům – hlavně jejich všetečným dotazům. Bavil se jedině s Nevillem, který se už vzdal myšlenky, že by z Erica mohl nějaké informace vymámit. Stejně se ani oni dva moc nevídali – Harry byl věčně věků zalezlý v knihovně buď s úlohami, kterých měl skutečně hodně, nebo ještě častěji s deníkem.
Pořád měl pocit, jakoby něco přehlédl – blížil se pomalu k posledním popsaným stránkám a ještě se nedověděl nic zásadního. Jeho trpělivost se pomalu vytrácela, ale pokud Brumbál řekl, že ten deník je důležitý, tak v něm opravdu něco důležitého bude a on to najde.
V sobotu ho Neville přemluvil, aby se šel podívat na ten soubojnický turnaj. Ve Velké síni to vypadalo jako v Harryho druhém ročníku, kdy Lockhart pořádal soubojnický klub. Jenže tentokrát tu bylo mnohem víc lidí a - jak Harry po chvíli zjistil - i s mnohem větším nadšením.
Neville měl pravdu – nikdo z BA ještě z turnaje nevypadl, ale držela se v něm i velká skupinka zmijozelských starších studentů. Prvních pár minut se Harry bavil, ale když viděl, jak nečistě jeden Zmijozelák vyřadil chudinku Susan Bonesovou, znechuceně se zase vrátil do Společenské místnosti, kde teď bylo prázdno.
Tak teď už toho mám vopravdu dost! Dneska začal lítat po celým domě a vyřvávat, jako že už to má konečně hotové! Ne, že by mě to něják zajímalo, to teda rozhodně ne, ale v první chvíli sem si ulevila, třebas se teď bude chovat líp, když už teda něco dokončil… Jenže právě navopak! Ještě sáhl na malou Kláru! Vždyť ta chudinka nemá ještě ani deset! Mě ať mlátí, jak se mu zachce, ale vona si to ničím nezasloužila! Myslím, že už je vážně čas, mu to něják voplatit – stejně na nic asi nedojde, ale já se aspoň budu cítit lejp…
Harry ledabyle otočil na stránku s datem 20. července 1945 a čekal, co Doris zase provede za její malou osobní pomstu. Už hodněkrát si přečetl, jak ukradla několik stříbrných příborů nebo do čaje přidala pár kapek projímadla.
Dneska zase na pár hodin někam zmizel. Dělává to často, ale já se nikdy neptám, kam chodí. To pak je doma konečně klid, jen nikdy nevíme, za jak dlouho se vrátí. Jednou takhle načapal malou Klárku, jak si hraje s hračkama ve starých dětských pokojích. Máme tam, jako do většiny domu, zakázáno chodit, ale ta malá asi nevodolala...
Proto jsem si i já teďka musela dát majzla. Mohl se kdykoliv vrátit. Rychle jsem běžela do jeho pracovny a vytrhla několik posledních stránek z vobrovský bichle, která mu ležela na stolu. Doufala jsem, že tohle bude právě to jeho slavné dílo.
Tenkráct mi vůbec nedošlo, jaké to může mít následky. Teď se tu třepu strachem a čekám, až bouchnout hlavní dveře. Pokud si toho všimne, asi mě zabije. Nesmí hlavně ty papíry u mě najít, byla by to vážně - .
Panebože, už je tady…
Harry zmateně otočil na další stránku, ale ta byla prázdná. Podíval se i na další, ale Doris zřejmě se svými zápisky skončila.
Je možné, aby ji opravdu zabil?! Ne, viděl ji přece o pár desítek let později a živou… Ale proč teda Voldemort po tom deníku tak jde? Že by tady byl ten papír, co vytrhla?
Prolistoval ještě jednou celý deník, zkusil i obal knížky, jestli tam není něco přelepeného. Ale nenašel nic. Tohle mu bude muset Brumbál vysvětlit.
Vystřelil ven z knihovny a utíkal k Brumbálově pracovně.
„Dávivé kokosky,“ vyštěkl udýchaně na chrlič.
Nepohnul se.
„Hele, já vím, že tady Brumbál je, i když na jeho příkaz tvrdíš, že ne. Tak mu laskavě vyřiď, že je to důležité.“
Nic se nedělo. Harry už se nadechoval, že chrliči něco „vysvětlí“, když se socha najednou odsunula bokem a odhalila tak Harrymu schody nahoru. Harry po nich vystoupal a netrpělivě zaklepal na dubové dveře. Chvíli počkal, ale ani po dalším zaklepání se z pracovny nic neozvalo.
Zkusil vzít za kliku – a dveře se s lehkostí otevřely. Pracovna však zela prázdnotou. Ani Fawkes nebyl na svém místě. Sedl si tedy na křeslo a čekal.
Po pár minutách se dveře zase otevřely a dovnitř vešel udýchaný Brumbál.
„Promiň Harry, že jsem tě nechal tak dlouho čekat, ale popravdě jsem nepředpokládal, že ten deník přečteš tak rychle.“
„Jak víte, že jsem ho už přečetl?“
„A proč bys se mnou chtěl jinak mluvit?“ odvětil Brumbál, zatímco si sedal za stůl. „Tak co na něj říkáš?“
„Upřímně?“ doloval ze sebe slova Harry, „moc ho nechápu.“
„To se ti ani nedivím, když toho tolik nevíš. Ale troufám si tvrdit, že když ti pár věcí objasním, hned všemu porozumíš.
Doufám, že sis všiml data posledního Dorisina zápisu?“
Harry rychle nalistoval příslušnou stránku a přečetl si datum v horním rohu. Přikývl.
„Dvacátého července v roce 1945 byl Grindelwald poražen. Nikdy už se domů nevrátil.“
„Ale když v deníku píše, že ho slyšela přijít…“ namítal Harry.
„Doris slyšela jen bouchnutí dveří. Ale nikdy se neodvážila podívat, jestli je to skutečně on.“
„Kdo to teda byl?“
„To se dnes můžeme jen dohadovat,“ Brumbál se významně na Harryho podíval, „jisté je jen to, že o dva dny později, když ministerstvo přišlo zabavit veškerý Grindelwaldův majetek, nenašli žádné knihy, o kterých se ve svém deníku Doris zmiňuje.“
„Myslíte, že Doris slyšela toho, kdo je vzal?“
„Můžu jen hádat, ale pravděpodobně ano. A ten někdo si všiml, že mu pár stránek v ukradených knihách chybí. A asi důležitých stránek, protože teď po nich pátrá – i tím, že chce přečíst deník služky, která u Grindelwalda kdysi pracovala.“
„Takže Voldemort má Grindelwaldovy zápisky!“
Harrymu teď všechno došlo. Jeho obavy, z kterých byl nervózní už od doby, kdy se dozvěděl o Grindelwaldovi, se naplnily.
„Ano, a tím oproti nám i obrovskou výhodu – my na rozdíl od něj totiž nevíme, co se v nich skrývá. A bojím se, že je to pro celý svět hodně důležité.“
„Ale kde se poděly ty papíry, co vytrhla Doris? Kdybychom je našli, měli bychom výhodu zase my…“
„To je ten problém – když Doris spatřila ministerské úředníky, jak prohledávají celou Grindelwaldovu pracovnu, zřejmě si uvědomila, že ty vytržené papíry budou mít obrovskou cenu. Byla mudla, ale prošla si tolikerým vyšetřováním a výslechy, že už byla navždy zapojena do kouzelnického světa. Dozvěděla se až pak, co to měla vlastně za pána a začala se těch papírů bát. Schovala je a jen ona ví, kde teď přesně jsou.“
„V tom případě se jí na to zeptáme! I když to před padesáti lety neřekla ministerstvu, nechápu, proč by nám to teď nemohla -“
„Víš, Harry, v životě není nic tak jednoduché – Doris Crockfordová před půl rokem zmizela a zůstalo po ní jen Znamení zla nad troskami domu.“
„Ne!“
„Bohužel ano. Ale pořád je tu nějaká naděje – Voldemort se začal o deník zajímat teprve před několika měsíci, což znamená…“
„…že mu Doris nic neřekla!“
Harryho nálada se z bodu mrazu vyšvihla zase o pár stupínků výš. Pokud nemůže najít celé knihy, což – pokud jsou u Voldemorta – opravdu nemůže, alespoň získá jejich část.
„Máte aspoň tušení, kde by mohla Doris být?“
„Bohužel, kde se nacházejí všichni Voldemortovi vězni, nikdo neví. Navíc si nemůžeme být jisti, jestli Doris pořád žije…“
Na tuhle možnost Harry nepomyslel. Ale stejně ji hned vyloučil.
„Žije. Musí…“
Leden se přehoupl v únor, Harry si toho ani pořádně nestačil všimnout a skončil už i ten. Březnové deštivé počasí se odráželo na náladě všech studentů a podepsalo se i na Harrym. S každým uplynulým dnem jeho nálada klesala – myslel na Doris a hlavně na to, jestli ještě vůbec žije. Věděl, že jestli ji někde Voldemort vězní, počítá dny ještě útrpněji než on.
Počáteční nadšení spolužáků ohledně jeho příchodu na školu už částečně opadlo a on k tomu přispíval jak se jen dalo. Sem tam se za ním na chodbě ještě někdo ohlédl, ale on se snažil nijak nevyčnívat. V hodinách sedával v zadních lavicích, na otázky profesorů se nehlásil, ale aspoň dával pozor. Věděl, že pokud se nechce prozradit, musí jeho znalosti odpovídat známkám na zfalšovaném NKÚ.
Ron se na něj stále díval skrz prsty, Hermiona podobně rezervovaně – teda jen když byl Ron nablízku. Jediný upřímný Harryho kamarád byl Neville, který mu už ale taky někdy lezl krkem. Raději utíkal od společnosti, býval často sám a pročítal se všemi možnými novinami, které nechali studenti někde ležet.
Když mu Brumbál řekl o zmizení Doris, uvědomil si, kolik se toho muselo za jeho nepřítomnosti stát - a o čem pořád neví. V knihovně si našel staré výtisky Denního Věštce a prokousával se jedním dílem za druhým. Sám si objednal Věštce na celý rok dopředu a jako první v celé škole měl každodenní výtisk přečtený celý. V každém se objevilo oznámení úmrtí, nebo jen seznam těl, které byly v tom a tom týdnu nalezeny po celé Anglii. Harry vždycky nervózně pročítal právě tyhle stránky a při každém příjmení, začínající na písmeno C, mu srdce začalo bušit rychleji.
Zase jednou u snídaně seděl s nosem v nejnovějším Věštci, když jeho srdce nezrychlilo, ale zastavilo se. A Harry myslel, že už navěky. Ale pak se rozbušilo až moc.
„Ne!“
Vykřikl na celou síň, kde naštěstí tak brzo ráno bylo studentů jen pomálu. Ale na tom mu teď nezáleželo. Vlastně mu už nezáleželo na ničem. Na ničem!
Vyběhl z Velké síně a utíkal, jak nejrychleji mohl, do pátého patra. Ani nevnímal, jestli právě běží po schodech nebo po rovné chodbě, nohy ho automaticky vedly, aniž by jim věnoval sebemenší pozornost.
Tohle se nemělo stát! Nikdy se to nemělo stát!
„Mentha,“ zakřičel na chrlič, který se okamžitě odsunul. Domluvili si tohle vlastní heslo s Brumbálem – pro celý učitelský sbor ředitel stále pátral po Harrym Potterovi a byl tedy ve škole k nezastižení.
Na to všechno si Harry vzpomínal jen matně, záležitosti všedního života teď ustoupily někam do stínů jeho mysli, byla tu jen jedna věc:
„Udělal to kvůli mně!“
Vyjel na Brumbála, když s bouchnutím rozrazil dveře pracovny.
„Hledal mě a oni ho chytili!“
Hodil před zaraženého Brumbála noviny rozevřené na určité stránce.
„Vůbec jsem neměl s tou přetvářkou začínat! Ne, vlastně jsem se vůbec neměl vrátit! Kdybych byl už jednou pro vždy mrtvý, mohl on ještě žít!“
„Harry, uklidni se!“ snažil se Harryho překřičet Brumbál, „dočetl jsi ten článek celý? Remuse odhalili při vyzvídání mezi Voldemortovými vlkodlaky! Poslal ho tam řád!“
Pod Harrym se podlomily nohy a ztěžka dosedl na Brumbálem duchapřítomně posunuté křeslo.
„Ty za nic v žádném případě nemůžeš! Bylo to jeho svobodné rozhodnutí přidat se k Fénixovu řádu a dobrovolně se taky rozhodl jít na tu misi, přestože věděl, jak je nebezpečná…“
„Jenže teď je mrtvý! Chápete, teď je mrtvý!“
Vystřelil z místnosti a Brumbála s jeho radami nechal někde za sebou.
Běžel, nevěděl kam. Ale věděl od čeho.
Prostě jen běžel.
„Ericu, pojď přece s náma – je to finále!“
„Ne, já teď vážně nemám chuť…“
Seděl v nejvzdálenějším koutku prázdné společenské místnosti. Vypadal hrozně. Příliš dlouhé vlasy mu trčely do všech stran, několik dnů neholené strniště nepříjemně svědilo. Zatímco na začátku ledna ho všichni obdivovali, teď na konci března se ho bojí. A když ne bojí, tak štítí. Jemu to bylo jedno. Všechno mu teď bylo jedno.
Přesto se s ním ještě pár lidí bavilo – přesněji jeho tři spolužáci.
„Ty nemáš chuť poslední dobou pořád. Co ti to udělá, když na chvíli vypadneš z koleje?“ rýpal do něj Dean.
„Nemůžeš přece být věčně věků tady zalezlý, Ericu…“ zkusil to i Neville.
Podíval se na ně nerudným pohledem, který v poslední době zaručeně fungoval na odhánění zvědavosti spolužáků. Zřejmě však opravdu výjimka potvrzuje pravidlo.
„Hele, tohle na nás neplatí. Prostě se zvedni z toho svýho křesla a jdem!“
Seamusova rozhodná věta zabrala a Harry konečně vyskočil na nohy. Aspoň mu dají pokoj…
Velká síň praskala ve švech, jak se do ní vměstnali všichni studenti s profesorským sborem. Dokonce se dostavil i Brumbál, kterého studenti vídali poslední měsíce jen velmi vzácně.
„Vítám vás na finále soubojnického turnaje,“ ujal se slova profesor Whisper, stojící na podlouhém vyvýšeném pódiu, „přes všechna kola od listopadu minulého roku nám zůstali jen čtyři studenti – a to z šestého ročníku Hermiona Grangerová a Draco Malfoy, ze sedmého pak Katie Bellová a Miles Bletchley. Tyto dvě dvojice se teď utkají a vítězové pak budou bojovat proti sobě. Prosím jako první slečnu Grangerovou a pana Malfoye, aby přišli za mnou.“
Spatřil Hermionu, jak se protlačuje skrze dav studentů až k profesorovi a přitom se jí všichni snaží povzbudivě poplácat po ramenech. Naopak před Malfoyem studenti vytvořili volnou cestu až k pódiu. S povýšeneckým pohledem na něj vystoupil.
„Pravidla dobře znáte. Až napočítám do tří, může souboj začít.“
Oba sklonili hlavy a rozestoupili se každý na jeden konec pódia. Napřáhli proti sobě hůlky. Harry si všiml, že žádnému se v ruce ani trochu netřepe.
„Jedna…“
Hermiona mrkla na Rona a bleskově zase otočila hlavu k soupeři.
„Dva…“
Stiskla v dlani něco na svém krku. Až když vrátila ruku zpět podél těla, zahlédl Harry stříbrný přívěšek. Dotkl se toho svého.
„Tři!“
Z Malfoyovy hůlky vystřelilo kouzlo ještě dřív, než stihl profesor domluvit. Ale Hermiona byla připravená – bleskurychle odvrátila Malfoyův paprsek a na oplátku okamžitě vyslala svůj. Harry dlouho Hermionu bojovat neviděl, ale po pár minutách poznal, že se za tu dobu hodně zlepšila. Vždycky bojovala dobře, ale jakmile s Malfoyem přistoupili na trochu těžší kalibr, teprve dokázal ocenit jak moc.
Ani Malfoy nebyl lehký soupeř. Zasypával Hermionu tak rychlým sletem kouzel, že to někteří žáci ani nestačili sledovat. Mnohá z nich patřila i do černé magii, někdy tak vysokého stupně, že Harry čekal, kdy už ho Whisper zastaví. Profesor však do souboje nijak nezasahoval, tvářil se nepřístupně, jen někdy – při zvlášť nechutných kletbách – mu zaškubalo v obočí.
Oba soupeři byli celkem vyrovnaní, ale po pár minutách se mu zdálo, že pomalu získává navrch Hermiona. Malfoy vypadal unaveně, jeho reakce byly čím dál pomalejší. Harry se tím ale uchlácholit nenechal, jenže Hermiona ano. Začala polevovat, jistá si svou převahou. Jenže pak jakoby Malfoy našel ztracené síly a dokonale ji překvapil.
„Lentarus!“ vykřikla Hermiona a okamžitě odvrátila svou pozornost od Malfoye. Harry naprosto nechápal, co tím zamýšlí.
Zaměřil se ale na Malfoye a pozoroval, jak do něj paprsek narazil. Jeho pohyby se okamžitě zpomalily, což byl přesný účinek Zpomalovacího kouzla. Dav za to odměnil Hermionu potleskem. Jenže Harry si zřejmě jako jediný něčeho všiml – Malfoy předtím, než ho kouzlo zasáhlo, sám namířil svou hůlkou na sebe. Neviděl žádný paprsek ani že by Malfoy pohnul ústy, za to když se na něj teď podíval pozorněji, všiml si, že jeho pohybu jsou poněkud trhané. Ať už to udělal jakkoliv, Malfoy Hermionino kouzlo odvrátil a teď jeho účinky jen předstírá! Zděšeně se podíval na Hermionu, která - jista si časem – stála se zavřenýma očima. Harry poznal její soustředěný výraz – chystala se použít nějaké složitější kouzlo, které vyžadovalo přípravu. Ne, tohle ne!
Harry nahmatal v kapse hůlku a už se ji chystal použít, když zachytil upřený pohled Whispera na jeho ruce. Pochopil – do toho souboje se plést nemůže.
Vše se odehrálo v několika málo vteřinách – Malfoy najednou přestal ve svém hereckém představení a vyslal na Hermionu oranžový paprsek. Nepřipravenou a ještě se zavřenýma očima ji kouzlo odhodilo o pár metrů dál, odtud ji zase nadzvedlo a vymrštilo na druhý konec pódia.
Všichni ztichli. Jen Harry ve své kapse hýbal nepatrně hůlkou, aby Hermioně ulehčil pády, a ve své hlavě hořel vztekem. Tohle Malfoyovi jen tak neprojde!
Konečně se Whisper slitoval a zarazil Malfoye rázným: „Dost!“
Malfoy sebral Hermioně hůlku a nechal ji ležet uprostřed stolu pár metrů od své právoplatné majitelky. Za jásotu Zmijozelských a hukotu ostatních kolejí odešel z pódia a povýšeně sledoval Hermionu, jak se namáhavě zvedá, bere svou hůlku a odchází k Nebelvírským, kteří ji obměnili uznalým potleskem.
Whisper se vrátil na pódium a veškerá pozornost se zase obrátila k němu. „Tohle byl skutečně výborný souboj, kdy však slečna Grangerová doplatila na velmi častou chybu – spustila svého protivníka z očí. Doufejme, že stejnou chybu už neudělá ani jeden z další dvojice – prosím slečnu Bellovou a pana Bletchleyho, aby přišli za mnou.“
Harry viděl Zmijozelského hromotluka, jak se prodírá na pódium. Znal ho jako kapitána Zmijozelského famfrpálového družstva. Když proti němu nastupovala drobná Katie, věděl už předem, jak souboj dopadne. Bletchley nechá Katie při její první chybě otloukávat po celé síni, stejně jako to udělal Malfoy Hermioně. A na to neměl Harry sebemenší náladu.
Prodral se skrz studenty až ke skupince Nebelvírských, která obklopovala Hermionu. Stoupl si do stínů blízkého svícnu, aby je mohl nenápadně poslouchat.
„Opravdu jsi v pořádku, Hermiono? Odtud to vypadalo příšerně…“ slyšel vystrašenou Parvati.
„Ne, je mi fajn. Whisper to tu musel nějak začarovat, protože jsem ty rány skoro ani necítila…“
Harry nervózně přešlápl.
„Ten podrazák! Přísahám, že ho hned před Velkou síni zabiju, až se začne naparovat před těma svýma kamarádíčkama!“
„Jenom to ne, Rone! V tom souboji jasně vyhrál on, zasloužila jsem si to za tu svou školáckou chybu…“
„Jenže to ho neomlouvá! Měl tě prostě jen odzbrojit a nechat být! Ale on tě musí před všema takhle zřídit…“
„Rone, nic mi není!“ zvýšila Hermiona hlas. „Potřebovala bych s tebou mluvit. Můžeš na chvilku?“
Harry zděšeně pozoroval, jak jdou přímo k němu. Naštěstí nezpanikařil a včas zašeptal: „A’lestrei!“
Jeho tělo najednou zmizelo v šedé barvě kamenné stěny Velké síně.
„Naprosto jistě vím, že by Whisper nikdy nezačaroval soutěžící tak, aby si nemohli v soubojích ublížit,“ zašeptala těsně vedle něj Hermiona, „znáš ten jeho názor co se soubojů týče – když už, tak pořádně…“
„Pak potom nechápu, jak to, že tu stojíš celá?“
„Víš, já… zase jsem to cítila…“ Hermiona stiskla do dlaně stříbrný přívěšek a Harryho se při tom pohybu zmocnilo zlé tušení.
„Myslíš jako něco v tom přívěšku? Stejně jako já v lednu?“
Hermiona jen přikývla.
„Myslíš, že je někde tady? Že nás sleduje?“
Harryho srdce snad přestalo bít.
„Ne, kdyby tady někde byl, přece by se nám ukázal. Musí být někde daleko a něco mu brání, aby se nám ozval – jinak by tu s námi už dávno byl…“
„Ale jak pak vysvětlíš ten přívěšek?“
„Pamatuješ si ještě, co říkal Brumbál? Že je v tom přívěšku víc, než si kdo z nás dokáže představit? Možná měl na mysli tohle – třeba přes něj Harry cítí naše pocity a ví, kdy nás má chránit…“
„Ale pokud je tohle všechno pravda a opravdu nás přes něj dokáže ochránit, jak to, že se k nám nemůže dostat? A kde vůbec je?“
„Já nevím, Rone, ale dala bych všechno pro to, abychom to mohli zjistit.“
Vrátili se znovu ke svým spolužákům a nechali Harryho s jeho svědomím samotného. Se zatraceně těžkým svědomím.
Po pár minutách už to nevydržel. Zrušil kouzlo a vrátil se k pódiu. Neúčastně sledoval Bletchleyho, jak pomalu ale jistě ničí Katii. Do přítomnosti se vrátil, až když spatřil na pódiu stát proti sobě Malfoye a nesouhlasně se tvářícího Bletchleyho.
Whisper odpočítal začátek finálového souboje a všichni při výkřiku „Tři!“ zatajili dech. Po pár sekundách ho ale zase uvolnili – soupeři nehnutě stáli proti sobě. Pak najednou Malfoy zakřičel tu nejjednodušší odzbrojovací kletbu. Bletchley automaticky pozvedl hůlku k protikouzlu, ale stačil jeden Malfoyův výhružný pohled a zase ji sklonil. Kouzlo ho zasáhlo a hůlka doletěla k Malfoyovi. Pár Zmijozelských zatleskalo.
Jinak bylo ticho.
Whisper se vzpamatoval jako první. Vztekle vyskočil na pódium, kde se už ale uklidnil. Přešel k Malfoyovi a neutrálním hlasem pronesl: „Pokud se vám takové vítězství líbí, pane Malfoyi, ať je tedy po vašem. Zatleskejte, prosím, vítězi celoškolního soubojnického turnaje!“
Ozval se neupřímný a krátký potlesk, jen Zmijozelští buráceli ještě dlouho po ostatních. Když umlkli i oni, ozval se znovu Whisper.
„I když…“ profesor se zatvářil nerozhodně a pohlédl k učitelskému stolu, „myslím, že jsou vám všem jasné okolnosti posledního souboje. Pan Malfoy by měl být správně diskvalifikován, ale jelikož se nedá v této chvíli nic dokázat, dostane ještě jednu možnost.
Pokud má nosit titul vítěze, nesmí o jeho schopnostech nikdo pochybovat. Pokud je tu někdo takový, ať teď předstoupí a utká se s panem Malfoyem na vlastní kůži a jeho pochyby se tak buď vyvrátí nebo potvrdí.“
Po jeho slovech Zmijozelští začali něco na profesora křičet, sám Malfoy se na něj obrátil s nesouhlasnými poznámkami. Profesor všechny námitky ale rázně utnul.
Nesmíš na sebe upozorňovat! – Ale ten všivák Malfoy si nic jiného nezaslouží! – Jo, nezaslouží, ale nemusíš mu dát za vyučenou zrovna ty! – A kdo jiný?! Panebože, Rone, ty ne!
Ron se dral přes své spolužáky k pódiu a vůbec nehleděl na Hermioniny zoufalé protesty.
„Já se s ním utkám!“
Cítil na sobě Brumbálův nesouhlasný, Malfoyův posměšný a Ronův nenávistný pohled, když vystupoval na jeviště. Promiň, Rone, ale dělám to pro tvé zdraví…
„Víte to jistě, pane Hille? Pan Malfoy právě porazil všechny vaše spolužáky…“ odrazoval ho Whisper. Možná se to Harrymu jen zdálo, ale v jeho pohledu však rozpoznal souhlas s jeho rozhodnutím.
„Ale mě ještě ne.“
„Dobrá tedy, je to vaše svobodné rozhodnutí. Souboj započne, až napočítám do tří.“
Zatímco Whisper odcházel z pódia, snažil se Harry zapomenout na fakt, že na něj zas zírají všichni v síni. Ten pocit si zrovna neužíval, ale tentokrát se proto svobodně rozhodl on sám.
Když k němu Malfoy přicházel, aby se uklonili, viděl Harry v jeho pohledu dost posměchu a vypočítanosti, že už se raději soustředil jen na něj. Měl proti sobě už hodně lepších protivníků, ale od Malfoye nevěděl, co čekat. Nikdy svého soupeře nepodceňovat…
„Jedna…“
Harry si vzpomněl na druhý ročník. Začne Malfoy zase dřív? Nebo tentokrát, když před ním nestojí Harry Potter (podle jeho názoru), se zachová čestněji?
„Dva…“
Harryho smysly byly napjaté k prasknutí. Ale Malfoy se o nic nepokusil. Zatím.
„Tři!“
Malfoy na Harryho okamžitě vyslal odzbrojovací kouzlo, kterému se Harry snadno ubránil jednoduchým štítem. Přesto mu hůlka vyletěla z ruky. „Co to…“
V rychlosti se otočil za sebe – hůlka směřovala k Zabinimu pod podiem, který spěšně schovával svou vlastní.
Tak takhle ne!
Harry se zase otočil na Malfoye v okamžiku, kdy přivolával Harryho hůlku k sobě. V konečném výsledku to opravdu vypadalo, že sám odzbrojil Harryho. Tohle jsi neměl dělat!
Viděl Malfoyův vítězoslavný výraz, když na něj posílal svazovací kletbu. Věděl, že tohle všechno si na něj právě vymysleli, aby Malfoy vypadal jako naprostý vítěz. Jenže jste nepočítali se mnou.
Tušil, že s tím nebude Brumbál souhlasit, ale Malfoy musí vědět, proti komu stojí.
Když se k němu paprsek Malfoyovi kletby přiblížil, chytil ho jednoduše do dlaně a poslal za sebe, neomylně mířícího na Zabiniho.
Všichni v síni zůstali zaraženě stát. I Malfoy.
Svíčky v celé Velké síni na chvíli potemněly. Pak najednou zahořely několikanásobně větším plamenem než předtím, až ti, co stáli nejblíže ke svícnům, museli od nich odstoupit.
Malfoy se vzpamatoval ze všech jako první a začal na Harryho posílat jednu kletbu za druhou. Všichni zatajili dech, když se k Harrymu blížilo snad pět paprsků najednou. Ale on jenom nehybně stál, jakoby mu nehrozilo žádné nebezpečí. Když se k němu kletby přiblížili až moc, plameny nejbližších svíček se rozhořely ještě víc a nastavily se před Harryho jako štít. Pohltily kletby jakoby nic.
Harry však ještě neskončil. Plameny se stále zvětšovaly, až ho objaly celého. Nepotřeboval teď riskovat další podraz od Malfoyových kamarádíčků. Ne, teď měl na práci důležitější věci.
Stáli proti sobě bez jakéhokoliv pohybu. Studenti těkali pohledy nejdřív na Harryho, pak na Malfoye a naopak. Podle nich Malfoy už své chabé útoky na Harryho vzdal, ale nebylo to celá pravda. Byl teď až příliš zaneprázdněný svou vlastní obranou, natož aby sám útočil.
Stáli takhle bezmála minutu, během které jen pár studentům a většině profesorů došlo, co se mezi nimi děje.
„Já myslela, že se nitrozpyt učí až na bystrozorských školách…“ zašeptala někde vzadu Hermiona.
A pak najednou všichni v síni vyskočili pár centimetrů nad zem. Po několika minutách se konečně někdo z těch dvou pohnul – Malfoy padl na kolena. Netrvalo dlouho a svalil se na zem celý, kde se pak začal nekontrolovaně svíjet.
Všichni nadskočili podruhé, když se pohnul i Harry. Přešel pomalu k Malfoyovi a sklonil se nad ním, až se Malfoyova skuhrajícího těla skoro dotkly plameny z Harryho štítu. Nechal ho raději zmizet a všechny po chvíli konečně přestaly pálit oči. Pak promluvil.
Všichni se ho už několik měsíců báli, ale jen proto, že se z něj vyklubal podivín. Teď měli o jeden daleko větší důvod navíc – v jeho hlasu bylo tolik nenávisti, kolik snad jeden člověk ani cítit nemůže. „Tak jim pověz, co jsi udělal, Malfoyi! Pověz jim, co se z tebe stalo!“
Malfoy začal na podlaze skučet ještě víc, házel sebou a vůbec to nevypadalo, že by teď byl schopný mluvit. Stačil ale jen jeden Harryho posunek rukou a Malfoy začal chraptět – trvalo dlouho, než z toho studenti vyrozuměli jednotlivá slova.
„Já ho… mučil jsem ho! Mučil jsem toho zatraceného zrádce! Nezasloužil si žít! Byl to jen prachsprostý šmejdský vlkodlak! Stačilo jen jedno kouzlo a bylo po něm!“
A pak ztichl. Eric vrhl jeden vše říkající pohled na Brumbála, otočil se na patě a odcházel z místnosti. Ve dveřích do vstupní síně mu jeho hůlka vletěla z Malfoyovi kapsy do nastavené dlaně.
Nechal zaražené pohledy studentů i profesorů za sebou. Teď chtěl jen vypnout.
Dveře sovince zavrzaly. Harry ani nezvedl oči – stejně věděl, kdo právě přišel. Nikdo jiný než Brumbál ho v Bradavicích neznal, nikdo jiný nevěděl, jak se cítí. Nikdo jiný by teď za ním nepřišel.
Zatímco tenkrát v Brumbálově pracovně Harry nechtěl o Remusovi mluvit, teď už mu to bylo jedno. Jen ať ho klidně Brumbál vidí slabého a zničeného, protože takový přes všechny přetvářky byl.
„Já… už jsou všichni mrtví, víte? Všichni z Pobertů – teda kromě té krysy Červíčka… ale všichni přátelé mého otce… jsou mrtví. A všichni mou vinou. Máma s tátou i Sirius zemřeli, když mě chránili, a Remus… kdybych se mu třeba ukázal, tak by mezi ty vlkodlaky ani nešel… a mohl žít… Já vím, že jste říkal, že za nic z toho nemůžu, ale já se toho pocitu nezbavím. Možná proto, že je to pravda…
A víte, co je nejhorší? Že jsem s ním ani nemluvil. Potom, co jsem se vrátil, jsem si na něj skoro ani nevzpomněl a on přitom po mě pátral, jako by to byla ta nejdůležitější věc v jeho životě… Zburcoval vás, celý řád… a já si v pohodě žil v Bradavicích, zatímco jeho někde mučili…“
Hlas mu selhal.
„Harry?!“