15. První známá tvář
Nesnažil se ani pochopit, jak mu kdysi mohl východ slunce připadal obyčejný. Teď ho načervenalý kotouč přímo okouzlil. Viděl ho totiž konečně vycházet nad Anglií. Jeho vlastí, domovem. Našel si to nejlepší místo, kde by mohl sledovat začátek prvního dne znovu doma. Jako dobrá volba se zdál kopec s honosným, avšak už zchátralým panským sídlem. Něco ho tam lákalo – připadal mu povědomý, ale, promerlina, si nemohl vzpomenout, odkud by ho mohl znát.
Ponuré a, jak se zdálo, zapomenuté místo mu na náladě zrovna nepřidalo, výhled zde byl však ucházející. Zatímco jeho oči sledovaly červené obláčky na východě, v hlavě se snažil uspořádat myšlenky a rozmyslet se, co dál. Nevěděl, kam má teď jít, kde je pro něj bezpečno nebo kde může být nebezpečno pro jeho okolí. Znal jen dvě taková místa, z toho však na jednom bylo pro jeho stávající náladu příliš mnoho lidí. Na druhé se pro změnu zařekl, že tam už nikdy nevstoupí. Pokud si však měl vybrat jen jedno z nich, měl jasno.
Dřív si však chtěl utřídit myšlenky, zvyknout si zase na tenhle svět a alespoň trochu si uvědomit, co se všechno děje. Nešlo mu jen tak se zase vžít do víru války mezi kouzelníky, začlenit se mezi bojovníky. Potrvá mu to, věděl ale, že moc času mu dopřáno nebude.
Pomalu se odpoutal od kouzelného pohledu a poručil si, trochu se probrat. Měl v plánu odtud zmizet dřív, než ho někdo z vesničanů zahlédne. Přesto ho ještě na odchodu přepadlo jedno nutkání.
Znal ten pocit, a ze zkušenosti věděl, že je radno ho poslechnout. Rozhlédl se po okolí, uchopil v kapse pevněji hůlku a vstoupil do domu. Neměl s tím žádné problémy – stačilo jednoduché odemykací kouzlo a ocitl se v zaprášené starodávné kuchyni. Nánosy prachu byly někde několik palců vysoké a nikde neporušené. Harry věděl, že kdyby se tady čehokoliv dotkl, památka po tom by na něj ještě hodně dlouho ukazovala.
Jedno máchnutí hůlkou a stopy, které zanechávaly jeho podrážky na podlaze, okamžitě za ním mizely. Byl by z něj perfektní zloděj, i když teď krást rozhodně v úmyslu neměl. Vlastně vůbec nevěděl, proč se sem vloupal, něco mu však nedovolilo jednat jinak.
Až se dostal z kuchyně do obrovské haly, konečně mu došlo, proč ho dům tak lákal. Okamžitě pocítil drobné záchvěvy magie, která zde někdy musela být použity. Stopy po ní byly slabé, Harry však dokázal vycítit i odkud přesně vycházejí. Nemeškal, okamžitě vyběhl schody a na prvním odpočívadla zahnul do chodby vpravo, stejně zaprášené jako všechny ostatní místnosti v domě.
Pocit sílil, což znamenalo, že se Harry blíží. Vpadl do každých dveří, kolem kterých procházel a pozorně si je prohlížel, ale správné byly až ty poslední. Jakmile do pokoje vkročil, do očí mu padly ohořelá polena, která sice taky nepozbývala prachu, ale i přesto vypadala daleko novější, než jakýkoliv nábytek v domě. Tedy až na křeslo vedle krbu, které na tom bylo podobně jako dříví.
A pak ho udeřila síla kletby, kterou už někdo vyvolal hodně dávno, pořád po ní tady ale zůstávala působivá památka. Tak působivá, že Harryho donutila vzpomenout si.
„Můj Vznešený Pán tedy trvá na svém záměru?“ …….. „Ovšemže na něm trvám, Červíčku!“……... „Zvládli bychom to i bez Harryho Pottera, můj Pane!“……..
„Podle Naginiho tu stojí za dveřmi nějaký starý mudla a hltá každé naše slovo“
Nevěřícnost, strach, údiv, strach, zděšení, hysterie, zelené světlo.
Šílená bolest v jizvě, probuzení, zmatenost.
Uvědomil si, co se v této místnosti zhruba před dvěma lety odehrávalo. Nečekal na nic jiného a vystřelil s místnosti i domu jako nevlastní bratr blesku. Neohlížel se napravo ani nalevo a přemístil se z vesnice. Možná kdyby odcházel pomaleji, všiml by si ještě něčeho dalšího.
Londýn v posmutném ranním světle nebyl zrovna tím vysněným místem, jak si ho někteří turisti z východu představují. Zvláště některými čtvrtěmi by se primátor nechtěl před světem chlubit. Zvlášť ne v této době, kdy je odsunul až do nejzazšího koutku své kartotéky problémů. Na pořadí teď byly daleko závažnější události – krádeže a vraždy bez motivů, smyslu i pochytaných viníků, nebo nepochopitelné příhody bez jakéhokoliv logického vysvětlení.
Grimmauldovo náměstí sice nestálo ve stupíncích návštěvnosti a prestižnosti za Trafalgarským, obyvatelé domů však byli se svým bydlištěm spokojeni. Žádný otravný turistický ruch, sousedé příjemní a ohleduplní. Tedy až do jisté doby – v posledních měsících se zřejmě nějací výrostci odnaproti snaží ukázat světu – dělobuchy, či co to ty děcka používají, ruší klidný spánek sousedům. Jako by jim to ale nestačilo – musí se ještě oblékat do zvláštních hávů, aby se rozeznaly. Důchodci v oknech je sice viděli málokdy, vždy jen na krátkou chvíli, ale i to jim stačilo postěžovat si, co si ta mládež dokáže vzít na sebe. Kdyby jenom věděli…
Dnes však žádný z nich za záclony nečíhal, stejně by neviděl nic zvláštního. Jen obyčejného kluka v ošuntělém oblečení. „Dítě ulice“, zařadili by si ho a víc by je nezajímal.
Kdyby možná ale poodhrnuli záclony a podívali se blíže do obličeje chlapce, možná by je zajímat znovu začal. Možná by se při pohledu na jeho zářivě smaragdové a chytré oči, zamysleli, co všechno musely vidět, že se na svět dívaly tak kriticky a nedůvěřivě, přesto pořád vlídně. Nemohlo mu být víc jak osmnáct, dlouhé černé vlasy a neoholená tvář mu však dodávaly alespoň o tři roky více, stejně jako dobře vypracovaná postava. Kráčel vzpřímeně, hlavu vztyčenou, přesto jeho chůze stále připomínala, jako by na ramenech nesl celou tíhu světa.
A konečně tou poslední možnou poznámkou by se skoro trefili – Harry opravdu cítil na sobě hodně velkou zodpovědnost za věci, které se od něho očekávaly. Proto se sem vrátil, kvůli tomu přišel znovu na Grimmauldovo náměstí, díky tomu se tak změnil.
Plížil se po všech různých stínech, které náměstí skýtalo. Nechtěl, aby ho obyvatelé domu č. 12 zahlédli dřív, než bude chtít on. Dostal se až mezi popelnice před číslem 11, odkud měl hezký výhled na prozatím ještě mezeru mezi domem, před kterým stál, a domem č. 13. Pomyslel na papírek s adresou, který se mu do ruky dostal už před hodně dlouhou dobou.
Jak čekal, před jeho zrakem se začaly nejdříve objevovat masivní dřevěné dveře, schody k nim a pak postupně i celý dům. Vypadal obyčejně, přesně takový, jak si ho Harry pomatoval, když odtud naposledy odjížděl. Když však vyběhl schody a zazvonil, zmocnilo se ho nenadálé podezření. Nikdo totiž nepřicházel otevřít, ani po dalším zazvonění. Nechápal to, ještě chvíli počkal, a když se nic zevnitř neozývalo, nasadil si kapuci a strčil do dveří.
Zůstal překvapením zírat, když se bez sebemenšího odporu otevřely. Tady opravdu něco nehraje… Vstoupil do předsíně a teprve tady se ho zmocnila ta pravá hrůza.
Nikde nebylo vidět jiné barvy, než černou, stříbrnou a zelenou. Harry by nikdy neřekl, že by si Fénixův řád zařídil své ústředí právě těmito odstíny. Jenže další stopy nenaznačovaly, že by to udělal Řád a jeho členové.
Spadlý stojan na deštníky, listí z venku zahnané větrem do koutů, roztrhané závěsy i zlověstná meluzína, kvílící někde ve vyšších patrech. To vše dávalo Harrymu znát, že dům hostil nezvané návštěvníky. Někdo jej musel hodně důkladně prohledávat, usoudil pak podle vyházaného nádobí z kredenců a převráceného jídelního stolu, když vešel do kuchyně.
Tam se na zemi povalovaly i staré noviny, které Harryho okamžitě přilákaly. Uviděl totiž na jednom zvlášť otřepaném vydáním svou fotku. Výtisk byl datován k srpnu tohoto roku a jeho titulní strana hlásala:
„Harry Potter Zmizel“ – z důvěryhodného zdroje včera dostal Věštec zprávu, že byl Chlapec, který přežil (a jestli stále žije není jisté) v dopoledních hodinách – v den svých narozenin - napaden přisluhovači Toho-jehož-jméno-se-nepíše v blízkosti místa, kde se svými přáteli trávil prázdniny. Podle všeho se urputně bránil, v obrovské přesile však neměl šanci. Nikdo z účastněných nám nechtěl poskytnout bližší informace, jisté je však jedno – Harry Potter se z místa boje nevrátil a nikdo neví, kde se teď nachází. Albus Brumbál se nechtěl k této situaci nijak vyjádřit, zato ministr kouzel ujišťoval, že již začali s pátráním po zmizelém chlapci a ministerstvo udělá vše, aby pana Pottera našli.
Zmizení tohoto studenta zasáhlo kouzelnické společenství snad nejvíce ze všech událostí těchto prázdnin – mnoho čarodějek a kouzelníků věřilo, že právě jedině tento chlapec dokáže porazit Vy-víte-koho a zbavit nás tak trápení. Avšak pokud se ocitl v zajetí Smrtijedů a jejich Pána, zůstává jen malá naděje pro jeho přátele, že se s ním ještě někdy setkají…
Článek pokračoval ještě na dalších dvou stranách, ale Harry už dál číst nemohl – vesměs tam o něj mluvili v minulém čase, jakoby už byl dávno mrtví. A vlastně měli pravdu – podle všeho nebyli redaktoři Denního Věštce jediní, kteří o tom byli přesvědčení. Podle dalších pozdějších vydání se Harry dozvěděl nejenom o celém bezvýsledném pátrání po jeho osobě, ale i postupném vzdávání se naděje, že je vůbec naživu.
Co mu však nejvíc vyrazilo dech, byl výtisk z listopadu a na něm fotografie ponurého hřbitova, kde se těsnalo neskutečné množství lidí s deštníky, takže si ještě více zmenšovali životní prostor. Harryho však nějaký déšť nezajímal – spíš se soustředil na nadpis pod snímkem – „Prázdná rakev – prázdná srdce“
Po bezvýsledném pátrání a ztracené naději se konečně kouzelníci odhodlali k této smutné události – dát poslední hold statečnému chlapci, jehož tělo sice ještě nikdo neviděl, ale ani jeho živého. Avšak poté, co Vy-víte-kdo tak jednoznačně naznačil, co všichni věděli, ale zároveň se toho báli, nikdo již nepochybuje o jeho smrti. Ministerstvo vzdalo své pátrání a jen hrstka Potterových nejbližším se nevzdala poslední naděje. Ale i oni byli přítomni na pohřbu prázdné rakve a i oni položili květiny na náhrobek, stejně jako desítky a možná i stovky dalších, kteří se přišli naposledy rozloučit. Pokračování na str. 2
Tohle se Harrymu už vůbec nelíbilo. Musel všem způsobit hodně bolesti… Ne, to nebyl on, ale Voldemort. To jeho vinou zemřel, on za svou smrt přece nemůže. A taky za to zaplatí!
Harry podle článku zjistil, že nejenom kouzelnický svět, ale hlavně i Pán zla si myslí, že je mrtví. Tím získává velkou výhodu, kterou jistě někdy využije. Jako první ale teď musí zjistit, co se tady vůbec stalo a jak to teď ve světě vypadá. Bude muset asi hodně co dohánět.
Začal zkoumat noviny trochu podrobněji – pokud se měl dovědět nějaké novinky, tohle teď byl jeho jediný zdroj. A dozvěděl se mnoho věcí – podle všeho si nedal Voldemort ani na chvilku pokoj – v každém vydání bylo alespoň jedno smuteční oznámení, popis krádeží či pohrom, za kterými stáli Smrtijedi. Bylo pro něj hrozné číst známá jména v souvislosti z nějakou vraždou a její obětí, hlavně když se to týkalo jeho spolužáků. Někteří byli o hodně mladší než on. Hladina vzteku v pomyslném poháru stále stoupala.
Největší šok však pro něj přichystalo vydání ze září – podle něj Voldemort zaútočil ještě jednou na Doupě, tentokrát však bez většího úspěchu – jen pár povrchních zranění. To jediné Harryho uklidnilo. Pak však v dalším byla zmínka o mudlovské rodině Thomasů, z nichž jeden člen je šestým rokem studentem Bradavic, a o útoku na jejich dům, zatímco byla celá rodina na dovolené. A pokračovalo to dál: Nevillova babička byla přepadnuta cestou od své přítelkyně; dvojčata Patilova jen se štěstí unikla podivnému požáru, který neměl žádnou logickou příčinu; Ginny Weasleyová byla napadnuta pár metrů od jejich domu obrovitým hadem.
Všechny tyto události neměly na první pohled nic společného, ale na druhý je přece jenom něco spojovalo. Všichni jmenovaní se nějakým způsobem točili kolem Harryho. A tu si Harry vzpomněl na Voldemorta slova, řečená mu v hrobce.
„… je mi to velice líto, žes umřel tak brzo. Měl si trpět jako nikdo jiný… …měl jsi vidět své přátele v mučení, měl jsi mě prosit o smilování nad nimi a pak abych ukončil tvůj bídný život…“
Jak se zdá, Voldemort dodržel své slovo i po jeho smrti. Harry si tedy ani nedokázal představit, co by jim udělal, kdyby se dozvěděl, že je Harry naživu. V tom okamžiku se pevně rozhodl – nikdo, ani dokonce jeho přátelé nesmí zjistit, že je zpátky. Nechtěl je už ohrožovat, nezasloužili by si to. Bude na všechno sám…
Po kuchyni se vydal prozkoumávat i jiné místnosti domu, všude to však vypadalo stejně. Rozhrabané skříně, rozbitý nábytek, pergameny na každém kousíčku podlahy. Harry zkoumal hlavně je, ale nikde nenašel žádné plány Řádu nebo jiné tajné věci. Vypadalo, to členové dostali alespoň varování, které jim pomohlo odstranit všechny dokumenty a cenné věci do bezpečí. Stejně ale pořád nechápal, jak se sem mohli Smrtijedi dostat, pokud to skutečně byli oni. Ale v tom jediném si byl Harry jistý – tohle dokázali udělat jen Voldemortovi poskoci.
Když dorazil do bývalé koupelny a zkoumal vše i zde, neunikl mu jeho obraz ve střepu od rozbitého zrcadla. Od doby, kdy se dostal ze světa Za Obloukem, ještě neměl příležitost se vidět. Bál se toho okamžiku, nevěděl, co s ním ty čtyři měsíce (podle novin zjistil datum – 15. prosince) ve skále udělaly. Možná se mu už tělo začalo rozpadat, jenže tomu nenasvědčovala dobrá kondice, jakou si vytvořil na onom světě a které mu, jak se zdálo, zůstala i tady. Za těchto argumentů se tedy odvážil zvednout hlavu a kouknout se na odraz.
Překvapením vyjekl – sice to nebylo tak hrozné, jak si ve špatné náladě představoval, ale moc se změnil. Nebyl na tu tvář, která na něho číhala ve střepu, vůbec zvyklý. Delší vlasy, strniště a tvrdé rysy, které postrádaly už jakýkoliv dětský tuk, mu připadaly hrozně cizí. Přesto, když se podíval blíže, uviděl ty staré známé oči a někde pod zarostlým obličejem i povědomou tvář.
Jinak se mu však jeho nový vzhled nijak neprotivil – působil mužněji, a to se mu líbilo. Nebyl už žádný suchar, kterého Dudley zmlátil kdy se mu zachtělo.
Když si vyhrnul mikinu (měl na sobě stále zakrvácené oblečení z léta, na kterém se dalo poznat, že už toho má hodně za sebou) a prohlédl si zběžně hrudník, našel odporně vypadající jizvu pod srdcem – jeho smrtelné zranění. Na té straně těla mu však ještě něco přibylo – slabě zářící tetování vzepjatého Erisedského jednorožce. Nevzpomínal si, kdy že se mu tam objevilo ani jak, možná ale tušil, co bylo jeho příčinou.
„… je to jediný způsob, jak se odtud dostat. Ale věř mi, i když ti ji dám dobrovolně, bude to mít nedozírné následky. Pokusím se špatné vlastnosti kouzla vzít na sebe, přesto ti to něco vezme. Ano, hodně ti toho dát, ale už nikdy nebudeš takový jako dřív.“
Harry ještě chvilku zaváhal, ale pak už rozhodně vzal do rukou nabízenou ampulku s zářící tekutinou. Přitom si dobře všiml řezné rány na Menthově boku. To, co pro něj udělal, se nedalo s rovnávat s žádným jiným darem na světě. Musel Harrymu bezmezně věřit, když mu propůjčil tolik moci a síly.
Teď jen litoval, že tu s ním není Sirius. Tak rád by ho vzal s sebou. Ale věděl, že by to Mentha nedovolil - jeho dar je jen pro Harryho. Stejně by to nešlo, to tušil taky. Ale pak ho něco napadlo.
„Já…“ snažil se rychle vymyslet důvěryhodnou výmluvu, „musím se připravit. Chtěl bych být chvíli sám, rozloučit se…“ kývl hlavou směrem ke skále, kde odpočíval jeho kmotr. Vlastně to tak ani výmluva nebyla, jen doufal, že si Mentha pak poloprázdné lahvičky nevšimne.
Harry zatím nevěděl, co Mentha myslel, že ztratil. Ale už zřetelně pocítil, co získal – moc, větší kouzelnou sílu, koncentraci a, jak se zdálo, i nové tetování. Stříbrný jednorožec se mu vyjímal na celém rameni i přes srdce. Možná s ním někdy bude mít problémy – nebyl zrovna nenápadná, ale teď se s ním Harry nezabýval. Na těle měl pořád ještě pár viditelných zranění a modřin, památky po pár týdnech lekcích boje. Nestěžoval si na ně, každá podlitina a škrábanec mu připomínala nějakou chvíli u lovců, kdy si připadal relativně šťastný. A taky i chybu, za kterou si ránu zasloužil.
Nechal už toho prohlížení a zase se ponořil do prohledávání celého domu. Zatím však nenašel nic důležitého nebo podezřelého, dokud se nedostal do vyšších pater. Na půdě našel všechny pozůstalosti po rodině Blackových – řád si zřejmě už stihl své ústředí vyklidit. Prohledával krabice plné hlav domácích skřítků, starých obrazů, knih a dokonce narazil i na gobelín s rodokmenem, který se bezvýsledně pokoušeli sundat předminulé léto.
Při pohledu na gobelín mu na mysl přišla ještě jedna vzpomínka na věc, kterou marně zkoušeli odstranit ze zdi. Na nic nečekal a rozběhl se těch pár poschodí zase dolů. Rozhrnul těžké závěsy v předsíni a podíval se, co je za nimi. A opravdu – tenhle skoro neporušený obraz se zřejmě nevzdával. Paní Blacková na něj zhlížela z mírného nadhledu a nasupeným výrazem ho němě provrtávala všemi možnými nadávkami.
Opravdu, nevydala ze sebe ani slovo, i když se určitě maximálně snažila. Harry na ni nechápavě hleděl, ale pak mu zřejmě došlo, jak ji někdo dokázal umlčet. I když to dělal hrozně nerad (ten hlas už nikdy nechtěl slyšet), ale paní Blacková byla zřejmě jediný momentálně možný svědek událostí, které se tu odehrávaly. Mávl hůlkou a tím zrušil kouzlo Silencio
.
V tom okamžiku se domem znovu rozezněl nepříčetný řev, který Harrymu rozhodně nechyběl.
„Ty budižkničemu, spratku jeden mudlovská, jak se opovažuješ vstoupit do domu veleváženého rodu Blacků! Ty, který nejsi hoden jim ani zavázat tkaničky! Okamžitě vystřel z tohoto vznešeného místa! Ty…“
„Zmlkněte!“ snažil se Harry obraz překřičet.
Paní Blacková však nechtěla za nic na světě přestat. Zřejmě teď chtěla dohnat všechno, co při kouzle umlčení nemohla: „Ty vyvrhele, bastarde mudlovská, špinavá! Mutante, darebá…“
Harry už to nevydržel a znovu obnovil kouzlo, které sám před chvilkou zrušil. Paní Blackovou to však nerozházelo – dál otvírala pusu k nadávkách, i když teď už bylo zase vlídné ticho.
„Poslouchejte mě!“ snažil se ji Harry uklidnit, „no tak, zavřete na chvíli hubu!“
Zdálo se, že to paní Blacková už nevydýchá a konečně zavřela na chvíli pusu. Harry využil chvíli klidu a pokusil se ji přimět k spolupráci: „Mám teď v plánu znovu zrušit umlčovací kouzlo a vy budete moct zase mluvit. Jakmile ale na mě budete křičet a urážet, beru vše zpátky a vy už nikdy neřeknete nahlas jediné slovo. Rozumíte mi?!“
Paní Blacková zřejmě rozuměla, ale nesouhlasila. Sotvaže opět nabrala dechu, zpustila nanovo. Harryho to ale nechalo klidným, zůstal před ní stát s úšklebkem na rtech a provokativně si hrál s hůlkou. Po pár minutách to obraz zřejmě vzdal a uklidnil se. Harry to zkusil a podruhé zrušil kouzlo. Připravoval se na příval dalšího povyku, ale ticho nebylo zatím přerušeno. Zatím.
„Co po mně, ty budižkničemu, chceš?!“ začala paní Blacková na její poměry trochu tišším hlasem.
„Říkal jsem žádné urážky! Jak to tak vypadá, jsem teď majitelem toho vašeho baráku, tak se podle toho tak chovejte, nebo už nikdy nezahlédnete světlo světa!“
„Nesmysl, tento dům vždy patřil jen členům rodiny Blackům a ne nějakým-“
„Dejte si pozor na jazyk, oheň se dá velice rychle vyvolat…“ pohrozil Harry, protože už ho to urážení přestávalo bavit.
„Ty mi nemáš co přikazovat!“
„Patříte k domu? Tak asi mám, když mi bohužel celý patří…“
„Tento dům je majetkem posledního člena rodiny a kdo říká něco jiného, je blázen a zloděj.“
„Ale váš syn přece už zemřel!“ nechápal její slova Harry.
„A kdo tady mluví a tom zrádci vlastní krve?! Ne, naše rodina je rozsáhlá a má milá neteř se našeho domu ujala.“
„Vaše neteř?“ takže Siriusova sestřenice. A pokud znal dobře kmotrův rodokmen, měl jen dvě a obě patřily k Smrtijedům. To by vysvětlovalo, proč to tady tak vypadá. Ale jak je možné, že dědictví padlo do jejich rukou?! „Dům přece odkázal Sirius mě!“
„Tak to si ty, ten spratek co se tak špinavým způsobem vetřel do mé rodiny? Ty máš už být dávno mrtvý!“
Po těch slovech všechno Harrymu došlo – on umřel, a když nezanechal žádnou závět, dům automaticky připadl posledním členům rodu. Brumbál s tím zřejmě počítal, a tak nechal ústředí vyklidit dřív, než se tu Lestrangeová nebo Malfoyová objeví. Ale teď je zase naživu, a i když s tímto případem se právníci ještě asi nesetkali, Grimmauldovo náměstí č. 12 by zase mělo připadnout jemu.
„Co se stalo s řádem?“ chtěl se ještě Harry ujistit.
Paní Blacková už chtěla promluvit, když se s ní začalo dít něco divného. Kroutila se v obraze a stále lapala po dechu, jako by jí ho někdo vyrazil. Harry poznal účinky nezrušitelné přísahy – někdo si na ní zřejmě vynutil slib, že nic co ví o řádu, se nedostane z rámu jejího obrazu.
Pro Harryho by však jeho překonání neměl být problém, rozhodně to za zkoušku stálo. Snažil se vzpomenout na Menthovi lekce a proniknout tak do její mysli.
„…nesmíš se tolik soustředit na proniknutí do mysli, soustřeď se jen na tu mysl. Na její i na svou. Zkus ji najít, pociť její přítomnost a až to zvládneš, zjistíš, že už si v ní. Pak si můžeš dělat cokoliv chceš. Ale nikdy nezapomeň, jakého proti sobě máš soupeře. I když se ti útok podaří, může ztroskotat obrana. Pokud budeš pátrat v cizí mysli, zároveň ochraňuj tu svou.“
Promlouval k němu Mentha, zatímco Harry hypnotizovaně hleděl na rostlinu. Zkoušel to snad už posté a zatím bez výsledků. Ale teď nějak cítil, že se už blíží k cíli, že to možná dokáže.
„Pak už stačí jen pár slov a ty můžeš ovládat nejen mysl, ale i tělo. A když pochopíš, jak se dostat k podstatě cizí mysli, můžeš jít ještě dál. Člověk, živá i neživá příroda, všechny živly. Nic pro tebe nebude překážkou. Už jim umíš poroučet, ale pak je začneš i chápat a oni tebe. Budete si navzájem rozumět, žít v souladu. Pak jim už nebudeš říkat, co mají dělat. Ty jen vyslovíš přání a oni tě rádi poslechnou…“
Na obraz to sice Harry ještě nezkoušel, ale rozhodně to nebude těžší než se skálou nebo plamenem. Podíval se paní Blackové do očí a chvilku je upřeně pozorovat. Snažila se uhnout pohledem, ale bylo jí to na nic. Harry jí to nedovolil. Ponořil se do známého stavu a najednou ucítil všechno kolem sebe svým dalším smyslem. Soustředil se však jen na obraz a cizí mysl před sebou.
Nestálo ho to ani moc úsilí a už jej ovládal. Ponořil se do jeho vzpomínek a začal v nich pátrat po těch potřebných. Konečně našel ty, na kterých byla známka po kouzlech – nezrušitelné přísahy. Vybral jen ty nejnovější, ale jak se zdálo, paní Blacková neměla moc přehled. Za závěsy toho opravdu moc neviděla.
Nic neviděl – ve výhledu mu bránili tlusté závěsy, ale sluch byl volný. Na schodech zřejmě někdo seděl a tiše se bavil, paní Blacková však na svůj věk měla skvělý sluch a tak i Harry v jejích vzpomínkách dokázal zaslechnout i ten nejtišší zvuk. Například i přidušené vzlyky, rozléhající se po předsíni.
„…jak nám to mohl udělat… vždyť jsme si přece něco slíbili!“ poznal Harry po hlase Hermionu, které skoro nemohla mluvit v přívalech pláče.
„No tak, Hermiono. On za to přece nemohl. Víš, že by nás přece neopustil, kdyby to záleželo na něj…“
„Můžu za to všechno já… kdybych, kdyby mě nenapadlo odvést ho na chvíli pryč, tak… tak by tu s námi teď byl… hráli bychom šachy, smál by se, prošli bychom se po Londýně, protože tenhle dům on nemá rád…“
„Může za to jedině Voldemort a ti jeho poskoci! Ty se neobviňuj, Harry by to tak nechtěl. Co víš, třeba jemu teď líp, než by mu bylo tady…“
„Líp?! Jak mu může být líp, když je teď někde u Voldemorta zavřený!“
„To je jen jedna možnost, třeba už to má za sebou…“
„Co za sebou?! Harry není mrtvý! Prostě není, nemůže být-“
Náhle se otevřely vstupní dveře a rozhovor Harryho nejlepších přátel skončil. Někdo vkročil do místnosti a ozval se další hlas, pro Harryho také známý. Nevěděl proč, ale byl rád, že ho slyší. Možná proto, že je tak silný kouzelník s jeho přáteli. Že mají alespoň nějakou oporu. A že je na světě pořád nějaký dobrý a mocný čaroděj.
„Rychle se sbalte, odjíždíme do Bradavic. Tady už není bezpečno.“
„Ale pane řediteli, co s Harryho věcmi?“ zeptal se Ron.
„Vy jste je odnesli z Doupěte?“ odpověděl Brumbál někde směrem od kuchyně – zřejmě už chtěl zburcovat i ostatní.
„My jen mysleli… pro případ, že by se…“ zakoktal se Ron.
„Já vím, co jste mysleli, “ nenechal ho v tom Brumbál, „co unesete, vezměte s sebou do Bradavic. Ale musíme být rychlí, za pět minut ať jste dole. Ginny to vyřiďte taky.“
Harry ještě chvilku ve vzpomínce počkal, až se všichni bezpečně dostanou z domu. Pak už to nevydržel a opustil mysl paní Blackové.
Slyšet takhle své přátelé pro něj za dnešek už bylo moc, chtěl už prostě usnout a na nic nemyslet. Jak to tak vypadalo, dům by mohlo být bezpečné místo – Smrtijedi s ním už zřejmě skončili, řád se sem teď neodváží a podle závěti byl právoplatným majitelem. Zbývala jen jedna možnost nebezpečí a tu chtěl taky hodně rychle vyřešit. Nechtěl, aby ho pak někdy v noci přepadnul.
„Poslední otázka a pak Vás nechám na pokoji – co se stalo s Kráturou?“
Tvář paní Blackové poprvé za celý rozhovor opravdu posmutněla. Zřejmě na Harryho otázku nechtěla odpovědět, jeho výmluvné gesto hůlkou ji však rozpovídalo.
„Zabili ho,“ a i když s tím zřejmě nesouhlasila, i tak se snažila omluvit vrahy, „byl již starý a vznešeným čistokrevcům by jistě překážel v jejich práci.“
Harry po tomto sdělení necítil nic. Právě se dozvěděl o další vraždě někoho známého a vůbec to s ním nehnulo. Ano, starého skřítka určitě neměl rád, ale smrt by mu taky nepřál. Před pár měsíci by se jistě otřásl zděšením, jenže teď nic. Cítil se podivně prázdný.
„…hodně ti toho dát, ale už nikdy nebudeš takový jako dřív…“