24. dort
Nechápal, jak se to stalo – vždyť včera nešel nijak pozdě spát, v každém případě však ráno vstával až po deváté hodině. Nikdo ho totiž dřív nevzbudil. Ale když se oblékal, dobře si všimnul, že všechny postele jeho spolužáků jsou už prázdné. Naštěstí mu však vyučování dneska začínalo až před desátou, takže nemusel nijak spěchat. Podle rozvrhu si hodil učebnice do brašny a vydal se na snídani.
Velká síň byla naprosto vylidněná. Zřejmě byl ve škole jediný ospalec, přesto s někým takovým domácí skřítci v kuchyni počítali – na každém stole zbývalo ještě trochu jídla. Harry si sedl k tomu Nebelvírskému a rychle spořádal dvě topinky. Nechtěl se tu nějak dlouho zdržovat – připadalo mu divné sedět tu sám.
Před učebnu obrany proti černé magii dorazil jako první a trvalo ještě několik dalších minut, než se přišourali i další spolužáci. Jak to tak vypadalo, na rozdíl od lektvarů byl o tento předmět velký zájem – alespoň všichni Harryho spolužáci z Nebelvíru se na něj zapsali a v ostatních kolejích to bylo podobné. Přesto je všechny spojili do jedné třídy a na chodbě se jich nakonec shromáždilo něco přes třicet.
„Jé, ahoj, Ericu!“ připojil se k němu Ernie. „Zapsal ses i na obranu?“
„Vypadá to tak,“ souhlasil Harry, „jaký je letošní profesor?“
„Letošní?! Jo, tak ty už jsi slyšel o tom prokletém místě učitele obrany?“
Harry spěšně přikývl.
„Whisper je v pohodě. Jen je…“ Ernie zřejmě hledal vhodný výraz, „má jen trochu vyhraněné názory. Je to bystrozor z povolání, stará škola. Já si myslím, že je lidí jako on v této době potřeba, možná má ale přece jenom trochu tvrdší vyučovací metody. Pořád ale lepší, než kdybychom teď dostali nějakého Lockharta, s tím jeho neodolatelným úsměvem a nulovými schopnostmi…“
Harry vypnul sluch a na Ernieho popis Lockhartových nedostatků jen nepřítomně přitakával.
„Každopádně to bude pro tebe asi těžká hodina, Whisper má totiž jeden nepříjemný zvyk…“
V tom se dveře samy rozletěly dokořán, aniž by byly vidět nějaké ruce. Ernie už větu nedořekl.
Harry se po vzoru svých spolužáků nahrnul do třídy a obsadil poslední místo, které bylo volné – hned v první lavici. S podivem hleděl, jak se všichni (včetně Hermiony) hrnou do zadních lavic. Ernie si přece na hodiny nijak nestěžoval…
„Dobrý den, třído,“ zaburácel z ničeho nic silný hlas zepředu učebny.
Harry se překvapeně otočil směrem po zvuku – ze stínů v rohu místnosti dramaticky vstoupil na světlo kouzelník vysoké postavy s čerstvou jizvou na tváři. Harry ho poznal až po chvíli – byl to onen bystrozor, který s ním jel výtahem na ministerstvu a později mu radil Smrtijedi místo omráčení zneškodnit definitivně. V ten moment pochopil Ernieho narážku na profesorovy „vyhraněné názory“.
„Dobrý den, pane profesore,“ odpověděla sborově třída, vstávající ze židlí. Harry si na tu svou ani nestihl sednou.
„Posaďte se,“ další rachocení a šoupání, jak všichni bleskově uposlechli. Profesor v nich zřejmě vzbuzoval hluboký respekt. Harry však netušil, co tu bystrozor vůbec dělá – nemá náhodou patřit mezi ochranku ministra?!
„Dozvěděl jsem se o novém příspěvku v této třídě. Prosil bych dotyčného, aby se postavil a představil se.“
Harrymu došlo, že bystrozor asi mluví o něm. Jakmile vstal, upřel na něj profesor pronikavý pohled a celého jím zrentgenoval. Harry se však nenechal vytočit – čelil tvrdým očím bystrozora bez jediného mrknutí.
„Eric Hill.“
„Vítám vás na svých hodinách, pane Hille,“ přestože věta měla podle slov znít zdvořile, profesor ji pronesl příliš tvrdě, aby Harrymu tak nakonec i připadala, „měl byste vědět, že to v mých seminářích nebude žádná hračka. V této době je obrana proti černé magii nejdůležitějším předmětem. Možná nejenom předmětem. Nepřežijete bez patřičných znalostí, pohotovosti a sebedůvěry.
Myslíte, že vám nic z toho nechybí?“
Profesor se při své řeči neustále k Harrymu přibližoval, až stál těsně před jeho lavicí. Harrymu jeho tvrdý pohled vůbec nebyl příjemný, ale hrdě ho snášel. Od první chvíle mu nebyl bystrozor sympatický.
„To bych neměl posuzovat já, ale spíš mí protivníci.“
„A jak dopadli?“
Harry si vzpomněl, jak mu stejný člověk radil, aby své nepřátele bez milosti zabíjel. Nesouhlasil s ním a naprosto nechápal, jak takový člověk může učit na škole.
„Žijí,“ pronesl vzdorně, „ale koneckonců, já taky.“
„Nikdo nežije navěky, pane Hille.“
„To je to poslední, v co bych doufal. Určitě se někdy najde čaroděj s více znalostmi, lepší pohotovostí a vyšší sebedůvěrou,“ teď už to možná s posměchem přehnal.
„Ach ano, třeba to bude dokonce i dřív, než byste kdy čekal,“ profesor si zřejmě o Harryho tóně myslel to samé, „možná vás už spolužáci obeznámili, co čeká studenta mého předmětu první hodinu – jen jeden krátký souboj. Vyzkoušel jsem si podobně všechny žáky a dozvěděl se tak o nich a jejich schopnostech daleko víc, než kdybych kladl otázky donekonečna.
Navíc – lidský život je příliš krátký na to, aby člověk sám stihl udělat všechny chyby. Proto bychom se měli učit i od chyb ostatních. Doufám, že budete skvělou lekcí pro své spolužáky.“
To myslí vážně?! Když však Whisper odstoupil od Harryho lavice a stoupl si na vyvýšeninu před katedrou, nebylo o tom pochyb.
„Bojíte se snad, pane Hille?“
Harry se nenechal vyprovokovat, což bylo jediné, o co se Whisper snažil. Viděl ho bojovat už na ministerstvu a zdaleka to nebyl nějaký páprda, ale i tak se ho Harry ani trochu nebál. Proto profesora následoval. S klidem.
Ani jeden však nevytáhl hůlku – Harry čekal na pokyn profesora, který ale stále otálel.
„Předpokládám, že jste alespoň někdy přihlížel kouzelnickému souboji, pane Hille.“
„Ano, profesore.“
Whisper kývl. „Pokud mohu hádat z vašeho výběru ostatních předmětů, chtěl byste se jednou vydat na dráhu bystrozora.“
„Pravděpodobně, pane profesore.“
„Určitě na to máte známky, to nepochybně, ale to není všechno.“
„To vím stejně dobře jako kdokoliv-“
Profesor nečekaně vytáhl hůlku zpod svého hábitu a vyslal na Harryho kletbu. Třída profesorův pohyb nestihla ani zaregistrovat, ale Harry byl vycvičen daleko lépe než oni. Když se paprsek přiblížil až k němu, narazil na včas vykouzlený pevný štít.
Harry kouzlo poznal: „Mohl jste rovnou říct, že mám používat kouzla neverbálně, profesore, ne na mě hned posílat umlčovací kletbu.“
Na důkaz svých slov zaútočil sám uprostřed věty jen s drobným posunkem hůlky.
Profesorovou tváří se mihl podrážděný výraz, když pohotově zneškodnil omračovací kletbu. I Harryho další kouzlo by zasaženého maximálně poslalo do říše snů a Harry to dělal schválně. Usmyslel si, že na profesora bude používat jen druhy omračovacích kouzel.
Tohle ale rozhodně nebyl jeden ze soubojů, kdy byste museli vymýšlet složité finty a taktiky, kterými byste nad protivníkem vyzráli. Ač se na začátku hodiny profesor představil jako tvrdý a nesmlouvavý bystrozor, nepoužil teď na Harryho žádná jiná kouzla, než na které snadno mohl vymyslet protikletby z učebnice. Zřejmě jen chtěl Harryho postrašit a vyžádat si od něj patřičný respekt.
Whisper musel dobře vědět, že student nemá se soubojem žádné problémy, ale stejně úroveň kouzel nijak nezvyšoval. Právě naopak, po bezchybné přehlídce kleteb jako vystřižené z učebnice najednou sklonil hůlku a mírně pokynul hlavou.
„Výborně, pane Hille, vaši protivníci to jistě neměli s vámi lehké. Nebelvír získává patnáct bodů.“
Harry se posadil do své lavice a snažil se nevšímat si obdivných pohledů na svých zádech.
„Co se týče učebního plánu na toto poletí - jistě jste si všimli, že vám na rozvrhu přibyla ještě jedna dvouhodinovka Obrany proti černé magii a to v pátek. Ředitel vyhověl mé žádosti, aby bylo žákům umožněno dostatečně se věnovat tomuto předmětu a právě v pátek jsem pro vás naplánoval dvě hodiny bojových kouzel, v úterý a ve čtvrtek pak budeme pokračovat normálně podle učebních osnov.
Také bych vás chtěl ujistit, že náš školní turnaj stále pokračuje – další souboje se budou konat tuto sobotu jako obvykle.“
Ve třídě to zašumělo, Harry se jen nechápavě otočil na Nevilla o dvě lavice dozadu.
„Až pak,“ odezíral mu Harry ze rtů.
„Pokud vím,“znovu se ozval profesorův hluboký hlas a všichni studenti okamžitě ztichli, „skončili jsme před prázdninami u kapitoly s předměty, ovládanými černou magií. V dnešní hodině bychom ji mohli dokončit a vrhnout se na další – lidé, ovládaní černou magií.
Existuje mnoho kleteb, kterými dokážeme přinutit člověka jednat podle naší vůle, zastřít mu mysl, psychicky jej mučit, vnutit mu své myšlenky nebo ho proklít. Řada z nich patří mezi tu nejhorší černou magii a na nejednu z nich neznáme žádnou obranu. Kde nepomohou protikouzla, jedná se o souboj vůlí nebo prostě o jasnou prohru. V následujících hodinách si dopodrobna probereme všechny známé kletby a prostředky černé magie, jimiž lze ovládat živé bytosti – a to nejenom člověka.
Dneska bychom podle knížky měli začít kletbou Imperius, která dokonce patří mezi tři nejznámější zakázané kletby. Ale jsem si dobře vědom toho, že jste ji už probrali ve čtvrtém ročníku, a to doslova ,na vlastní kůži‘.“
Harry si vzpomněl na převlečeného Smrtijeda, jak na nich kletbu opravdu zkoušel. Podle obličejů spolužáků usoudil, že myslí na to samé.
„Možná jen tady pan Hill se s ní ještě nesetkal.“
Harry se zase vrátil do přítomnosti, když se profesor opřel o jeho lavici a tvrdě se na něj zadíval. V prvním okamžiku zvládl jen zakroutit hlavou.
„Skutečně? Takže se vám o ní už někdo zmiňoval?“
„Použili ji proti mně.“
„Opravdu? A co jste musel udělat?“ z profesorova hlasu byla znát hodně velká dávka nedůvěry.
„Snížit se.“
„Vysvětlete nám to.“
„Chtěl, abych řekl, že už mám dost.“
„Kdo, pane Hille.“
„Voldemort.“
Třída zmlkla. Ne že by předtím hlučela, ale tohle bylo jiné ticho. Mrazivé, zděšené.
„V tomhle byste si neměl vymýšlet, pane Hille. Příliš ošemetné téma na žert.“
Harry rozzuřeně vstal ze židle. Otázky profesora ho vytáčely na nejvyšší míru, vůbec neměl chuť na ně odpovídat. Ale tohle bylo přece jenom moc. Jak by mohl on o něčem takovém žertovat?!
„Tak si mě prozkoušejte,“ skoro vykřikl na profesora, když už měli oči ve stejné výši a propalovali se stejně tvrdými pohledy, „zřejmě vás to hodně baví. Ale nikdy, nikdy o mě neříkejte, že Voldemorta neberu vážně!“
Tentokrát Parvati vzadu vykřikla.
„Myslím, že by to už stačilo. Pane Hille, sedněte si, prosím, a vy, slečno Patilová, se uklidněte.
Pak už jsem říkal, s touhle kletbou jste se všichni,“s důrazem na poslední slovo se profesor vrátil k probírané látce, „už seznámili, proto ji můžeme s klidem přeskočit a vrhnout se na další…“
Harry se posadil, stále však zrychleně oddechoval. Takhle si první hodinu teda nepředstavoval. Poštval si proti sobě nového profesora – ať už mu byl nesympatický jak chtěl, přece jenom to byl profesor. Navíc zavdal spolužákům další příležitost k řečem.
„Minesis je další velmi složitá kletba, snad jedna z těch nejobtížnějších. Řeknu vám to jednoduše – kdyby ji na vás někdo použil, nemáte už šanci. Z toho důvodu se ani nebudeme zabývat obraně proti ní, ale daleko účinnější taktice – jak se vyhnout tomu, aby vás vůbec někdo zaklel.
Vyžaduje totiž zdlouhavou přípravu, než ji na někoho použijete, nejde si prostě jen tak usmyslet, že právě teď někoho uřknete. Pokud ji ale provedete správně, vaše vzpomínky, myšlenky, nápady prostě cokoliv, co jste předtím vytvořili ve své hlavě, bude brát začarovaný za své a jednat podle nich. Nemá sebemenší šanci je rozpoznat ani se jim bránit. Můžete touto kletbou změnit i celou osobnost – pokud jste tedy natolik mocní.“
Profesorův výklad byl věcný a jasný. Dala se u něj udržet pozornost, tedy přesněji by se dala, kdyby ale Harry neměl myšlenky příliš vzdálené od černé magie, této třídy i celých Bradavic. Ve skutečnosti kletbu Minesis dávno znal, i obranu proti ní, o které profesor tvrdí, že je nemožná. Není, pokud ji tedy ovládáte.
„Jak už jsem naznačil, slabým článkem je příprava – použít tuto kletbu jen tak v souboji je nepraktické, snad jen pro menší matení je někdy vhodná – pošlete soupeři myšlenku, že stojíte na druhém konci místnosti a podobně. Jenže i tak musíte na chvíli věnovat pozornost vymýšlení té…“
Harry definitivně vypnul.
„Pane Hille, mohl byste ještě na slovíčko?“
Zazvonilo a všichni žáci se začali hnát ven z učebny. Profesorova žádost zastihla Harryho až ve dveřích. S tušením dalších problémů se otočil a vrátil se zpátky ke katedře.
„Ať už byli vaše zážitky jakékoliv a bývalí profesoři sebelepší, troufám si tvrdit, že byste mi i tak mohl věnovat v hodinách nějakou pozornost.“
Harry upřeně pozoroval špičky bot. Zřejmě si ho profesor v hodině všímal víc než Harry jeho.
„A zároveň bych vám chtěl objasnit další pravidla mých hodin. Neberte si dnešní souboj osobně – takhle jsem si prozkoušel všechny své studenty – nesnesl bych ve vyučování žáky, kteří neberou obranu proti černé magii vážně. Nezlobte se, ale vy jste tak na začátku hodiny na mě zapůsobil.“
Profesorova slova Harryho zarazila. Čekal cokoliv, ale ani ve snu ho nenapadlo, že by se mu mohl Whisper částečně omluvit. Nebo mu alespoň něco vysvětlit, protože tohle pravá omluva nebyla. I tak by to od tohoto tvrdého kantora nikdy nečekal.
Profesor už nic neříkal, tak Harry s pozdravem opustil učebnu. Na chodbě na něj čekal Neville.
„Teda, ten souboj se ti fakt povedl!“ zavolal místo pozdravu, „teď bude Ron určitě litovat, že tě nevzal do BA. Stejně pořád nechápu, proč to udělal…“
„Takže ty už o tom víš?“ Proč se vlastně divil, bradavická informační síť fungovala vždycky rychle.
„Jo, ale neboj, neví to zas tolik lidí… Nic si z toho nedělej, Ron je teď poslední dobou nějaký náladový, třeba si to ještě rozmyslí.“
„Jo, třeba…“ naprosto určitě ne.
Sedli si k Nebelvírskému stolu ve Velké síni. Harry si na oběd naložil jen opravdu malou porci – jedl teprve před dvěmi hodinami a nijak závratně velký hlad neměl. Za to Neville si naložil dvojitou dávku brambor. Užíval si, že zase jednou sedí vedle chlapce, po kterém se všichni otáčejí – skutečně se pohledy všech Nebelvírských soustředily na Harryho. Zřejmě se průběh hodiny Obrany už roznesl alespoň po koleji.
Neměl na ně náladu, otočil se k Nevillovi a všechny ostatní se snažil nevnímat.
„O jakém turnaji to Whisper mluvil?“
„Cože?“ zahuhlal Neville s plnou pusou.
„Říkal něco o sobotě…“
„Aha! Ty myslíš turnaj v soubojích! Tak na ten se těš, je to fakt někdy skvělá podívá, hlavně teď v těch posledních kolech!
Abys rozuměl, někdy v listopadu vyhlásil Whisper pro páťáky a výš turnaj v kouzelnických soubojích a přihlásilo se opravdu hrozně moc lidí. A teď každou sobotu se utká několik dvojic a vítěz postupuje dál. Myslím, že už zbývá jen posledních pár kol… Běž se pak podívat, je tam ještě hodně lidí z BA, já se taky ještě držím… Ty bys to ale asi všem natřel, po té dnešní obraně. Škoda, že už se nemůžeš přihlásit…“
„Hmm, to nevadí.“
Odsunul nedotknutý talíř a rozloučil se s Nevillem. Při odchodu se podíval k učitelskému stolu. Bezvýsledně – Brumbálovo křeslo pořád zelo prázdnotou.
Měl ještě půl hodiny přestávku a nehodlal ji strávit někde na školní chodbě.
Vyrazil na školní pozemky. Vydal se k jezeru, ale v půlce cesty ho přemohla nenadálá slabost. Musel na chvíli zastavit a opřít se v kolenou. Zpotilo se mu čelo a najednou dýchal hrozně ztěžka. Rozhlédl se kolem, ale nikoho neviděl. V tom najednou všechno zase přestalo – hlava se mu netočila, nohy se netřásly.
Už opravdu nic nechápal.
Sedl si k zamrzlému jezeru a zachumlal se do pláště. Nad hlavou se mu skláněly větve starého dubu, obsypané sněhovou pokrývkou. Ten strom už tu stál hodně dlouho a pořád stejný. Stejně tak teď Harrymu připadaly i Bradavice – jak se mu ještě včera zdály změněné a cizí, teď se ke slovu hlásily staré zvyky. Jenže tentokrát byl Harrymu zájem spolužáků snad ještě protivnější než kdykoliv předtím. Zvlášť když měl ještě v živé paměti Ronův názor na nového spolužáka. Jemu osobně se Eric Hill taky líbil čím dál míň.
Ze vzdálené školy k němu dolehl školní zvonek. Zděšeně vyskočil na nohy a když si uvědomil, že mu právě začala hodina s McGonagallovou, zhrozil se ještě víc. Utíkal přes sněhové závěje, až mu plášť navlhl skoro ke kolenům. Za rekordní čas vyběhl těch pár pater a oddechl si, když před učebnou přeměňování zpozoroval zástup čekajících studentů.
Uf.
Jakmile doběhl k prvním spolužákům, dveře se otevřely. Ani nestačil pozdravit Hermionu a už si sedal opět vedle Nevilla, který mu pyšně držel místo vedle sebe v zadní lavici.
Udýchaně sledoval profesorku, jak vyšla ze dveří kabinetu s poznámkovým sešitem v ruce. Netrpělivě se zavrtěl na židli – teď se zrovna necítil na nějaké soustředění na školu. Nejraději by zalezl někam do soukromí a probíral se svými myšlenkami. McGonagallová měla ale jiný názor.
„Vítám vás na první hodině Přeměňování v tomto pololetí. To minulé jsme látku nedokončili, což znamená, že ji rychle musíme zvládnout teď. Ráda bych také všem připomněla svá slova ze začátku ročníku - OVCE vás sice čekají až za rok, jak všichni rádi argumentujete, ale veškeré učivo se musí probrat ještě toto pololetí. To vylučuje jakoukoliv nepozornost, lenost nebo vyrušování v mých hodinách.“
Neville se naklonil k Harrymu s nějakou poznámkou, ale uprostřed pohybu se zastavil a s výrazem provinilce se zase narovnal pod profesorčiným káravým pohledem.
„V minulé hodině jsme skončili u první výjimky Gampova zákona o přeměňování. Pan Longbottom bude zajisté tak hodný, že její znění připomene celé třídě.“
„Ehm, jasně, Gampův zákon…“ Neville se zakoktal a zoufale pozoroval Hermionina ústa o pár lavic vepředu, kterými se snažila spolužákovi potichu napovídat, „takže… první výjimka… bylo tam něco s pasem… ehm, teda s lasem… ne, pardon s časem. Jo, s časem, který visí… ne, který závisí na-“
„To už by stačilo, Longbottome,“ přerušila konečně profesorka Nevilla, „radila bych vám naučit se aspoň lépe odezírat ze rtů, když už nejste schopen vstřebat látku.“
Neville se na židli zdál menší a menší.
„Slečno Grangerová, mohla byste nám to pravidlo konečně říct nahlas?“
Hermiona zahanbeně sklopila oči, ale poslechla profesorku: „První výjimka Gampova zákona o přeměňování říká, že doba přeměny objektu neživého původu na živý objekt a naopak závisí na síle kouzelníka, který jej přeměnil.“
„Výborně. Doufám, přestože asi naivně, že většina z vás má znalosti na stejné úrovni.
V dnešní hodině bychom tedy mohli konečně začít s druhou výjimkou, s kterou se v praxi setkáte asi mnohem častěji. Její plné znění i popis mimochodem najdete v učebnici na straně 89.
Já vám objasním spíše její praktickou stránku, teorii o této výjimce pak zpracujete samostatně za domácí práci. V podstatě říká, že sebemocnější kouzelník nedokáže…“
Harry se zezadu podíval na rudou kštici vlasů, patřící Ronovi. Seděl o pár lavic před ním a vypadal, jakoby byl hluboce zabraný do profesorčina výkladu. Harry to samé rozhodně tvrdit nemohl. Ať dělal, co dělal, v žádném předmětu nedokázal udržet pozornost – ať už se jednalo o dnešní Obranu, nebo včerejší formule.
„…vyčarovat jídlo i pití jen tak z ničeho, jak to je u většině předmětů. Lze pouze jedlé plody Země upravovat a násobit, kouzelník jednoduše dokáže už existující přivolat, ne však jej cele vykouzlit. Uvědomme si, jaký přínos pro lidstvo…“
Co bude dneska k obědu? Mohl by být už Brumbál tady? Jak by se ho vůbec měl zeptat na ten deník? Bude o něm vědět?
„…i kolik problémů a neštěstí by vyřešilo, kdyby někdo tuto výjimku vyvrátil. Ale pokoušelo se o to příliš…“
Jasně, že o něm bude vědět. Brumbál ví o všem, co se děje v Bradavicích. Ministerstvo, ať už se snažilo jakkoliv, nemohlo něco v Bradavicích skovat bez Brumbálova vědomí.
„…mnoho kouzelníků a bez nějakých výsledků. Zřejmě je tu pořád nějaký přírodní zákon, který ani mi kouzelníci nedokážeme překonat…“
Už by konečně mohlo přestat sněžit. Po obědě mají hodinu Péče o kouzelné tvory a jemu se opravdu nechtělo mrznout venku a ještě k tomu ve sněhu. Měl Hagrida rád, ale čeho je moc, toho-
„Pane Hille, mohl byste mi říct, nad čím právě přemýšlíte?“
Profesorčin hlas zaburácel přímo před Harryho lavicí, což znamenalo, že někde v těch místech musela stát i jeho majitelka. Harry rychle odtrhl pohled od okna a podíval se před sebe.
„Nad vaším výkladem, paní profesorko.“
„Opravdu?! A k čemu jste došel?“ obličej profesorky vypadal, jakoby úplně pozbyl úst – tak pevně je měla semknuté.
„Že je velice výstižný a správný.“ Modli se, modli se, modli se…
„To mě velice těší. Prozkoušíme si, jestli je opravdu tak účinný, jak mi tvrdíte.“ Sedla si za katedru, máchla hůlkou a vzápětí se před ní objevil prázdný talíř.
„Přála bych si kuřecí stehýnka na slanině, s dvojitou porcí brambor a mrkvovým salátem. Ach, samozřejmě ještě dezert – čokoládový dortíček s třešničkou nahoře.“
Harry na ni zůstal vykuleně zírat. Cože to po něm chtěla?! Takhle se McGonagallová nikdy nechovala… Zřejmě museli probírat něco s jídlem… Dobře, udělá, co po něm chce. Problém byl jen v tom, jak…
Přesto vstal a přikročil s hůlkou ke katedře. Nechápal posměšné pohledy spolužáků, ale zařekl se, že jim ještě ukáže. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp…
Sice nevěděl, jaké kouzlo dneska probírali, ale i tak si prostě pomůže svojí magií – každý si může myslit, že kouzlí neverbálně. Problém byl v tom, že vykouzlit jídlo mu nikdy moc nešlo – obvykle to na první pohled vypadalo moc hezky, ale to samé se nedalo říct o chuti… Zvlášť když si někdo přece něco takového…
Přesto namířil hůlkou na talíř a pomyslel na to, jak vypadá i chutná kuře na slanině s bramborami.V duchu vyslovil Lu iljasha a na profesorčiném talíři se objevila „objednaná“ porce. Vypadala vcelku jedle, alespoň na první pohled, ale Harry stejně doufal, že profesorka kuře raději neochutná.
Skutečně to neměla v úmyslu – tedy určitě ne příštích pár vteřin. Zírala na plný talíř s výrazem nevíry a jak si Harry všiml, zbytek třídy hleděl stejně vyjeveně.
„Je to opravdu velká náhoda, pane Hille, že dneska podávají na večeři zrovna kuře, že ano?“ usoudila po chvíli McGonagallová, „zřejmě máte víc štěstí než rozumu. Můžete se posadit.“
Harry se dovrávoral do lavice a teprve když si sedal, všechno mu došlo. Nahlédl do Nevillovi učebnici a přečetl si znění Druhé podmínky Gampova zákona. Jaj. Zřejmě si bude muset udělat menší výlet do kuchyně.
Zbytek hodiny se Harry opravdu snažil – ne zrovna být naprosto soustředěný na profesorčin výklad, ale alespoň tak vypadat. Popravdě se zase v myšlenkách toulal úplně někde jinde.
Nechápal, co se to s ním děje.
Po hodině se rozloučil s Nevillem, že si potřebuje odskočit. Ve skutečnosti chvátal do známé chodby s obrazem s ovoci. Polechtal hrušku, stiskl přeměněnou kliku a vkročil do kuchyně.
Pokud se hodně věcí v Bradavicích změnilo, obrovská místnost s ještě větším množstvím skřítků zůstala aspoň na první pohled stejná. Čtyři napodobeniny kolejních stolů se už teď málem prohýbaly pod mísami s jídlem, i když do večeře zbývalo ještě několik hodin. Harry si stoly pečlivě prohlédl, ale nikde nezahlédl ani náznak kuřecích stehýnek a už vůbec ne žádný čokoládový dortíček s třešničkou. McGonagallová se tentokrát mýlila, Harry tolik štěstí neměl.
Tak si ho prostě bude muset sám zařídit.
Dřív než se vydal k nejbližšímu křítkovi, ozvala se ta stejná slabost jako na školních pozemcích, jen o hodně silnější. Zatočila se mu hlava, podlomily nohy a kdyby se rychle nepřidržel blízkého stolu, svalil by se na zem. Dvakrát zhluboka vydechl a než k němu stačili přiběhnout první skřítci, bylo mu zase dobře.
Co se to se mnou poslední dobou děje?
Přestože slabost zmizela stejně rychle jako se objevila, tíživý pocit mu zůstal. Cítil svým šestým smyslem něco nekalého, ale za nic na světě nemohl přijít na to, co to všechno má znamenat.
To už ho však ze všech stran obklopili skřítci a na nějaké přemýšlení mu nezbyl čas.
„Není vám dobře, pane?“
„Nechcete pohár vody, pane?“
„Posaďte se, pane, prosím. Udělá se vám lépe, pane…“
„Ne, ne, mockrát děkuju, ale už je mi vážně dobře…“ snažil se vymanit z kruhu ustaraných skřítků.
„A co takhle příště pár hodin spánku navíc?“
Harry se otočil za hlubokým hlasem, který by v této místnosti rozhodně nečekal. A skutečně – v jednom z útulných koutů seděl Albus Brumbál s hrnkem teplého čaje v jedné ruce a s malou knížkou v druhé.
„Profesore, co tady děláte?!“ Harryho to tak zaskočilo, že zapomněl na veškeré zdvořilosti. „Totiž… myslel jsem, že nejste v Bradavicích!“
„A měl jsi pravdu – oficiálně tu totiž opravdu vůbec nejsem.“
„Ale…“ Harry se chtěl ptát dál, ale raději toho nechal – na Brumbálovi podivné odpovědi nebylo radno vyptávat se dál, „proč teda nejíte ve Velké síni?“
„Jelikož profesorka McGonagallová spolu s celým profesorským sborem nepokládá za vhodné, abych v tomto čase dělal cokoliv jiného, než pátral po tobě.“
„Pátral po mně?!“
„Řekněme, že Remus už neudržel – i přes má důrazná varování – tu novinku a pověděl paní Weasleyové, že viděl tvého patrona na ministerstvu. Samozřejmě že se to během včerejška dozvěděl celý řád a já bych, podle slov Minervy, ,neměl mít na nic jiného pomyšlení, než na to, jak tě najít‘. Což pochopitelně svědomitě plním a podle jejích zpráv jsem teď někde v Irsku.“
„V tom případě je mi hrozně líto, že kvůli mně máte tolik nepříjemností…“ zastyděl se Harry, jakmile si dal všechna Brumbálova slova do souvislostí.
„Ale za to ty přece nemůžeš… Navíc jsem rád, že jsem se na chvíli s čistým svědomím zbavil všech povinností se školou. Věř mi, dovolenou jsem neměl už tak dlouho…“
„V tom případě bych vám ji nechtěl kazit, “odvětil Harry, zatímco bojoval s představou Brumbála v plavkách, slunícího se na pláži.
„Nic se nestalo, právě naopak. A co ty tu vůbec děláš, Harry? Neměl bys být teď někde na hodině?“
„Mám přestávku,“ Harry si konečně vzpomněl, proč sem vůbec chodil, „probírali jsme v přeměňování Gampovy zákony a já jsem… no, tak nějak jsem zrovna nedával pozor a pak jsem profesorce vyčaroval kuřecí stehna a čokoládový dort s třešničkou…“
„Já ti říkal, že hodně brzo uděláš nějakou chybu,“ přerušil ho Brumbál, „ale neboj, řeknu skřítkům, aby na večeři upekli čokoládové dorty speciálně pro učitelský stůl.“
„Skřítci!“ Harry se otočil za sebe a spatřil množství malých postaviček, jak se motají kolem obrovských stolů a sporáků. „Nemohli nás slyšet?“
„I kdyby něco zaslechli, o čemž pochybuji, nebudou to roznášet dál. Poslouchají svého pána, což budu jako Bradavický ředitel asi já.“
Harry se uklidnil a vděčně se na Brumbála usmál.
„Co je to za knížku?“ zeptal se, aby řeč nestála.
„Jen jeden z mnoha mých Vánočních dárků. Zdá se, že je ještě neomrzelo dávat mi knížky… Ale téhle bych si vážit měl, je totiž od samotného ministerstva…“ Harry si nemohl nevšimnout Brumbálova výmluvného pohledu.
Najednou se kdesi v dálce ozval zvonek.
„Myslím, Harry, že bys už měl jít. Pokud se nemýlím, máš teď hodinu až na školních pozemcích, nebylo by hezké přijít tam pozdě. Já už stejně taky budu muset jít – čeká na mě chata v Irsku…“ Brumbál se zvedl a prošel kolem Harryho ke skřítkům. V ten moment se Harryho zase zmocnil ten podivný pocit, tentokrát ještě silnější. Nikdo si jeho zaváhání naštěstí nevšiml.
„Prosil bych dneska k učitelskému stolu pár porcí kuřecích stehýnek s bramborami. A kdybyste byli tak hodní, ještě Minervě čokoládové dortíčky s třešničkou, má tento týden narozeniny…“ Brumbál na Harryho potměšile mrkl a vyšel z kuchyně.
Harry Brumbála už však nevnímal. Hlavou mu vířilo bezpočet myšlenek a on bez jakéhokoliv vlastního přispění čekal, kdy se mu konečně všechny dají dohromady. Zvládly to ani ne za pár vteřin.
„Ten deník!“