17. Krákora
Všechno ho svědilo a škrábalo. Na odporný zápach si za dva dny už dokázal celkem zvyknout a nevnímal jej, přesto si dokázal živě představit utrpení kolemjdoucích. Co ale jeho fantazie přijmout nechtěla bylo, jak mohl někdo v tomhle oblečení strávit více než pár dnů – což bezdomovec, jehož šaty vyměnil za své celkem čisté, zřejmě dělal.
Přes všechny těžkosti byl však tohle dokonalý kostým pro práci, kterou si sehnal – poskoka a pomocného číšníka v jedné putyce na Obrtlé ulici. Byla to jediná práce, kde si snad vydělal nějaké to spropitné a dozvěděl se i novinky z opačné strany. Hnusilo se mu sice strávit celý den v zakouřené tmavé místnosti, mezi všemi ty ožrali a odpudivými kouzelnickými individui, nic jiného ho však nenapadlo.
První den v práci – zkouškový den, jak ho varoval hostinský - vypadal, jak kdyby vkročil do hospody levou nohou – aspoň kdyby byl pověrčivý, mohl by vše na svou končetinu svést. Teď to spíš dával za vinu své pošetilosti – jak ho práce tady vůbec mohla napadnout?! Začalo to už prvním přiděleným úkolem - vytřít v celém lokále zem, což znamenalo potupně se plazit pod nohami všech návštěvníků a opilců. Tušil, že je to zkouška od hostinského, jestli vůbec tuhle práci zvládne a bude loajální. V dalších hodinách se pak nehnul z kuchyně a teprve potom začal o svém rozhodnutí opravdu litovat. Špinavé nádobí v dřezu mu totiž fakt nic zajímavého nesdělí…
Když se konečně o pěti hodinách ráno vypotácel poslední opilec z putyky a Harry si už myslel, že to má za sebou a nikdy v životě se sem nevrátí, zastavil ho na odchodu majitel a zároveň hostinský „podniku“. Byl to chlap jako hora, s širokými rameny a holou hlavou. Potřeboval vypadat a chovat se hrozivě, jeho návštěvníci se totiž někdy nedali jen jednoduše uklidnit. Přesto to trochu neodhadl – květovaná zástěra s červenými růžemi, které se pomalu ztrácely pod nánosem špíny, mu jeho image trochu kazila.
Chytl obrovskými pažemi Harryho za ramena, jakoby chtěl tímto gestem posílit svá slova.
„Pravidlo číslo jedna: nikdy se nic nesmí dostat z hospody. Budeš hluchý, slepý a němý. Pravidlo číslo dvě: jestli něco spackáš nebo rozmlátíš, strhnu ti to z platu. A nakonec číslo čtyři: žádné odmlouvání nebo flákání. Jedno drzé slovo ke komukoliv a letíš znovu tam, odkud přišel‘s!“
„Znamená to tedy, že jste mě přijal?!“ snažil se Harry úplně ignorovat fakt, že hostinský neumí počítat ani do čtyř.
„Večer v devět sem naklušeš!“ byla poslední slova hostinského než zmizel zadním vchodem do kuchyně.
Na to, že právě získal práci, nebyl vůbec nadšený. Momentálně ho však povzbudila vidina čistého oblečení, teplé sprchy a vyhřáté postele. Ale co, sem se má vrátit až v devět a do večera času dost.
Den však utekl rychleji, než by si kdy přál. Jen co se doma osprchoval a ve voňavých šatech usnul v posteli, už ho vzbudilo hlasité vyřvávání budíku nastaveného na hodinu před začátkem směny. Neochotně se z palandy zase vyhrabal a s odporem si na sebe znovu navlékl zapáchající šatstvo. Hodil si pár věcí do krku a pak už se smířený se svým osudem přemístil přímo na Obrtlou.
Tenhle den už však nebyl tak skličující – podlahu sice vytíral, ale až ráno, kdy se v lokálu už nikdo nezdržoval. Dokonce předtím i párkrát nakoukl z kuchyně. Stačilo jen zaslechnou: „Hej, ty budižkničemu“, a on přiběhl na pomoc. Na tohle oslovení byl za léta s Dursleovými v jednom domě zvyklý, takže ho ani nijak zvlášť neuráželo. Přesto si někdy nedokázal pomoc a trochu se uklidnil mírně škodolibou větou: Ti kdyby věděli, na koho ve skutečnosti křičí…
Přesto už zase odcházel bez jakýkoliv informací domů, jen s pár drobnými mincemi v kapce – jeho denním výdělkem. Všichni zaměstnanci požadovali plat po každé směně a Harry možná tušil, z jaké příčiny – v tomhle čase nikdo nevěděl, jestli vůbec bude mít ještě někdy příležitost do práce se vrátit. Harry sice zase takovým strachem netrpěl, ale i tak nechtěl vyčnívat.
Pár dní se vracel domů se stejným neúspěchem až se to jedním pondělkem všechno změnilo.
Harry vycházel z mastné kuchyně čím dál častěji, ať už mu byl přidělen jakýkoliv úkol nebo on sám si našel sebemenší záminku. A jednou se mu to uklízení špinavého nádobí ze stolů a vynášení plných popelníků konečně vyplatilo. Utíral trojku (stůl od baru nalevo – měli je očíslované kvůli přehlednosti) a jako vždy si s leštěním dával na čas. Blízko něj totiž seděly dvě celkem podezřelé osoby – muži v pláštích, jejichž kápě jim zakrývaly obličeje. Dávali si ale pozor, aby nezvýšili hlasy a Harry tak tedy neměl možnost slyšet, o čem se baví. Štěstí však stálo při něm a do putyky v ten moment vstoupil muž v potrhaném hnědém plášti s kapucí na hlavě, rozhlédl se po lokále a přidal se k zakuklencům ke stolu úplně v rohu.
A jak se zdálo tento muž si s nějakou diskrétností a opatrností nedělal starost – tady ale vlastně nemusel nikdo. Jakmile si objednal sklenku ohnivé whisky od hostinského, oslovil zvučným hlasem své dva přísedící tak, že by jej Harry možná slyšel i z kuchyně, kdyby se na jeho slova víc soustředil.
„Todleto místo si mi líbí daleko víc, než to předtím…“ pronesl zřejmě na adresu podniknu.
„A zřejmě je to naposledy, co se tu potkáváme, jestli hodláte takhle křičet,“ zchladil ho muž naproti. Harrymu byl jeho hlas povědomý, nedokázal ho však hned zařadit.
„Heh, nechápu tu vaši neustálou opatrnost… Nevím, jak někde jinde, ale tady je zbytečná, páč tady jsou všichni na naší straně.“ Při těch slovech se Harry snažil být neviditelným a ještě více se naoko soustředil na pomyslnou skvrnu na stole.
„Naší straně? A jaká je ta ‘naše‘ strana?“ ozval se i třetí muž, „měl jsem někdy dojem, že vy dost často měníte význam tohoto slova…“
Muž v kapuci se na něj prudce otočil a i když mu nebylo vidět do tváře, Harry si ji dokázal představit. Zřejmě se jej tato narážka dotkla, ať už znamenala cokoli.
„Každý děláme to svý, jasný! Já taky někdy neskáču radostí nad tím, co děláte vy a ten váš-“ stihl si včas uvědomit, že dokončení celé věty by mu asi neprošlo lehce. I tak však udělal chybu.
„Takže ty nesouhlasíš se vznešenými názory našeho Pána? Myslím, že by ho to zajímalo, velice zajímalo, a nebyl by nijak nadšený…“ promluvil zase druhý zakuklenec a měl skoro radost, že může svého společníka zastrašit.
„Ne, tak jsem to nemyslel!“ evidentně se zalekl, „samozřejmý, že názory Pána Zla jsou pro - “
„Tak dost!“ zarazil debatu první ze zakuklenců, „nepřišli jsme sem, abychom řešili tvou loajalitu k Pánovi, ať je jakkoliv pochybná. Co máš pro nás nového?“
Muž v hnědém plášti se rozhlédl po lokále a na setinu vteřiny mu padl pohled i na zamaskovaného Harryho. Ten si netroufal tam už dlouho otálel, vzal špinavé nádobí a přinesl ho do kuchyně. Vpadl na neskutečně špinavé záchody, zavřel se v kabince na kraji a stoupl si na mísu, aby ani jeho nohy nikdo zvenku nemohl zahlédnout. Podle jeho úsudku by na druhé straně zdi po jeho pravé ruce měl být přitisknut stolík, u kterého se právě bavili tři Harryho nepřátelé. Ujistil se ještě, že na toaletě kromě něho už nikdo není a do ticha, rušeného jen zmateným šumem z hospody, pronesl: „Lu e’stril te’ll“
A najednou Harryho uši vybuchly. Teda aspoň mu tak pocit, který s nimi otřásal, připadal. Pak se trochu to tepání uklidnilo a on dokázal něco vstřebat. Vlastně „něco“ není tak přesný výraz - on najednou slyšel všechno: larvy červotočů, jak si prokousávaly chodbičky stěnami jednotlivých kabinek; třesk nádobí, jak ho někdo umývá v kuchyni; hluk vody v potrubí, když někdo otočil kohoutkem a všemožný halas a hlasy z výčepu. Harry po chvíli dokázal vypustit všemožné nedůležité zvuky a soustředit se jen na jeden rozhovor, který se odehrával pár kroků od něj, ale mluvčí byli od Harryho odděleni neprostupnou stěnou.
„…ale proč by to dělali? Vždyť po celá ta dlouhá léta tam byl v bezpečí!“ Harry poznal hlas prvního ze Smrtijedů.
„Na ministerstvu je teď po smrti Popletala a jinejch vedoucích odborů dost velkej bordel. Nikdo nevěří nikomu, zvlášť když je polovina pod vašima kouzlama. Ale to víte stejně dobře jako já. Všichni hledí jen na svou bezpečnost než na svoje okolí.“
Takže Popletal je mrtvý?! Harry ministra nikdy neměl rád, ale tahle pravda ho zasáhla docela hluboko – když už Smrtijedi zabili samotnou hlavu celého ministerstva s veškerou její ochranou, kterou si pro sebe Popletal určitě vyhradil, mohli se dostat ke komukoliv. Teď ho ještě zajímalo, kdo se odvážil nastoupit na Popletalovo místo.
„Tím si myslel co?“ dolehly k němu zase hlasy.
„Novej ministr se zřejmě necítil v bezpečí, když pár pater pod jeho zadkem jsou předměty, po kterejch váš- ehm, náš Pán touží.“
„Že by se Cresswelovi podařilo propašovat všechno Brumbálovi přímo pod nos, aniž by o tom ten zastánce prašivých mudlů nevěděl?“
Harrymu se odpověď na tuto otázku k uším nedostala, tázaný zřejmě musel udělat jen nějaké gesty. Ale i kdyby byla jeho hlasitá odpověď jakákoliv, zřejmě nic už by Harryho nezachránilo, aby se začal v rozhovoru orientovat.
„Ale i tak, jak se o tom ministerstvo dozvědělo? Jak mohli vědět, že se jej Pán snaží získat?“
„Zřejmě nejste jediní, kdo má špehy,“ na chvíli se odmlčel a Harry si živě představil, jak usrká ze své sklenky whisky. „Nevejrejte tak na mě, já to nebyl! To bych vám to těžko asi vyžvanil! A navíc – já bych svou práci dělal pořádně – nepřemístili jen to, ale snad polovinu odboru. Takže asi nevěděli, co přesně vá- náš Pán chce.“
Harry poznal náznaky paniky v mužově hlase. Zřejmě se ocitl na tenkém ledě. Podle dalších vět si Harry své domněnky potvrdil, zvlášť když se z nepříjemné situace snažil zvěd (to už Harry pochopil, že to bude člověk podobného „povolání“) vybruslit.
„No, pánové, to je ode mě všecko. Bylo mi potěšením.“ Harry ještě nikoho neslyšel to konstatování vyslovit tak neupřímně. Přesto všechno však Harry neslyšel žádné šoupání židlí nebo vzdalující se kroky. Muž zřejmě ještě na něco čekal. Pak se mu k uším doneslo zacinkání kovu a Harry nedokázal ani odhadnou, jak velká musela být hromádka mincí, kterou dostal muž za své informace.
Teď se teprve zdál být plně spokojený a za hlasitých kroků odešel z lokálu.
Harry byl z rozhovoru totálně zmatený. Nechápal z něj ani hlavu, ani patu, přesto tušil, že pro něj byl životně důležitý. Teď ho však čekalo rozhodování – má sledovat špeha nebo raději dva Smrtijedy? Kdo bude vědět víc? Nakonec mu to usnadnili právě dva jmenovaní, když po odchodu zvěda promluvil jeden z nich:
„Jak dlouho ho hodlá Pán ještě nechat naživu?“
„Tak dlouho, dokud bude užitečný. A on moc dobře ví, jak dělat, aby pořád byl.“
„Jak to myslíš?“
„Neřekl nám všechno, to je jasné. Ví, že je jediný, kdo nám v téhle věci může něco říct a tak té pozice využívá, dokud z ní může něco vytřískat. Tohle bylo ale asi naposledy, co jsme ho viděli.“
„Prosím?“
„Pokud měl pravdu a na ministerstvu už není, nebude už mít pro nás dostatečné informace. Teď sbalí ty své saky paky a bude se snažit zmizet. Pokud chceš, můžem se vsadit, jak dlouho vydrží utíkat tento...“
Harry okamžitě zrušil kouzlo a vyletěl ze záchodů i z hospody jako splašený. Nestaral se, že v okamžiku, kdy za ním hospodský křičel něco ve smyslu Jestli-se-okamžitě-nevrátíš-vyletíš-odtud-dřív-než-řekneš-ležák!, zřejmě ztratil práci a vydal se hledat v ulici zaměstnance ministerstva a Voldemortova informátora v jednom.
Muž měl před Harrym hodně velký náskok a jakmile vyběhl před hospodu a ztratil se v davu, Harryho šance, že ho ještě někdy najde, začaly prudce klesat. Nevzdával to ale, a rozeběhl se napříč ulicí na stranu, kterou si náhodně vybral. Po pár krocích se otočil čelem vzad a vyrazil na opačný konec ulice, který podle jeho skromných vědomostí o kouzelnickém světě vedl dál od Příčné ulice, kam doufal, že špeh nemíří – tam by ho už opravdu nenašel.
Nevěděl, co je na konci Obrtlé ulice, protože tam ještě nikdy nezabrousil. Jak do ní ale čím dál hlouběji běžel, stávala se temnější a špinavější. Říkal si, že tady se asi zaměstnanci ministerstva často neobjevují a už to chtěl vzdát. Doufal, že zastihne alespoň ty dva Smrtijedy v hospodě, aby vyzpovídal přinejmenším je.
Málem by se otočil, v poslední chvíli si však všiml něčeho podivného – zatímco za ním a po stranách stály rozpadlé domy, které už držely opravdu jen pomocí kouzel a šlo to na nich poznat, a před zbořeninami postávali rozličná kouzelnická stvoření a vyvrhelové, ke kterým Harry ve svém převleku tak trochu patřil. Ale před ním stála vysoká kamenná zídka, kterou dokázal prohlédnout až na její druhou stranu – byla pevná a z opravdových kamenů, ale na druhou stranu Harrymu připadalo, jako by se místo ní díval sklem na ponurý městský dvorek bez jediného živáčka.
Po chvíli ho napadlo, co to může být – stejně jako na vlakovém nádraží King’s Cross oddělovala kamenná překážka kouzelnické nástupiště 93 od mudlovského devátého a desátého, tak tahle zeď oddělovala oba světy. A Harrymu zase svitla malá naděje, že přece jenom špeha chytí.
Rozběhl se proti zídce, jak mu to vždy pomáhalo, když se dostával k Bradavickému expresu. Zavřel i oči a pak už jen čekal na známý pocit, který se spolehlivě dostavil vždy, když procházel podobnou hranicí.
Místo něj se však dostavila nechutná bolest v žebrech, když narazil do kouzelníka, který mu na poslední chvíli vletěl do cesty. Harry ho neviděl, pravděpodobně musel vyrazit ve stejný čas jako Harry z nějakého domu po stranách a nepočítal s tím, že bude mít chlapec zavřené oči.
„Dávej si majzla, hochu!“ uštědřil směrem k Harrymu nadávku, když se soukal na nohy. Jakmile se narovnal, Harry ho poznal. Měl stejný hluboký hlas, hnědý hábit a tentokráte i sundanou kapuci, takže mu konečně viděl do tváře. Stál před ním kouzelník středního věku, s lehce prořídlými hnědými vlasy a nevýrazným obličejem. Harry měl přesto pocit, že už ho viděl i dřív, než v hospodě, kdy zrazoval dobré kouzelníky.
Dřív než se však vzpamatoval, kouzelník po něm hodil posledním popuzeným pohledem a dostal se z Obrtlé ulice pryč na mudlovský dvorek, obehnaný ze všech stran výškovými šedými domy. Harry ho hned následoval.
Muž zmizel v jedněch postraních dveřích, kterých by si Harry nikdy nevšiml. Takhle se mu ale přilepil na paty a díky lepší kondici ho hned v chodbě za dveřmi dohonil.
Kouzelník se otočil za zvukem cizích kroků a přidal ještě víc na tempu. Zřejmě mu Harry připadal podezřelý a nechtěl mu dát šanci ho ohrozit. Harry zase nemohl dovolit, aby mu muž utekl.
„Hej, počkejte!“ zakřičel za ním, „něco jste ztratil!“ A začal mávat rukou s domnělým nálezem.
Zabralo to. Kouzelník se otočil a ostražitě pozoroval, jak se k němu Harry přibližuje s napřaženou paží, jejíž prázdnou dlaň zakrýval dlouhý rukáv. „Spadlo vám to, když jsme se srazili…“
Harry počkal, až bude u něj v dostatečné blízkosti a pak švihl hůlkou, schovanou v kapse u volné ruky. Kouzelník najednou proletěl dveřmi po pravé straně, které, jak Harry o pár vteřin s úlevou zjistil, vedly do sklepa, plného kopci brambor. Když Harry procházel dveřmi, kouzelník se právě s nadávkami z jedné hromady zvedal, hůlku v ruce nachystanou. Harry mu však nedal žádnou šanci a hned mu ji neverbálním kouzlem vyšvihl z ruky do svého vlastnictví.
Dalším kouzlem muž znovu ležel na jedné kopě hlíz, ruky svázané za zády. Když se Harry ujistil, že mu neuteče ani ho nijak nepřekvapí, začal se vyptávat:
„Vaše jméno?“
Kouzelník však zarytě mlčel, jako kdyby mu Harry k poutům přičaroval i roubík.
„Vaše jméno?“
Zkusil to Harry ze začátku ještě s trpělivostí po druhé. Svázaný však dál jen hleděl na Harryho změněnou tvář snad ve snaze poznat útočníka, a odmítal promluvit.
„Ptám se naposledy: jaké je jméno sprostého zrádce a Voldemortova přisluhovače?“
Jméno Pána zla konečně rozvázalo kouzelníkovi jazyk: „Takže páníček je na Brumbálově straně? A helemese, já myslel, že už ste vymřeli!Vyslovovat jeho jméno…“
„Jsem na té správné straně a se vším všudy, ne jako někdo, kdo se jen za něco vydává! Jak se jmenuješ?“
„Je mi líto, ale jestli nemáš po ruce veritasérum, což asi nemáš, podle toho jak vypadáš, tak tu spolu asi strávíme nějaký ten čas… Nebo taky ne!“
Prudce se vymrštil na nohy a stačil ještě přitom Harrymu vykopnout hůlku z ruky. Vrhl se na Harryho po mudlovsky a snažil se mu z kapsy vydolovat svou hůlku. Jenže se přepočítal – Harry byl silnější, než v těch hadrech vypadal. Odstrčil muže od sebe a podkopl mu nohy. Ten nemohl svůj pád rukama zbrzdit a tvrdě potřetí spadl na tu samou kopu brambor. Zkusil se znovu postavit, ale to mu už mezi oči mířila jeho vlastní hůlka, kterou Harry vytáhl z útrob svého potrhaného pláště.
„Už to nezkoušej,“ konstatoval Harry jen a raději odstoupil pár kroků dozadu. Pohodlně si sedl, jak to jen na bramborách šlo, a pohlédl na svého momentálního zajatce.
„Poslední možnost – buď budeš dobrovolně spolupracovat, nebo tě k tomu přinutím.“
Muž však uraženě mlčel, zaražený a ponížený ze svého neúspěšného útoku. Jakoby ztratil něco ze své sebejistoty. Přesto se Harrymu zdálo, že nebyl tak vystrašený, jakoby špeh v jeho pozici měl být. A pak si vzpomněl na slova Smrtijedů v hospodě a došlo mu proč – možná byl kouzelník ještě rád, že ho chytil někdo ze „světlé“ strany, než nějaký Voldemortův přívrženec.
I tak pořád odmítal mluvit a Harryho to už pomalu přestávalo bavit. Dal kouzelníkovi chvíli na rozmyšlenou a pak, když ticho muž nepřerušil, promluvil sám s hůlkou namířenou na kouzelníkovo čelo.
„Verta!“ Kouzlo pravdy.
Kouzelníkovi se na tváři objevil vzpurný výraz, který však hned zmizel s odpovědí na Harryho první otázku.
„Jak se jmenuješ?“
„Gydeon Krákora,“ odpověděl bez jakékoliv intonace v hlase.
A Harry začal zkoumat svou paměť. Byl si totiž stoprocentně jistý, že to příjmení už někde slyšel. A pak mu začalo svítat: „V jakém oddělí pracuješ na ministerstvu?“
„Odbor záhad, deváté poschodí, kancelář páté dveře po směru hodinových ručiček, zaměření na čarodějné artefakty,“ další bezvýrazná odpověď, Harrymu však připadala ještě více monotónní a naučená, jakoby ji Krákora opakoval každým dnem. Ale alespoň pomohla Harrymu vzpomnět si – toho kouzelníka už viděl – na mistrovství světa ve famfrpálu ho pan Weasley představil, když se ubytovali v kempu.
„Jak dlouho už donášíš Voldemortovi informace?“
Následovala krátká odmlka, vyplněná zřejmě Krákorovým přemýšlením. Nakonec si přece jenom ujasnil vzpomínky: „Sešel sem se s něma jen párkrát… Ale asi tak čtyři měsíce zpátky to mohlo bejt poprvý…“
„A cos jim řekl dneska?“ položil Harry otázku, která ho na jazyku pálila nejvíc.
„To, že ministr přenesl všecek náš archiv podle něj na bezpečnější místo, ale vopravdicky si chtěl zajistit jen vlastní zadek. Nechtěl asi, aby se vopakoval červen… Jenže já sem teď bez práce…“
„Červen?! Co se stalo v červ-“ a pak mu svitlo – sám se přece těch událostí zúčastnil: Ministerstvo, odbor záhad, síň věšteb, oblouk, Voldemort. „Ale proč by se k tomu ‚archívu‘ chtěl Voldemort dostat?“
„Voldemort nechtěl celej archív! Enom podle všeho chce získat jednu věc. Teda, my si vždycky mysleli, že je to enom starý krám ani ne moc starej nebo mocnej. Vlastně u nás byl pak enom proto, páč na něj všichni zapomněli. Ale zřejmě je v něm víc, než se nám zdálo…“
Krákora ve svých myšlenkách pokračoval dál – už se zřejmě vzpamatoval z prvního účinku kouzla a dokázal se rozpovídat. Harry ho už však tak pozorně neposlouchal. Chytl se toho, že Voldemort zase touží po nějaké zbrani, nebo aspoň tak si to Harry představoval. „Co to bylo?“
„Co co bylo?“
„No to, co Voldemort chce?“
„Aj, ty myslíš ten deník! Hodně dlouho jsme ho všecí zkoumali, ale bylo nám to houby platné. Zvlášť když se o něj druhá strana začala zvlášť zajímat, prohledal jsem ho ještě důkladnějc. Ale krom popsanejch stránek plnejch samých žvástů jsem nic nenašel.“
Deník?! Harryho najednou popadlo silné tušení.
Měsíc svým svitem jasně ozařoval jejich okolí a odrážel se v moři písku tak silně, že ani nepotřeboval světlo hůlky, aby viděl i ty nejmenší detaily. Seděl po boku Menthy na skalní vyvýšenině a společně sledovali tu prázdnou pláň pod sebou.
Ta otázka z něj vypadl jakoby nic – dlouho už o ní sice přemýšlel a stejně tak dlouho už sbíral odvahu ji vyslovit nahlas. A najednou to udělal, beze strachu a taktnosti: „Jak se odtud Grindelwald dostal?“
Jakmile však dozněla poslední slabika, začal všeho litovat. Poklidná atmosféra zmizela a Mentha se obrátil k Harrymu zády. Ten zahanbeně sklonil hlavu. Neměl se ptát, ještě nebyla ta správná chvíle…
„Nikdo odsud nikdy neměl najít cestu, protože žádná neexistuje. Ale když se hodně mocný kouzelník ocitne na pár století sám jen se svým mozkem a hůlkou, dokáže ledacos vymyslet,“ ozvalo se najednou vedle Harryho, „vlastně, šlo jen o jeden nápad a cesta byla volná. Ale za ten čas toho jinak musel objevit spoustu…“
A Harry najednou rozpoznal slabý plamen naděje: „Co třeba?“
„To nejspíš už navždy zůstane skryto – já viděl jen štosy a štosy deníků ze zápisky, jejichž malá část se možná dostala i za hranice.“
„Deníky, které se dostaly s ním zpátky? Co v nich bylo?“
Mentha se na něj konečně zas podíval, ve tváři chápavý výraz. „Vím, kam tím narážíš. Ale v tomhle ti ani já nepomůžu. Jestli je však opravdu někdo tam u vás dokázal najít a využít je, myslím, že ty to zvládneš taky. Dřív ti však svá tajemství jen těžko odkryjí…“
Je možné, aby Harry narazil skutečně na ně?! Něco mu říkalo, že by to pravda být mohla a pokud se je snaží získat i Voldemort, musí mít určitě nějakou cenu. Jenže Krákora říkal, že deník vypadal obyčejně… Ale jak se tak na chlapíka před sebou díval, pokud by deník skutečně něco skrýval, měl Krákora malou šanci to z něj dostat. I tak však mohl ministerský pracovník udělat něco jiného…
„Proč si deník nepředal rovnou Voldemortovi, když si k němu měl po celou dobu přístup?!“
„Jenže to von nevěděl, takže proč toho nevyužít? Kdybych mu ho jen tak donesl, dostal bych malej váček peněz a pak kletbu do zad, zato teď jsem jim byl užitečnej víckrát a dráž…“
Harry byl najednou za vypočítavost tohoto člověka celkem rád – jinak by totiž deník možná byl už ve Voldemortových rukou. Takhle jej měl šanci získat dřív než on – a hledat je tedy mohl jen na jednom místě.
V hlavě mu však vrtala ještě jedna otázka: „Je tedy teď archív v Bradavicích?“
Krákora se už nadechoval k odpovědi, když se zarazil: „Já neříkal nic vo Bradavicích…“
„Já taky neříkal, že slunko je žluté, a ty to víš. Prostě jsem si tipl, no. Myslel jsem si správně?“
„Jo, samozřejmě že je teď všechno v Bradavicích. Nejen Brumbál má svoje lidi na ministerstvu, někdy je to i navopak. A pak už to bylo lehký. Stejně si ale myslím, že má nějaké tušení, člověk u něj nikdy neví…“
A Harry věděl, že z něj už nic nedostane. Vstal z jednoho kopce brambor a namířil hůlkou Krákorovi do čela: „Obliviate.“
Všechny vzpomínky na jejich rozhovor se Krákorovi rázem vytratily z hlavy. Přitom mu Harry jemně podstrčil jiné – mlhavé obrazy skleniček ohnivé whisky v pochybné krčmě, jak jedna za druhou mizí v Krákorově hrdle a potácivou cestu zpátky domů.
Předtím, než Harry vypadl ze sklepa, použil na Krákoru krátkodobé uspávací kouzlo. Až se vzbudí roztažený na hromadě brambor, bude si myslet, že tu někde musel opilý skončit a výpadky paměti bude připisovat požitému alkoholu.
Brzo ráno, kdy se Harry konečně dostal domů a mohl svléct zapáchající šaty, si uvědomil, co hledání deníku znamená – bude se muset vrátit domů – do Bradavic.