14. Mors principum est
Tak to dokázal! Po všech těch útrapách, bojích a i vlastní smrti se sem nakonec vrátil. Ale bylo to tu jiné. Buď se změnil on nebo svět, pro který všechno tohle dělal – nechal se zabít, zřekl se možnosti vidět znovu své rodiče a podstoupil tolik zkoušek.
A teď je znovu tady.
Kolem sebe cítil sebemenší náznak magie – svět Za obloukem byl stvořen kouzly, vše v něm byla magie. Nyní tedy vnímal i ty nejmenší stopy po ní, protože na původní a kouzly neovládající svět prostě nebyl už zvyklý.
A že kolem něj bylo dostatečně kouzel – jak po chvíli zjistil, nacházel se přesně tam, kde Mentha očekával – dostal se sem obloukem, ve kterém kdysi ztratil kmotra. Ach, Siriusi…
Teď se tedy nacházel v odboru záhad na ministerstvu kouzel. A pokud se podíval na sebe (což udělal v další vteřince), zjistil, že se ocitl pro něj už v známé situaci – zase průhledný. Jako předtím v hrobce se i teď pokoušel dotknout nějaké věci nebo s ní pohnout, ale bezvýsledně. Nehmotná ruka mu pochodní projela, jakoby by jí bylo jedno, že tohle by normální část normálního člověka dělat neměla. A Harry jím byl, tedy aspoň bude, až se vrátí do svého obvyklého stavu. Až se vrátí…Jaj.
Pokud je to stejné, jako tenkrát, tak by ho i teď nikdo neměl vidět. V tom případě se alespoň nebude muset nijak skrývat, až odtud půjde. Půjdu?! Ale kam? Ve své mysli se dostal k dalšímu problému. Měl by se asi nějak snažit získat své hmotné tělo. Jenže o tom mu nikdo neříkal…
Dobře, klid. Jak to tenkrát vyřešil v hrobce? Vyřešil?! Jedna polovina šla do výklenku do skály a druhé z hrobky kdoví kam. Tomu říkáš vyřešení?!
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil nějaký pracovník oddělení. Harry se instinktivně přikrčil na jedné kamenné lavici, i když by ho muž nespatřil ani kdyby mu mával před očima nebelvírskou vlajkou, skákal na jedné noze a zpíval bradavickou hymnu.
Kouzelník zběžně přelétl místnost pohledem, vrátil se o pár kroků zpátky a zavřel za sebou dveře. Harry zpoza nich ještě uslyšel zabezpečovací kouzlo.
Večerní kontrola, napadlo ho. A pak dostal ještě jeden nápad.
Znovu se narovnal a pokoušel se soustředit. Doufal, že alespoň přemístění v tomto stavu zvládne. Zkusil to.
„Impedemexio!“
Nic. Asi přece jenom bude muset zkusit ten autobus.
Světlo nad Malým Visánkem pomalu a jistě sláblo. Všichni se začali trousit domů nebo do hostinců, aby zde se svými přáteli poseděli se džbánkem v ruce a odpočinuli si po těžkém dni. Návštěvy se loučili ve dveřích a přáli svým hostitelům dobrou noc.
Přesto někdo teprve teď na návštěvu dorazil. A vybral si místo, kterému se většina hostí vyhýbá. Hřbitov. Ale obyvatelům to bylo jedno. Žádný z nich ho totiž nezahlédl. Nikdo ho totiž nemohl vidět.
Harry se procházel mezi náhrobky a hledal jeden určitý. Do mysli se mu vkrádaly smutné vzpomínky na večer, kdy se tu ocitl po prvé. Na spolužáka, kterého tady ztratil. A na okolnosti jeho smrti. Kdyby tenkrát něco udělal, všechno by se od té chvíle vyvíjelo jinak. Kdyby…
Četl neznámá jména neznámých lidí a přitom doufal, že na to, které hledal, narazí co nejdřív. Ani na něj hřbitovy nepůsobily dobrým dojmem, zvlášť tento. Chtěl odtud co nejdřív zmizet, ale až najde, co hledá.
Konečně před sebou zahlédl to jméno. Tom Raddle.
Jenže to byl jen náhrobek, žádný vstup do hrobky nebo ji samotnou nikde neviděl. Ale pokud někdy měl Harry začít, bylo to tady. Voldemort mu prozradil, že jeho tělo „pochoval“ v hrobce svých mudlovských předků. A Harry znal jen místo odpočinku jeho otce. Rozhlédl se po hřbitově. Visánek bylo malé městečko a tomu odpovídala i velikost hřbitova. Přesto se zde nějaké hrobky zámožnějších obyvatelů našly. Pokud Harry ještě v té tmě dokázal něco rozeznat, bylo jich něco kolem desítky. To zvládnu…
Se značnou neochotou se vydal k první z nich a začal prohledávat její štít. Nikde žádný nápis, jména, nic. Pomalu prostoupil masivními dveřmi dovnitř a snažil se zapomenout, kde se teď nachází. Rozhodně ale tady nic nepoznával. Tohle nebylo ono.
Další nemusel ani zevnitř zkoumat, stačil mu nápis na portálu. Nějací Smithové. Vydal se k další. Tady se znovu musel odhodlat vejít a stejně mu to bylo houby platné. Kobku nepoznával.
Proč ve všech knihách najde hlavní hrdina vše napotřetí a já zas nic?! Čtvrtá, stejný výsledek. Pátá – zase nic.
A pak byla na řadě šestá s nápisem: Mors principum est. Harry věděl, co to znamená – Smrt je jen začátek – ale mnohem radši by byl za prostá jména „obyvatel“ hrobky než za vznešená přísloví.
Znovu se pohroužil do tmy kobky, která byla ještě ponuřejší a zlověstnější než ta venku. Několika schody se dostal pár metrů pod zemský povrch a ocitl se… Kdyby tak věděl kde. Vše zahalovala tlustá rouška tmy a ani chabé světlo měsíce nemělo možnost se sem jakkoli dostat. Zbývala mu jediná možnost, jak to tu prozkoumat – hmatem, což se mu neuvěřitelně příčilo.
Začal se stěnami. Vrátil se ke schodům o dva kroky zpátky, protože to byla jeho jediná jistota a našel po jejich obvodu nešikovně otesanou skálu. Pokračoval s rukama na ní dál a po pár chvílích snažení konečně narazil na kovový stojan a vyhaslou pochodeň, umístěnou v něm.
Nebyla rozžhnutá, zato v Harry vzplanula slepá (doslova) naděje. Podle jeho vzpomínek totiž nějak takhle vypadaly stěny a pochodně i v hrobce, kde se nacházelo Harryho tělo. Možná přece jenom bude mít štěstí…
Prozkoumal celý obvod místnosti a našel ještě další podobné pochodně a pár výklenků ve stěnách. Všechno sedělo a jen to mu dodalo odvahu opustit jistotu stěn a vydat se do středu místnosti a potvrdit tak své domněnky. A skutečně, když se od skály dostatečně vzdálil projela mu hlava kamenným podstavcem a on zřetelně cítil tu změnu hmoty, kterou jeho tělo procházelo.
Odhodlal se k poslední zkoušce a rukama začal prohledávat vrchní desku podstavce.
Skutečně tam byla. Harryho srdce radostně zaplálo. V ruce ji držet nemohl, ale i tak pocítil tu jistotu a moc, že ji zase má u sebe. Svou hůlku.
A pokud je tu ona, znamená to, že tu někde musí být i jeho tělo. Jestli si dobře pamatoval, musí být ukryto v jednom z výklenku po stranách. Voldemort jej však dostatečně zamaskoval, takže i při světle by asi nenašel to správné místo.
Teď teprve ocenil svou nehmotnost – jediný způsob vypátrání těla, který ho napadl, bylo totiž prozkoumání prostoru za stěnami – a to by jako normální člověk asi nezvládl.
I když se mu to neuvěřitelně hnusilo – kdoví, na co může narazit – přesto se znovu vrátil ke stěnám a tentokráte nejezdil s dlaněmi na nich, ale odvážil se je posunout dál – a zjišťovat, co je za nimi. Cítil se, jakoby měl ruky v nějakém tekutém kovu, který ale nepálil. Pokračoval dál, střídavě v kleče a ve stoje, aby stěny prozkoumal po celé jejich výšce.
Najednou se pocit změnil – od ramene k lokti stále cítil stejný tlak, dlaně měl však volné. Narazil na první výklenek. Zašátral rukama v prostoru a po chvíli zadoufal, že tohle jeho tělo není. Sice nevěděl, za jak dlouho se lidský organismus začne rozpadat, z jeho těla by však už nemuseli být jen kosti jako z toho, které teď nahmatal. Fuj, odfrkl si, když si uvědomil, čeho se to vlastně dotýká.
Narazil ještě na hodně výklenků a cizích rozpadlých těl, až už toho začínal mít po krk. Ale nevzdával se, věděl, že nakonec přece jenom musí i to své najít.
Jakoby ho někdo vyslyšel, našel tělo, které bylo v poměru z ostatními dost zachovalé. Chtělo se mu z toho všeho už zvracet a teď pomyšlení, že možná šahá na své vlastní mrtvé tělo, taky nepomohlo. Byl si jist, že kdyby to šlo, jeho poslední strávené jídlo by už dávno nebylo na svém místě.
Jenže i tak se musel ujistit, prostoupil stěnou celý a ocitl se v úzkém prostoru, kde, být hmotný, by se nemohl v žádném případě otočit. Takhle to ale šlo i bez větších problémů a Harry se dostal až k hlavě tělo. Nahmatal čelo a skutečně ucítil tak známou jizvu. Nebylo pochyb, on se našel.
Měl teď jediné štěstí, že nic neviděl. Kdyby spatřil svou tvář, asi by se zhroutil. Už podle toho, jak byla studená a vlasy křehké si byl jist, že ji vidět nechce.
Jenže nastal další problém – jak se má znovu do svého těla dostat? Pokud byli na světě nějací lidé, kteří by mu dokázali na tohle odpovědět, Harry mezi ně nepatřil a žádného takového ani neznal. Bude si muset nějak poradit sám.
Předtím, než začal něco zkoušet, si však ještě něco uvědomil. Prostor byl příliš malý na jakýkoliv pohyb, ale také v něm podle jeho odhadů nebylo více kyslíku, jak na půl minuty. Pokud se odtud chtěl tedy někdy dostat, měl by něco vymyslet už teď, protože pak na to možná nezbude čas.
Zkusil, jak široká je skála, která mu brání k volnosti, a zaznamenal zhruba desítku palců. Na to by obyčejné přerážecí kouzlo stačilo. Jenže jeho hůlka jaksi spočívala na druhé straně. Takže tak brzy první zkouška?!
Věděl, že nic lepšího nevymyslí, proto se rozhodl přistoupit k činům. Lehl sám na sebe a čekal.
Po pár vteřinách si uvědomil, že pokud by se něco mělo stát, už by se to stalo. Asi to nebude jen tak jednoduché a on se bude muset taky nějak přičinit. Napadla ho jen jedna možnost.
Byl to zrovna týden jejich společného putování, když na poušti narazili na první živý organismus – skoro uschlou travinu, která by měla být už dávno součástí humusu. Mentha k ní přistoupil a jemně na ní dýchl. Harryho myslí zazněla uklidňující slova, která však v sobě měla nepopsatelnou sílu.
„Lü Senr’a!“ Žij!
Jednoduchý příkaz, jednoduchá slova. Odvěká otázka lidstva a on ji vyřeší třemi slabikami.
Harry řeči rozuměl a od té chvíle se zapřísáhl, že se naučí jí i mluvit. Aby pak mohl působit stejnou silou jako Erisedský. Aby se lidé znovu naučili žít a dostali nových sil jen jeho slovy, stejně jako rostlina znovu zezelenala po slovech Menthy.
A skutečně – po pár dnech a prvních nevydařených pokusech přinutil písek odvanout dál, aby nemusel přelézat jeho dunu. Další rostlina, kterou potkali na cestě, dostala nové síly tentokráte Harryho přičiněním – jeho slovy a mocí, jenž mu vycházela ze srdce.
Dnes ji ovládal perfektně – řeč Erisedských jednorožců – a jeho moc nespočívala jen v srdci, ale i v žilách a krvi, která jimi proudila. Ne v mé krvi…
Začal se soustředit a pak, až si byl jist, pronesl slova, která v tomto světě zněla ještě více podivně a mocně, než v tom Za obloukem.
„Lü nan’tharni!“
Známý pocit zářivé síly procházející celým jeho tělem, ohlušující bolest v každé končetině, trupu, hlavě. Nepříčetný tlak pod srdcem – v místě jeho smrtelné rány. Nekončící změť obrazů z jeho života, která se mu střídavě objevovala a mizela před zavřenýma očima. A pak mu explodoval mozek, který se probudil k životu.
Harry Potter se vrátil.
Zalapal po dechu. Tak obyčejná, ale pro něj skoro zapomenutá věc na tomto světě. Avšak pro něj byla hlavně krásná – značila, že jste naživu. Stejně jako bolest, kterou teď cítil po celém těle. Jenže jakmile se nadechl podruhé, vzduch už nebyl tak osvěžující a nebylo ho tolik.
Začal jednat – i když to bylo značně problematické, sedl si a natáhl ruku před sebe, přesně tam, kde tušil, že by mohla být skála nejužší. Vstřebal do plic poslední kyslík a zakřičel: „Sank´hla!“
Ozval se tichý výbuch a Harryho zasypaly rozštěpené kousky skály. Na několika místech mu odřely kůži do krve, ale toho si nevšímal. Rychle proklouzl vytvořeným otvorem do hrobky a nadechl se čerstvého (v rámci možností) vzduchu. Dřepl si na kolena a snažil se uklidnit. Musel si zase zvykat na všechny samozřejmosti – umět chodit, pohybovat s věcmi, dýchat, kouzlit.
Ale nechtěl tady zůstávat zbytečně dlouho – necítil se tu dobře. Našel ve tmě kamenný podstavec a hůlku na něm. Byla v naprosto neporušeném stavu a když ji po tak dlouhém čase konečně uchopil do dlaně, připadal si o hodně jistější.
„Lumos,“ zašeptal a postupně dodával světlu z hůlky na větší intenzitě, aby si mohly jeho oči pomalu zvykat. Konečně mohla záře hůlky osvětlit každý kout hrobky a on si jej mohl lépe prohlédnout.
Skutečně hned na prvním výklenku našel jméno pravděpodobně nějakého Voldemortova předka. Podle nápisu zemřela Patricia Shannová – Raddleová ještě v 19. století a když se podíval i na jiné datumy, všechny směřovaly do dávných let. Takže už možná chápal, proč Tom Raddle má jen náhrobek – buď přišla nová móda nebo došly peníze.
Teď se tím ale nechtěl nijak zabývat, vyrazil po schodech nahoru, odemkl kouzlem dveře a zvenku je zase zapečetil a nanesl na všechno zase stejnou vrstvu prachu a špíny, aby tu po sobě nenechal žádnou stopu. I výklenek, kde ještě před chvíli spočívalo jeho tělo, dokázal vrátit do původního stavu.
Obrátil se zády k hrobce a zamířil pryč ze hřbitova. Všiml si prvních světlých paprsků na východě a zařekl se, že si najde nějaké místo, kde by byl hezký výhled na tuto světovou stranu. První východ slunce si nechtěl nechat ujít.
Než se vymotal z bludiště náhrobků použil ještě poslední kouzlo – zbavil tohle místo všech magických stop, které zde sám způsobil. Nikdo, dokonce ani kouzelník, by nepoznal, že se tu stalo něco výjimečného.
Navíc – co nedokázal on, schovala příroda. Začalo sněžit.