19. Nebude jako oni
Skoro všichni bystrozoři jeho přítomnost ve výtahu ohodnotili jen uznalým pokýváním hlavy. Jeden z nich, který před tím mluvil i na dav před krby, se však na Harryho obrátil s otázkou v očích:
„Jste si svým rozhodnutím jistý, pane? Tam dole to nebude sranda…“
„Kdybych si nebyl jistý, tak bych s vámi nejel dolů,“ zarazil ho Harry. V tuhle chvíli právě cítil, jak se mu nashromažďuje odvaha v srdci a nechtěl ten proud ničím zastavit. Jak to zatím vypadalo, bude jí muset potřebovat asi velké množství…
Zatímco výtah pomalu překonával jedno patro za druhým, sžíral se Harry vědomím, že takovým tempem třeba dorazí pozdě. Kdyby se přemístil… Věděl, že ostatní se tu přemisťovat nemohou, ale on přece ano… Jenže nevěděl vůbec, kde by mohl pomoci, tak to raději nechával na bystrozorech za svými zády, kteří snad měli lepší přehled.
Zároveň se však obával pohledu, který se mu naskytne, až se dveře výtahu otevřou. Co za nimi uvidí? ! Museli přejet už mnoho poschodí, aniž by se výtah zastavil, takže když to nakonec jenom udělal, Harry věděl, že teď to přijde.
Po vzoru svých momentálních společníků napřáhl hůlku před sebe a zhluboka se nadechl. Tak teď můžeš předvést, co všechn-
Cink! Dveře výtahu se otevřely a Harrymu pohlédl na atrium, plné zápasících kouzelníků a čarodějek. Boj se soustřeďoval okolo fontány kouzelnického bratrstva, kde k Harrymu zády stály zástupy bystrozorů a pracovníků ministerstva a čelem k nim za fontánou dorážely na ně doráželi Smrtijedi oděni v černých hábitech s kápěmi a maskami zakrývajícími jejich obličeje. Mezi nepřátelskými řadami se povalovala nehybná těla, která Harryho zrak přitahovala nejvíc.
Zlatá brána ani nic jiného v prostoru za obránci ještě porušeno nebylo, ale Harry viděl stále přicházející zástupy Smrtijedů, jak se objevují v krbech po stranách. Nebude to trvat dlouho a řady bystrozorů začnou ochabovat, pokud rychle nepřijde pomoc.
Moc času ale na zhodnocení situace neměl – za ním se dali čtyři bystrozoři do běhu a vrhli se do víru bitvy. Rozrazili Zlatou bránu a přidali se ke svým druhým. Harry taky už na nic nečekal a vyběhl z výtahu. Když se dostal až za Zlatou bránu, sama se za ním zavřela a Harry viděl, jak se bezpečnostní zámky na jejím středu zamykají bez cizí pomoci.
Až teď ho vřava pohltila úplně. Omámeně sledoval bojující řady, jak propalují své nepřátele pohledy i kouzly. Trochu se vzpamatoval, až když těsně kolem něj proletěl rudý paprsek. Pohlédl směrem, kterým kletba přiletěla, a Smrtijed, stojící někde přibližně v tom směru, padl na zem neschopen se jakkoliv pohnout. Na jeho místo se však hned postavil další zakuklenec a zaměřil se na Harryho, tedy pro teď Edwarda Lesse. Jeho první kletba minula chlapce-muže jen o vlásek, další už však byla bezpečně vykryta pevným štítem.
Harry zářivou bublinu před sebou udržoval raději ještě nějakou chvíli, když zpozoroval, jak do ní vrazilo i další zatoulané kouzlo od vzdáleného Smrtijeda, který mířil úplně na někoho jiného. V tom zmatku se to stalo naprosto bez povšimnutí, takže se Harry cítil jistěji pod pevným štítem.
Jeho pravá ruka i hůlka byly zaměstnány bráněním, Harry se tedy rozhodl využít i opačnou končetinu. Mávl levou paží a za výkřiku: „Mdloby na tebe!“ se Smrtijed i přes svůj na poslední chvíli vyčarovaný slabý štít skácel na zem.
V tom okamžiku se pod Harryho štít někdo vetřel a Harry se už chystal jej od sebe odhodit do uctivé vzdálenosti. Na poslední chvíli se však zarazil, neboť poznal bystrozora z výtahu. Za tu dobu, co jej Harry ztratil z dohledu, schytal jen škrábanec na čele, jinak se zdál v pořádku a v plné síle.
„Neomračujte je!“ začal na něj naléhat, „jejich druzi je probudí a oni budou bojovat dál. Zavřeme je do Azkabanu a oni utečou!“
„To je mám snad zabíjet?!“ zhrozil se Harry nad tou představou.
„Chovejte se k nim tak, jak se oni chovají k nám!“ a s tím bystrozor zase zmizel v davu stejně rychle, jako se objevil.
A v tu chvíli si Harry uvědomil, že se za dobu jeho nepřítomnosti muselo změnit víc věcí, než se mu na první pohled zdálo. Přistoupil k Smrtijedovi, kterého před chvílí poslal do říše snů a namířil na něj hůlkou.
Chovej se k nim tak, jak se oni chovají k nám…
Tak mu oplať všechno, co ti kdy udělali! Jak se oni chovali k tobě?! Oni si to přece zaslouží! No tak to vyslov!
„Avada Keda-“
…Avada Kedavra, zelená zář, jeho táta leží nehybně na schodech, které se rozhodl bránit do konce svého života; Avada Kedavra, zelená zář, jeho matka padá mrtvá k zemi za život svého jediného syna; Avada Kedavra, zelená zář, jizva ve tvaru blesku na čele a temný černokněžník, utíkající bez těla a bez moci; Avada Kedavra, zelená zář, Cedrik roztažený na zemi s překvapením v očích, nechápajíc, co se vůbec stalo…
NE! Nebude jako oni!
Poslední slabika kletby nikdy nevyšla z jeho úst – jen zářivě zelené jiskry z jeho hůlky, které však nikomu neublížily. Zato on se pevně rozhodl. Smrtijedi musejí trpět a musejí být za své činy potrestáni, ale on se kvůli nim nestane vrahem, kvůli nim ne.
Prásk! Za chvíli nepozornosti ho někdo odměnil kletbou, která mu způsobil hlubokou řeznou ránu přes celý bok obličeje, pokračujíc po krku až k lopatce. Síla nárazu paprsku ho však odhodila přes celé prostranství až do řad Smrtijedů, kde se ocitl na pospas jejich těžkých bot. Rána do hlavy, jak dopadl na tvrdou zem, ho poslala do bezvědomí.
Když se po chvilce zase probral, ležel už za zády Smrtijedů. Za těch pár minut dokázali zatlačit obránce až k Zlaté bráně, kde se všichni zbylí bystrozoři tlačili a postupně jich ubývalo.
Harrymu natekla krev do očí, kde ho teď nepříjemně pálila, ale alespoň mu už nová z rány netekla. Otřel si obličej, přivolal si zpátky svou hůlku, která se mu při letu někde ztratila a vrhl se znovu do boje, s mírně točící se hlavou.
Smrtijedů stále přibývalo – hrnuli se z krbů do atria, jakoby jich nikdy neměl být konec. Harryho napadla spásné myšlenka – co takhle jim odříznout cestu? Ale to by zároveň znamenalo, že se sem nedostane ani případná pomoc,v kterou Harry neustále doufal. Plně spoléhal na to, že se tu každou chvíli objeví Fénixův řád s Brumbálem včele a obrátí průběh bitvy o sto osmdesát stupňů.
Teď tu však stál sám za zády protivníků a mohl své pozice využít. Vrhl se na prvního zakuklence a omračujícím kouzlem ho poslal k zemi. Jeho druh si všiml nehybného těla pod svýma nohama a zase jej vrátil mezi lidi s plným vědomím. Ještě před chvíli omráčený Smrtijed se hned vzpamatoval a vyslal zelený paprsek směrem k bystrozorům u brány. Jednoho zasáhl.
To všechno se stalo v kratičkém okamžiku, kdy Harry sice stihl poslat další dva Smrtijedy do bezvědomí, ale té události si všiml velmi dobře.
‚Ten bystrozor moc dobře věděl, co říká‘ začalo do něj hryzat svědomí, ‚kdyby si toho Smrtijeda zabil, mohl jiný člověk ještě žít…‘
Harry se přesto nechtěl vzdát svého rozhodnutí, že je nebude napodobovat. Ať si jeho svědomí ří-
Počkat! To je ono! Svědomí!
Harry si najednou vzpomněl na ty nekonečné hodiny v knihově ve světě Za obloukem, na ty haldy knih a jejich obsah, který pomocí kouzel tak dlouho vstřebával do hlavy. Na dávno zapomenuté nebo i schválně pod rouškou věků ukryté kletby a zaříkadla, na hodiny s Williamem Hobblerem, když proti sobě metali kouzla, která nikdy nespatřili světlo tohoto světa. A Harry to teď hodlal napravit.
Když zbavil dalšího Smrtijeda hůlky, neposlal jej jen tak do říše snů – konečně přišel na vhodné potrestání, které by ublížilo jen těm, co si to zasloužili.
„Atrum sancet!“
Kouzlo přinutilo zasaženého litovat každého svého zlého činu, ať už se jednalo o ukradnutí lízátka ve školce nebo vyvraždění celé továrny na sladkosti, stokrát více, než normálně. Ztížilo vaše svědomí na neúnosnou váhu. A Harry to všechno v očích zakletého Smrtijeda viděl. A moc dobře taky věděl, co bude následovat, když zakuklenec pozvedl hůlku – bylo mu jasné, že ji neobrátí proti němu. Záblesk smaragdového světla a Smrtijedovo tělo se svalilo na zem. Zemřel svou vlastní rukou, ale ne tou Harryho, ne Harryho…
A Harry pokračoval dál. Porážel jednoho Smrtijeda za druhým a používal stále stejnou kletbu. Smrtijedi vřeštěli jako při kletbě Crucio, jak si plně uvědomovali závažnost svých činů. A Harry jim to nebral.
Pomalu se prosoukával davem až k Zlaté bráně, kterou teď bránili poslední bystrozoři. Přidal se okamžitě k nim a vyhlédl si nejbližšího Smrtijeda, jenž dorážel na obránce nejvíc.
Začal si s ním jen tak hrát – jednoduché kouzlo střídalo ještě jednodušší a jen čekal, až to protivníka přestane bavit a udělá z netrpělivosti nějakou chybu. Ta však stále nepřicházela, i když trpělivost zakuklenec ztratil už dávno.
„To neumíš bojovat líp než nějaký studentík?!“ zařval Smrtijed a pohodil naštvaně hlavou. Harrymu tak dal možnost zahlédnout zpod kápě pramen zářivě blonďatých vlasů.
Takže já bojuji jako student?! Jak chcete…
A pak se začaly dít věci.
Ať už to byl Malfoy jakékoliv generace, dlouho už nestál. Harry ho jediným mávnutím levé ruky poslal proti zdi, kde se po nárazu už nezvedl. Ale Harry se soustředil už dávno na něco jiného – rozpřáhl ruce a nad posledními obránci ministerstva se objevila sněhobílá kopule, která do svého nitra nepropustila jedinou kletbu. Naopak to však šlo velmi dobře – bystrozoři po zjištění, že jsou dokonale chráněni, začali vysílat jedno útočné kouzlo za druhým.
Ale ani Harry nekončil. Ozvalo se podivné bublání, jak se začala voda ve fontáně vařit. Najednou jí bylo víc – začala přetékat přes okraje a pořád jí neubývalo. Pak se najednou hladina zvedla do výše a vytvořila tak neprostupnou stěnu vařící vody.
„Lu a’trei!“ zašeptal Harry do všeobecné vřavy. A najednou se stěna z vody zhroutila a vytvořila tak zničující vlnu, která smetla desítky Smrtijedů ke stranám atria, kde mnozí z nich už zůstali ležet.
Vlna se však dostala až k Zlaté bráně a tvrdě udeřila do stříbrné kopule. Harry na to zapomněl, štít sice nepovolil, ale Harryho síly skoro vzaly za své. Rána na obličeji se zase otevřela a životodárná tekutina mu začala znovu téct po tváři.
S každou novou kletbou, které musel štít čelit, Harryho síly odcházely. Před chvíli ještě sám útočil a smetával Smrtijedy po trojicích, teď se zmohl jen na soustředí se na štít. V tom se v celém sále ochladilo a Harry najednou věděl, co teď přijde. A opravdu, aniž by kdokoliv věděl odkud, začali se mezi bojujícími objevovat černé postavy a i přes štít k Harrymu doléhal jejich mrazivý dech a pocit, jak mu vysávají všechno zbývající štěstí z těla.
Harry se podíval po svých spolubojovnících a nikdo z nich nevypadal, že by se zrovna chystal vyčarovat patrona. Takže zase já?!
Rozdělil svou mysl, jako už mnohokrát předtím při meditačních cvičeních. Jedna část se stále soustředila na zářivý štít nad zbylými obránci a druhá hledala v paměti nějakou šťastnou vzpomínku.
Vzpomněl si na obličeje svých přátel, které teď v Bradavicích zase uvidí. Věděl, že tahle myšlenka bude na patrona bohatě stačit.
„Expecto patronum!“ zakřičel a v tu chvíli mu z napřažené hůlky vyletěl třpytivý jelen a připojil svou zář k té od štítu. Pak vyběhl i z pod kopule a začal dorážet na mozkomory, kteří se raději stáhli znovu na tmavý konec atria.
A přesně ve chvíli, kdy konečně plameny v krbech zezelenaly a tentokrát z nich nevyšli přisluhovači zla, ale členové Fénixova řádu včele s Brumbálem, začal se Harrymu kolem žaludku šířit podivný pocit nevolnosti. Postupoval dál až k hlavě a na druhou straně až k chodidlům. Harryho kůže začala divně pobublávat.
Po chvíli si uvědomil, co právě teď probíhá – zřejmě je to přesně hodina, co vypil mnoholičný lektvar, jehož účinky teď začínají vyprchávat. Pocit sílil a Harry se už dál nedokázal na nic jiného soustředit. Štít zablikal a potom zmizel.
Harry se opřel o stěny budek, kde předtím stáli členové bezpečnostní služby a zhluboka dýchal. Počkal, až bolestivá přeměna skončí a pak si nervózně ohmatal obličej – strniště bylo na svém místě a když si před oči dal pramínek vlasů, byl hnědý. Podle všeho teď vypadal znovu jako Eric Hill. No výborně, to jsem se nemusel s převlekem obtěžovat hned od začátku…
Vzhlédl znovu k bitvě a s úlevou zjistil, že se řád okamžitě chopil iniciativy. Tvrdě doráželi na Smrtijedy, kteří obstáli útokům původních obránců. Harry doufal, že už se to tady obejde i bez něj. On už snad udělal dost.
Skryl se do stínů budky a nijak už do bitvy nezasahoval, jen když se nějaký Smrtijed zatoulal až moc blízko k němu. Teď měl teprve čas pořádně si prohlédnout Fénixův řád. Byly na nich znát památky už z nějakého jiného boje – tolik krve a zranění nemohli za tak krátkou chvíli tady nasbírat. Zřejmě se muselo bojovat i jinde – a Harry už možná chápal, proč se tak zdrželi.
Když viděl, jak se váhy osudu přiklánějí zase na jejich stranu, připravoval se na přemístěni. Tady už je pro něj dobojováno.
„Impedemexio!“
Přesně v okamžiku, kdy v duchu vyslovil poslední slabiku, plameny v krbu už zase zezelenaly, ozvala se hlasitá rána zprostřed místnosti a Zlatá brána vyletěla do povětří.
Harry nemohl uvěřit vlastním očím. To přece nemohl být on! Jenže takhle rudé oči a hadí tvář měla jen jedna osoba na světě a Harry si jich na poslední chvíli uprostřed haly všiml dobře. A co ta brána? Vždyť ji ubránili před nejhorším a ona vybuchne když začnou vyhrávat! Něco tady nesedí. Musí se tam vrátit!
Nečekal už na nic a znovu se soustředil na atrium. Bezhlesně řekl formuli a najednou se s ním svět zatočil.
Jasný zrak se mu vrátil až na ministerstvu, kde se přemístil přímo do přístřešku pro bezpečnostní službu. A jediný pohled přes vysklené okno mu zase sebral dech.
Scéna se opět úplně změnila. Po Zlaté bráně nezbylo nic než kousky kovu ledabyle poházené po podlaze a její neozbrojení obránci v zajetí Smrtijedů na jedné straně atria. Zakuklenci na hlouček bystrozorů mířili vlastními hůlkami a nespustili z nich oči. Harry mezi nimi zahlédl i známé tváře – Kingsley Pastorek měl nepřirozeně stočenou pravou ruku a Harry si i při tom bystrozorova přešlapování na místě všiml, že kulhá. Vedle Pastorka stál bystrozor, s kterým Harry jel výtahem a potom mu dal tu osudnou radu. Až na ránu v obličeji se zdál v pořádku, ale rozhodně ne v plné síle.
„Nebudu se tě ptát, Tome, jak si sehnal heslo k přístupu,“ rozezněl se halou Brumbálův hlas a přinutil tak Harryho zvednout pohled dál a pohlédnout na starého kouzelníka uprostřed místnosti, za jehož zády postávali členové Fénixova řádu, „stejně to víme oba dva moc dobře. Mám jen jednu otázku: Stojí ti za to?“
Harry tušil, že Brumbál měl zřejmě na mysli mrtvoly Smrtijedů po celém atriu, které teď plavaly mírně nad podlahou, kvůli Harryho vylití vody z fontány. Zem však nebyla pokryta jen těly v černých kápích – Harry rozpoznal mnoho bystrozorů a jiných pracovníků ministerstva, jejichž teď nehybné tváře ještě před chvíli viděl křičet jedno kouzlo za druhým.
„Pokud to chceš vážně vědět, Brumbále, tak ano, stojí,“ promluvil teď Brumbálův sok, stojící přesně naproti Bradavickému řediteli a za sebou zase svou armádu se zajatými obránci, „ministerstvo je teď moje.“
„Ještě ne, Tome, ještě ne. Bránu si sice porazil, ale ještě pořád jsou tu její obránci.“
„To myslíš sebe a ten tvůj zpropadený řád? Vy jste jen před bránou, já i za ní! Ve všech patrech jsou teď mí věrní a ničí vše, co připomíná staré ministerstvo a starý řád!“ zvolal Voldemort a zřejmě si užíval svůj triumf.
A Harrymu při jeho slovech přišel na mysl obraz ministerských úředníků, jak čekají v dlouhé řadě před krby, až se budou moci odtud dostat. Stihli to všichni?
„Získal si od svých špehů přístupové heslo, dostal si své Smrtijedy dovnitř, předstíral velkou bitvu před bránou zatímco ve skutečnosti překonáváš překážku po překážce uvnitř. Nám jsi ještě ke všemu přistrčil útok v jiném koutu země, abychom se ti tu nepletli. Výborný plán, Tome, překonal jsi má očekávání,“ chválil Brumbál Voldemorta, jakoby to byl znovu jeho malý žák a povedlo se mu napsat domácí úkol na sto procent, „přesto si na něco zapomněl.“
Voldemortovi se tváří mihlo znepokojení, které ale hned nahradil výraz čirého posměchu: „Co teď bude zase následovat, Brumbále? Další tvá přednáška?“
„Ne, ne, skutečně nemám v plánu tu dlouho řečnit. Vlastně bych spíš chtěl, abys na to přišel sám. No tak, zkus se trochu zamyslet…“
Voldemorta už zřejmě vytáčelo, jak s ním Brumbál jedná – jako s malým školákem, který teď nekonal svou práci příliš svědomitě. A to se mu asi nelíbilo. Přesto byl až příliš zvědavý, na co Brumbál naráží, než aby hned zaútočil.
„Tak co to zase bude… Že by znovu láska? Budeš se s ní ohánět, jako si to dělal vždycky? Nemusím ti doufám připomínat, kam dovedla jednoho tvého svěřence…“
Někdo sebou za Brumbálovými zády trhl a přilákal tak na sebe nejen Harryho pohled. Stál tam Remus Lupin, ve tváři strhané rysy, ale v očích nějakou podivnou naději. Harry vedle něj poznal i další známé obličeje – Tonksovou, Moodyho, Kopála, Jonesovou,… Skoro celý Fénixův řád.
„Ne, dneska na mysli lásku nemám, i když je dobré, že se ti konečně vštěpila do paměti. Teď je to něco jiného, co ti zřejmě trochu zkříží plány, Tome,“ Brumbál dal Voldemortovi ještě trochu času, ale když ticho vládlo v hale až příliš dlouho, pokračoval zase Bradavický ředitel, „při všech těch kradených stavebních plánech a map ministerstva, co sis prohlížel, tě vážně nikdy nenapadlo podívat se i co je nad ministerstvem? Nikdy ti nepřipadlo podezřelé, že se v centru Londýna najde neudržovaná čtvrt, o kterou se nezajímají žádní obchodníci, nabízející za parcely jen o pár metrů dál neskutečně vysoké částky? Samozřejmě, že ne, tebe přece mudlovské záležitosti nezajímají… Škoda…“
Náhle celým ministerstvem otřásla mohutná rána. Sochy fontány bratrstva se zaviklaly na svých podstavcích a na všechny přítomné se ze stropu snesl déšť pavučin.
„Možná by ses pak dozvěděl,“ pokračoval Brumbál a nijak jím neotřásl fakt, že před chvílí jeho tělo povyskočilo o pár palců nad zem, „že výhradně jen tato čtvrť v celém Londýně zažila v minulosti pár zhoubných zemětřesení, která její domy smetly z povrchu zemského. Ano, naposledy se to stalo už před více jak stoletím, ale stejně si to mudlové nikdy nedokázali vysvětlit. A ministerstvo to tak pečlivě tutlalo, až na to i celé samo zapomnělo.
Ještě tě nic nenapadá, Tome?“
Další otřes země, až se Harry musel chytit stěny, aby nespadl.
„Místo, kde právě stojíme, je starší a tajemnější, než si většina z nás dokáže představit. Je opředeno tolika zapomenutými kouzly, na které si ve svém plánu ani myslet nemohl. Je mi to líto, Tome, ale jedním z nich je i opatření, které znovu zničí celou čtvrť nad našimi hlavami. Ministerstvo hlídá až příliš cenné poklady, aby se jen tak vydalo zlu, to se raději samo zničí. Myslím, že za pár minut bude po všem.“
V Brumbálově hlase zněla lítost, Harry si však byl jistý, že ne nad Voldemortem. A pak se podlaha pod Harryho nohama znovu otřásla a najednou mu to všechno došlo – to se raději samo zničí…
Harry vyděšeně pohlédl Brumbálovým směrem a podíval se na zástup za jeho zády. Lupin právě něco hledal v kapse svého pláště a Harry si až pochvíli všiml, že někdo chybí po jeho boku – Tonksová, která se před tím skoro dotýkala Remusova ramene, někam zmizela.
„NE!“ zděšený výkřik se rozléhal po atriu. To Voldemortovi právě došla celá pravda. Vztekle hleděl na Brumbála a najednou švihl hůlkou směrem k Bradavickému řediteli.
„Už zase děláš stejnou chybu, Tome?“ stačil Brumbál ještě říct, než se začal soustředit na zelený paprsek, letící na něj.
A Harry věděl, co bude následovat – ukázka mocných kouzel, jakých byl svědkem už v červnu. Ale od dvou bojujících kouzelníků se jeho pozornost přesunula zase na Lupina, který konečně vydoloval z kapes malou knížku. Harry i na tu dálku zahlédl jeho nesouhlasný výraz, když se otáčel k ostatním a každý přiložil svou ruku na obal knihy. Pak se ozvalo jen hlasité prásk! a celý fénixův řád se pomocí přenášedla přemístil pryč. Ve stejném okamžiku se uprostřed zajatých bystrozorů vynořila zpod neviditelného pláště Tonksová a napřáhla dlaň s další knížkou. Bystrozoři kolem ní brzo pochopili a natáhl ruce ke knize. A najednou byli všichni pryč, dřív než se Smrtijedi vzpamatovali a mohli jim ublížit.
V tom se celým ministerstvem ozvalo mohutné zahřmení a strop v atriu praskl. Tvář všech se otočili vzhůru, pouze bojující dvojice měla jen oči pro svého soka. Najednou jakoby se Smrtijedi probudili a převážná většina se z nich nahrnula ke krbům, hnáni panikou.
Voldemort si svých zbabělých služebníků nevšímal, měl stále co dělat s Brumbálem. Zbylí Smrtijedi se snažili zůstat stát na nohou, jak teď zem začala bez ustání vibrovat, a nijak do souboje nezasahovali.
Harry se nemohl rozhodnout – nechtěl tady Brumbála nechávat samotného, ale když mu konečně došlo, že je to přeci Brumbál, největší čaroděj všech dob, měl by to zvládnout i bez pomoci. Harryho bude potřeba někde jinde.
Bez dalších průtahů se rozeběhl k výtahům, ale když k nim přichvátal, celým ministerstvem zalomcovala další rána a jediná přítomná kabinka se nebezpečně nahnula. Tohle Harry rozhodně nechtěl riskovat, zvlášť když mohl cestovat i rychleji.
Zavřel oči a když je znovu otevřel, neviděl před sebou už polozřícené atrium, ale chodbu s holými zdi a bez oken, jen na jejím konci Harry rozeznal jemu tak dobře známé dveře do odboru záhad. Popoběhl pár metrů, zatočil doleva a hnal se schodištěm dolů, až se ocitl v další chodbě. Na rozdíl od té vrchní však měla kamenné zdi a na nich pochodně. Nikde nebylo ani živáčka.
Vrazil do prvních masivních dveří, které potkal. Naskytl se mu tak pohled na obrovskou síň, ne nepodobné té, v níž se loni o prázdninách konalo jeho disciplinární řízení. Lavice však tentokrát byly prázdné, stejně jako celá síň. Po pár dalších pokusech narazil opravdu i na soudní síň, kde se rozhodovalo, jestli mu zlomí hůlku nebo ne.
Hůlku… „Panebože, Pottere, ty si takový idiot!“ zanadával si sobě nahlas.
Vytáhl ji z kapsy pláště a zřetelně vyslovil: „Homerum revelio.“
Otočil se s hůlkou napřaženou o celým tři sta šedesát stupňů, z hůlky však žádný paprsek nevyletěl, což znamenalo jediné – ani žádný člověk na tomto patře není. Rychle znovu vyběhl schody do devátého patra a kouzlo zopakoval se stejným výsledkem.
Nadechl se a soustředil se na přemístění o dvě patra výš. Hlasitý lomoz nad hlavou ho však vyrušil – přímo nad ním se ulomila velká část stropu a řítila se na něj. Podle zvuků Harry poznal, že se tak děje aspoň na celém patře, ne-li ještě dál. Už však neměl čas na nějaké rozhlížení a na poslední chvíli se přemístil, těsně před tím, než se balvan na podlaze roztříštil na tisíce střepů.
První patro ještě drželo pohromadě – a Harrymu nezbývalo než doufat, že ostatní poschodí jsou na tom podobně. I tady neobjevil zopakovaným kouzlem žádnou lidskou bytost. Že by všichni stihli utéct?!
Pak pomyslel na nekonečnu řadu pracovníků ministerstva, jak čekají před krbem a pomalu se sunou dopředu. Ne, to nemohli všichni stihnout, i kdyby se začali přemisťovat po skupinkách. Pak mu pohled padl na krb po jeho levé ruce. Už ho asi nikdo nepoužije – římsa se celá sesunula na ohniště a letax byl rozsypaný mezi tím vším prachem a cihlami. Smrtijedi je museli odvléct…
A pak ve druhém patře z hůlky konečně vystřelil slabý paprsek červeného světla a Harry ho spěšně následoval. Dovedl jej před dveře, vyhozené s pantů, se štítkem
Harry bleskurychle vrazil do místnosti a první, co ho udeřilo do očí, byla absolutní spoušť. Harry nevěděl, jak to vypadá v kancelářích v jiných patrech (vždy se přemístil jen před výtah a dál už chodby nezkoumal), ale tady se zřejmě někdo vyřádil – nebo něco zuřivě hledal.
Mezi vyházenými šuplíky a jejich obsahem na podlaze zavedl Harryho paprsek do jedné kóje, která patřila do řady podobných malých kanceláří po celém obvodu místnosti. Opatrně vystrčil hlavu zpoza rámu dveří a kdyby neměl tak dobrý postřeh, určitě by ho kletba, kterou někdo vyslal z kóje, trefila.
Po této zkušenosti vystrčil už jen hůlku a lehkým mávnutím vyslal naslepo ozbrojovací kouzlo. Přidal ještě trochu vyšší magie a rozšířil tím obsah působení kletby. I kdyby teď mířil mimo, kletba by stejně zasáhla protivníka, ať už to byl kdokoliv.
Když viděl, jak cizí hůlka vystřelila ze dveří a zaslechl přidušený výkřik, odvážil se nakouknout do kanceláře. Vypadalo to tam stejně jako v přední místnosti – pergameny poházené po podlaze a roztrhané noviny vedle nich. A mezi tím napůl ležela a napůl se opírala o stěnu drobná baculatá čarodějka, s krátkými šedými vlasy. Harry v ní poznal madame Bonesovou, která kdysi předsedala jeho disciplinárnímu řízení.
Když na něj pohlédla, Harry zřetelně cítil, jak si oddechla. Zřejmě čekala někoho ve Smrtijedském plášti.
„Už je po všem?“ bylo první, co řekla.
Harry moc dobře věděl, jak to myslela: „Je tu Brumbál, madame Bonesová, bojuje v atriu. Ale vy se musíte odsud dostat, každou chvíli se to tu může zřítit.“
„To nepůjde… rozbili krby… a já neznám přístupové heslo… na použití přenášedla…“ mluvila ztěžka.
Harry si dobře všiml, jak namáhavě dýchá a až pak si ji pořádně prohlédl. Levou ruku si stále držela na břiše a Harry se s tušením podíval na červenou skvrnu, která pod dlaní stále rostla. I přes protesty jí paži odstrčil stranou a naskytl se mu tak pohled na hlubokou, vážně vypadající ránu. Muselo ji zasáhnout nějaké kouzlo z černé magie a způsobilo, že Harry teď mohl sledovat její vnitřní orgány.
„Pro Merlina, co vám to udělali?“
Nevěděl, jestli tohle zvládne vyléčit, v každém případě zastavil krvácení a vyčistil ránu. Zatímco na ni snesl povzbuzovací kouzlo, aby tolik nevnímala bolest, se madame Bonesová rozmluvila:
„Všechno probíhalo celkem dobře… když vyhlásili poplach, začalo se všechno řídit podle plánu… evakuačního plánu. Jenže pak se přemístili Smrtijedi i do oborů… někdo jim musel vyzradit heslo… jinak se totiž jsem dostat nedá… Bylo jich moc, já s nimi bojovala a dopadla jsem takhle… mysleli, že jsem už mrtvá, tak mě tu nechali… ostatní vzali pryč… neozbrojené…“
„Kam je odvlekli?“ zajímal se Harry, když obvazoval ránu. Víc s tím teď udělat nedokáže, musel by mít po ruce víc věcí a času. Madame Bonesová bude muset urychleně do nemocnice, jinak za své léčitelské schopnosti neručí.
„Já nevím… jeli nahoru výtahem…“
Další otřes celým ministerstvem byl o hodně mocnější, než všechny předcházející. Harry věděl, že už moc času nezbývá. Zvedl madame Bonesovou na nohy a podepřel ji. A pak už jen zavřel oči a skoro nevnímal její protesty: „Co to děláte? Tady odsud se nedo-“
Netušil, jestli jí přemístění ublíží, jinou možnost ale teď neměl. Ani nemusel otvírat oči a už moc dobře podle známého hluku poznal, kde se ocitli. Stáli uprostřed přeplněné chodby, kolem nich pobíhali různě zakrvácení nebo už obvázaní kouzelníci a čarodějky a mezi nimi se proplétali lékouzelníci v zelených hábitech. Nemocnice svatého Munga byla dnes neobvykle plná – zřejmě už jsem nějaké zraněné z bitvy o ministerstvo převezli. Harry byl jen rád, že nikde nevidí Smrtijedský plášť – aspoň že nemocnice ještě zůstala nakloněna na správnou stranu. Jedna lékouzelnice ihned zahlédla madame Bonesovou, která po přemístění upadla do bezvědomí, přispěchala k Harrymu a pomohla mu dostat čarodějku na nejbližší lůžko.
„Zastavil jsem krvácení a vyčistil ránu, nic víc neumím,“ oznámil ošetřovatelce, jenž se už vrhla do toho, co uměla nejlíp. Harry ještě zaznamenal její kývnutí jako potvrzení, že bere jeho slova na vědomí. Pak už vyběhl z pokoje a chystal se na přemístění zpátky na ministerstvo. Jeho zrak těsně před tím, než všechno zčernalo, padl na muže s ovázanou hlavou. Poznal v něm bystrozora z výtahu. Už zvedal ruku na pozdrav, když se s ním všechno zatočilo.
Když zase jeho oči mohly jasně vidět, všiml si, že stojí s rukou zdviženou a připravenou na zamávání. Potřepal hlavou a dlaň zase svěsil. Rozhlédl se po místnosti – přemístil se znovu do archívu odboru pro kouzelnické vzdělání, protože doufal, že tady na nikoho nenarazí. A myslel si správně – známé kartotéky a sloupy pergamenů byly jediní svědci jeho přemístění.
A pak jakoby někdo zapnul zvuk a k Harryho uším dolehly vzlyky a výkřiky z vedlejší místnosti, když se podlaha mocně otřásla a Harry se málem svalil na zem. I strop nad ním se nebezpečně zachvěl a Harry měl neblahé tušení, že za chvíli z ministerstva nic nezbude.
Odvážil se trochu pootevřít dveře (klíčovou dírku zřejmě nepovažovali stavitelé za nutnou), aby mohl úzkou škvírou sledovat, co se děje vedle.
Nemohl uvěřit vlastním očím – zdálo se mu, jakoby se všichni zaměstnanci ministerstva narvali právě do kanceláří odboru pro kouzelné vzdělání. Mohlo jich tam být přes dvě stovky a všichni se tlačili na sebe, ruce svázané za zády. Harry viděl jen část místnosti, ale podle pohledů vyděšených kouzelníků několika směry, vytušil, že se zřejmě dívají na Voldemortovi strážce, kteří tu zůstali.
Harry přejížděl přes tváře zajatých a málem vyletěl z kůže, když si všiml upřených očí, které hleděly přímo na něj. Patřily čarodějce, která ho předtím tak vystrašila v archívu, když se přehraboval v kartotékách. V jejím pohledu, který z něj ani na chvíli nespustila, se zračila němá prosba.
Harry toho využil a naznačil ústy otázku: „Kolik jich tam je?“
V čarodějčiném obličeji se neobjevil žádný náznak pochopení, Harry to tedy zkusil znovu trochu víc názorněji.
„Kolik,“ odpočítával na prstech, „jich,“ přejel si rukou přes obličej, jakoby chtěl naznačit nějakou masku, „tam je?“
Čarodějka zřejmě už pochopila a začala bezhlesně odpočítávat: Jedna… dva… tři… čtyři… pět… šest.
Jenom šest?! Voldemort poslal hlídat bezmála dvě stovky zajatců jen šest Smrtijedů?!
Možná jich poslal víc, jen se jim nechtělo tu zůstávat…
Další mohutný otřes a celé ministerstvo se zakymácelo. Už nezbývá moc času…
Nečekal už na nic a dveře archívu se rozletěly dokořán. Smrtijedi se ani nestihli vzpamatovat a už polovina z nich ležela v provazech. Další opožděně vyslali svá kouzla na Harryho ze všech stran, ale obyčejný štít je zastavil těsně před tím, než mohly zasáhnout cíl. Dál už se zakuklenci nevzmohli na žádný útok – nezbyl jim na něj čas. Vyčarovali před sebou svoje štíty a teď to byla Harryho kouzla, která do nich narážela. Harryho to už přestalo bavit, pořád slyšel v hlavě podvědomý tikot hodinek, jak jim ubíhal čas. Mávl rukou a Smrtijedi se trochu proletěli na druhý konec místnosti.
„No tak, zabijte je!“ ozval se výkřik z davu zaměstnanců a podpořily ho i další hlasy, když se Harry k ničemu neměl.
„Ne,“ zavrhl to jednoduše Harry, „stejně se odtud nedostanou živí.“
„Ale jestli něco neuděláme, tak my tak-!“ další výkřik však přehlušilo zahřmení, hlasitější a mocnější, než všechny předešlé. Podlaha pod Harrym začala vibrovat tak silně, až se všichni přítomní sesypali na zem jako domeček z karet. Na všechny se snesla hromada prachu a písku ze stropu, který začal ještě více pukat. A Harry si už myslel, že je po všem, že to nestihli, když se všechno zase zastavilo.
Počkal, až rozvířený prach zase trochu opadne a on bude moct vidět. Věděl, že tohle bylo poslední varování, další takový otřes ministerstvo nepřežije. Spěšně tedy kouzlem odvázal všechny kouzelníky a čarodějky. Teď před ním však vyvstal jeden problém – s madame Bonesovou se přemístit dokázal, ale s dvěma stovkami dalšími to už asi nezvládne. Mysli, Harry, no tak mysli!
Přenášedlo použít nepůjde – nezná nějaké to heslo nebo jak to říkali. A hromadné přemístění – no, nechtěl se podceňovat, ale i on má své hranice. A pak nápad přišel zčistajasna, jakoby ho znal už od začátku.
„Zná tu někdo přístupové heslo pro přenášedla?“ zakřičel do všeobecného hluku a nervózních hlasů.
„Ne, to znal jen sám ministr a jeho nejbližší poradci a ti…“ odpověděl mu nějaký kouzelník s vysokým cylindrem, postaveným na hlavě nakřivo.
„…utekli jako první, já vím. Nevadí, zvládneme to jinak,“ doplnil ho Harry.
Zavolal si k sobě kouzelníkův cylindr a s namířenou hůlkou na něj pronesl: „Portus!“ Myslel při tom na širokou chodbu v nemocnici svatého Munga.
Cylindr na chvíli zazářil modrým světlem, ale pak zas ochabl a vypadal obyčejně.
„To se Vám nepovede, nemůžeme se dostat pryč přenášedlem, když neznáme heslo!“ zařval zase někdo z davu. Harryho to už začínalo štvát.
„Pokud znáte lepší možnost, sem s ní,“ zakřičel v odpověď, „ale krby jsou zničené, a mě napadlo jen tohle. Takže kdo chce odtud pryč, chytněte se cylindru nebo toho, kdo se ho už drží.“
Poslal cylindr zpátky do chumlu a viděl, jak se kouzelníci chytají klobouku i přes své nevěřícné pohledy.
„Všichni připraveni?“ zeptal se Harry, když veškerý pohyb ustal.
Odpovědí mu bylo souhlasné mumlání.
„Takže jedna – dva – “ a místo poslední číslovky namířil hůlkou na cylindr a vykřikl: „Impedemexio!“
A najednou zůstal v místnosti sám.
Dokázal to! Dostal je všechny pryč! Teď ale ještě doufal, že se ocitli na správném místě, v pořádku a hlavně celí…
Ještě to pro něj ale neskončilo – chtěl ještě něco vidět. Přemístil se do atria a samou hrůzou mu málem vypadly oči z důlků. Po starém dobrém atriu už to nezůstalo snad nic – sochy fontány se roztříštěné na milióny kousků krčili pod obrovským balvanem, který dříve byl zřejmě součástí stropu; krby se definitivně rozpadly; a mramorová podlaha už asi nikdy nebude vidět pod nánosem prachu a střepů. Nikdo z kouzelníků však už tady nezůstal – Brumbál i Voldemort se svou armádou se už zřejmě dostali pryč a Harrymu nezbývalo nic víc, než jen doufat, že jejich souboj dopadl příznivěji pro Brumbála.
Už odtud chtěl co nejdřív vypadnout – začínalo to vše vypadat opravdu nebezpečně, když zaslechl něčí vyděšený výkřik, když se odlomila další část stropu.
Pro Merlina, on je tu ještě někdo?! Pak mu pohled padl na množství těl po celém atriu. Je možné, aby někdo z nich ještě žil?!
Zjistil to celkem jednoduše: „Homerum revelio!“
Paprsky z hůlky se rozletěly na všechny strany a Harry je po jednom následoval. Musel kličkovat mezi spadlými kusy skály a pokaždé, když slyšel varovný lomoz nad hlavou, rychle utíkal dál od místa, kde jen o chvíli později přibyly na podlaze další úlomky stropu.
Když červené proudy světla z jeho hůlky vedly k osobám zahalených v černých pláštích, nechal je Harry ležet. I kdyby je odtud dostal, čekal by je podobný osu jako tady. Hledal jen zraněné Bystrozory a další obránce ministerstva. Jenže za těch pár chvil, co už zmateně běhal po atriu, nenarazil na žádného normálně oblečeného člověka. Už to chtěl vzdát a dostat se sám do bezpečí, když konečně narazil na kouzelníka černé pleti, schovaného pod zpříčeným trámem a jak se zdálo v hlubokém bezvědomí. Tohle už je dneska opravdu poslední! zařekl se a zvedl opatrně těžké tělo na svá ramena.
Už se mu z toho věčného přemisťování točila hlava, ale nezbývalo mu nic jiného. Když dnes naposledy stál na přeplněné chodbě u Munga, ani se neobtěžoval na sebe a zraněného muže nějak upozorňovat, jen ho položil na pojizdné lůžko u stěny. Však on si ho někdo všimne.
Pak se přemohl a naposledy se přemístil – tentokrát už opravdu domů. Padl na postel a okamžitě usnul.