Baxin povídky

Ráno ho probudil nějaký šramot a tiché šeptání. Zprvu ho to vyděsilo – už pár měsíců byl zvyklý vstávat sám, ale jakmile otevřel oči a uviděl nad sebou nebesa své postele v Nebelvírské věži, bylo mu hned všechno jasné. Stejně schytal to ráno ještě jeden menší šok – to když uviděl před svou postelí rozespalé spolužáky, jak na něj se zájmem hledí.

„Dobré ráno,“ pronesl ospale, zatímco se neohrabaně vymotával z bezpečí a tepla peřin.

Neville, Seamus a Dean, stojící zaraženě před ním ještě v pyžamech, odpověděli stejně, zato Ron, ke kterému Harryho pozdrav mířil nejvíc, jen něco zahuhlal a jako jediný oblečený vystřelil z ložnice. Harry si však stihl všimnout nasupeného pohledu, který poslal přibližně někam jeho směrem. Nechápal to a ani mu nebyl dopřán čas, aby se nad tím zamyslel.

„Viděli jsme tě včera na hostině, ale nějak nám nedošlo, že teď jsi vlastně náš spolubydlící,“ chopil se slova Seamus.

„Asi to už tak bude,“ odpověděl Harry a připadal si čím dál trapněji. Jim to zřejmě připadalo naprosto normální, ale Harry si byl naprosto jistý, že kdyby věděli, s kým se to ve skutečnosti baví, cítili by se stejně. „Moje jméno už asi znáte, ale přece jenom – Eric.“

Jeho nabízená ruka byla každým přijata a Harry se tak po pěti letech s nimi na jednom pokoji znovu dověděl i jejich jména.

„Tak teda vítej v Bradavicích, Ericu!“ doplnil Dean. „Věř mi, není to tu zas tak strašný. Holky docela ujdou, zkoušky děláš jen jednou za rok a vaří dobře!“ začal ho povzbuzovat, jakmile postřehl Harryho chmurný výraz v obličeji. „žádný přehnaný rodičovský dozor a na koleji absolutní svoboda.“

Jenže Harry si dělal starosti kvůli něčemu úplně jinému. Ale aby řeč nevázla, stejně se Deanových názorů chopil: „Jo, to předposlední mi vůbec chybět nebude. Já na žádném internátě nikdy nebyl, takže to poslední si teď hodlám za všechny promarněné roky užít…“

„Počkej – ty si nikdy nechodil na žádný internát?! Ale všechny kouzelnické školy jsou přece jenom internáty!“ vložil se do rozhovoru zase Seamus, který už se za tu dobu stihl převléct do školního hábitu.

„Jo, ale já ani nikdy na žádnou školu nechodil. Učil jsem se doma a tak…“

„Tak to tě lituju. Mě letní a vánoční prázdniny stačí k tomu, abych se zase těšil sem, což, vezmeme-li v úvahu, že Bradavice jsou škola, je dost depresivní…“ pronesl trochu zamotaně Dean už od dveří ložnice a čekal, až si Seamus sbalí učebnice.

„No tak my už pádíme,stejně se uvidíme u snídaně nebo v hodinách, takže nazdar!“

Oba vystřelili z pokoje a Neville tu zůstal s Harrymu jako jediný, ještě stále v křiklavě oranžovém pyžamu.

„Ty si vážně ještě nikdy nebyl na žádné škole?!“ po Harryho kývnutí pokračoval, „páni, to by se mě líbilo! Žádní profesoři a známkování…“

Harry si byl jistý, že pod pojmem „žádní profesoři“ Neville myslí jen jednoho konkrétního.

„Taky to ale nebyl žádný med – stejně jsem nakonec musel dělat NKÚ, takže jsem se taky musel pořádně šrotit.“

„To mi povídej…“ Neville mimoděk pohlédl na Deanův budík a překvapeně vykřikl: „Už je skoro půl osmé, měli bychom asi taky jít dolů…“

Za pár minut už Harry scházel z Nebelvírské věže s Nevillem po boku. Dělal Harrymu průvodce a vysvětloval mu všechny samozřejmosti Bradavické školy, kterým už Harry ani nevěnoval pozornost. Už ho to začínalo nudit, na druhou stranu mu ale Neville zabraňoval, aby zase udělal nějakou zbrklou chybu.

„Vyučování začíná v osm, ale to bys vlastně měl mít na rozvrhu, takže proč to vůbec říkám…“

„No, mě by ten rozvrh měli dát až dneska u snídaně…“

„Tak to bychom si vážně měli pohnout - jestli dojdem pozdě, McGonagallová už tam nemusí být. Jaké předměty sis vybral?“

„Chtěl bych být bystrozorem,“ vyhrkl bez přemýšlení Harry, „takže samozřejmě obrana, přeměňování, formule, bylinky a lektvary.“

„Tak to tě lituju – profesor lektvarů je ten nejhorší smra-“

Dorazili právě do Velké síně a Neville se zarazil uprostřed slova. Jeho vyplašený pohled se hned zastavil na muži s hákovitým nosem, sedícím u profesorského stolu. A Harry z Nevillova vyplašeného výrazu poznal, že se teď zaobírá myšlenkou, jestli ho přece jenom nemohl Snape slyšet.

„Každopádně já už mám lektvary za sebou,“ pronesl úlevně, jakmile si zase vzpomněl na Harryho, „chtěl bych se spíš věnovat něčemu kolem bylinkářství, moc mě baví a navíc - když porovnám Prýtovou se Snapem…“

Nechal výsledek svého srovnávání být, když se usadili ke stolu a k Harrymu okamžitě přichvátala profesorka McGonagallová.

„To je dost, pane Hille, že jste se i ukázal! První hodina vám začíná za necelých dvacet minut, rozhodně by neudělalo dobrý dojem, hned na ni přijít pozdě.“

Harry se už chtěl omluvit, ale profesorka mu nedala šanci. Podala mu kousek pergamenu a s přáním Dobré snídaně odkráčela ze síně. Ještě předtím, než si vzal jeden z bohatě obložených chlebů, mrkl na rozvrh, který mu McGonagallová předala.

„Zdá se mi to, nebo mám opravdu jen samé dvouhodinovky?“ pronesl šokovaně při zběžném pohledu na rozvrh.

Neville mu koukl přes rameno a chmurně souhlasil: „Jo, u šestých a sedmých ročníků to tak je. Ale ty seš na tom ještě hůř – skoro každý den máš aspoň tři předměty a já dneska jenom ty formule první hodinu!“

To Harryho opravdu „uklidnilo“. Navíc ke všemu měl Eric Hill ve výsledkové listině NKÚ úplně jiné známky, než Harry ve své pravé, takže bude ve všech předmětech s naprostou jistotou plavat. Zvlášť si nedokázal představit hodiny lektvarů se Snapem a se svými ubohými znalostmi. A to už se ve sklepení měl objevit hned toto odpoledne!

Stihl jen tak tak sníst druhý obložený chleba a už se s Nevillem loudali k učebně kouzelných formulí. Neville Harryho spěšně obohacoval o pár postřehů o Kratiknotovi, a Harry měl největší chuť mu doporučit, aby šetřil dechem.

„Hlavně vždycky seď, nebo stůj níž, aby ses nemusel dívat dolů, když s ním budeš mluvit. Nemá to rád. A nikdy se neptej…“

Naštěstí už dorazili k zbytku třídy, který se shromáždil před učebnou. Harry se stal okamžitě středem pozornosti, jako za starých časů. Ale na rozdíl od té doby k němu všichni přišli a bezostyšně se jej začali vyptávat.

„Odkud jsi?“

„Proč jsi šel zrovna do Bradavic?“

„Na jaké předměty si zapsaný?“

Parvati Patilová se začervenala, když se po její otázce na ni Harry otočil. Proč ji, promerlina, zajímá, na které hodiny budu chodit?

To už ho však z chumlu zvědavých holek vysvobodil přicházející profesor, který je všechny nahnal do učebny. Dívky se však na něj otáčeli pořád a Harry to nechápal. Raději si sednul až do předposlední lavice, aby nemusel snášet ty pohledy na temeni hlavy. Neville se posadil vedle něho.

„Hned na začátku naší první hodiny v tomto pololetí bych rád mezi námi přivítal nového studenta,“ začal Kratiknot svým neskutečně pisklavým hlasem, „jak jsem slyšel, pan Hill k nám přišel až ze Skotska a jelikož je mi také známe, že v minulých letech podléhal jen domácí výuce, bude pro něj ze začátku určitě velice těžké přizpůsobit se našim osnovám. Pro to bych apeloval na vás, abyste mu s tím pomohli. Mohli byste začít tím, že mu někdo z vás – například slečna Grangerová – půjčí své zápisky z minulých hodin.“

Harry viděl, jak sebou Hermiona v přední lavici trhla, když ji profesor oslovil. Pak se však otočila na něj a skoro nepřítomně kývla.

„Tohle by tedy bylo vyřešeno,“ zakončil téma Kratiknot, „teď už směrem k výuce. V minulém pololetí jsme se zabývali spíše mechanickými, tedy pohybovými kouzly. Teď se však zaměříme na obranou magii a různá ochranná kouzla, která jsou v tomto čase stále užitečnější.“

Harry sledoval profesorův výklad, ale stejně tak si i uvědomoval pohledy spolužáků, kteří se na něj neustále ohlíželi. Zvláště dívky věnovaly Kratiknotovi pramalou pozornost, až jednu z Havraspáru, s nímž asi má Nebelvír spojené všechny hodiny formulí, musel Kratiknot napomenout s poznámkou, že „profesor stojí za katedrou, ne za poslední lavicí.“

„Dneska bychom mohli začít ne zrovna snadným, ale velice praktickým zastíracím kouzlem. Způsobí, že očarovaná věc nebo osoba vezme na sebe přesnou barvu a strukturu pozadí, před nímž stojí. Dojem sice není dokonalý – jemné obrysy zastřeného objektu lze při jasném světle rozpoznat, avšak v noci nebo za šera je to o hodně obtížnější.“

Harry si až po chvilce uvědomil, že Kratiknot mluví o kouzle, které na něj už někdo použil – o prázdninách před pátým ročníkem jej začaroval Moody, aby ho na koštěti nikdo nerozeznal.

„Formule kouzla zní Operio. Při vyvolání však musíte označit objekt lehkým poklepáním na vybraný předmět či člověka. V našem případě to bude nepopsaný kousek pergamenu, který snad někde vylovíte ze svých tašek.

Účinek kouzla vydrží podle síly kouzelníka, který jej vyvolal. Rekord je něco přes dvacet sedm let, ale jen výjimečně potřebujeme takovou dobu. Takže samozřejmě se dá kouzlo ukončit jednoduchým Finite incantatem a to nejenom kouzelníkem, který jej vyvolal, ale i jinou osobou nebo objektem samým. V prvních dvou případech je to však obtížnější – obvykle nevidí, kde se očarovaný nachází.

V dnešní hodině si trochu toto kouzlo procvičíme, ve čtvrtek jej pak zkusíme vyvolávat i neverbálně. Pokud se někomu podaří zastřít svůj pergamen více jak na půl minuty, hned mě prosím zavolejte.“

Harry někde z útrob své brašny vylovil prázdný, několik palců dlouhý pergamen a namířil na něj hůlku. Poklepal na něj, přesně podle pokynů profesora. „Operio.“

Pergamen na okamžik mírně zprůhledněl, ale v příští vteřině už byl zase naprosto normální. Harry si povzdechl. Krásný začátek pololetí.

Když na pergamen klepal už po páté, konečně zřetelně zahlédl suk ve dřevě lavice. Bohužel za pár vteřin zase zmizel pod pergamenem. Pohlédl doprava na Nevilla, který zoufale bouchal svou hůlkou do pergamenu bez sebemenších výsledků. Harry věděl, že kdyby se pořádně soustředil, byla by to pro něj hračka, ale jemu pohled stále utíkal na jeho dva nejlepší přátele v předních lavicích. Naopak zas na sobě cítil zraky ostatních a to mu na koncentraci taky nepřidalo.

„Nebuďte smutní, když se vám to nepovede hned v prvních pokusech. Není to vůbec lehké kouzlo, patří k těm velmi pokročilým, ale stačí jen trocha cviku a ctižá-“

Profesor byl přerušen Hermioniným výkřikem: „Už je průhledný víc jak třicet sekund, pane profesore.“

Harry pohlédl na Hermionu, která nadšeně hleděla na svou prázdnou lavici. Přesto v jejím výkřiku postrádal ten zápal, který se v jejím hlase objevoval vždy, když se jí ve škole něco povedlo. Co se ale nezměnilo, byl Ronův výraz, jakmile se projevila Hermionina typická vlastnost, která poněkud zaváněla šprtismem.

Profesor si pospíšil k Hermioně a po chvíli zajásal: „Výborně, slečno! Přesná minuta! To si zaslouží pět bodů pro Nebelvír.“

V další hodině však už nikdo jiný nepokročil. Hermioně se povedlo ještě jednou zastřít pergamen na čtyřicet sekund, ale Harry ze svých dvaceti nepokročil. A nebyl zdaleka sám.

Pět minut před koncem dvouhodinovky obrátil pozornost profesor zase na sebe: „Podepište se prosím všichni na své pergameny. Snažte se je zastřít co nejlépe a na co nejdelší dobu. Pak mi je odevzdáte na stůl u dveří. Studenti, jejichž papíry vydrží neviditelné nejdéle, získají pro svou kolej body.“

No, tak to ty určitě nebudeš… Při pohledu na Nevilla a dvě dívky v lavici před sebou si však alespoň o trochu zlepšil náladu – Nevillův pergamen ještě ani nezprůhledněl.

Dobře, Harry, ty to přece zvládneš! Stačí se jen pořádně soustředit a dokážeš všechno…

Harry zanechal zmatených pokusů a počkal si až na úplný konec hodiny. Vybavil si ten studený pocit, který se mu pomalu rozléval po těle, když jej Moody zastíral. Jak se asi musí cítit ten pergamen? Představil si, jak ho polévá studenou vodou, jak podepsaný pergamen vlhne a přičiněním tekutiny se stává průhledným, až Harry zřetelně vidí vytouženou desku lavice.

Se zvonkem se pak ozvalo i Harryho rozhodné Operio.

Před učebnou formulí se od něj Neville se soucitným pohledem rozloučil – pro něj už dnes vyučování skončilo. Za to Harry teď před sebou měl svou historicky první hodinu Starodávných run, takže si konečně připadal opravdu jako nový student – absolutně netušil, kam by teď měl jít.

Naštěstí se k němu hned vzápětí připojila Hermiona, s níž se Ron taky rozloučil, což Harry upřeně sledoval.

Přichvátala k němu a spěšně ho pozdravila.

„Mě asi nebudeš znát - jsem Hermiona. Kratiknot říkal, že ti mám půjčit mé poznámky z formulí, ale já tu u sebe mám jen sešit z tohoto roku, tak kdybys chtěl můžu ti večer dát i další…“

Harrymu v rozhodování hodně pomohlo, když ze své tašky vytáhla obrovský sešit popsaný co nejdrobnějším písmem. Zhrozil se.

„Ne, to je dobrý. Mně bude úplně stačit tenhle.“

„Jak myslíš,“ podala mu sešit a Harry si jej vložil do brašny. Náhle byla o hodně těžší.

„Já už musím běžet, za chvíli mi začínají runy,“ přidala Hermiona do kroku.

Harry poznal příležitost. „Mě vlastně taky, jen jaksi neznám cestu…“

„No jo, já zapomněla. Tak pojď za mnou, musíme sebou hodit – učebna je až na druhé straně školy.“

Harry nechtěl, aby rozhovor vázl, tak plácl první, co ho napadlo: „Kdo vůbec učí runy?“

„Profesorka Vectorová. Nemusíš se bát, je hodná a celkem mírná, jen nesnáší flákání. Takže pokud ji nechceš naštvat, tak radši dělej pořádně všechny úkoly.“

Stará dobrá Hermiona.

Vyšlapali mlčky patery schody a proběhli několika chodbami, až na konci jedné z nich zahlédl skupinku studentů před zavřenými dveřmi. Hodiny run si vybralo opravdu žalostně malé množství žáků – z Nebelvíru to byl jen on, Hermiona a Parvati Patilová, která se teď bavila se svou sestrou Padmou z Havraspáru. Když Harry přicházel, zářivě se na něj usmáli, něco mezi sebou potichu prohodili a začali se hihňat. Harry opravdu přestával chápat, co se to s těmi děvčaty letos děje.

Z Havraspáru Harry ještě zahlédl Terryho Boota, ze Zmijozelu tu ale nebyl nikdo.

Když došli až před učebnu, hned se k nim připojil Ernie se Susan, jedinými přítomnými studenty s Mrzimoru.

„Ahoj Hermiono. Tak jaký byl první den v Bradavicích, Ericu?“ oslovil ho Ernie.

„Ale jo, celkem to ušlo,“ odpověděl vyhýbavě Harry.

„Koukám, že už jsi našel i kamarádku. Té se drž, Ericu, nemohl sis vybrat líp.“

„Ale no tak, Ernie, nepřeháněj…“ bránila se s úsměvem Hermiona, v jejích očích však Harry nezaznamenal ani špetku radosti.

„Říká jen pravdu – neznám nikoho jiného, kdo měl celkem patnáct NKÚ!“ přiložila svou trošku do mlýna i Susan.

Hermiona se začervenala a nadechovala se zřejmě k obraně, ale to už dveře do učebny otevřela postarší žena, kterou Harry vídal jen ve Velké síni za profesorským stolem. Vypadala skutečně laskavě. Harry doufal, že aspoň tady by mohl svoji výbornou na falešných výsledcích NKÚ obhájit.

Stačilo mu jen pár minut, aby pochopil, že Starodávné runy budou hned po Dějinách s profesorem Binnsem nejnudnějším předmětem. Po krátkém úvodu, kdy věnovala pár slov i Harrymu, vysbírala od ostatních studentů domácí úkoly, které měli zadané přes prázdniny. Harry se zhrozil, když uviděl, jak jsou dlouhé – jestli tohle bude chtít pořád, měl by se s Hermionou spřátelit ještě víc – kdo by mu ty romány jinak psal?!

„Počínaje dneškem se v hodinách budeme spíše zabývat gramatikou jednotlivých pojetí překladu run, než samotným znakům. Slovní základ už máte dostatečný, takže doufám, že to nebude pro žádného z vás nějaký velký problém. I tak začneme nejdříve překladem do angličtiny,což bude pro vás samozřejmě nejbližší a pravděpodobně i nejlehčí. V následujících týdnech se však podíváme i na původní překlad do latiny a překlady, které se od tohoto odvíjejí. Budeme pozorovat následné chyby a časté špatné pochopení run, které vznikli v důsledku spoléhání se jen na latinský překlad, aniž by jej porovnali s originálními runami. Zabrousíme tedy i do historie a budeme se zabývat různými událostmi a pohromami, způsobenými nesprávným pochopením kouzelné…“

Harry se přemáhal, aby neusnul. Profesorčin hlas byl neskutečně uspávající. Dokázal vnímat jen první slova – a i ty mu stačila, aby začal být nervózní. Pojetí překladu run?! Překlad do angličtiny a latiny?! Historické události?! Vždyť on uměl jen přečíst pár run v knížkách, jak se to naučil v Zakázané knihovně!

Nervózně se zavrtěl na židli a pak už definitivně přestal profesorčin výklad poslouchat. Vyrušilo ho jen další nepříjemné překvapení na konci první hodiny.

„…příští pondělí mi odevzdáte pojednání o runových kouzlech, kterým mohl nesprávný překlad runy eihwaz, což znamená obrana, pozměnit účinky a jaké následky by to pravděpodobně mělo. Očekávám od každého z vás alespoň deset dopodrobna popsaných kouzel.“

Harry vytřeštil oči – cože má napsat? Ale pak se uklidnil – další hodina je až za týden, do té doby něco vymyslí.

„V následující hodině můžete s úkolem začít, vše potřebné máte v učebnicích. Pokud by však někdo měl zájem, podrobnější seznamy runových kouzel máte k dispozici v hojném množství ve školní knihovně.“

Harry si až teď uvědomil, že mají vlastně dvouhodinovku. Zmateně se rozhlédl po třídě, jak všichni spěšně začali listovat v učebnicích. Harry tedy taky vytáhl svoje Runy - nejenom změt znaků a otevřel ji na náhodné stránce. Když jednu větu četl už po desáté, raději našel obsah a po chvíli hledání nalistoval seznam obranných runových kouzel.

Tohle bude dlouhých čtyřicet pět minut.

Přesto nakonec utekly docela rychle – znáte ten pocit, že když se na něco netěšíte, ubíhá čas o hodně rychleji? Harry to znal hodně dobře – zvlášť když se jednalo o hodinu lektvarů. Rozhodně by se bez zatuchlého sklepení a Snapeových mastných vlasů v pohodě obešel, ale pokud se někdy chtěl stát bystrozorem, musel něco přetrpět. Naštěstí před začátkem lektvarů měl ještě hodinu na oběd, kde se k němu ve Velké síni zase připojil Neville.

Narozdíl od včerejší večeře tentokrát seděl mezi svými spolužáky z ročníku a byl zpovídán jimi. Ale za těch pár hodin si už celkem zvykl, jen ty upřené pohledy dívek mu nešly na rozum.

„Jaké byly runy?“

Harry chvíli hledal správný výraz. „Uspávající.“

Neville s pochopením kývl. „Já taky neměl zrovna zábavné dopoledne – musel jsem dodělávat deník snů pro Trelawneyovou – jaksi mi na to přes prázdniny nezbyl čas… A teď je to horší, protože si absolutně žádný sen nepamatuju…“

„Tak si něco vymysli. Zkus něco strašného a pokud možno morbidního a Trelawneyová bude spokojená….“ poradil mu Harry s plnou pusou brambor.

„Vidíš, to mě nenapadlo!“ tvářil se Neville o hodně radostněji, „ale odkud ty znáš Trelawneyovou?“

„Ehm, Hermiona mi o ní říkala – že prý je to hrozná podvodnice a tak.“

„Hermiona ji nikdy neměla ráda, ale já myslím, že na těch předpovědích něco možná je… víš, několikrát se i strefila…“ Harry si uvědomil, že se Neville dívá na Hermionu a Rona, kteří spolu potichu něco probírali. Asi tušil, co tím Neville myslel – představoval si Trelawneyovou, jak musela být šťastná, když se její opakovaně vyslovované proroctví, adresované právě jemu, vyplnilo.

„Neville,“ nadšeně se ozval naproti Harrymu sedící Dean, „Ron že prý už konečně našel ten Harryho galeon, takže je budeme moct zase všechny používat.“

Oslovený se zářivě usmál, když vzápětí jeho nálada zase klesla: „Já ten svůj asi ztratil…Dal jsem si ho mezi ostatní a možná ho i utratil…“

„Jo, ještě ti mám od Hermiony vyřídit,“ pokračoval pobaveně Dean ve zprávě, „že očaruje další galeony pro nováčky a ty si prý jeden můžeš taky klidně vzít.“

Dean se zvednul a Harry dostal nápad.

„Ty, Neville,“ obrátil se na spolužáka, „myslíš, že bych taky mohl chodit do toho vašeho spolku?“

„Takže jsi už o BA slyšel.“

„Nejsem tu moc dlouho, ale za tu dobu jsem si stačil všimnout jedné věci – nic se tady neutají.“

„Jo, to máš pravdu,“ přitakal Neville, „ale o tom já nerozhoduju, musíš se zeptat Rona nebo Hermiony, ty to teď vedou. Ale neboj, jsou rádi za každého nového člena…“

Harry se kouknul na hodinky a ke své smůle zjistil, že do začátku hodiny mu zbývá už jen pět minut. Dojedl poslední zbytky karbanátků, rozloučil se s Nevillem a dohnal Hermionu, která opět vyrazila od stolu sama.

„Hermiono!“ přilákal na sebe její pozornost. „Já… slyšel jsem už něco o té vaší Brumbálově armádě a rád bych… prostě rád bych tam taky chodil.“

Hermiona se zatvářila překvapeně, ale ne odmítavě, což Harryho potěšilo.

„Já nevím, to nezáleží jen na mě, musí to ještě odsouhlasit Ron,“ odpověděla nakonec po krátkém přemýšlení.

„To by bylo skvělý, kdyby byl pro,“ nechal se slyšet Harry, ale to už scházeli do sklepení mezi své čekající spolužáky.

Ani o lektvary nebylo moc zájem – za Nebelvír tu byli jen oni dva, z Mrzimoru pouze Hannah Abbotová a z Havraspáru Mandy Brocklehurstová, zatímco těsně u dveří od učebny postávala celá Zmijozelská parta kromě těch dvou hromotluků – Crabbea a Goylea.

Až teď Harry pocítil první výhodu svého přestrojení – Malfoy mu nevěnoval žádnou ze svých urážlivých poznámek ani ho nijak neprovokoval. Jen se zlověstně ušklíbl na Hermionu a znovu se otočil ke svým spolužákům.

Jakožto Eric Hill tu neznal žádného studenta, tak si i po Snapeově dramatickém příchodu sedl vedle Hermiony až do úplně poslední lavice. Ne, že by si sedl jinam, i kdyby tu někoho znal.

„Ach, náš nový přírůstek,“ okomentoval jej Snape, jenom co si všichni posedali, „a hned v poslední lavici. To zrovna není dobrý první dojem, pane Hille. No, ale budiž, pokud se vám tam líbí, zůstaňte sedět. Měl bych vás však varovat, stejně jako jsem to udělal u každého z přítomných na začátku roku – ve svých hodinách nestrpím žádné povaleče a tupce, kteří si myslí, že je na zkoušky OVCE pustím jen tak. Ne, ze svého semináře vás můžu kdykoliv vyhodit, pane Hille, myslete na to.

Abychom si trochu prozkoušeli našeho nového studenta, zkusíme dnes jeden z obtížnějších lektvarů. Věřím, že vám, co jste dostali na NKÚ z lektvarů vynikající, by postup neměl dělat potíže.“

Harry naprázdno polkl.

„Jedná se o Sanceho dryák. Přinutí každého, kdo jej vypije, vnímat silněji své svědomí. Každý jeho zlý skutek, od nesmyslných krádeží bonbónů v dětství, až po loupeže a vraždy v dospělosti. Síla viny, ať si ji předtím připouštěl nebo ne, na člověka po vypití dolehne několikanásobně větší silou.

Nejedná se o nic lehkého – a já po vás výjimečně nepožaduji na konci dokonalý výsledek. Lektvar se někdy i kvalifikovaným čarodějům povede až po několika dnech práce, ale i přesto by se váš lektvar měl co nejvíce podobat výslednému popisu ve vaší učebnici na straně 556.“

Harry po vzoru svých spolužáků nalistoval ve své učebnici příslušnou stranu.

„Vše potřebné máte mít ve svých zásobách, žíni z jednorožce rozdám každému z vás osobně. Přidávejte z každé ingredience jen poloviční množství – nemám této vzácné suroviny natolik, abych jí rozhazoval zbytečně moc.

Můžete začít.“

Harry zoufale pohlédl do dlouhého seznamu v učebnici a daleko obtížnějšího návodu k přípravě, s jakým se kdy setkal. Dokonce i mnoholičný lektvar byl proti tomuto sirupová limonáda.

Bezděčně tedy zapálil pod kotlíkem oheň a zatímco čekal, až voda začne vřít, vytahoval na lavici všechny potřebné ingredience, až se před ním vytvořila pořádná hromada. Nahlédl do popisu přípravy a teprve až voda v kotlíku začala bublat, si přečetl, že výtažky z hrbouna se mají nejdříve rozpustit ve studené vodě, až po jejich rozpuštění se má voda začít ohřívat.

Výborně! V hlavě skoro viděl, jak mu pomalu utíká čas a on teď bude muset ještě počkat, až ta voda zchladne!

Snape chodil po třídě a dával každému po dvou palcích zářivě bílé žíně. „Děje se něco, pane Hille?“ zeptal se úlisným hlasem, když došel až k Harrymu.

„Nic, pane profesore.“

Snape se jen ušklíbl nad Harryho kotlíkem s čistou vodou a otočil se zpátky ke katedře. Harry toho využil, bleskově vytáhl hůlku a voda byla v okamžiku zase studená.

Na nic nečekal a snažil se dohonit své spolužáky. Snape pak procházel třídou a svoji pozornost upíral nejčastěji na Harryho. Sledoval ho, jak zuřivě drtí svoje trny z perutína a přesně ředí krev akromantule s běhničím jedem v správném poměru. Harry byl totiž pevně rozhodnutý, že hned první hodinu nic nezkazí. Raději si odškrtával v učebnici přísady, které už použil a pro jistotu i věty, podle kterých lektvar poupravil. Snažil se i všechno dělat rychle, aby dohnal zpoždění ze začátku přípravy.

Přesto všechno se na konci první hodiny jeho lektvar příliš nepodobal popisu v knize. Pročetl si celý návod znovu, čímž ztratil další vzácné minuty, a stejně nenašel žádnou chybu. Deset minut před koncem dvouhodinovky, kdy jeho lektvar byl močálovitě zelený, i když podle učebnic spíš měl mít modř letní oblohy, začínal být opravdu zoufalý. Naštěstí že alespoň Snape zanechal svého pochodování po třídě a studenty sledoval zpoza své katedry. Tím pádem nemohl vidět tu břečku v Harryho kotlíku a Harry se tedy mohl uchýlit k poslednímu řešení.

Takovým tempem by výbornou z lektvarů sotva uhájil, tak bude muset využít pár lekcí ze Zakázané knihovny. Chaoticky naházel do kotlíku poslední přísady a počkal si, až Snape bude plně zaměstnán svými poznámkami na katedře. Vytáhl hůlku a pro jistotu dělal, že s ní lektvar kouzlem míchá, kdyby Snape náhodou zvedl hlavu. Ve skutečnosti však v duchu vyslovil kouzlo: „Clausula“

Předtím si pečlivě přečetl popis hotového lektvaru i jeho účinky, které si teď přesně vybavil v mysli.

Lektvar jemně zabublal a Harry spěšně hůlku odtáhl z dosahu vařící kapaliny. Pak se hladina zase uklidnila a lektvar najednou získal tu nejtmavěji modrou barvu, co to jen šlo. Přesně podle učebnice.

Pokud je lektvar správně připravený, měla by v něm šupina bublinatky zčernat.

Harry se zásob vylovil drobnou zelenkavě lesklou šupinu a pomocí pinzetky (nechtěl k lektvaru zbytečně přibližovat prsty) ji namočil do tmavé tekutiny. Když ji po chvilce vytáhl, šupina už se vůbec neleskla a její barva byla ještě tmavší než Harryho školní hábit.

Harry se zaradoval, uhasil oheň pod kotlíkem a sbalil všechny nepoužité přísady. Když utíral stůl, rozhlédl se po ostatních ve třídě. Hermionin lektvar byl taky modrý, ale spíš pastelově, což podle učebnice znamenalo, že je teprve někde v půli přípravy.

Ale zdaleka na tom byla nejlíp – chudince Hannah se z kotlíku šířil zápach měsíc nepraných ponožek, přestože podle knihy neměl mít lektvar žádnou vůni. Mandy vedle ní se od spolužaččina kotlíku znechuceně odtahovala, ale ani v jejím se hustá zelenkavá hmota nedala nazvat řídkým Sanceho dryákem.

„Odstupte od kotlíků,“ rozezněl se učebnou Snapeův hlas.

Harry výjimečně okamžitě udělal, co si profesor přál. Hermiona lítostivě popošla od svého nehotového lektvaru a podezřívavě se dívala na ten Harryho. Ten litoval, že jí s tím taky nepomohl, ale tušil, že by se to zase neobešlo bez otázek a podezření. Možná by o takovou pomoc ani Hermiona nestála.

Snape zatím obcházel jednotlivé studenty, jak bylo jeho zvykem. Nad Zmijozelskými kotlíky se šklebivě usmíval, jakmile však přešel k někomu z ostatních kolejí, ať byl jejich lektvar sebelepší, úsměv okamžitě zmizel. U Hannah i posměšně pronesl: „Že bychom tu měli dalšího kandidáta na vyhození?! Nemám rád, když někdo neposlouchá můj výklad – nejsem si totiž vědom, že bych někdy místo Sanceho dryáku od vás požadoval osvěžovač vzduchu z vašeho šatníku.“

Hannah zrudla, zatímco Zmijozelští se do jednoho hlasitě rozchechtali. To už však Snape popošel k Hermionině kotlíku. „Tak to dopadá, když je někdo příliš velký šprt – díky samému čtení mu nezbude čas na jakékoliv činy. Váš lektvar nebude hodnocen.“

Harry skoro něco na profesora vyštěkl – Hermionin lektvar byl zdaleka nejlepší ze třídy (kromě jeho zfalšovaného) a Snape moc dobře věděl, že nikdo dryák nemůže stihnout dokončit.

Harryho si nechal až naposledy. „Tak jak si první hodinu vedl náš nováček?“

Pravděpodobně od Harryho jako Nebelvírského nečekal žádné zázraky. Když však nahlédl do kotlíku a uviděl v něm naprosto bezchybný Sanceho dryák, na chvíli se překvapením nezmohl ani na slovo.

„Zřejmě přece jenom nebudete tak zoufalý případ, na jaký vypadáte. Máte za P.“

Za přijatelné?! Vždyť neudělal jedinou chybu! Ale i tak bylo tohle hodnocení od Snapea vzácné, tak nahlas raději nic nenamítal.

„Do příští hodiny mi každý z vás odevzdá alespoň dvacetipalcové pojednání o nejslavnějších použití Sanceho dryáku v historii.“

Výborně – další hodinu měli hned ve středu. Harry tedy už měl na úterní večer program.

Se zvoněním už odcházel z učebny. Nehodlal tam strávit delší dobu, než nezbytně musel.

Hermiona ho dohnala těsně před vchodem do Nebelvírské společenské místnosti.

„Jak jsi to udělal?“ vyhrkla udýchaně místo pozdravu. Zřejmě celou cestu ze sklepení utíkala.

Harry na ni nechápavě hleděl: „Co jak jsem udělal?“

„Viděla jsem tvůj lektvar pár minut před koncem hodiny a vůbec neodpovídal popisu v učebnici. A pak byl najednou naprosto dokonalý!“

Proč sis vedle ní vůbec sedal, ty idiote?! „Já…na poslední chvíli jsem objevil chybu a stihl jsem ji opravit, ještě než bylo pozdě.“

Viděl na ní, že mu moc nevěří, ale už to dál nerozebírala. Naopak sama nahodila jiné téma, když procházeli otvorem v podobizně. „Mám se teda domluvit s Ronem ohledně BA?“

„To bys byla moc hodná,“ došlo Harrymu, o čem to mluví.

Rona našli hned v Společenské místnosti – seděl v nejlepším křesle před krbem a četl si Denního věštce. Hermiona si sedla naproti němu a odkašlala si.

Ron zvedl pohled od novin a překvapeně pohlédl na Harryho, stojícího za Hermioniným křeslem.

„Rone,“ upozornila na sebe Hermiona, „tady Eric by chtěl patřit do BA.“

Ronův pohled se z překvapeného stal nerudným. „Vážně?!“ řekl s falešným úsměvem.

„Mohli bychom si promluvit?“ otočil se na Hermionu. „O samotě,“ tohle patřilo už Harrymu.

Hermiona se zmateně nadechovala k otázce, ale to už ji Ron táhl směrem k portrétu. Hermiona ještě stihla poslat k Harrymu jeden omluvný pohled a už zmizeli na chodbě. Harry jim dal krátký náskok a pak ze společenské místnosti odešel za nimi.

Objevil je vzápětí za zavřenými dveřmi nejbližší prázdné učebny. Jejich hlasy šly slyšet široko daleko, ale Harry přesto pro lepší srozumitelnost přitiskl ucho na stěnu učebny a zamumlal: „Lu e’stril te’ll“

„Panebože, Rone!“ Harry po Hermioniném znásobněném výkřiku skoro ohluchl „To přece nemůžeš myslet vážně!“

„Ale, Hermiono, vždyť je to jasné! Objevil se tady zničehonic, nikdo o něm nic neví, nechodil předtím na žádnou školu!“ tentokrát velmi dobře rozeznal Ronův hlas.

„Ale proč by ho pak Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru?!“

Hlasy najednou utichly, slyšel jen Hermionin hluboký povzdech. Pak začala daleko klidnějším a chápavým tónem: „Rone, přiznej si, že o tohle všechno tady vůbec nejde.“

„A o co jiného by mělo jít?!“

„O to, že spí v jeho posteli, doplňuje to poslední místo v naší třídě a všichni se o něj ze začátku zajímají! Ale za to všechno on nemůže! Vsadím se, že možná ani netuší, že před ním v té posteli spával Harry, že s námi vůbec nějaký Harry do třídy chodil a všichni se za Harrym Potterem na chodbě otáčeli!“

Harry neslyšel Ronovu reakci. Ať už však udělal cokoliv, ani to slyšet nechtěl. Rychle zrušil kouzlo a utíkal zpátky k portrétu. Společenskou místností proletěl rychlostí blesku, vrazil do prázdné ložnice a padl na postel se zatáhnutými závěsy.

Takovéhle zakončení prvního školního dne si rozhodně nepředstavoval, ale aspoň pochopil Ronovo chování z posledních dvanácti hodin – ráno jeho zbrklý odchod z ložnice i divné pohledy z celého dne. A pak pochopil ještě něco – Eric Hill nikdy nebude mít šanci být s Ronem kamarád.

Byly teprve tři hodiny odpoledne, měl by využít volného času a začít s dvěmi esejemi, které stihl za jeden den nabrat. Jenže na úkoly vůbec neměl pomyšlení ani náladu. A v ten moment si konečně vzpomněl, proč se vůbec do Bradavic vrátil. Ne kvůli úkolům, ani řešení vztahů. Měl by tu něco hledat.

Problém byl v tom, že vůbec nevěděl, kde začít. Předtím se vždy soustředil na Bradavice celé, ale až teď si uvědomil, že pátrat tady po neznámém deníku je jako hledat jehlu v kupce sena. Ale Harry měl tu výhodu, že to nebyla jen jedna jehla, ale pokud možno celý jehelníček – ministerstvo sem přece přemístilo celý svůj archív. Ten by se přece dal najít mnohem jednodušeji.

Vystřelil z postele a znovu proběhl celou společenskou místností. Stejně si ale stačil všimnout, že tam Ron ani Hermiona nejsou. Doufal, že je ani na chodbě nepotká. Opatrně nadzvedl portrét, ale chodba za ním byla prázdná. Když procházel kolem dveří do učebny, přiložil k nim ucho. Za nimi se však neozýval žádný zvuk, což znamenalo, že oba museli už někam odejít. A Harry přece taky měl svůj směr cesty, připomněl si vzápětí.

Znovu přidal do kroku, až se po pár patrech dostal k slepé chodbě, končící kamenným chrličem. On prostě nevěřil, že by ministerstvo dokázalo cokoliv do Bradavic propašovat, aniž by si toho Brumbál všiml. Přistoupil tedy k chrliči a – vzpomínaje na včerejší návštěvu s profesorkou McGonagallovou – řekl: „Dávivé kokosky.“

Chrlič se však nehnul z místa. Harry to zkusil znova, ale se stejným výsledkem.

„Heslo se snad změnilo, nebo co?!“ postěžoval si hlasitě.

„Ne, je pořád stejné,“ ozval se chodbou hlas.

Harry se poplašeně ohlédl, ale, jak se zdálo, stál na chodbě sám. Teprve až se otočil zase na chrlič, uvědomil si, že to promluvil právě on.

„Tak proč se nemůžu dostat nahoru?“ otázal se chrliče.

„V době nepřítomnosti ředitele je jeho pracovna neprodyšně uzavřena.“

Nepřítomnosti?! To ho mohlo napadnout – vždyť Brumbála přece za celý den neviděl, ani na snídani nebo obědě. Přesto ještě něco zkusil.

„A nepřítomností se myslí, že je někde ve škole nebo úplně pryč?“

„Pokud by byl ředitel přítomen kdekoliv v Bradavicích, už by mu byla dávno poslána zpráva, že se někdo dožaduje vstupu do jeho pracovny.“

„A protože ho tady ještě nikde nevidím, asi mu žádná zpráva poslána nebyla.“

Na to chrlič jen ztěžka kývl svou oživlou kamennou hlavou.

„A mohl bych aspoň vědět, kdy se má vrátit?“

„To bohužel sdělovat nesmím.“

Tentokrát zklamaně kývl Harry a otočil se na patě.

Ve společenské místnosti se přece jenom na ty úkoly vrhl – zjistil, že když je alespoň naoko plně zabraný do knihy, nepřitahuje tolik pozornosti spolužáků. I přesto mu nedali pokoj, tak raději zamířil do knihovny, kde by ho mohla nesmlouvavost přísné madam Pinceové od ostatních na chvíli ochránit. Dodal si odvahy a u jednoho stolku začal psát to pojednání pro Snapea.

Když na pergamen vyznačil poslední tečku, už se za okny knihovny začaly objevovat první hvězdy na zčernalé obloze. Odrážely se na neporušené čerstvě napadané sněhové pokrývce na školních pozemcích. Najednou dostal chuť cítit křupání sněhu pod botami a ledový vítr na tváři. Do večerky už mnoho času nezbývalo, tak rychle sbalil všechny své pergameny a učebnice, knihy vrátil do regálů a s plnou náručí to všechno odnesl do své ložnice v Nebelvírské věži.

Když i s teplým pláštěm pod paží sestupoval do společenské místnosti, zastavila ho pod schody nervózně se tvářící Hermiona.

„Moc mě to mrzí, Ericu, ale už máme plný počet členů…“

„Plný počet členů nebo Ronův kýbl nervů?!“

Harryho zarazilo, jak mu dokáže Hermiona takhle lhát. Možná proto se na ni obořil, i když toho hned vzápětí litoval.

„Promiň, Hermiono, takhle jsem to nemyslel, ty za to nemůžeš…“ snažil se ještě zachránit, co se dalo.

„Ne, máš naprostou pravdu. Ron je teď…“ hledala správný výraz, „je teď prostě trochu náladový a na tobě si všechno vylévá. Nevšímej si ho, on je jinak moc fajn, ale potom, co se to stalo… Prostě si ho nevšímej a hlavně si nic nedávej za vinu. On za chvíli dostane rozum a klidně budeš moct do BA chodit, ale do té doby by s tím byly jen samé problémy…“

„Jo, to naprosto chápu. Nemusíš si se mnou dělat starosti, jsem zvyklý být zdrojem problémů.“

Nechal ji tam smutnou stát a naštvaně odkráčel pryč. Jeho nadšení s čerstvého vzduchu i sněhu zmizelo, ale nehodlal se tak brzo vrátit. Bloumal kolem hradu, chvíli poseděl na břehu jezera a nakonec skončil i u Hagridovi hájenky, která září ze svých oken osvětlovala sníh několik desítek metrů okolo. Chvíli si pohrával s myšlenkou zajít Hagridovi na šálek teplého čaje, ale nevěděl, co by poloobr říkal na návštěvu skoro cizího chlapce. Raději tedy zvolil teplo krbu ve společenské místnosti.

Když u něj konečně seděl, přemýšlel, co se všechno ještě ve škole změní – Ron ho nesnášel, Hermiona se za to před ním styděla, Snape mu dal z lektvarů P a úkol do nich udělal hned v den zadání.

Bradavice se prostě zbláznily. Nebo se zbláznil on.