20. Poklad
Vzbudil se o několik hodin později. Zrovna do růžova se ale nevyspal – zdál se mu sen, jak se celé ministerstvo hroutí jemu před očima a místo bezvládných Smrtijedů na podlaze v atriu leží jeho rodiče, Sirius a Cedrik. Spadlé kusy skály ze stropu jim drtí kosti a Harry s tím nemůže nic dělat. Prostě začátek skvělého dne jak vyšitý.
Z noční můry ho probudila ostrá bolest, nebýt jí, určitě by spal mnohem déle. Po dobu bitvy totiž ránu na obličeji nevnímal a ta se teď ozvala plnou silou. Nepříjemně ho pálila a když se konečně vymotal z postele a podíval se v koupelně do zrcadla, zjistil, že ji má ošklivě zanícenou.
„Kruci,“ vypustil ze sebe aspoň trochu vzteku – moc dobře věděl, že kdyby s ní něco dělal hned jak přišel domů, vypadala by o hodně lépe.
Teď musel snášet škubání v ráně, než našel ve sklepních zásobách správný lektvar na utišení bolesti. Ještě dlouho se v policích přehraboval, až konečně našel i nechutně vypadající mast, která by mohla pomoct. Když ji nanesl na vyčištěnou ránu, pálení přestalo, zase ho ale začala neuvěřitelně svědit, až byl v pokušení raději si zavázat ruce, aby si ji neškrábal.
Zlatá paní Pomfreyová…
Při myšlence na ošetřovatelku mu na mysl přirozeně vyvstala vzpomínka na bílé stěny ošetřovny a pak se vydal ještě dál – pomyslel na Bradavické učebny, rozlehlé pozemky a známé spolužáky. Až potom ho konečně napadlo ověřit si, jestli má vše, pro co vlastně se na ministerstvo vydal.
Naštěstí prázdné pergameny se znakem ministerstva a Bradavic i jeho listina výsledků NKÚ zůstaly bezpečně v jeho kapse. A co víc – když si sundával hábit, zjistil, že mu v záhybech látky zůstalo i několik dalších dopisů a jiných dokumentů, jak je na Harryho spolu s celým sloupem pergamenů shodila čarodějka v archívu odboru pro kouzelné vzdělání.
A teď jí za to byl Harry moc vděčný – umožnila mu tak zfalšovat výsledky Ericu Hillovi s minimálním použitím kouzel. Tušil, že kdyby celý dopis napsal pomocí magie, někdo by to určitě poznal. Takhle jen stačilo zaměnit „Slečna Jane Hartrová dosáhla“ za „Eric Hill dosáhl“. Jedinou starost mu dělal počet výborných – jak se zdálo, tak Jane Hartrová, ať už to byl kdokoliv, si potrpěla na dobré známky. A Harry teď nevěděl, jestli je dokáže obhájit…
Jakmile měl listinu výsledků hotovou, zastrčil ji společně s dávno připraveným dopisem do nadepsané obálky a poslal na nějakou poštu ve Skotsku i s malým obnosem svrčků. Jeho financí pomalu ubývalo, přesto si dokázal v hospodě vydělat snad dostačující peníze na všechny nákupy do školy. Věděl, že místo oděvního obchodu madam Malkinové bude muset spíše zajít někam do Obnošených hábitů všeho druhu, ale jemu osobně to nijak nedělalo vrásky. Teplo je v novém i ve starém plášti…
Tedy pokud něco takového bude vůbec někdy potřebovat. Jestli mu všechno u Bradavického vedení projde, bude muset jít nakupovat, ale teď je to všechno ještě nejisté. A protože mu nezbývalo nic jiného než čekat, dokud přijde odpověď, nehodlal čas trávit tady zavřený.
Rozhodl se vrátit do putyky a zkusit si udobřit hospodského. Když odtamtud naposledy tak zběsile utekl, řval za ním sice chlápek něco ve smyslu, ať už se tam nikdy víc neukazuje, ale on to přesto hodlal zkusit. Peníze se vždycky hodily a v těch pár dnech, které mu do konce vánočních prázdnin zbývaly, se mu nechtělo shánět nové místo. Však co, za zkoušku nic nedáš…
Možná si měl dřív uvědomit, že to přece jen nebyl tak dobrý nápad – když ho hostinský přede všemi vyhodil za dveří výčepu, dolehlo to na něj už plnou vahou. Nebo spíš on tvrdě zatížil své pozadí – jak na něj pak dopadl na kamennou ulic.
No nic, tady už to asi nebude zkoušet. Vrátil se s nepořízenou domů a sklesle doma spočítal všechny mince, které našel při prohlížení všech možných kapes a šuplíku. Dohromady napočítal šest galeonů, deset srpců a patnáct svrčků. Měl takový dost nejasný pocit, že to přece jenom stačit nebude.
Nakonec ho zoufalství dohnalo i k tomu, aby po čtyřech prohledal bývalý Kráturův pelech, ale ani tam nenašel žádnou cennost. Smrtijedi zřejmě byli důkladní a vybrali každou místnost, kam se dostali.
Kam se dostali…
Rychlostí blesku se rozběhl do sklepa a hledal útulný pokoj, na který narazil při uklizení domu. Po pár nesprávných dveřích a slepých uliček se mu konečně podařilo stát v příjemné pracovně s množstvím knih po stěnách.
Pokud tohle byla někdy pracovna hlavy rodiny, musel tu mít přece nějaké cennosti. A jako jediný pokoj pravděpodobně řádění Smrtijedů unikl, takže tu hodnotné věci mohly i zůstat. Harry však prohledal všechny zásuvky stolu, ověřil si, jestli tam není nějaká skrytá přihrádka, ale bezvýsledně. Pak se zaměřil i na stěny – zkoušel, jestli za policemi knih není ještě nějaký prostor, ale i tohle zřejmě považoval bývalý majitel pracovny za dost průhlednou skrýš. Harry už si začínal myslet, že to musel být někdo hodně mazaný, než se dostal ke gobelínu na druhé straně stolu. Odhrnul ho stranou a naskytl se mu pohled na špatně zamaskované dveře pravděpodobně trezoru.
Harry nikdy neviděl skutečný domácí trezor, ale i s toho mála detektivek, které sledoval strýc Vernon, mohl usoudit, že kouzelníci si zřejmě nepotrpí na nějaké ocelové stěny a složité kódy. Před sebou viděl jen obrys čtverce a nepatrně jiný odstín kamenů, než na okolních stěnách. Zatlačil na zeď, ale nic se nestalo. Celou vahou se do ní opřel, ale se stejným výsledkem. Začal si kameny prohlížet důkladněji a teprve až přiložil hlavu až úplně ke chladné stěně a podíval se na ni více méně z profilu, všiml si pěti nepatrným důlků, které se pravděpodobně vytvořili postupem věků, jak na ty stejná místa někdo přikládal dlaně.
Harry taky podle uspořádání dolíků přiložil do každého prsty své pravé ruky a jemně přitlačil. Téměř vzápětí se stěna odhrnula na bok a Harrymu tak umožnila pohled na malou kamennou schránku. Harry do ní poslepu strčil ruku a doufal, že už ho nečeká žádné překvapení. Nahmatal docela objemný váček a nějakou semišovou tabulku. Když ruku i s kořistí vytáhl, pohled mu padl nejprve na měšec, který podle váhy musel obsahovat hezkou řádku galeonů. Pak otevřel i pouzdro a spatřil tak nádhernou, ale na Harryho vkus možná až přeplácanou, soupravu šperku – náhrdelník, náušnice, náramek a prsten.
Zkontroloval, jestli ve schránce už nic jiného není a pak do ní pouzdro vrátil. Gobelín svěsil zpátky na místo a když z místnosti odcházel, slyšel, jak se stěna zase posouvá na své místo.
Teď mu už nezbývalo nic jiného, než čekat na odpověď. Čím víc se však konec prázdnin blížil, tím víc byl nervózní. Žádná sova nepřiletěla a on svůj veškerý čas trávil zahloubán do myšlenek. Co bude dělat, když ho nepřijmou? Pokusí se do Bradavic dostat jinak? Jde to vůbec?!
A i tak, nepozná ho někdo ze spolužáků? Zvládne se Eric Hill chovat dost odlišně od Harryho Pottera? Kupodivu si nedělal žádné starosti s tím, jestli vůbec najde to, pro co všechno tohle dělá. Jakoby se to přesunulo na vedlejší kolej a Harry jel do Bradavic vlastně jen kvůli svým přátelům. Ale takové rýpavé komentáře hned zavrhl.
Dvacátého devátého prosince se probouzel s jistotou, že žádná odpověď už nepřijde. Naházel slaninu a vajíčka do Samovařícího kotlíku a po chvíli si už pochutnával na placce. Zašel ještě do koupelny vyčistit si zuby a učesat se (teď, když už neměl své nepoddajné vlasy, si s hřebínkem v mezích možnostech i rozuměl) a teprve až se vydal do sklepa, všiml si pravidélného klepání někde seshora. Ze začátku to připisoval tikotu hodin, až pak si uvědomil, že v domě žádné tikající hodiny nejsou.
Vytáhl hůlku a obezřetně vyšel z kuchyně. Podezřívavě se plížil k vchodovým dveřím, ale pár stop od nich si uvědomil, že zvuky nepochází zpoza nich. Jistým způsobem si oddechl – nikdo se nedobývá dovnitř, ale zase netušil, co jiného by to mohlo být.
Pečlivěji se zaposlouchal do ťukání a pak zamířil do přijímacího salónku. Když opatrně vkročil do místnosti, nervozitu okamžitě nahradila radost – na okenním parapetu seděla velká sova pálená a ustavičně klepala zobákem na skleněnou okenní tabulku. Harry poznal jednu ze školních sov a když v jejím zobáku rozpoznal i obálku se zeleným inkoustem, mohlo by se jeho nadšení přirovnat k pocitu, když mu v jeho jedenácti někdo poslal první dopis. A Harry doufal, že tento mu bude podobný.
Otevřel okno a vpustil sovu do zaprášeného salónku. Usadila se na opěradlo křesla a uraženě se na něj podívala. Harry si pomyslel, že tam na mrazu seděla asi dlouho.
„Promiň, já tě neslyšel,“ zamumlal omluvu, když si třepajícíma se rukama bral od ní dopis.
Harry měl chuť samou radostí výskat. Takže z něj znovu bude student! Bude chodit na hodiny, konečně zase jíst pořádné jídlo od skřítků, koulovat se na školních pozemcích, hrát famfrpál, spát v teplé posteli v Nebelvírské věži… Počkat, co když se ale dostanu do jiné koleje?! A co famfrpál, vždyť už určitě vybrali jiného chytače!
Při pomyšlení, že by se měl dostat do Zmijozelu a na famfrpál se dívat jen z tribun, na něj dolehla celá ta pravda – nikdy už to nebude takové, jako dřív. Nikdy už nebude tím samým Harrym Potterem, jako v minulých ročnících.
Jeho nadšení trochu ochladlo, ale jakmile rozložil druhý arch pergamenu – se seznamem věcí, které si bude muset obstarat - se mu nálada zvedla zase do mrakodrapových výšek. Bude muset jít nakupovat, zase shánět knihy a oblečení, brky, kalamáře a pergameny, jako o minulých prázdninách. Jakoby se vůbec nic v minulém pololetí nestalo. Zase bude ten malý chlapec, kterému Hagrid pomohl objevit svět kouzelníků
Na nic nečekal a i se sovou na ruce utíkal do sklepení. V pracovně pak ze šuplíků vyhrabal nějaké staré pergameny a po chvíli přemýšlení stručně odepsal.
Tentokrát v dopise písmo kouzlem nezměnil, psal svým rukopisem, narozdíl však od předešlých let použil psací písmo místo tiskacího. Stejně to tak bude muset dělat i ve škole.
Uvědomil si, že je vlastně použití cizích výsledků i užitečné – on sám by v lektvarech se svým Nad očekávání pokračovat nemohl a tím by jeho kariéra bystrozora skončila dřív, než začala. Takhle mohl dál chodit na Snapeovy hodiny, i když by je někdy raději úplně vynechal. Kromě dalších základních předmětů – Přeměňování, Kouzelné formule, Obrana proti černé magii a Bylinkářství, potřebných ke dráze bystrozora, si vybral ještě další dva, z kterých už zkoušky skládat nebude – Péče o kouzelné tvory (hlavně kvůli Hagridovi) a Starodávné runy, v kterých se dokonale procvičil v Zakázané knihovně ve světě Za obloukem, takže by to teď pro něj měla být ulejvačka.
Přivázal sově obálku k nožce a díval se v salónku, jak pomalu mizí v mlhavém ránu. Jak dlouho bude čekat, než se vrátí se seznamem knih? Harry by nejraději vyrazil na Příčnou hned, ale moc dobře věděl, že jít tam dvakrát by byla naprostá zbytečnost.
Raději se tedy vrátil do kuchyně a připravil si další vaječnou placku. Jenže v takové náladě nemohl v klidu posedět, vrtěl sebou na židli, až to nakonec nevydržel a vyskočil na nohy.
Začal prohledávat noční stolek a kredence a všechny užitečné věci házel na palandu. Když se vrátil i ze sklepa, byla na posteli už pěkná hromádka. Věděl, že je na balení zbytečně brzo, ale jinak se zabavit nedokázal. Nakonec se vydal i do vrchních pater a ze Siriusova pokoje dotáhl kmotrův starý školní kufr. Všechno do něj naházel, až věci málem přepadávaly přes okraj. Pak teprve byl schopný dojíst svoji druhou snídani.
Za půl hodiny se ke kufru zase vrátil a všechno přeskládal – teď byl alespoň z půlky prázdný a lahvičky sbalených lektvarů už nehrozily, že se vylijí.
Dopoledne strávil ve sklepní pracovně, ale odpoledne usoudil, že by se sova už mohla vrátit a tady by ji nemusel zaslechnout. Přesunul se tedy i s knihou, jejíž první stranu četl asi už po desáté, do přijímací salónku a natočil si křeslo čelem k oknu.
O půlnoci už to vzdal, oči ho už pálily z neustálého hledění na nejdříve jasnou sluneční a posléze temnou noční oblohu. Sešel do kuchyně a usnul neklidným spánkem.
Ráno si netrpělivě udělal snídani a snažil se přitom být maximálně potichu, aby mu neuniklo sebemenší zaťukání na okno. Pak se i s obloženými chleby usídlil v salónku. Sova se však nevrátila ani tento den a Harryho dobrá nálada se pomalu vytrácela.
Další den večer by si Harry bez ohňostroje a hlasitého smíchu za oknem ani neuvědomil, že je Silvestr. Šťastný nový rok, Harry! Popřál si v duchu, když opět z okna v salónku sledoval zářivé barevné obrazce rachejtlí.
Teprve až třetího rána sova znovu klepala na okno. Harry jí samou nedočkavostí málem utrhl nožku, jak odvazoval dopis. Jen se na Harryho pohoršeně koukla a odletěla otevřeným oknem pryč. Harry roztrhl obálku a přeletěl pergamen očima. Už po něm nechtěli žádnu odpověď, takže se bez odkladů mohl vydat nakupovat.
Přemístil se do sklepa, kde před pár dny nechal ležet uspaného Krákoru. Od té doby tohle místo volil jako bezpečnou cestu na Příčnou ulici. Vyšel z domu na špinavý městský dvorek a zdánlivě pevnou zídkou proběhl do Obrtlé ulice. Tentokrát se nikde nezdržoval a nevábnou ulicí se dostal až na Příčnou.
Měšec galeonů z trezoru Blacků ho příjemně tížil v kapse a dobrá nálada zase nadnášela pár palců nad zem. Vydal se do prvního obchodu, kde nakoupil potřebnou zásobu pergamenů, brků a několik kalamářů s inkoustem. Dál se přece jenom vydal k Madam Malkinové. Nemusel krom pozdravu ani nic říkat a po chvíle měření si z obchodu odnášel čtyři nové hábity, čapku a rukavice.
O lékárnu zavadil jen pohledem – všech potřebných přísad do lektvarů měl plný sklep, takže utrácet za další zbytečně nebude. Další na pořadí byly Krucánky a kaňoury. Tady se zdržel asi zatím nejdéle.
„Do Bradavic, pane?“ zeptal se prodavač, když uviděl v Harryho ruce seznam. Harry kývl.
„Který ročník?“ pokračoval v otázkách.
„Šestý,“ promluvil konečně i Harry, „potřebuji Černou magii – útok nejlepší obrana od Quentina Trimbleho, pak od Jestřábové Příručku kouzelných slov a zaklínadel pro šestý ročník…“
Zatímco mluvil, prodavač skládal jednotlivé knihy na pult a Harry si až u třetí vyjmenované učebnice všiml, že ji prodavač najde dřív, než Harry vůbec řekne název.
„Šetřete dechem, mladý muži. Řekněte jen předmět.“
Harry se zachoval podle toho: „Dál pak lektvary, bylinkářství, starodávné runy a péče o kouzelné tvory.“
Do té doby se prodavač tvářil potěšeně, že má konečně pořádného zákazníka, ale jakmile Harry vyslovil poslední položku seznamu, trochu ve tváři pobledl. Odběhl do zadní místnosti a Harry slyšel jen přidušené zvuky zápasu a něčí kvílení. Po chvíli se vrátil prodavač zpátky, s roztrhnutým rukávem košile a vzpouzející se knihou v náručí. Harrymu ho bylo při pohledu na škubající se Obludné obludárium najednou líto.
„Stačí je jen pohladit po hřbetě,“ opakoval Hagridovu velmi užitečnou radu ze třetího ročníku a demonstrativně tak udělal u svého nového výtisku, který se okamžitě uklidnil.
„Oh, děkuji,“ překvapeně odvětil prodavač a znovu pospíchal do zadní místnosti a mumlal si přitom něco ve smyslu: „A to mi nikdo nemohl říct dřív?!“
Když se vrátil, Harry zaplatil celkem vysokou sumu, ale už ho to tak nepřekvapovalo. Podle všeho podražily všechny obchody a Harry se jim ani nedivil.
Zbývalo pak už jen sehnat dalekohled a váhy – vše ostatní (jako kotlík, sada lahviček, aj.) Harry někde posháněl po domě Blacků.
Nakonec se Harry rozhodl zajít ještě do Děravého kotle, aby nákup byl opravdu stylový a se vším všudy, jak byl zvyklý. Po cestě zpátky mu však zrak padl ještě na jeden obchod, kam jako jedenáctiletý zašel. A na mysl mu padl jedna podivná myšlenka, která se stávala reálnější a praktičtější.
Mohl by ho někdo podle jeho staré hůlky ve škole poznat? Může se opakovat ta stejná situace, jako na ministerstvu při prohlídce bezpečnostní služby? Bude muset zase Harry ovládat něčí mysl, aby ho neodhalili? Třeba svých přátel?
Chvíli ještě na ulici postával, ale po poslední myšlence se rozhodně vydal do obchodu, nad jehož dveřmi se skvěl skoro oloupaný nápis Ollivanderovi / Výrobci hůlek od r. 382 př. Kr.
Když vstoupil dovnitř, musely si jeho oči ještě chvíli zvykat na nepřirozené šero v porovnání s jasným sluncem na ulici. Harry se rozhlédl po zaprášených policích plných podlouhlých krabic a hádal, zpoza kterého rohu se pan Ollivander nečekaně objeví tentokrát.
Nic takového se nestalo – místo toho se za pult ze zadu došoural znuděný mladík, který s panem Ollivanderem měl společné snad jen nezvykle podobné šedé oči.
„Dobrej den,“ pozdravil lhostejně Harryho.
Harry odvětil stejně a ještě dřív, než se stihl zarazit vyhrkl: „Kde je pan Ollivander?“
Až pak si uvědomil, jak nezdvořile to muselo znít. Mladík se na něj podíval a uraženým tónem pronesl: „Děda je na pár dní pryč,“ vysvětlil tak Harrymu tu zvláštní podobnost očí, „ale můžu vás vobsloužit já.“
Vrhl na Harryho tázavý pohled a ten se, zahloubán do myšlenek, že vnuk nezdědil po dědečkovi jenom oči, vzpamatoval až po chvíli: „Ztratil jsem svou hůlku. Potřeboval bych novou.“ Při těch slovech tenký proutek v kapse kalhot skoro omluvně stiskl.
Doufal, že narychlo vymyšlená výmluva zabere. Ale zřejmě ztracení hůlky nebylo nic neobvyklého – podle nezaujatého výrazu prodavače se to muselo stávat celkem často.
„Jaké měla ta stará jádro?“
„Pero z ptáka fénixe,“ odpověděl Harry a byl najednou rád, že tu pan Ollivander není. Se svou úžasnou pamětí na všechny prodané hůlky by věděl hned, kdo před ním stojí.
„Z jakého dřeva?“
„Javor,“ to sice nebyla pravda, ale Harry raději nic neriskoval.
Prodavač kývl a zmizel někde v bludišti krabic. Vrátil se s nákladem asi deseti pouzder a vytahoval z nich jednu hůlku za druhou, které pak podával Harrymu. Harry každou postupně zkoušel, ale ani jedno mizící kouzlo nebylo tak silné, aby utřelo prach na pultu.
Mladík se snažil pořád tvářit profesionálně, ale když nesl Harrymu už šestou dávku hůlek a zase ji bezvýsledně odnášel, rozpoznal mu Harry ve tváři paniku. On sám se taky necítil zrovna příjemně - mohly hůlky poznat, že pořád má svoji vlastní?!
S dalším příchodem prodavače si Harry přečetl na štítkách krabic, že už nezkouší hůlky jen s jádrem ptáka fénixe, ale i s žíní jednorožce a blan ze srdce draka, všechno však z javorového dřeva. Mladý Ollivander už zřejmě přestal spoléhat na jádro hůlky a raději se soustředil na výrobní materiál. Přesto stále bezvýsledně.
Když už měl Harry pocit, že snad vyzkoušel všechny hůlky v krámě, vypadalo to, že se mladík snaží přenést přes svou hrdost. Zřejmě přece jenom zoufalství vyhrálo a on se otočil na Harryho: „Počkejte chvilku, já se hned vrátím.“
A zmizel někde vzadu za regály. Harry měl tak možnost zkroušeně se rozhlédnout po hromadách krabic s hůlkami, poházených po celém obchodě, jak už je mladý prodavač nakonec i nestíhal uklízet zpět na svá místa. Pak Harryho zezadu oslnily zelené paprsky a dolehly k němu hlasy:
„To jsem já, dědo. Volám z obchodu.“
„Co se stalo? Už si zase něco podpálil?! To všechno ta tvá matka! Kdyby mě nedonutila, nemusel bych ani na chvíli svůj obchod předávat tak neschopnému-“ Harry bezpečně poznal hlas starého dobrého pana Ollivandera.
„Náhodou, to bylo jen jednou!“ ohradil se dotčeně mladík a poprvé v jeho hlase nebyla znát nervozita, která se ale okamžitě vrátila pokračováním věty, „jde o to, že je tu nějaký kluk, a nemůže si, promerlina, vybrat žádnu hůlku!“
Ollivanderův hlas najednou zněl o hodně zúčastěněji a zaujatěji: „A zkoušel si všechny postupy, které jsem ti nadiktoval?“
„To víš, že jo. Ale vyzkoušel už určitě polovinu krámu a pořád nic!“
„A kupuje si první hůlku?“
„Ne, ta první byla z pera fénixe, prej.“
Harry zaslechl jen přidušený výkřik a pak zase Ollivanderův vzrušený hlas: „Chvíli ho zdrž, za chvíli jsem tam.“
„To nemyslíš vážně, dědo! Víš, co říkala máma – máš odpočívat a do obchodu ani nepláchnout, jinak-“
„Wilfrede Edwine Ollivandere Heppsi, ani sám Ty-víš-kdo, natož pak moje dcera nebo ty, mně nezabrání, abych obsloužil zákazníka! A zvlášť takového!“ zahřměl Ollivander. Harryho pak na chvíli oslepila další zelená zář, ale to už se ze zadu vracel schlíplý Will Hepps.
„Myslím, že jste to slyšel dobře. S takovou náladou tu bude každou chvíli,“ a svalil se na vysokou židli.
A Harry moc dobře věděl, že je zle.
Pan Ollivander okamžitě pozná, že je to on. Nezbývá nic jiného, než z toho vyklouznout.
„Já se moc omlouvám za všechny ty potíže. Nechtěl jsem, abyste se pohádal s dědečkem,“ a otočil se na patě, jak nejrychleji to šlo.
Mladík se však jen uchechtl: „Myslíte, že si vás nechá jen tak ujít?“
Harrymu hned v další chvíli došlo, co tím myslel. Dřív, než dosáhl na kliku, se dveře rozletěly a na jejich prahu stál drobný starý kouzelník v narychlo oblečeném hábitu. Svého vnuka jen přejel pohledem a pak se upřeně zadíval na Harryho. Zatímco při rozhovoru letaxem připadal Harrymu pan Ollivander nezvykle roztěkaný a výbušný, jakmile však vkročil do svého obchodu, zdál se být zase tím klidným a trochu podivínským čarodějem.
Po Harrym se jeho zrak na chvíli zaměřil na hromady krabic s hůlkami, poházených po podlaze a Harry měl najednou strach, že začne kvůli tomu nepořádku zase vyvádět. Ale naopak – ve tváři se mu objevil upřímný výraz nadšení a podíval se na Harryho tentokrát ještě spokojeněji.
„Dobrý den,“ začal a Harry mu pozdrav dokázal opětovat jen nervózním kývnutím hlavy, „takže vy jste zřejmě ztratil hůlku.,“ počkal na Harryho další němý souhlas, „z jakého dřeva byla hůlka vyrobena?“
„Javor.,“ odpověděl Harry a doufal, že Ollivander jeho malou lež neprohlédne.
Přesto si musel všimnout Harryho nervozity: „Nemusíte být neklidný, pane…“
„Lessi.“
„…pane Lessi. Ještě žádný zákazník neodešel z tohoto obchodu s prázdnou a u vás to bude nejinak.“
A Harry si přál, aby sem býval ani nevcházel. Jak ho to vůbec mohlo kdy napadnout!
Najednou Ollivander švihl hůlkou a Harry si už myslel, že je po všem. Ale to se jen z pultu vznesl starý metr a začal Harrymu měřit skoro všechny proporce. Nečekal, než metr odvede svou práci, a už se pan Ollivander ztratil mezi poloprázdnými regály. Někdy hned narazil na krabici a poslal ji k pultu, jindy musel chvíli zmateně hledat. V takových momentech se vždy popuzeně otočil na svého vnuka, který se zdál být čím dál menší.
Nakonec se metr zase smotal na pult vedle hromádky hůlek, které čekaly na vyzkoušení. Ani jedna však k Harrymu nepasovala.
„Myslíte…“ poprvé vyslovil své obavy Harry, „myslíte, že jsi mě nechce žádná vybrat, protože moje stará hůlka ještě ehm, někde je?“
„Ne, v tom to v žádném případě není, pane Lessi. Znám mnoho kouzelníků, kteří mají pro každý případ hned několik hůlek,“ odpověděl Ollivander, aniž by zvedl hlavu od polic.
„Takže to potom znamená, že nejsem pro žádnou dost dobrý?“ Harry si totiž ještě dobře pamatoval na Ollivanderův výklad, že hůlka si vybírá kouzelníka.
„Právě naopak, pane,“ ujistil ho, „musíte být velmi mocný kouzelník. Hůlky to cítí a podle svého potenciálu zhodnotí, jestli vám budou stačit. I Vaše předchozí hůlka musela být velice mocná, je jí určitě škoda, ať už je kdekoliv.
Teď mě napadá… Ano, to by možná šlo… Fénix a jednorožec… Dávná smlouva by vyhovovala…“
K Harrymu připluly další hůlky a na štítkách všech krabic si přečetl, že jsou vyrobené ze žíní jednorožce. Najednou věděl, co tou „dávnou smlouvou“ Ollivander myslel. Tak jako tak ale ani tyhle hůlky k němu nepasovaly. Harry se už pomalu úplně vzdal naděje, že by se kdy nějaká hůlka (mimo jeho staré věrné) k němu hodila, zatímco pan Ollivander se zdál být nadšenější a nadšenější a neustále si něco brblal pod nos.
„Ano, to bude, ono, určitě eben… potřebuje dostatečně pevnou hůlku, dlouhou aspoň dvanáct palců… ale jaké jádro? Měl by to být jednorožec… ale všechny hůlky z něj jsou tak slabé… tak slabé-“
Najednou se pan Ollivander zastavil uprostřed pohybu a otočil se ven z krámku. Harry si už začínal myslet, že je toho na něj asi opravdu moc – na ulici přece žádné hůlky nenajde, když v tom zase začal Ollivander mluvit.
„Myslím, že to mám, pane Lessi. Pokud už ani ta k vám nebude pasovat, pak jsem skutečně selhal.“
Až potom si Harry všiml, že se vůbec nedívá ven z obchodu. Sledoval jeho pohled a narazil na jedinou hůlku, která byla vystavena na podušce ve vitríně. Pan Ollivander poťukal na několika místech na skleněnou tabulku a ta vzápětí zmizela. Vytáhl hůlku z jejího prozatímního lože a s posvátnou úctou ji na dlani vystavil přímým zrakům ostatních v místnosti.
„Jedna z prvních hůlek, která byla vytvořena mými předky. V době, kdy ještě po zemi kráčeli Erisedští, můj prapředek vyrobil právě tuto hůlku s jádrem žíně z Erisedského jednorožce. Je to to největší dědictví našeho rodu, ale ještě důležitější je povinnost obsloužit zákazníka.“
S těmi slovy předal s lesklýma očima hůlku Harrymu a ten ji pevně uchopil v dlani.
A pak v něm všechno vybuchlo.
Roh Erisedského na Harryho krku, Erisedská krev v jeho žilách a žíně z Erisedského jednorožce se v Harryho těle spojily v jedno. Byla to bolest nad bolest, a Harry ji chtěl ze svého těla dostat, vykřičet ji! Jenže v tom mu zabránil jiný pocit – pocit vážnosti a svatosti takové chvíle. Naprosto netušil, co se s ním teď děje, ale když po chvíli bolest konečně ustala, cítil se jinak. Nedokázal to slovy popsat, ani pocity, pohledy, ničím. Prostě byl jen jiný.
Když pak po chvíli otevřel oči, cítil na sobě pohledy dvou dalších přítomných v místnosti.
„Je to ona,“ řekl jen, když ticho začalo být skličující.
„Výborně,“ řekl trochu plačtivě pan Ollivander, když Harrymu hůlku zase bral a balil ji do krabice. „Bude to celkem…“
Ollivander se zarazil, zřejmě nedokázal vyčíslit cenu, jakou pro něj musela hůlka mít. A Harry už se začínal obávat, že měšec v jeho kapsy možná přece jenom nebude dostatečně těžký.
„Víte, nejraději bych vám ji vůbec neprodával. Jenže pokud si už hůlka vybere kouzelníka, jakožto této se to povedlo až za více jak dva tisíce let, nemůžu s tím už nic dělat. A ani peněžní částka její rozhodnutí nezlomí. Mohu jen snad doufat, že s ní budete zacházet s úctou a hrdostí, jak si to hůlka bezpochyby zaslouží.“
Když Harry odcházel z obchodu, byla pokladna Ollivanderových bohatší o dvacet galeonů. Ale Harry měl pocit, že obchod ztratil o hodně víc.
Jakmile Harry dorazil domů, veškeré nákupy i s poloprázdným měšcem uložil do kufru. Pak mu ještě pár minut trvalo, než se mu podařilo ho zavřít. Připravil si ho vedle postele a prakticky byl hned schopný vyrazit na nástupiště a do Bradavic. Jenže do odjezdu Bradavického expressu zbývaly dva dny a Harry si nedokázal představit, jak tak dlouho má ještě vydržet.
Sedl si ke stolu a znuděně pozoroval minutovou ručičku, jak se pomalu otáčí kolem středu hodin. Její pomalé tempo se mu vůbec nelíbilo. Pak se najednou vymrštil do sedu, znovu otevřel svůj pracně zavřený kufr a z jeho hlubin vytáhl nové učebnice. Vrhl se na první – Černá magie-Útok je nejlepší obrana od Quentina Trimbleho. Prolistoval pár prvních stránek a zjistil, že všechno tohle kdesi v hlavě už má. Odhodil ji zase zpátky do kufru a rozevřel další knihu (Proč se někdy raději bát rostlin než jejich pěstitelů) na náhodné stránce – a po chvíli výtisk zase zavřel. O té bylině znal víc informací, než autoři vůbec uváděli. Další knížka – Lektvary pro mírně pokročilé – letěla do kufru ještě dřív, než ji otevřel. Na Snapea a všechno, co mu ho připomínalo, Harry teď vážně náladu neměl. Dokud na toho chlápka narážet nemusí, tak to dělat nebude.
S nadějí se podíval na hodiny a aspoň trochu se mu pozvedla nálada – uplynula další půlhodina.
Vytáhl další koupenou věc – novou hůlku, kterou ještě ani nevytáhl z krabice. Cítil se trochu provinile – připravil Ollivanderovi o jejich poklad, což pro ně hůlka určitě znamenala, jen proto, aby ho nikdo nepoznal. Ani neměl v plánu s ní nějak extra kouzlit – jen před zraky ostatních. Pro něho vždycky bude nejmilejší jeho první. Vytáhl z kapse tedy i ji a obě je položil na desku stolu.
Každá vypadala úplně jinak – ta s fénixovým perem byla tmavší, druhá zase o něco delší. Nová se ještě leskla, zato na staré mohl Harry rozeznat všechny svoje otisky. Harry už je chtěl zase schovat, když však obě dvě zaráz chytl do ruky, stalo se něco nanejvýš podivného – hůlky byly najednou na dotek horké a začali ho pálit do dlaně. Nemohl je však pustit – prsty se mu ne a ne rozevřít. Pak se hůlky prohnuly, jakoby to byly jen mladé vrbové proutky, a omotaly se kolem sebe tak na těsno, že po chvíli zase vypadaly jen jako jedna trochu silnější. Dva různé odstíny však prozrazovaly, že se jedná opravdu o dvě hůlky.
Tak teď už se nemusí bát, že by jeho hůlku někdo poznal podle vzhledu – nedokázal by to snad ani on. Při pohledu na spojené hůlky si však vybavil jednu vzpomínku, která mu objasnila i Ollivanderovo mumlání.
„Proč je tu vlastně tolik málo ostatních tvorů, než vás?“ další z mnoha otázek, kterými Harry ustavičně zásoboval svého učitele.
„Tento svět jsme stvořili my, podle pravidel by tu žádné jiné stvoření ani být nemělo,“ a Mentha zase trpělivě odpovídal, „jenže jsme si chtěli udělat takové nenápadné zadní vrátka, kterými bychom se kdykoliv mohli odsud dostat. A toho průchodu jste zatím využili jen vy lidé a jiná zvířata, když jste prošli obloukem v Africe.“
„A proč tu někteří vůbec nejsou?“
„Co teď myslíš?“
„No, třeba Fénixové,“ vzpomněl si Harry na slova Nanny, když si vybíral hůlku, „prý tu žádní nežijí…“
„To máš pravdu. A právě oni jediní – kdyby chtěli – mohou obloukem tam i zpátky. Jenže oni taky na rozdíl od všech ostatních vědí, co je za obloukem čeká. Abys rozuměl, fénixové jsou podobného založení a životního poslání jako my, Erisedští jednorožci, jednorožci vůbec i pegasové. Jenže přece jenom jsou něčím odlišní – jsou odolnější a jistým způsobem i trpělivější než my. Erisedští jednorožci dávno utekli před zlem světa, i když v něm měli rozsévat to zbylé dobro. Schovali jsme se sem, zatímco Fénixové, stejně jako my patřící do nejvyšších ze čtveřice Čistých stvoření, stále ještě žijí mezi Vámi kouzelníky, sice ne už v tak hojném počtu, jako to bývalo kdysi, ale pořád drží s Vámi a bojují se zlem. Ten boj, co jsme my už dávno vzdali…
Víš, proč ti teď vlastně pomáhám? Protože jsi jako ten Fénix. Nakonec se i ty budeš moct odtud dostat, jsi můj přítel jako oni a na rozdíl ode mě stále ještě bojuješ. Věř mi, není silnějšího pouta jako bratrství mezi Erisedským jednorožcem a fénixem. Lidé ten vztah nazývají „Dávnou smlouvou“, jelikož až k jejim uším se to doneslo. Podle názvu ale soudím, že pochopili pramálo. Není to žádná smlouva, vynucený vztah. Je to nejčistší a nejsilnější přátelství na zemi.
Pamatuj si, Harry, dokud budeš Fénixem, budeš mít u sebe stále pomoc a sílu Erisedských jednorožců, jež k tobě budou za tvou odvahu, které nejsou sami schopni, neustále vzhlížet. A když k tobě vzhlíží Erisedští jednorožci, bude tak dělat každé stvoření v jakémkoliv světě. To proto právě tobě mládě Erisedského předalo i se svým prvním rohem své poselství ke mně. Každý v tobě totiž fénixe ucítí, dokud se ho nevzdáš.“
Harry tenkrát poprvé přemýšlel, jestli Brumbál o tom všem věděl, a proto dal Fénixovu řádu takové jméno. Protože jeho členové stále bojují. A Harry se v ten kouzelný moment rozhodl, že na věky bude bojovat taky – jako mu to Erisedská krev v žilách a roh na krku dovoluje a Fénix, kterého nosí v srdci a v něhož se jako zvěromág přeměňuje, předurčuje.