13. Plán věčné smrti
Suchá půda mu praskala pod nohama, písek se dostal i do těch nejnepřístupnějších míst jeho bot a vytrvale ho doháněl k šílenství. Slunce nad hlavou ho osmahlo do toho nejtmavšího stupně hnědé až mu na některých místech obličeje naskákaly puchýře, jak jeho pokožka trpěla. Oči ho štípaly a pálily, jak si nemohly zvyknout na ten jas všude okolo, který byl pravým opakem stínů Temného lesa.
Ale byl tady.
Žádné z útrap si moc nevšímal, hlavně že dorazil do cíle. Už před pár hodinami překročil hranice pláně Věčné smrti. Po putování lesem to byl obrovský rozdíl. Nikde nespatřil žádný živý organismus - ani zvíře, ani rostlinu. Všude se rozkládaly holé skalní útesy a nekonečné duny jemného písku.
Potom, co do něj narazila kletba, se probudil na míle vzdáleném místě od palouku, kde se odehrával boj. Netušil, jaké mělo jeho rozhodnutí následky, za celou cestu sem nepotkal nikoho, kdo by mu to mohl vypovědět. Vůbec nevěděl, jaké v tomto světě teď vládnou poměry. A už mu to bylo i jedno. On se snažil své prohřešky odčinit, což je víc než udělala většina lidí tady.
Natáhl se rukou pro tornu s vodou a jedním hltem ji úplně vyprázdnil. Se zásobami si nedělal strach – i když po ruce neměl žádný jejich zdroj, vždy si mohl něco vykouzlit. Stejně jako ty dny, co nemohl nic ulovit.
Teď, když po tolika trápeních konečně dorazil až sem, byl si jist svým úspěchem a dobrá nálada mu dodala více odhodlání do noh než jakékoliv jídlo. Teda to si alespoň myslel předtím, než ještě neměl tu nesnesitelnou žízeň.
Po další chvíli totiž zjistil, že jeho jediná jistota přišla vniveč. Ať se snažil sebevíc, jakýmikoliv kouzly a formulemi, voda se v torně neobjevila. Zkusil to samé s jídlem a skončil se stejným výsledkem. Magie tu prostě nefungovala. Rozhodl se vrátit za hranice, vyčarovat si velké zásoby a více jimi šetřit. Tu se naskytl další problém – ať se za sebe otáčel sebevíc, nemohl nikde najít cestu, kudy se sem dostal. Vystoupal na vyšší skalní útes a pokoušel se zahlédnout nějaká známá místa, podle kterých by se mohl řídit. Vítr však písečné duny přesunul na úplně jiná místa a krajina se Harrymu měnila přímo před očima. Po chvíli si to přiznal – prostě zabloudil.
Věděl, že bude muset hezky rychle nějak z této situace vybruslit. Na tomto počasí nevydrží moc dlouho bez vody a pokud chce putovat dál, měl by si pohnout, dokud ho nohy budou poslouchat. Ale vědět něco a uskutečnit to jsou dvě naprosto rozdílné věci. Harry ani po dalších hodinách značně zpomalené chůze nikoho a nic nenašel.
Začalo se stmívat a tentokrát se před ním naskytlo jiné nebezpečí – pokud byly Harryho znalosti o pouštích správné a tahle pláň se i v noci chovala jako správná poušť, měl by si urychleně najít nějaký úkryt na přečkání nočních nízkých teplot. Viděl naději ve skalních převisech, avšak stěny byly příkré a nenaskýtaly žádné bezpečné útočiště.
Nakonec mu nezbylo nic jiného, než zalehnout jen tak u úbočí jedné ze skal, protože ho tam nohy prostě přestali poslouchat a on je zaboha nemohl už zvednout. Dehydrovaný a hladový usnul na holé zemi.
Vzbudil ho chlad, který mu pomalu, ale vytrvale útočil na obličej. Plášť od Nanny ochránil jeho tělo od největší zimy, ale tvář a ruce jím skrýt nemohl. Stočil se do klubíčka a snažil se zimě utéct ve spánku. Konečně se mu to podařilo.
Jeho úzké tělo neustále bičovaly velké dešťové kapky a bránily mu i ve výhledu. A on tak potřeboval pozorovat, co se před ním děje… Byl přece zvěd… měl podat alespoň dostačující zprávu svému Pánu, ale když nic neuvidí, nic ani nemůže vypovědět… Jenže Pán mu řekl, že nesmí opustit své místo, už se to stalo jednou, dávno sice, ale tu bolest si bude pamatovat navždy…
Měl velké štěstí… nebyl totiž jediný, kdo se z nějakého důvodu nedostal vpřed zástupu… a ty dva slyšel moc rád…
„Hermiono pojď, všichni na nás čekají…“
„Rone, já nedokážu tam jen tak jít… nemůžu to vidět…“
„Je mrtvý, Hermiono, musíš se s tím jednou pro vždy smířit!“
„On není mrtvý! Já vím, že není mrtvý! On by nás v tom přece nenechal, něco jsme si přece slíbili!“
Harry se probudil a vzchopil natolik, že mohl vstát. Nohy skoro necítil, což bylo dobře. Jinak by je totiž asi nedokázal přimět k dalším krokům. V hlavě mu brnělo, motala se mu. Nevěděl, jestli je při smyslech, jestli je zem pod jeho nohama opravdová, nebo jen spí a ve snu se toulá po poušti… Šel prostě jen dál…
Neodolal. Musel jít blíž, chtěl něco vidět. Klouzal mezi botami přítomných kouzelníků a snažil se na sebe nijak neupozorňovat. Stáli rozestoupeni kolem určitého místa, na které směřovaly zrak všech. I on se tam podíval a spatřil jednoduchou podlouhlou truhlu z černého dřeva, jak ji pomalu spouští šest mužů do hluboké jámy. Ne, truhla nebyla těžká, kouzelníci se s lany nemuseli nijak namáhat… přesto nevypadali ze svého lehkého nákladu šťastně. Nikdo tady nevypadal šťastně.
Až na něj.
Harry cítil, jak se blíží. Kradla se k němu ze zadu, pomaloučku, nenápadně, ale Harry si jí všiml už dávno. Teď jen čekal, kdy na něj definitivně zaútočí. Bude to brzy, to věděl, přesto z nějakého důvodu pořád otálela. Nechala ho blouznit, chtěla ho pořádně mučit. A dařilo se jí to. Smrti.
Nedokázal rozeznat, co jsou slzy nebo jen kapky deště na tvářích přítomných kouzelníků. Z obojího měl radost. Byla to ta správná ponurá nálada, která brzy zavládne všude. Nejenom jeden den a na jednom místě, jeho Pán se postará, aby všichni jejich protivníci už nezažili pocity jiné. A on Mu bude pomáhat.
„Ta rakve je prázdná?“ zaslechl další úryvek z bezpočtu rozhovorů, které šuměly mezi zúčastněními.
„…nikde prý nenašli jeho mrtvolu, ale už nikdo nevěří, že by snad ještě žil. Po tolika měsících pátraní to vzdali všichni a navíc Ten-o-kterém-se-nemluví se jeho zabitím netají…“
„…chudák chlapec, nezasloužil si tolik bolesti…“
„…podle některých byl poslední naděje! Co si teď počneme?!“
Tyhle slova byla pro něj jako rajská hudba. Zoufalost, strach, bezmocnost. Pán bude nadšený…
Vlasy mu zbledly pod náporem slunka. Kůže popraskala suchem a horkem. Mysl zvláčněla nedostatkem vody a jídla. Už měl být dávno mrtvý, přesto stále bezmyšlenkově kráčel pouští. A viděl i to, co před očima neměl…
Konečně to uviděl. Symbol Pánova triumfu… Vypadal skromně, nenápadně, jen malý náhrobek s pár vyrytými zlatými znaky. Neuměl je rozeznat, zato věděl, co znamenají - ztracenou naději kouzelníků.
A pak ho Harry spatřil.