Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. Potter, Hill

24. 4. 2012

V tom jeho fantazie vypověděla službu. Dlouho přemýšlel, jak se vrátit do Bradavic a nakonec přece jenom dal dohromady jakýsi plán. Nebyl si jím už od začátku jistý, ale žádný jiný mu na mysl nepřicházel, takže musel jednat podle něho. A jako první položka seznamu bylo zažádat Bradavického ředitele o možnost studovat na škole.

Na první problém narazil hned po napsání oslovení – jak se vůbec žádá o místo studenta? Má prostě jen napsat, že by chtěl přijet a chodit na hodiny? To by mu asi neprošlo… Pokud chtěl oklamat Brumbála, musel všechno promyslet do detailů, aby ho pak nic nemohlo zarazit a působil důvěryhodně. V tom případě musí vymyslet celou svou novou identitu i minulost.

Dávno se už totiž rozhodl, že jako Harry Potter se do Bradavic nikdy nevrátí. Kdyby se Voldemort dozvěděl, (což by se určitě stalo - s kouzelnickou zpravodajskou sítí by ta novinka přesáhla pozemky Bradavic za pár minut), že je Harry naživu, byli by v ohrožení všichni jeho přátelé. A to on nehodlal riskovat.

Na druhou stranu nevěděl, jestli zvládne být v jejich přítomnosti a nic jim nevyzradit. Stát vedle nich jako naprosto cizí osoba, nemohouc cokoliv říct ani se k nim chovat, jak byl zvyklý. Jenže to všechno bude muset vydržet, pokud je má aspoň trochu rád.

Začal tedy znovu – vymýšlel příběh neznámého chlapce, který snad nevzbudí žádné podezření.


 


ukázat text dopisu bez grafiky

píši Vám s žádostí o přijetí mého syna na školu Čar a Kouzel v Bradavicích jako studenta šestého ročníku v příštím pololetí. Do teď byl vzděláván pouze domácím studiem a minulý rok složil zkoušky NKÚ pod dohledem zkouškové komise na ministerstvu kouzel. V této nejisté době však pokládám za vhodnější i bezpečnější, kdyby mohl navštěvovat Vaši školu. Výsledky zkoušek přikládám k dopisu a přivítám všechny Vaše dotazy a podmínky, které by mohly stát v cestě kvalitního vzdělání mého syna. V naší situaci však nepovažuji za vhodné setkat se osobně – raději bych se přiklonil jen ke kontaktu pomocí sov. Děkuji za pochopení.

S přáním všeho nejlepšího v této těžké době

Váš


 

Váš co? Jak by se měl jeho „otec“ jmenovat? Připadlo mu zvláštní vymýšlet jména, zvlášť když příjmení pak bude po několik měsíců patřit i jemu… Ale zase svoje pravé použít nemohl. Jaké jméno by se pro něho hodilo? Jaká jména se mu vůbec líbí?

A pak zvolil to nejjednodušší, co ho napadlo – rodin tohoto příjmení snad bude tolik, aby nepřilákalo pozornost a snadno si ho zapamatoval. A křestní – měl jen jediné, které mu přišlo na mysl. Pro jeho pomyslného otce bude jako stvořené. Vlastně si nedovedl představit, že by se jeho otec jmenoval jinak. Možná to pro někoho bude stopa, ale on někde začít musel. A vymýšlení mu pro tuto chvíli nějak nešlo, tak to nechal na osudu. A jak se bude jmenovat on – to nechá na později.

Byl se zněním dopisu celkem spokojený – a všechny jeho položky vyřeší dřív, než jej pošle. Pokud znal Brumbála dostatečně dobře, prověří si vše, co James Hill v dopisu tvrdí. A Harry musí zařídit, aby se vše shodovalo.

Jako první dopsal jméno pisatele a změnil písmo celého dopisu. Teď se rukopis více hodil na dospělého neznámého člověka. Až bude všechno zajištěno, přemístí dopis na nějakou poštu ve Skotsku, pokud by si chtěl Brumbál ověřovat i místo odeslání.

V této chvíli však chtěl zjistit, jestli vůbec někdo takový ve Skotsku žije. Do práce se měl vrátit až za pár hodin, takže chtěl volného času plně využít. Vlastně nevěděl, jestli se tam má vůbec vracet – po tom pondělním útěku si svým místem tam nebyl už tak jistý…

Na náměstí našel grafity pomalovanou telefonní budku a v ní řetězem upevněný telefonní seznam. Našel v záložkách písmeno H a pak také moře lidí s příjmením Hill. Bylo by podezřelé, kdyby tady tak dlouho stál, tak určité stránky jednoduchým kouzlem zkopíroval a kopie si vzal s sebou.

Doma se pak nad nimi dlouhé minuty krčel a hledal nějakého Jamese Hilla, žijícího ve Skotsku. Podle seznamu existovali tři vyhovující jedinci – dva z nich žili přímo v Edinburghu a jeden v městečku Durness u severního pobřeží, které Harry znal, protože blízko něj jezdili často Dursleyovi na dovolenou. Možná ve Skotsku Hillů bylo víc, Harry však bezpečně znal jen tyto dvě místa.

Vzal si na sebe teplejší plášť – chtěl se připravit na chladnější podnebí, opsal si tři adresy na ruku – raději nic nenechával jen na své paměti, a přemístil se na první z nich.


 

Ocitl se na liduprázdné ulici před polorozpadlým domem s rozbitými okenními tabulkami a vylomenými dveřmi. Někde na zpola rozsypané omítce našel směrovací číslo domu – neshodovalo se s tím na jeho ruce. Otáčel se tedy do všech stran a přímo za sebou uviděl starý panelový dům, který na rozdíl od toho přes ulici vypadal celkem zachovale.

Harry, skryt ve stínech pozdního večera, prošel odemčenými vchodovými dveřmi a podle číslic na dveřích jednotlivých bytů dorazil až do čtvrtého patra. Zlaté číslice 1 a 5 se mu odlupovali před očima, ale on si jich příliš nevšímal. Doufal, že nikoho teď nenapadne procházet chodbou. Kdyby totiž Harryho spatřil, jak dřevěným klacíkem krouží kolem sebe o celých 360 stupňů, těžko by si správně domyslel, že právě zkoumá, jestli nějaká živá duše právě přebývá v bytě číslo 15, ale zřejmě by je napadlo něco naprosto odlišného, související z telefonem a číslem na místní policejní stanici.

Možná by se ale v jenom trefili – když totiž Harry zjistil, že byt je až na pár drobných hlodavců prázdný, skutečně hodlal se do něj vloupat. Ale pokud měl v plánu všemožné věci, rozhodně ne něco ukradnout. Jen chtěl zjistit, jestli by James Hill, žijící tady, byl kdy schopný napsat takový dopis. Když ale zjistil, že byt má jen skromnou kuchyň spojenou s jídelnou i obývacím pokojem a malým pokojíkem v zadní části „apartmá“, věděl, že tudy cesta nevede. Bytu taky dominoval naprostý chaos a nepořádek a Harry ani za merlina nemohl najít nic, co by dosvědčovalo přítomnost šestnáctiletého chlapce.


 

V jedné vteřině ještě zkoumal prázdný byt a v další už se ocitl na široké ulici, lemované alejemi listnatých stromů. Za korunami na něj zhlíželi barevné rodinné domky, úhledně postavené po obou stranách ulice. Každý měl svoji vlastní pestrobarevnou zahradu s bazénem.

Harry se vydal k nejbližšímu z nich a začal zkoumat domovní čísla. Až přišel k šestému domu, který jakoby vyčníval z řady, natrefil na správné číslice. Stavení na rozdíl od pastelových barev jiných v ulici měl nevýraznou našedlou omítku a zahradu bez jakékoliv vodní hladiny. Harrymu se však zamlouval asi ze všech nejvíc – co nezvládl dům, to napravily záhonky. Nepůsobili tak uměle jako jiné a bylo na nich poznat, že se o ně stará láskyplná ruka. I malý plůtek a sádrový trpaslíci na trávníku (teď ukrytém pod nánosy sněhu jako asi všechno ostatní) za ním byli Harrymu sympatičtí. Tady by dokázal žít Harry Potter i Zatím-bezejmenný Hill.

Přeskočil bílé latičky, dávající dohromady plot a vplížil se až pod okno s květináči, s kterého jediného vycházelo světlo. Nakoukl v rohu rámu a rozeznal čistou a útulnou kuchyň, v jejímž středu večeřely čtyři osoby u bohatě prostřeného stolu. Mezi talíři se jim povalovaly čokoládové penízky a uprostřed desky zářil obrovský svícen z jehličí a s červenou svíčkou. Harry se posunul v okně doprava a tím se mu umožnil pohled přes dveře do obývacího pokoje. Uprostřed místnosti stál rozsvícený vánoční stromeček s hromadou dárků pod svými větvemi.

Takže dneska jsou Vánoce! Harry si ani neuvědomil, jak to všechno uteklo. Co teď asi dělají jeho přátelé… Jsou všichni spolu v Doupěti nebo v Bradavicích? Posílají si teď dárky, aby je ráno mohly všichni rozbalit? Vzpomenou si třeba i na něj? Ne, proč by to dělali, když je vlastně teď mrtvý? A on jim přece taky nic-

Počkat, vždyť on na ně úplně zapomněl! Až se vrátí bude to muset nahradit…

Předtím to bude muset ale dokončit tady. Použil už zase dobře známé kouzlo – potichu zašeptal „Lu e’stril te’ll“ – a zaposlouchal se do hovoru, který mu byl doteď odepřen díky silným zdem.

„…stejně by sis to neměla nechat líbit, Rose. Příště může chtít uvařit večeři pro celou rodinu!“ zaslechl Harry jako první hluboký mužský hlas.

„Ale no tak, Jamesi, byl to jen jeden čaj! Můžu být ráda, že jsem tu práci vůbec sehnala a šéf je na mě moc milý!“ oponoval žena, zřejmě jmenovaná Rose.

„Tak milý! Já ti říkám, že je to pod tvou úroveň, abys mu posluhovala jako nějaká sekretářka!“ nehodlal se James vzdát.

„Víš co? Přiznej si, že tu o mou ‚úroveň‘ vůbec nejde. Ty prostě žárlíš! Pan Reckleby je úspěšnější, boha-“

„Já?! Žárlit?! A tos vyčetla zase kde? V těch tvých velice chytrých časopisech na téma Jak-naštvat-manžela-do-pě-“

„Nechtěli byste toho aspoň dneska nechat?“ ozval se nový chlapecký hlas.

Harry trochu víc vykoukl a prohlédl si všechny čtyři stolovníky – muže a ženu, zřejmě manžele, které Harry nachytal při menší roztržce. Teď se oba tvářili mírně zahanbeně po poznámce pravděpodobně jejich syna, sedící k Harrymu zády. Ale jen podle jeho obrysu dokázal Harry alespoň zhruba uhádnout jeho věk – nemohlo mu být víc jak patnáct let. Poslední člen rodiny – malá holčička s kučeravými vlásky seděla přesně naproti Harrymu a hleděla zarytě do talíře. Asi byla už na hádky rodičů zvyklá, ale pořád jí nedělaly dobře. Přesto všechno pořád zářila, jak by mělo každé dítě o Vánocích. Najednou vzhlédla od brambor a pohlédla přesně Harryho směrem. Ten se bleskurychle skryl do bezpečí stínů květináče a doufal, že to stihl včas.

„Nechceš ještě přidat, Ericu? Myslím, že na tom internátu Vám dávají malé porce, podívej se, jak pohuble vypadáš…“ řekla maminka omluvným tónem a zřejmě chtěla začít s dlouhým monologem stížností na školní kuchyni, ale byla přerušena svojí malou dcerkou.

„Mamííí, tam za oknem! To byl on! Já vím, že to byl on!“

„Ale, Susie, kdo by tam měl být?“ snažila se maminka uklidnit svou dceru, které rozrušeně poskakovala na židli a ukazovala na okno, za nímž se Harry krčil a ani nedýchal.

„No přece Santa! Přinesl nám dárky!“ a hnala se do obývacího pokoje, zřejmě zkontrolovat stromeček, zatímco Harrymu venku spadl obrovský kámen ze srdce. Zvedl se ze země a vrátil se znovu na chodník u silnice. Už slyšel dost. Předměstská rodinka v poklidné ulici – lepší úkryt čarodějů vyhýbajících se bojů byste nenašli. Syn Eric po prázdninách na internátě – a Bradavice přece takovým internátem jsou. A jméno Eric – to přece nezní špatně ani nijak zvláštně. A navíc už znal jednoho Erica, jehož jméno nosit by pro něj bylo čest. Taky sestřička Susie ještě určitě nemá jedenáct – do Bradavic tedy ještě nemůže. Prostě dokonalé.

Ale přes všechny ty argumenty si nepřiznal největší důvod – prostě by se mu takový život líbil. Ano, rodiče se třeba hádali, ale alespoň ten neznámý Eric nějaké měl. A rodinné zázemí taky. Prostě všechno, co Harrymu vždy chybělo.

Než se přemístil, zařídil tu pár věcí – nejdřív se chtěl ujistit, jestli poblíž nejsou nějací kouzelníci. Ale žádnou známku magie (kromě své stopy po přemístění) svým choulostivým smyslem necítil, takže tu musel být jediný čaroděj. Jenže tu nějakou známku po magii nechat musel – kdyby ho někdo prověřoval i tady, věděl, že by zkoušel jako první známky po kouzlech. A Harry chtěl měl jistotu.

Co by taková čarodějná rodinka v utajení mohla použít za kouzla? Harry sice v přístřešku uviděl lesk kapoty auto, odrážející se v pouliční svítilně, troufal si tvrdit, že takový vyučený čaroděj by se alespoň někdy raději přemístil, než stál hodiny v městských kolonách. Nepozorovaně se tedy proplížil na zadní koutek zahrady a několikrát se tam přemístil vždy o centimetr a pak zase zpátky. Zbytek pozemku začaroval proti přemístění, jak by to udělala asi každá zodpovědná čarodějná hlava rodiny.

A pak už jen zbývalo použít nějaká užitečná kouzla do domácnosti – Harry se chtěl alespoň trochu rodině Hillů odvděčit, tak jim alespoň znovu natřel plot jediným máchnutím hůlky na zářivě bílou barvu. Trpaslíky vyleštil, až se jim neleskla jenom očka a zastřihl živý plot, i když teď v zimě to bylo krajně zbytečné. Následovalo ještě utření prachu po celém domě (v tom už měl praxi) a vysání koberců. Toho všeho by si bez pozorné prohlídky obyvatelé domu neměli všimnout a Harry v to doufal.

Přesto, dřív se přemístil, si neodpustil jednu maličkost – nevěděl, proč to chce udělat, ale zřejmě ho dětská naivnost a nevinnost, kterou malá Susie o Vánocích přímo oplývala, učarovala Harryho víc, než by to dokázala kletba Imperius. Asi zjištění, že ještě taková prostá radost na světě existuje, ho přinutilo, aby si opravdu na Santa Clause zahrál. Co by mohla mít taková malá holčička ráda? Neměl moc fantazie a tak vyčaroval pod stromeček balík s nejjednodušším dárkem, který ho napadl – panenkou, která vypadala přesně tak, jak si Harry Susie zapamatoval – malou holčičku se světlými kučerami a rozzářenými očima, když se na něj podívala.


 

Doma pak zabalil ještě dva dárky, které se mu v nočním stolku povalovaly už dlouho – dva stejné přívěšky s rohu Erisedského jednorožce. Třetí identický se mu neustále houpal a krku a on doufal, že to samé budou dělat i další dva, až je Ron a Hermiona ráno rozbalí. Jestli teda budou vzkazu rozumět a věřit mu. Ale jestli to udělají, bude se Harry cítit líp – bude vědět, že jsou alespoň částečně oni dva v bezpečí, což tak mocná látka zajišťovala.


 

Teď mu už zbývalo zajistit poslední věc, než pošle dopis Brumbálovi – listina výsledků NKÚ. A jelikož ani netušil, jak by měla vypadat, existovalo jen jedno místo, kde by ji mohl sehnat – ministerstvo kouzel. Podle Harryho tam přece muselo být nějaké oddělení, kde se zabývali vzděláním kouzelníků, protože jinak by si nedovedl představit, odkud by se taková profesorka Marchbanksová, která předsedala jeho skutečným zkouškám v červnu, asi tak vzala. Takže to všechno znamenalo, že ještě se bude muset vydat ještě na jeden výlet..

Ani netušil, jak to tam teď vypadá. Podle toho, co zaslechl říkat Krákoru Smrtijedům, tam atmosféra není nijak valná, ale přece jenom ještě nepatří Voldemortovi. Pokud by se nějak dostal ke zkouškové komisi, vynutil by si od nich výsledky. Jistě, bez trochu nátlaku to asi nebude možné, ale on to zvládne.

Musí tam teď být blázinec, tak si snad nikdo nenápadného návštěvníka nevšimne. Teď ještě zařídit, aby byl skutečně nenápadný. Možná by už mohl začít používat svou novou identitu, jenže pokud by někdo zjistil, že Eric Hill byl zrovna na tom oddělení, kam se Harry chystal, a pak by odevzdal Bradavickému řediteli výsledky NKÚ, mohlo by to být někomu podezřelé. Takže zbývalo být někým úplně jiným.


 

V jediné, v co doufal, bylo, že ještě nezačali s kontrolou letaxových sítí – kdyby se někdo dopátral, že se nějaký čaroděj přemístil na ministerstvo z krbu v Grimmaouldově náměstí, nepřešlo by to bez povšimnutí. Jenže Harry moc dobře věděl, že jen tak se přemístit nepůjde a s vchodem pro návštěvníky a zvláštně s cedulkou na prsou, kterou by ho telefonní budka obdarovala, nesouhlasil zase Harry. Takže zbývali krby po stranách atria – a Harry doufal, že jsou dostatečně bezpečné.

Hned jak z jednoho takového vypadl a rozhlédl se kolem, stejně jako na Příčné ulici věděl, že nic není jako dřív. Ač tu panoval ten známý zmatek, kouzelníci se tvářili zachmuřeně a nedůvěřivě, mezi sebou se zdravili spíše z povinnosti a bez dřívější přívětivosti. Hleděli spíše pod vlastní nohy, než na tváře kolemdoujcích, což Harrymu hrálo do karet. Jako obyčejně vyhlížející úředník s krátkou bradkou a našedivělými vlasy ustupujícími před stále vyšším čelem by ani v jiném případě nevzbudil příliš mnoho pozornosti.

Však taky mudlu, od kterého by si mohl „vypůjčit“ chomáč vlasů do mnoholičného lektvaru, vybíral pečlivě. Na lavičce před bankou nakrmil dost holubů, než se mu podařilo zahlédnout muže, který vypadal na Harryho novou roli dostatečně úředně. A pak stačilo sehnat jen stylový hábit a prohrabat zásoby lektvarů ve sklepě a Harryho převlek byl dokonalý.

Oprášil si hábit a vydal se, aniž by zavadil pohledem na honosnou fontánu uprostřed haly, přes celé atrium k bráně, kde si ho konečně někdo všiml. Harry si pamatoval na kouzelníka, který u Zlaté brány kontroloval návštěvníkům jejich hůlky. Teď bezpečnostní služba zabrala celý průchod a nepustila ani známého pracovníka ministerstva, aniž by u nich chvíli nepostál a neprověřili ho. Tím se před branou utvořila dlouhá fronta a Harry tak měl čas promyslet si, jak překoná tenhle první zádrhel.

Nevěděl, jestli má spoléhat jen na to, že jeho hůlku už nepoznají, nebo jim raději pomoc, aby si na ni nevzpomněli. Historku s důvodem své návštěvy už měl vymyšlenou dávno, tím by podezření vzbudit neměl, ale kdoví… Jistota je jistota.

Ve vchodu stáli dva pracovníci bezpečnostní služby a střídavě odchytávali jednoho průchozího za druhým. Harry si odpočítal, který vyjde na něj a namířil na něj hůlkou. Už už chtěl vyslovit kletbu, když jeho citlivý smysl zachytil stopy štíťového kouzla – kouzelník zřejmě stál za nějakou ochrannou bariérou, která by Harryho kletbu bleskově odrazila zpátky a Harry by byl prozrazen ještě dřív, než by vstoupil na skutečnou půdu ministerstva. Schoval hůlku zpět do kapsy hábitu a počkal, až bude na řadě.

Kouzelníkovi před ním právě vrátili hůlku a on zmizel někde v další řadě na výtah. Harryho se zmocnila nervozita, ale nedal na sobě nic znát. Když se ocitl před kouzelníkem z bezpečnostní služby, nečekal už na nic a tichounce pronesl, s očima upřenýma do Bruckleyových (Fergus Bruckley – Harry si to jméno přečetl z visačky na prsou kouzelníka): „Lu thaltä!“ Poslouchej mě!

Bruckley se mírně zapotácel a jeho oči se na vteřinku zamlžily – Harry něco podobného viděl na hodinách Obrany proti černé magii ve čtvrtém ročníku, kdy jim profesor názorně předváděl účinky kletby Imperius. Teď měl on muže v plné moci, stejně jako tenkrát maskovaný Skrk junior Harryho spolužáky, jen tentokrát kletba byla mocnější.

Dělej, co máš, poručil Harry kouzelníkovi.

„Vaši hůlku, prosím,“ napřáhl Bruckley paži směrem k Harrymu a držel ji tak, dokud mu Harry na dlaň nepředal svůj proutek. Žádost byla pronesena takovým tónem, že kdyby to nebyl právě on, kdo použil kletbu, nepoznal by Harry, že kouzelník je právě pod kouzlem.

Bruckley položil hůlky na podivný přístroj, vzdáleně připomínající váhy a čekal, než z něj za hlasitého skřípaní nevyjel úzký pergament. Kouzelník už se nadechoval, když ho Harry zarazil: Nečti to nahlas!

Kouzelník zmlknul uprostřed první slabiky a jen kývl na Harryho, že je s jeho hůlkou všechno v pořádku. Papírek na Harryho ponuku nechal hned nenápadně zmizet.

„Prosím, přistupte trochu dopředu, pane.“

Harry udělal co se od něj žádalo a Bruckley přejel zlatým prutem Harryho od hlavy až k patě. Harry doufal, že je to jen detektor černé magie a pevně sevřel přívěšek z rohu Erisedského jednorožce v pěsti.

„Vše v pořádku, pane. Vaše jméno, prosím?“

„Edward Less,“ vymyšlená osoba, vymyšlené jméno.

Kouzelník se na chvíli koukl do dlouhého seznamu a Harry jen viděl, jak mu zorničky kmitají od jednoho jména ke druhému. „Jaký je účel vaší návštěvy?“

„Mám zde schůzku s panem Toftym ohledně závěti jeho sestry,“ začal Harry odříkávat předem smyšlenou báchorku, „jsem právník zůstavitelky, která se ve své závěti zmiňuje i svém bratrovi. Musíme domluvit předání pozůstalostí a čá-“

„Opravdu? Nepamatuji se, že by hlásil nějakou návštěvu…“ zahleděl se Bruckley zas do jiného seznamu.

Nemusíš to ‚Dělej, co máš!‘ brát tak vážně! „Oh, zřejmě se zapomněl zmínit… Znáte to, člověk v jeho věku…“

Už to nerozebírej, nechal Harry svou poslední myšlenku proplout až Bruckleyovi do hlavy.

„Můžete jít, pana Lessi, všechno v pořádku,“ s těmito slovy Harrymu podával zpět jeho hůlku. A Harry si ji bral s bezhlesným příkazem: Zapomeň na její složení.


 

První překážku měl za sebou – dostal se bez zbytečné pozornosti za kontroly, takže teď už ho nikdo nebude ověřovat. Přesto má pořád to nejtěžší před sebou. Když se na něj konečně dostala řada, nastoupil do výtahu společně s asi deseti dalšími kouzelníky, kteří se dostali přes bezpečnostní opatření. Harryho, tedy pro teď Edwarda Lesse zatlačili až do úplného kouta a stáli k němu zády.

Harry teď už jen čekal, až se ozve úřední ženský hlas a ohlásí v nějakém patře zkouškovou komisi nebo něco podobného. Vlastně bylo jen jedno poschodí, kde by něco podobného mohlo být – Harry byl na ministerstvu všehovšudy jen dvakrát a výtahem se dostal od devátého patra až po druhé a nikdy ještě neslyšel onen hlas říkat něco takového. Takže zbývalo jen první poschodí a Harrymu zase nezbývalo nic jiného, než doufat.

Když se dveře otevřeli v sedmém patře a dvě čarodějky z výtahu vystoupily, dostalo se Harrymu trocu více životního prostoru, jinak se mu ale neulevilo. V šestém poschodí najednou ženský hlas pronesl slovo zkušebního střediska a Harry už málem vystartoval do chodby, pak však hlas pokračoval a doplnil přemisťování a Harry se zase zklamaně opřel o stěnu výtahu.

Po čtvrtém zastavení výtahu zůstal v malém prostoru sám jen se svými obavami a pár světle fialovými oběžníky, kroužícími mu nad hlavou.

Jakmile se výtah zavřel v druhém patře, Harryho nervozita dosáhla maximálních hranic. Teď nebo nikdy, říkal si, poté co výtah zastavil a ženský hlas začal opět mluvit.

„První patro, odbor vnitřních věcí Britského kouzelnického společenství , kancelář ministra kouzel a jeho poradců, oddělení kouzelné údržby, odbor kouzelnického středního a vysokého vzdělání čarodějek a kouzelníků a Úřad pro kouzelnické zkoušky.“

Harrymu se obrovsky ulevilo. Už se skoro viděl, jak běhá po celém ministerstvu nahoru a dolů a čte si štítky na každých dveří. Takhle vyšel z výtahu a vydal se jediným směrem, který chodba dovolovala.

Napravo i nalevo si všiml po stěnách prověšených provazů ze zasněženého jehličí, s kterých pomalu odpadávali vločky sněhu a mizeli hned vzápětí pár centimetrů nad zemí, aniž by za sebou nechávaly vlhké koberce. No jo, patro s kanceláří ministra kouzel… utrousil Harry aspoň pro sebe, když si vzpomněl, že na jiných poschodí z výtahu žádné takové ozdoby neviděl. Postupně míjel i odbočky různými směry, které naštěstí brzo končily označenými dveřmi a Harry tak nemusel každou z nich složitě prohledávat. Potkal také pár kouzelníků oblečených na úrovni, ale naštěstí jim nestál za víc, než pokývání hlavy, které jim ze slušnosti opětoval.

Po chvíli narazil na vedlejší chodbu končící prosklenými dveřmi, na jejichž jedné tabulce se skvěl štítek:


 

Odbor kouzelnického vzdělávání


 

Tak to bychom měli. Harry ke dveřím vykročil a když stláčel kliku, mocným nádechem si dodával odvahu. Pak už možná nebude mít možnost – bude muset hrát svou roli do detailů. Jakmile vstoupil do místnosti za dveřmi, zaplavila ho směs hlasitých hovorů a šustění pergamenů, od které chodbu zřejmě chránilo nějaké zvukotěsné kouzlo. Harry si to teda představoval jinak – na vzdělávání přece potřebuje člověk klid, ne?!

Kolem něj bylo několik kancelářských stolků, prohýbajících se pod štosy dokumentů a složek, u některých seděli čarodějky a kouzelníci a ťukaly do prastarých psací stolů, jiní zase postávali v uličkách a bavili se mezi sebou.

Harry na druhé straně místnosti rozeznal obrysy několika dveří a vydal se tím směrem. Mezi stolky totiž nepoznal nikoho, kdo byl v létě členem jeho zkušební komise. A jen o takových věděl, že mají přístup k výsledcím zkoušek.

Když přistoupil k čtveřici dveří aniž by se o něj kdokoliv z přítomných zajímal, přečetl si vývěsky na každých z nich. Hlásaly:


 

Vysoké kouzelnické vzdělání pro čarodějky a kouzelníky
Střední kouzelnické vzdělání pro čarodějky a kouzelníky
Zkušební komise
Archív


 

Harry věděl, že jako právník Edward Less by se měl vydat za profesorem Toftym do třetích dveří. Jako Eric Hill by patřil spíše do druhých – do středního kouzelného vzdělání, kde by podle dopisu pravděpodobně skládal zkoušky NKÚ. A jako Harryho Pottera ho jeho tušení táhlo do těch posledních - do archívu. A koneckonců, ze všech těch osob, přes oblečení a vzhled, se pořád nejvíc cítil Chlapcem, který přežil a který věřil svým instinktům.

Ohlédl se přes rameno, jestli ho někdo nepozoruje a když se ujistil, že jsou všichni zabraní do své práce, bleskurychle vklouzl do čtvrtých dveří.

Hned ho do nosu praštila vůně starého pergamenu a pomalu mizícího inkoustu. Prostě jako v knihovně. Pokud si ale Harry knihovny dobře pamatoval, panoval v nich vzorný řád a většinou v nich bylo i uklizeno - hlavně v té Bradavické, která podléhala pořádkumilovnosti paní Pinceové. Všechno tohle ale o místnosti, kam právě vkročil, tvrdit nemohl. Vysoké od zemi až po strop se nad ním nahýbali sloupy pergamenů, ledabyle poskládaných na sebe, až se Harry jen silou vůle nedal ruku nad hlavu, v případě, že by se na něj nějaká hromada svalila. Zadní stěna pak vypadala jako otapetovaná kartotékami, protože nezahlédl ani jeden její kousek.

Dostal se až doprostřed místnosti, což nebylo tak lehké, přes menší sloupce, které se pomalu kupily na podlaze. Nevěděl, co tady má hledat nebo jestli vůbec něco má hledat, jen nějakým způsobem tušil, že je tady správně.

Přešel až ke kartotékám a začal si prohlížet štítky, které byly na každé nalepeny. Některé se nikdo neobtěžoval ani popsat, Harry narazil ale i na označené kartotéky – a pak možná začínal chápat.

Z jedné takové – pojmenované jako Připravené pergameny – vytáhl pár čistých archů, pro případ, že by se hodily. V pravém rohu si hned Harry všimnul natisklého znaku Bradavic a v levém zase slova Ministerstvo kouzel. Tohle by asi nedokázal zfalšovat…

Posunul se o pár metr dál a našel další štítek (Neodeslané listiny), po jehož přečtení se hned vrhl na obsah kartotéky. A opravdu - hned za dopisem adresovaným nějaké Priscille Negberthové, našel obálku se svým jménem – Harry James Potter, Zobí ulice č.4, Kvikálkov, Surrey.

Roztřesenýma rukama začal pomalu obálku trhat, když v tom dveře zavrzaly. Harry bleskurychle skočil za nejbližší sloup papírů, dopis bezpečně ukrytý v kapse.


 

Dovnitř vstoupila menší čarodějka s plnou náručí pergamenů, které hned složila na nejbližší hromadu podobných listin. Harryho si nevšimla ani když se otáčela zpátky ke dveřím a ocitla se tak na setinu vteřinu přímo k němu čelem.

V ten okamžik se však stalo několik věcí – celým ministerstvem se rozezněla vysoká siréna, jak kdyby někde hořelo. Přišli na mě! Bylo první, co Harryho napadlo. Na rozvedení myšlenky však neměl čas, protože čarodějka sebou při tom ohlušujícím zvuku tak mocně trhla, až narazila přesně na sloupec pergamenů, za kterým se Harry schovával a chlapec jen viděl, jak na něj padá záplava hnědé a bílé barvy. Papíry ho pod sebou pohřbily a hodně dlouho mu trvalo, než se z nich zase vyhrabal na čerstvý vzduch.

Za tu dobu stihla čarodějka z místnosti vyběhnout do vedlejších kanceláří a Harry zase osaměl jen se svou nervozitou. Zatímco ze sebe trhal kusu dokumentů, jenž se mu zadrhly všude možně po oblečení, měl čas popřemýšlet, v jaké že se to ocitl situaci.

Nebylo možné, že by se poplach zpustil kvůli němu – čím by přece mohl vzbudit podezření?! Jedině že by Bruckley mluvil… Ale jak by mohl, když je pořád pod kouzle… Tedy aspoň Harry doufal, že účinky kletby ještě nevyprchaly…

Po chvíli se konečně odhodlal pootevřít dveře – a zůstal v nich nevěřícně stát – místnost byla až na kancelářské stoly a jejich náklady prázdná. Dveře odboru byly otevřené dokořán a na chodbě za nimi taky vymeteno.A Harry začal mít hrozné tušení…

Potvrdilo se mu hned, jak nakoukl za roh chodby – všichni lidé snad z celého patra se tlačili u výtahu, ale co bylo divné – nesnažili se nastoupit přímo do něj – Harry zahlédl jeho kabinku prázdnou. Všichni stáli otočeni někam na stranu a strkali jeden do druhého, jak se snažili utéct odtud co nejdřív.

Harry přiběhl až k nim a podle toho, že se o něj nikdo zvlášť nezajímal, definitivně poznal, že on není příčina všeho toho ruchu. Stoupl si na špičky, aby přes hlavy čarodějek a kouzelníku zahlédl to, na co se všichni tak soustředí. A jeho oči na okamžik oslepila jasná zář zelených plamenů, jak se nějaký kouzelník zrovna letaxem přemisťoval pryč. Harry se podíval blíže na krb, kterého si při cestě sem nevšiml. Zřejmě byly kryty nějakým kouzlem jako úniková cesta v případě nebezpečí, kdy krby v atriu už nebude možno použít. V atriu…

„Odstupte si! No tak, pohněte sebou!“ ozval se najednou silný hlas, který přehlušil všechny okolní zvuky.

Harry zahlédl skupinu mohutně vypadajících mužů, kteří si to šinuli zástupem a vůbec jim nevadilo, že přitom pár kouzelníků skončilo na zemi. Za nimi kráčel nervózně vypadající mužík, jehož tvář Harrymu byla odněkud známá.

„Tak uhněte, ministr kouzel si přeje odejít!“ tentokrát v hlase Harry zaslechli trochu ironie a pohrdání. To samé pocítil i Harry, když se v té chvíli podíval na kouzelníka, který se schovával za zády svých ochránců, a zdál se mu ještě menší a nanicovatější. Podle všeho tohle byl Dirk Cresswel, současný ministr kouzel, který má vést odpor proti Voldemortovi a teď v hrozícím nebezpečí utíká jako první. Ale v ten moment už vstoupil Cresswel do plamenů, které ho v zápětí celé olízly. Harry ještě stihl postřehnout jeho nevěřícný pohled na čtyři otálející ochránce, kteří zůstali stát před krbem a nevydali se dál chránit svého zaměstnavatele.

Když ministr definitivně zmizel v plamenech, pohlédli bystrozoři (Harry je poznal podle velkého stříbrného B vyšitého na jejich rukávech) na sebe navzájem a nepatrně přikývli. Pak se otočili jak na obrtlíku a znovu si klestili cestu přes dav úředníků, tentokrát však směrem k výtahu.

Harry se nemusel dlouho rozhodovat, rozběhl se a posledními centimetry mezi zavírajícími se dveřmi proklouzl do kabiny za nimi.