21. zpět doma
Harry ani netušil, jak to mohl vydržet, ale konečně přišel vhodný čas k přemístění na nástupiště 9 a tři čtvrtě. Pro něj ten vhodný čas sice znamenal dvě hodiny před odjezdem vlaku, ale nemějme to jeho nedočkavosti za zlé.
Aspoň takhle mohl sledovat nádražní zřízence, jak připojují jednotlivé vagóny za prastarou lokomotivu. I když se Harrymu zdálo, že se s tou prací lopotí jaksi dlouho, na druhou stranu mu vlak připadal o hodně kratší, než když s ním jezdil z letních prázdnin. Zřejmě hodně studentů zůstávalo přes Vánoce ve škole a Harry se jim vůbec nedivil – mrzelo ho, že tentokrát Vánoční výzdobu i atmosféru propásl.
Bolely ho nohy, tak to nakonec vzdal a sedl si na studenou podlahu, zády opřený o stěnu nádraží, právě ve chvíli, kdy připojili poslední vagón a otevřeli všechny dveře vlaku. Harry zaklel, ale i tak se zvedl a přichvátal k poslednímu vagónu. Vybral si až úplně zadní kupé. Chtěl okamžik, kdy se setká se známými tvářemi co nejvíce oddálit, zároveň se na něj ale nehorázně těšil. Nevěděl, jestli se dokáže dostatečně ovládat, aby se neprozradil, ale ani nedokázal už dlouho samou nedočkavostí jen posedět.
Sledoval nástupiště, jak se pomalu začíná plnit odjíždějícími studenty. Všichni byli zachumlaní do teplého mudlovského oblečení a pára jim mrzla před rty, jak se loučili se svými rodiči. On už na sobě měl dávno nový Bradavický stejnokroj a seděl v teple kupé. Ale klidně by mohl stát vedle nich v obyčejném svršku a připadal by si od nich stejně na hony vzdálený. Měl pravdu, už nikdy to nebude jako dřív.
Stejně ale tento fakt nemohl pokazit jeho dobré rozpoložení. Vrací se přece domů, což je věc, na kterou se před pár měsíci ani neopovažoval myslet. A teď tu sedí ve vlaku, kufr bezpečně usazený v síťce nad hlavou a ukolébáván pravidelným drkotem pražců, když se poslední opozdilci rozloučili, nastoupili do vagónů a vlak se rozjel.
Když se Harry o pár hodin později probudil, podle slunce za okny vlaku už mohlo být dávno po poledni. Největší překvapení však na něj čekalo, potom co na sedadle před sebou zahlédl postavu nějakého chlapce. Jakmile se jeho oči už definitivně probudily, zjistil, že to není nikdo jiný než jeho spolužák z Mrzimoru.
Hned, jak zjistil, že je Harry vzhůru, mu podal ruku: „Ahoj, ty budeš asi nový, viď? Tedy, aspoň jsem tě tu nikdy neviděl. Já jsem Ernie MacMillan.“
Harry už už chtěl Erniemu odseknout, co blbne, ale zarazil se včas. „Eric Hill. A jo, máš pravdu, jedu dneska poprvé.“
„Doufám, že ti nevadí, že jsem si přisedl, ale jinde už nebylo volno…“
„Ne, to je dobrý. Já… nikoho tu neznám, takže jsem i docela rád, že jsi sem přišel,“ vžíval se Harry do své nové role, „měl jsi mě vzbudit dřív.“
„Prosím tě, spal si jako nemluvně, bylo mi líto tě vzbudit. Mimochodem, za chvíli by měla kolem projet čarodějka s cukrovím, tak jestli něco chceš, měl by sis nachystat peníze.“
„Jo, jasně. Mám hlad jako vlk,“ stoupl si na sedadlo a po pár minutách někde z útrob kufru vyndal pár stříbrných mincí, které si tam neprozíravě uložil.
„Ty jdeš do šestého ročníku?“ zeptal se Ernie a ukazoval na Harryho učebnice, na které teď v otevřeném kufru bylo celkem dobře vidět. Ani nepočkal na Harryho kývnutí a pokračoval: „Tak to se asi uvidíme na hodinách. Nebo co víš, třeba budeme ve stejných kolejích a stejném pokoji – já jsem z Mrzimoru,“ a hrdě si poklepal na Mrzomorský znak na hrudi, hned nad prefektským.
Harry nestačil nic víc, než jen přikyvovat.
„Víš vůbec, co jsou to Bradavické koleje?“ zarazil se najednou Ernie.
„No jistě,“ odvětil uraženě Harry. Jak pak by nemohl vědět, co- No, Eric Hill by to asi vědět nemusel. „Já… četl jsem Dějiny Bradavické školy čar a kouzel. Nechtěl jsem přijít do školy jako úplný tupec…“
„To je přece jasné, taky bych to tak udělal. A ty Ericu, proč si vůbec nechodil do školy už dřív?“ zajímal se Ernie, až se Harry začal nepřirozeně vrtět na sedadle.
„Učil jsem se doma,“ začal s perfektně nacvičenou výmluvou, „naši nechtěli, abych šel do Bradavic.“
„A proč, prosím tě?!“ zatvářil se překvapeně Ernie.
„To se musíš zeptat jich, ani mě to nikdy nechtěli říct. A od té doby co táta koupil dům ve Skotsku už jsem se i přestal ptát…“
„Ty bydlíš ve Skotsku? Že nemáš žádný přízvuk…“
„No, my jsme se přestěhovali teprve před rokem, když Volde- tedy Ty-víš-kdo znovu povstal. A to jsem z domu nevycházel, naši to neradi viděli…“ Sakra, přízvuk. Na něj zapomněl!
„Jo, to docela chápu, v této době je to tak ale bezpečnější,“ přisvědčil mu Ernie, „říkal si před rokem? Takže ty jsi věřil Harrymu Potterovi i přes všechny ty články v Denním Věštci?“
Improvizace, no tak, vymysli něco… „Jo, táta si přečetl ten článek v Jinotaji a pak už jsme se tu dlouho nezdržovali.“
Ernie se už nadechoval, Harry se začal bát zas nějaké otázky a tak raději sám rychle vyhrkl: „Mám už vážně hlad… Myslíš, že je ještě brzo nebo až sem dozadu ta čarodějka s cukrovím nechodí?“
Chlapec naproti něj se zarazil, pravděpodobně spolkl svou vlastní otázku a odpověděl na tu Harryho: „Já nevím, nikdy jsem tady na konci neseděl…“
„Já se po ní půjdu podívat,“ vypravil ze sebe Harry z nenadálé chuti protáhnout si trochu nohy, „chceš taky něco koupit?“
Ernie zakroutil hlavou, tak Harry už na nic nečekal a vyklouzl z kupé. Otočil se napravo – tam vlak končil a Harry tak mohl proskleným okénkem dveří sledovat koleje a zasněženou krajinu, kterou vlak nechával za sebou. Vydal se pak chodbičkou vlevo, procházel kolem kupé plných studentů, kteří se mezi sebou vesele bavili nebo naopak nad něčím vážně diskutovali. V takových případech Harry většinou zahlédl otevřený Věštec.
Do posledního vagónu se čarodějka s občerstvením zřejmě ještě nedostala – Harry na ni narazil v tom předchozím, právě když prodávala Bertíkovi fazolky tisíckrát jinak nějakým třeťačkám z Havraspáru. Harry je znal od vidění, spoustu studentů ve vlaku na pohled poznával, za to oni se za ním všichni se zájmem a nevědomostí ve tváři otáčeli. Zřejmě proto, že na hábitu ještě neměl odznak žádné koleje, jenže to by nevysvětlovalo vyšší počet dívčích pohledů nad chlapeckými.
Koupil si jen pár čokoládových žabek, ale i tak se neobrátil směrem zpátky. Doopravdy hlad neměl, jen nechtěl moc dlouho zůstávat s Erniem. Ne že by se mu jeho společnost nelíbila, měl toho Mrzimorského prefekta i docela rád, ale neměl teď na jeho ustavičné otázky náladu. Věděl, že ve škole to bude možná ještě horší, ale teď, když se tomu ještě může vyhnout, to udělá.
Dostal se až do přední části vlaku a napadlo, že by se mohl zeptat strojvedoucího, za jak dlouho budou na místě. Už chtěl zaklepat na dveře, když z nejbližšího kupé vyšla nějaká dívka. Harry ji typoval tak na čtvrtý ročník, podle odznaku z Havraspáru.
„To bych nedělala,“ zarazila ho, když už bral za kliku, „nejseš první, koho to dneska napadlo. Začíná být už pěkně naštvaný.“
Harry na ni jen nechápavě pohlédl.
„Pokud tě zajímá, za jak dlouho jsme v Prasinkách,“ začala polopaticky vysvětlovat, „tak asi za tři hodiny. Strojvedoucí to skoro křičel za chudinkou Elvírou Peevesovou, když se ptala tak před deseti minutami.“
Harry bleskurychle stáhl ruku z kliky. „Dík,“ stihl ještě říct odcházející dívce.
Nakonec ji stejně ale dohonil. Šli oba stejným směrem a Harrymu bylo trapné jít dva metry za ní.
„Co tomu strojvedoucímu tak přeletělo přes nos?“ nenašel jiné téma k rozhovoru.
Dívka jen pokrčila rameny: „Dneska jsou všichni dospělí takoví. Máma mě vůbec nechtěla do Bradavic ani pustit, což je ale podle mě naprostý nesmysl. Jenže po tom, co se stalo na ministerstvu, se k ní přidal i táta a já to měla o hodně těžší. Vlastně, celkově se od té doby choval hodně divně…“
„Jo, to chápu. Naši mě nakonec pustili jen s mým největším přesvědčovacím úsilím,“ připojil se Harry a začínal se v těch svých výmluvách pomalu ztrácet.
„A ty jsi z které koleje?“ začala marně hledat na jeho hábitu znak, „nikdy předtím jsem tě tu neviděla…“
„Ani si nemohla – jedu do Bradavic poprvé.“
„Ah, tak to už chápu,“ zastavili na konci vagónu, „věř mi, to přesvědčování za to stálo. Bradavice jsou skvělá škola. Jo, málem bych zapomněla – Peg Bruckleyová.“
Harry se jí taky představil, ale to už dívka zmizela někde v boční uličce, vedoucí k záchodům.
Bruckleyová – Bruckley… Kde to jméno už slyšel? A pak mu svitlo – Fergus Bruckley byl pracovník bezpečnostní služby na ministerstvu kouzel, který Harryho jako Edwarda Lesse kontroloval při vstupu do odborů. Je možné, aby to byla jeho dcera?
To už se zase vracel do kupé k Erniemu. Doufal, že by třeba mohl spát nebo mohl zajít někam ke kamarádům. Když však otevřel dveře, zjistil, že opak je pravdou – nějaký Ernieho známý se zašel podívat za ním a zaujatě si Harryho teď prohlížel.
„Jé, Ericu! Rád bych ti někoho představil. Tohle je Susan Bonesová, moje spolužačka z Mrzimoru. Susan, tohle je Eric Hill, jde s námi do šestého ročníku,“ vyhrkl hned jak Harry vkročil do kupé.
Harry se na Susan usmál a ona mu opětovala stejně. Připadal si trapně - choval se cize k lidem, které zná bezmála už šest let.
„Minuli jsme se, když jsem nasedal do vlaku. Potkal jsem ji až teď. Nevadilo by ti, kdyby tu s náma už zůstala?“ Harry si až pak všiml třetího kufru v síťce nad hlavou.
„Ne, samozřejmě, že ne,“ a doufal, že výslech nezačne nanovo.
„Ty sem teda jedeš poprvé?“ obrátila se na něj Susan a Harry si už začínal zoufat. Souhlasil, ale naštěstí se Susan zas obrátila na Ernieho a začali se spolu bavit o nějakém pro Harryho neznámém spolužákovi. Zřejmě ji Ernie už něco o Harrym, tedy Ericovi už prozradil a Harrymu tak ušetřil trochu trpělivosti.
„Ernie?“ vyrušil je ještě Harry z rozhovoru, „nemáš náhodou u sebe Denního Věštce?“
„Jo, jistě,“ přitakal Ernie a začal se přehrabovat u sebe v kufru. Po chvíli skutečně vytáhl mírně zmuchlané noviny a podal je Harrymu. Ten poděkoval a rozložil si plátek na kolena. Nemusel dlouho hledat, hned do očí ho udeřil obří titulek:
Pod ním byla natištěna černobílá fotografie zřícených domů a propadlých silnic. Harrymu chvíli trvalo, než v tom díle zkázy poznal ulici, z které vedl vchod pro návštěvníky na ministerstvo kouzel. Po červené telefonní budce už však nebylo ani památky. Zmizela pod trámy a spadlými střechami domů, které dřív lemovali širokou ulici.
Pod fotografií pak pokračoval dlouhý článek.
ukázat text článku bez grafiky
Nechtěl jsi na sebe upozorňovat?!
Výborně pane Hille, povedlo se vám to s naprostou bravurností! Píše se o vás přece jen na titulní stránce, tam si články nikdo nečte… Ani ten další dvoustránkový článek s vaším podrobným popisem by vám vůbec nemusel dělat starost, ba ne, můžete si spíše pogratulovat, že je až na třetí stránce!
Nálada mu klesla o několik stupňů dolů. Sesunul se i on trochu hlouběji do sedačky, jakoby doufal, že bude tak nenápadnější a nikdo si nespojí jeho vzhled s tím „záhadným mladíkem“.
Opravdu si to teď pokazil. Na druhou stranu byl ale rád, že jsou všichni v pořádku a nic jim svým riskantním přemístěním neudělal. A že je ministerstvo zničené, nad čímž naplákali na celých stranách osm až patnáct, mu vůbec nevadilo. Však oni to nějak přežijí… Větší starosti mu dělalo množství jmen na seznamu na straně šesté.
Vzhlédl konečně od novin a všiml si, že teď pro změnu zadříml Ernie. Susan seděla tiše na sedačce a koukala z okna. Zřejmě ho nechtěla rušit od čtení.
„Susan?“ jmenovaná obrátila svou pozornost na Harryho, „jak se má-“ tvá teta a vůbec celá rodina, z nichž přirozeně znám každého jménem, vždyť už jsme se už poznali před pár minutami! To jsi chtěl říct?! „Ehm, chtěl jsem říct – nemáš náhodou něco společného s tou Amélií Bonesovou, o které tady píšou?“
Potom, co jí ukázal jen přední stránku Věštce, přitakala: „Je to má teta.“
„A je v pořádku?“ otázal se znovu Harry.
„Jo, už je dokonce i doma z nemocnice,“ odpovídala Susan a hrála si přitom s pramínkem vlasů, „proč tě to vůbec tak zajímá?“
„No, psali tady, že je vážně zraněná, tak jsem jen chtěl vědět…“ dál Harry nepokračoval, doufal, že to bude stačit.
Susan jen kývla hlavou a v kupé zase zavládlo ticho. Harry nenašel nic lepšího jak jej přerušit, než naprosto připitomělou otázku, která by ale neměla být od nového studenta nijak překvapující.
„Jaké je to v Bradavicích?“
A tohle téma jim vystačilo na hodně dlouho. Harry se znovu dozvěděl všechno o Bradavických kolejích, učebnách a získal rady do hodin všech profesorů. Pár věcí se mu dokonce i hodilo – zvlášť u profesorky Prýtové, která byla ředitelkou Mrzomorské koleje a tudíž ji Susan znala nejlíp, ale při většině informací Harry jen silou vůle dokázal němě přikyvovat hlavou, jakože bere na vědomí. Párkrát se nadechoval, aby přiložil i svůj vlastní postřeh a jen na poslední chvíli se zarazil.
Půlhodinu před zastavením vlaku vzbudil Harry Ernieho a oba počkali na chodbě, dokud se Susan v kupé nepřevleče. Oba už na sobě Bradavický stejnokroj měli, takže když se zase vrátili dovnitř, jen si povídali.
Posledních pár minut uběhlo rychle a najednou začal vlak zpomalovat. Když konečně zastavil, sundali své kufry zase ze sítek, Harry Erniemu vrátil Denního Věštce a všichni tři vystoupili na nástupiště do mumraje studentů.
„Pojedeš s námi v kočáru?“ zeptal se ho Ernie a už očima hledal nejbližší volný.
„Ne, já nemůžu. Podle McGonagallové by tu na mě měl někdo čekat, prý nějaký profe-“
Harry větu ani nedokončil a už se nádražím v Prasinkách rozezněl silný hlas, který přehlušil tlachání ostatních studentů.
„Je tu ňákej Hill? Eric Hill?“ vyřvával Hagrid a otáčel se na všechny strany.
„To bude asi na mě,“ obrátil se Harry na Ernieho a Susan.
„Tak běž, určitě se ještě uvidíme ve škole. Zatím ahoj!“
„Ahoj,“ rozloučil se s nimi i Harry a už si tlačil cestu k poloobrovi.
„Eric Hill! No, tak, E-“
„To budu asi já,“ dostal se Harry konečně před Hagrida a potřepal mírně hlavou, aby se zbavil bolesti v ušních bubíncích.
„Jo, tak tady seš,“ konečně ztišil Hagrid hlas, „mám tě přivízt k profesorce McGonagallové dřív než začne večeře, tak si musíme pohnout.“
Zavedl Harryho dál od ostatních a chvíli se přehraboval ve svých objemných kapsách.
„Ááá, tady to mám,“ radostně výskl, když konečně na světlo vytáhl obyčejný brk.
„Přenese tě to do místnosti vedle Velký síně, už by tam měl někdo čekat,“ Hagrid mu podal brk a pokračoval, „jinak – já jsem Rebeus Hagrid a budu tě učit Péči o kouzelný tvory, tak se kdyžtak na hodinách uvidíme.“
To už se s Harrym ale všechno zatočilo a on přistál v malé místnůstce, kam ve čtvrtém ročníku odešel z Velké síně po té, co ho Ohnivý pohár vybral jako druhého Bradavického šampióna. Tenkrát byl hodně nervózní a dneska na tom byl podobně.
Rozhlédl se kolem a spatřil profesorku McGonagallovou, jak na něj přísní hledí. Pod jejím tvrdým pohledem se narovnal, jak jen to šlo. „Dobrý večer.“
„Vítám vás v Bradavicích, pane Hille,“ začala profesorka a Harry už předpokládal, že uslyší ten samý proslov, jako v prvním ročníku, „jsem zástupkyní ředitele a zároveň profesorka Přeměňování. Předpokládám, že vám vaši noví spolužáci pár věcí o naší škole už objasnili ve vlaku?“ tázavě na něj pohlédla a když mlčky souhlasil, pokračovala, „takže mi nezbývá už nic důležitého, než vám připomenout vyvěšený školní řád na všech nástěnkách v kolejních společenských místnostech. Pokud byste si ho přečetl, neudělal byste špatnou věc. Dále – rozvrh hodin dostanete u zítřejší snídaně, podle toho, do které koleje vás zařadíme. Teď k samotnému zařazení – následujte mě prosím do Velké síně, kde už je přichystán Moudrý klobouk, aby vás zařadil do koleje.“
Přistoupila ke dveřím, ale Harry se ani nehnul. Moc dobře totiž slyšel cinkot příborů a tlumené hlasy vedle ze síně. „To mě budete zařazovat před celou školou?“
„Ano, přesně tak, jak je zvyklostí u všech nových studentů,“ přisvědčila a Harry rázem zbledl o pár odstínů.
„Nemáte se čeho bát – nemusíte nic předvádět, ani vás nebudeme nijak zkoušek. Navíc dnes u večeře nejsou všichni studenti,“ snažila se ho uklidnit, když viděla jeho výraz. „Až vás zavoláme, vejdete dovnitř, posadíte se na stoličku před profesorským stolem a nasadíte si klobouk na hlavu.“
S tím odešla z pokoje a nechala Harryho samotného jen s jeho nervozitou a pootevřenými dveřmi, které mu odkrývaly část čestného stolu ve Velké síni.
Po pár vteřinách slyšel jemné zacinkání na skleničku a viděl záda Brumbála, která se zvedla ze židle. V síni postupně hlasy studentů utichaly, až zmlkly úplně.
„Je mi líto, že vás vyrušuji od vaší jistě skvělé večeře,“ rozezněl se Brumbálův hlas celou velkou síní a k Harryho uším se dostal několikrát, jak se odrážel od stěn, „ale je tu jedna neodkladná záležitost. Do naší školy přibyl nový student, nastupující do šestého ročníku a já bych ho dnes moc rád náležitě přivítal mezi nás. Pane Hille…“
McGonagallová na Harryho kývla a ten s roztřesenými koleny vstoupil z bezpečí místnůstky před zraky všech studentů. McGonagallová měla pravdu – stoly nebyly plně obsazené, ale i tak tu na Harryho bylo očí víc jak dost, zvlášť když všechny hleděly na něj.
McGonagallová mu pokynula k židličce před čestným stolem a on si na ni sedl. Když mu Moudrý klobouk přepadl přes oči, aspoň trochu se mu ulevilo, že už nemusí hledět do tváří studentů, obrácených kompletně na něj. Připravil si ochranu několika koutečků mysli, které by klobouk zrovna prozkoumávat nemusel, a čekal, jestli vydrží.
„Ach, koho pak to tu máme uprostřed roku?“
ozval se hlas v Harryho mysli, a chlapec sebou, přestože to více méně čekal, poplašeně škubl, „mocného, velice mocného čaroděje, jak se zdá. Máš v sobě víc znalostí, než všichni žáci sedmého ročníku dohromady a přesto jdeš teprve do šestého. Takže Havraspár? Ne, to se k tobě nehodí, máš odvahu, hodně odvahy a hrdosti. Té by byla na Havraspár škoda…
Hlas najednou zmlkl a Harry bez varování ucítil silné útoky proti jeho zábranám. Bojoval s nimi seč mohl, ale Moudrý klobouk byl silnější, než se zdálo. Poslední ochrana padla a Harry už před kloboukem neměl žádné tajemství. Teď už mu nezbývalo jen doufat, že klobouk si to všechno nechá pro sebe.
„Takže někdo mi tu chtěl něco skrýt? Tak přece že by to Nebelvír nebyl? Lstivost se spíš hodí do Zmijozelu… nuže, tak se podíváme, co mým očím mělo zůstat skryto…“
A Harry byl najednou vhozen do víru svých vzpomínek, vzpomínek Harryho Pottera, kterého chtěl před Moudrým kloboukem mermomocí skrýt. Ale teď klobouk cestoval s ním a viděl všechno.
Když zpověď skončila, Harry se už připravoval, že všechno přijde vniveč. Veškerá opatření, všechno, co udělal, aby ho nikdo nepoznal, teď přijde na zmar. V této chvíli čekal všechno, jenom ne to, že se klobouk začne smát, opravdu smát.
Šťastný smích se dál nesl Velkou síní – Harry věděl, že tentokrát smích nepatří jen jeho uším, ale všem přítomným – a představoval si, jak se asi všichni musí tvářit.
Konečně se klobouk trochu uklidnil, jen se pochechtával a nabíral znovu dech. Až pak ze sebe dokázal vypravit: „Takže ty jsi, heh, Harry Potter!“
Tohle bylo určeno zas jen Harrymu, za což byl vděčný. Teď mohl všechno ještě zachránit.
„To já vím moc dobře. Ale prosím, moc prosím, nikdo se o tom nesmí dozvědět…“
„A proč? Jsem si jist, že by takovou zprávu všichni jen uvítali … Ale ne, nemusíš mi nic říkat, už to vím – to ta tvoje vlastnost, které se jen tak nezbavíš. Dobře, Harry Pottere, vyhovím ti. Ale buď si jist, že moc dlouho to stejně neutajíš. Ale teď mi dej chvilku, ať tu novinu strávím…“
Harry mu vyhověl, ale už se na židličce netrpělivě zavrtil. Nebyla nijak pohodlná – zřejmě byla stavěna jen na chvilkové posezení, zatímco Harry na ní seděl už rozhodně víc jak dvě minuty.
„Stejně bych tě poznal, i kdyby se mi nepodařilo proniknout ti do vzpomínek. Dvě stejné duše na světě nenajdeš, přestože ses od prvního ročníku změnil, Harry Pottere, hodně změnil.
Nuže, tady není už co víc rozhodovat. Koho jsem jednou zařadil, ten se do jiné koleje nedostane. Hodně štěstí v pozdějších měsících, Harry Pottere, budeš jej opravdu potřebovat. NEBELVÍR!“
A Harry si konečně mohl sundat klobouk z očí a pohlédnout na zaražené studenty, které ani mohutný výkřik klobouku neprobudil. Ale Harry si jich nevšímal a s radostní přichvátal k Nebelvírskému stolu. Až když si sedal na kraj stolu vedle bratří Creeveyových, koulících očima, uvědomil si, že by vlastně vůbec neměl vědět, který stůl je Nebelvírský. Jaj.
Až pak se ozval slabý potlesk od čestného stolu a nakonec se k němu Nebelvířští přidali. Harry se snažil co nejvíc zahrabat pod stůl, ale moc se mu to nedařilo.
Jakmile slabý jásot utichl, odvrátili od Harryho studenti svou pozornost a věnovali se zas jenom svým talířům. Jen někteří Nebelvírští a ti, co seděli Harrymu nejblíže, na něj pořád civěli.
Slova se jako první ujal Harry. „Ahoj.“
Nejbližší spolužáci mu pozdrav vrátili a představili se mu. Bratry Creeveyovi Harry znal dobře, ale s Andrewem Lewisem mluvil poprvé.
„Co jsi tam, promerlina, tak dlouho dělal?“ vybafl najednou Colin, sedící hned po Harryho pravé ruce.
„Já nevím, zřejmě se nemohl rozhodnout,“ snažil se to nějak zamluvit oslovený, zatímco si na talíř nabíral brambory.
„A proč se Moudrý klobouk smál?“ zajímalo teď mladšího z bratrů, Denise, sedícího přímo naproti.
„Já nevím, asi mu na mě připadalo něco vtipné,“ začaly Harrymu docházet výmluvy.
„Blbost, klobouk se nikdy nesmál, i když měl určitě už hodněkrát příležitost,“ přidal se k rozhovoru Andrew, „a navíc – tohle vůbec nebyl posměšný smích. Spíš takový radostný…“
Harry už se ani nepokoušel nic říct, jen pokrčil rameny a naložil si docela velkou porci kuřecích medailónků na talíř. Jeho společníkům se výslech ale ještě neomrzel.
„A jak jsi věděl, který stůl je náš?“
„No,“ tak, honem Harry, mysli, „viděl jsem váš odznak na hábitech. Četl jsem nějaké knížky o škole, takže jsem věděl, jak přibližně ty Nebelvírské vypadají.“
„Četls knížky o škole? No tak to si budeš skvěle rozumět s Grangerovou, vidíš, sedí támhle vedle toho vysokého kluka s červenými vlasy,“ poznamenal Andrew. Při jméně své nejlepší kamarádky sebou Harrry mírně škubl, ale jinak na sobě nedal nic znát. Otočil se poslušně směrem, kam chlapec ukazoval a uviděl tam své dva přátele a i ostatní z jejich ročníku.
Ron s Hermionou byli podivně zamlklí, na rozdíl od spolužáků kolem nich. Jinak ale vypadali celkem dobře, jen možná trochu pohublí, ale hlavně že živí. Harry si ještě všiml Ronovy ruky, jak něco svírá na krku. Bez přemýšlení stiskl i svůj přívěšek a viděl, jak sebou najednou Ron trhl. Rychle svůj pohled zase stočil na kluka před sebou, který už zase začal něco drmolit.
„Je to největší knihomol z celé koleje, možná i školy. Vlastně, letos to zas taková pravda není, no ale co už. Je teď v šestém ročníku, takže je to vlastně tvoje spolužačka. Ten kluk vedle ní, to je Ron Weasley, její nejlepší kamarád, a vlastně všichni ostatní poblíž chodí taky do šestého. Tamto je Neville Longbottom, moc ho neznám, ale taky patřil do Slavné šestky, vedle něho-“
„Slavná co?“ přerušil ho Harry.
„No přece Slavná šestka!“ vložil se do toho zase Colin, „no, jo, ty ji asi nebudeš z Bradavic znát, ale určitě jsi musel o ní hodněkrát v novinách číst…“
Harry jen zakroutil hlavou a tak Colin pokračoval.
„Grangerová, Weasley, Longbottom, Láskorádová, Ginny Weasleyová a hlavně…“ Colin se důležitě odmlčel před tím než skoro posvátně vyslovil poslední jméno, „Harry Potter. Byli loni v červnu na ministerstvu! Přece si o nich musel už něco slyšet…“
Harry z plnou pusou opět jen zakroutil pusou.
„Všichni patřili do Brumbálovi armády, ale o ní zase nic asi nebudeš vědět,“ Dennisovi se zřejmě líbilo poučovat staršího studenta.
„Minulý rok to byl tajný spolek vybraných studentů. My jsme tam patřili, že Coline? No a letos, když už tu není ta bába Umbridgeová mají plnou podporu profesorů i ředitele, takže tam může jít skoro každý, kdo chce umět bojovat.“
Harryho zaplavilo příjemné teplo – takže někdo přece jen pokračuje v jeho práci. „Kdo že je vede?“
„Prakticky všichni, co patřili do té základní BA, ale na starosti to mají právě ti dva – Hermiona a Ron.“
Dál už se k tomu tématu nevraceli a Andrew mu vyjmenoval zbylé členy jeho bývalé/nové třídy, i když na jména některých si nevzpomněl.
„…ta holka s černými vlasy má dvojče v Havraspáru, ale já je obě moc neznám. Jednou šla na ples s Harrym Potterem a od té doby se s ní moc nedá mluvit. Myslím, že má jméno na P, ale radši na to nespoléhej. A ta vedle ní, Levanda, nebo tak nějak, je její nejlepší kamarádka, ale já bych řekl, že jsou obě dvě stejné.
To jsou myslím všichni, celá prokletá třída.“
Harrymu málem zaskočilo, když uslyšel poslední slova: „Proč, promerlina, prokletá?!“
„Ty jsi o tom ještě neslyšel? Vlastně, jak bys mohl…“ ztišil teď hlas Colin a naklonil se blíž k Harrymu, „je to asi nejznámější třída na škole, protože za sebou mají spoustu malérů, ale hlavně i moc dobrých studentů. Vždyť sám Harry Potter chodil do toho ročníku!“ podíval se úkosem na Harryho a čekal, jaký to na něj udělá dojem, „ale hlavní je, že většina z nich si už prožili svoje. Slyšel si už aspoň o tom, že místo učitele obrany proti černé magii je taky prokleté? Že na něm nikdo nevydrží dýl jak rok? No, tak podobné je to i s tou třídou. Buď někdo zničil jejich dům, útočí na jejich příbuzné nebo je rovnou zabíjí. A ty teď patříš mezi ně, tak si dávej bacha.“
Harry si okamžitě vzpomněl na novinové články o jeho spolužácích a všechny hrůzy, které je potkaly. Colin měl pravdu – tenhle ročník byl prokletý, a Harry dokonce i znal jméno té kletby – Harry Potter. Všichni, co jsou mu příliš blízko, budou trpět. Podíval se na Moudrý klobouk, který stále dřepěl na stoličce, kde ho Harry položil a v mysli se zapřísáhl: Utajím to, já to vydržím!
Stoly se pomalu vyprazdňovaly a Harry už se taky zvedl od stolu. Když vykročil, uvědomil si, že by neměl dělat dvakrát stejnou chybu – vždyť jako Eric Hill nemá mít vůbec potuchy, kam teď jít. Pak si vzpomněl na dopis od McGonagallové a vydal se k čestnému stolu. V síni zůstalo už jen málo studentů – většina už odešla na své koleje a Harry tak měl větší šanci v tom počtu najít nějaké známé tváře. Všiml si Ernieho a Susan a oběma jim zamával. To už před ním však stála profesorka McGonagallová a vedla jej pryč.
Harry bezpečně poznal cestu k ředitelově kanceláři a jeho nervozita s každým patrem stoupala. Dokáže ho Brumbál prokouknout tak lehce jako Moudrý klobouk? Na druhou stranu se těšil na (snad) příjemný rozhovor s tímto moudrým kouzelníkem, přestože jejich poslední setkání v pracovně nedopadlo zrovna dobře.
„Dávivé kokosky,“ pronesla McGonagallová před chrličem, který se následně odhrnul stranou a schodiště, dosud schované za ním, je vyneslo před těžké dubové dveře.
Předtím, než McGonagallová dosáhla na klepadlo, měl Harry možnost zaslechnout útržek rozhovoru, který vedly pro Harryho dvě dobře známé osoby.
„…já ale říkám, že jsem ho viděl!“
„Jsi si jistý, Remusi, že to byl skutečně Dvanácterák?“
„Naprosto. Viděl jsem Harryho patrona několikrát – vždyť jsem ho sám naučil, jak jej vyčarovat. Tam na ministerstvu to byl on, Albusi, to vím stejně jistě, jako že-“
Přerušilo je profesorčino rázné zaklepání, když je schody konečně vynesly až na dosah dveří. McGonagallová se nervózně koukla na Harryho. Harry se však tvářil naprosto neurčitě přes zuřivou bouři v myšlenkách.
Jak jen mohl udělat takovou chybu?!
To už však profesorka McGonagallová dveře otevřela a Harrymu se tak naskytl pohled na Brumbálovu pracovnu a samotného ředitele, jak stojí za stolem a naproti něj s hořícími tvářemi pochoduje Remus Lupin.
Když vkročili do ředitelny a Remus zahlédl Harryho, zastavil se.
„Aá, už jste tady,“ řekl celkem zbytečně Brumbál. Usmál se na Harryho a pak se znovu otočil na vlkodlaka.
„Pokud je to tak, Remusi a já věřím, že máte pravdu,“ dodal rychle, když viděl, jak se Lupin zase nadechuje, „otevírá nám to nové možnosti. Obávám se ale, že ne všechny mohou být pro nás příznivé. Každopádně vám mnohokrát děkuji za informaci.“
Lupin to správně pochopil jako výzvu odejít, rozloučil se s oběma profesory a na Harryho jen kývl. Pak už vykráčel z místnosti a skoro přitom poskakoval. Harry ani neměl čas příliš se zabývat myšlenkami z nenadálého setkání s dalším známým člověkem.
„Tak pane Hille, jak se Vám u nás zatím líbí?“ přesunul svou pozornost Brumbál na Harryho.
Harry, zaskočen, že bude muset tak brzo promluvit, si odkašlal: „Je to tu úžasné, vůbec nelituji, že jsem se kdy přihlásil.“
„To mě velice těší,“ odvětil Brumbál a zdálo se, že to myslel upřímně, „doufám, že vám profesorka McGonagallová dostatečně objasnila náš školní řád,“ němé přikývnutí, „dále také, že máte všechno potřebné vybavení a učebnice, jejichž seznam jsme vám poslali tak pozdě před začátkem pololetí, za což se omlouvám,“ další pohyb hlavy nahoru a dolů, „V tom případě je všechno v pořádku. Za chvíli vás zavedeme do Nebelvírské věže, kde doufám zažijete jen příjemné chvilky. Pokud byste cokoliv potřeboval, můžete se obrátit buď přímo na mě nebo na profesorku McGonagallovou, které je zároveň ředitelkou vaší koleje. Ještě jsem informoval prefekta vašeho ročníku, Rona Weasleyho, aby vám byl v případě potřeby k dispozici. Spí ve stejném pokoji jako vy, spolu s dalšími chlapci v ročníku.“
Brumbál se odmlčel a to bylo pro profesorku McGonagallovou znamení, aby Harryho přistrčila ke dveřím.
„Nashledanou, pane profesore,“ rozloučil se a s profesorkou v patách se otáčel ke dveřím.
„Na viděnou, pane-“
Pak se najednou uprostřed oslovení zarazil. Pohlédl na Harryho pátravým pohledem, který Harry tak dobře znal, ale na rozdíl od předchozích let mu teď dokázal čelit. Byl to tentokrát Brumbál, kdo první uhnul očima, aby vzhlédl k profesorce.
„Mohla byste nás tu ještě chvíli nechat, Minervo?“ profesorka nechápavě pohlédla na Brumbála. „O samotě, prosím.“
A Harry věděl, že je zle.
Profesorka nakonec přikývla a odebrala se k odchodu. Když za ní zabouchly dveře a uslyšeli lomoz otáčejících se schodů, teprve pak Brumbál promluvil.
„Posaďte se prosím, pane Hille,“ pokynul Harrymu ke křeslu naproti pracovnímu stolu, za který si sám sedl.
„Prosím, pane profesore, potřebuju snad ještě něco vědět?“ opatrně začal Harry, ale zase ztichl, protože se mu zdálo, jakoby se Brumbálův úsměv s každým jeho slovem rozšiřoval.
„Ne, ty ne Ericu, spíš já bych si potřeboval něco ověřit.“
A je to tady.
Harry raději jen přikývl.
„Předpokládám, že ty a tvá rodina jste žili v posledním roce spíš jako mudlové než kouzelníci,“ ani nečekal na Harryho potvrzení a pokračoval, „určitě si tedy slyšel něco o jejich hře, myslím že se jmenuje folbat, nebo tak nějak…“
„Fotbal,“ opravil ho Harry, absolutně netušíc, kam Brumbál míří.
„…ano, samozřejmě, že fotbal. Rozhodně jsi ho musel někdy i hrát, že ano? Co jsi byl nejčastěji – brankář nebo útočník?“
„E, cože?“ nevěřil Harry svým uším. Ale když svou otázku Brumbál zopakoval, nezbývalo mu nic jiného, než si myslet, že se Brumbál asi definitivně zbláznil a raději mu odpovědět. Vzpomněl si na úžasný pocit, když střelil balón na bránu, kterou Dudley nikdy neměl šanci svým šněcím tempem ubránit. „Asi útočník, ale pořád nechápu…“
„Teď mě jen tak napadlo – možná víš, že na Bradavických pozemcích nelze použít žádný mudlovský vynález, že ano?“
Harry byl překvapen tou náhlou změnou tématu zase k Bradavickému řádu a zmateně odpověděl: „Ano, to už jsem se dozvě-“
„Zajisté sis taky všiml těch úžasných stvoření, které táhnou kočáry do hradu.“
„Ano, ale neřekl bych, že testrálové jsou tak úžasní…“
„Tak určitě i víš, kdo dostal tak účelný nápad, aby to byli právě oni, kdo každoročně převáží studenty do Prasinek a zpět?“
„To jsem se bohužel nikde nedověděl, ale předpokládám, že jste to mohl-“
„Dal by sis se mnou kopeček citrónové zmrzliny, Harry?“
„Ano, doce- Ups.“
Ale co to tady je?“