12. Konec koncům
„Takhle to dál nejde,“ zašeptal udýchaně Eric a zastavil. Báli se už i hlasitě mluvit, jak blízko cítili přítomnost nepřátel, „musíme se někde skrýt a vymyslet něco jiného než slepé utíkání přímo jim do náruče!“
Našli si relativně bezpečné místo mezi kořeny stromu, opřeli se o jeho kmen a dopřávali tak svým unaveným tělům alespoň chvilku odpočinku. Harry se nedokázal zbavit nutkání pořád se kolem sebe otáčet a hledat sebemenší známky pohybu. Věděl, že je měšťané brzo objeví a nebudou mít s nimi slitování, dokud však je ještě nějaká naděje, za každou cenu se bude snažit najít s této situace východisko.
„Tatsuyi cítit nepřítel z jih, sever, západ i východ. To nebýt dobré,“ shrnul zcela nepotřebně Japonec okolnosti.
„My o nich víme taky, ale to je tak jediné, co s nimi můžeme dělat,“ povzbudil všechny Owen, „boji se nevyhneme.“
„My boji se stejně nevyhnout, tak proč čekat když my radši moct zaútočit?“ tázal se všech Nobi.
„Nevíme, kolik jich je, jak jsou vyzbrojení, pravděpodobně umějí i kouzlit. Byl by to nevyrovnaný boj,“ zapojil se do debaty i Eric, „mám ale takový pocit, že nám nic jiného nezbývá. Naše jediná výhoda bude jen překvapení a možná vhodně vybrané místo.
Napadá někoho něco dalšího?“
Oči všech bloudily po tvářích ostatních a hledaly jakoukoliv známku nápadu. Zdálo se, že však musí všichni souhlasit s myšlenkou Erica.
Značně zpomalili svůj postup a čekali na vhodnou příležitost útoku. Museli napadnou nepřátelské skupinky po jedné, rychle a pokud možno tiše, aby nepřilákali jejich druhy. To byl těžký úkol, zvlášť když bojovali s meči proti kouzelníkům.
Konečně ve své blízkosti ucítili první jednotku nepřátel. Všichni se jako na povel ztišili na maximum a ukryli se v temnotě lesa. Začali skupinu před sebou sledovat a chystat se na útok. Šest vojáků se na rozdíl od nich nemohlo tak dobře skrývat, protože na sobě měli zářivé bílé pláště, pod kterými se blýskalo naleštěné brnění stejné barvy. Přesně takové, v jakých je Harry viděl jelenovýma očima.
Měšťané si právě dopřávali trochu klidu, opřeli se zády k sobě a sledovali okolí. Při pohledu na ně si Harry znovu vybavil všechny podrobnosti zpráv, které mu šesterák předal. Viděl, jak stejní vojáci jedním pohybem hůlku zabíjejí lidi po hloučkách. A pak na něj dolehla ta prostá pravda – tyhle muže obyčejnými oštěpy jen tak neporazí.
V poslední chvíli zadržel Owena a tak i všechny lovce, kteří se už chystali vyběhnout z úkrytu a zaútočit. Muž se na něj nechápavě podíval a chtěl jeho ruku odstrčit od sebe, když mu Harry mlčky naznačil, aby se nebránil a byl potichu. V tom se jeden voják napřímil, zvedl se ze sedu a vydal se přesně jejich směrem. Harryho se zmocnila hrůza, přece jenom však dokázal zachovat pud sebezáchovy a spolu s celou skupinou se nepozorovaně odtáhli co nejdál od vojáků. Když byli mimo doslech pronásledovatelů, dovolil si Harry konečně vypovědět nahlas svým společníkům právě vymyšlený a jediný plán.
Alvaro, kapitán jednotky nově zniklého městského vojska, si odlehčeně protáhl nohy. Celý den a noc putovali Temným lesem a to jeho chodidlům zrovna neprospívalo. Jistě, byl cvičený na těžké podmínky a znal užitečná kouzla, která v terénu pomáhala, ale přece jenom celý den chůze se na vás nějak podepíše. Dovolil svým pěti mužům krátký odpočinek, kteří na tom byli ještě hůř – nebyli to žádní profesionální vojáci na rozdíl od něj; a sám ho chtěl co nejvíc využít.
Les kolem nich se zdál naprosto prázdný a bez jakékoliv formy života. Za těch pět týdnů, co se svým plukem prozkoumávali lesy narazili jen na divokou zvěř a záludnosti hor, ale po člověku nebyla ani památka. Na jeho muže už dlouho doléhala tato ponurá atmosféra, morálka se zhoršovala, a jemu nezbývalo nic jiného, než doufat, že je rada města co nejdříve odvolá pryč. Přesto dnes večer zaznamenali nějaké známky magie v okolí a Alvaro doufal, že snad konečně jejich trampoty budou mít nějaký výsledek.
Vytáhl hůlku, párkrát s ní mávl a v ruce se mu objevila torna s vínem. Posilnil se pár hlty a po celou tu dobu nepřestal zkoumat své okolí. Možná se mu něco zdálo, vypité víno třeba začalo už působit nebo se v křoví opravdu něco pohnulo. Zbystřil, začal se soustředit na to jedno místo a s napřaženou hůlkou se ho nakonec vydal prozkoumat. Ani zblízka však nic podezřelého neobjevil, ani žádné zneklidňující stopy, vrátil se tedy znovu k vojákům a nevěnoval už tomu pozornost.
Po pár dalších minutách chtěl zavelet k dalšímu pochodu a provést pár povzbuzovacích kouzel, když v tom se křoví přece jenom vynořila nějaká postava. Nebyla nijak velká, ale ani ne drobná. Mohutnější ramena a výška prozrazovali, že se jedná o muže. Když přišel blíže, rozpoznal Alvaro, že to ještě muž není, nemohl mu být přes dvacet, ale vzhled byl v jeho světě zavádějící. Dlouhé černé vlasy mu sahaly až na ramena a působily stejně neupravovaným dojmem jako strniště na chlapcově bradě. Nepůsobil nijak podezřele,ale také ani jako spořádaný občan města. A proti takovým vedl Alvaro válku.
Mladík nevypadal nervózně, možná si ani neuvědomoval, v jakém nebezpečí se ocitá. Mnoho jich to nevědělo, dřív než zemřeli, prolétlo Alvarovi hlavou.
Chlapec přistoupil ještě blíž, ale v chůzi ho zastavili dva Alvarovi muži, kteří se na popud svého velitele zvedli a napřáhli proti neznámému hůlky. Ten na klacíky v jejich rukách hleděl dost vyjeveně, zřejmě něco takového viděl prvně v životě. Další co zemře pomocí magie a kvůli magii, i když ji ani nezná.
„Dobří lidé,“ oslovil chlapec vojáky trochu třesoucím se hlasem, „ani nevíte, jak rád vás tu vidím. Nesetkal jsem se s lidskou duší už více jak pár měsíců, je to pro mě skoro zázrak, znovu mluvit s inteligentním člověkem…“
„Odkud pocházíš?“ vyslovil Alvaro jednu v dnešní době nejdůležitější a nejčastěji kladoucí otázku. Byly na ni dvě odpovědi – jedna znamenala další zdlouhavou zpověď tázaného , a druhá jeho smrt.
Neznámý však na něj jen vyjeveně hleděl. Alvaro si až opožděně uvědomil, že podle chlapcových slov už dlouho nepotkal živou duši. Tím pádem ani nemohl vědět o podmínkách, které v zemi zavládly. V jiném případě by už před ním ležel mrtví, teď svou otázku však vysvětlil.
„Jak jsi se dostal na tento svět? Obloukem v Africe nebo jsi měl být už dávno mrtvý?“
„Není to trochu osobní otázka? Pokud si pamatuji, bylo vždy velice nezdvořilé klást ji úplně…“ oponoval mladík, v dalším přívalu slov mu však zabránili výhružné pohledu vojáků.
„Situace se změnila. Buď odpovíš nebo…“ nechal kapitán svou výhružku vyplynout z gest.
„Dobrá, sice je mi to silně proti srsti, ale koneckonců nemám co tajit. Patřím do výzkumného oddílu, který zkoumal oblouk v Africe v třináctém století, na popud tehdejšího mini -“
„To stačí,“ začal mít jeho ukecanosti Alvaro dost, „dokaž nám svá slova a my tě necháme jít.“
Neznámý zřejmě konečně pochopil, že s nimi nebude žádná sranda. Pravděpodobně ho však nenapadal žádný důkaz, kterým by potvrdil svoji výpověď.
Alvaro tedy přistoupil na vždy úspěšnou taktiku: „Pokud nám k tomu nemáš co říct, použijeme na tebe kouzlo pravdy. Pak už se na jisto dozvíme, jestli si nelhal.“
Jak kapitán čekal, chlapec se začal vykrucovat: „Nemáte právo používat tyto kouzla na lidi proti jejich vůli. Je to sprostý útok na soukromí!“
„V tom případě ti neuvěříme, že jsi prošel obloukem na zemi a pro zemřelé blázny je jen jeden trest.“
Mladík si však stále nepřiznával vážnost situace, do které se dostal a vytrvale stál na svém.
Alvaro to už nevydržel a v nepozorné chvíli na chlapce vyslal právě zmiňované kouzlo. Po tomhle se situace snad vyřeší a kapitán se už nebude muset zdržovat s tímhle spratkem.
„Odkud jsi sem přišel?“ položil první otázku.
Bylo poznat, jak chlapec zápasí se silou kletby. Jeho boj byl však předem prohraný a snad to poznal i mladík sám. Nehodlal se však jen tak vzdát a našel jinou cestu, jak vyzrát nad vojáky.
„Z města,“ odpověděl jednoduše. Odhrnul si vlasy z očí a pohyb rukou opakoval, jakoby mu něco spadlo do oka.
Při třetím posunku se Alvarovi naskytl pohled do očí mladíka. Měli zářivě zelenou barvu a jasný lesk. Ta barva mu připomněla oči člověk, jehož portrét visel na každém rohu města. I stářím by si tito mladíci odpovídali. Kapitána se zmocnilo nenadálé podezření.
Chlapec znovu odstrčil pramínek vlasů ze svého výhledu, když na něj zaútočila přímá otázka vojáka.
„Jak se jmenuješ?“
Téhle otázce se už nedokázal vyhnout. Musel prostě odpovědět, i když se snažil ze všech sil zastavit slova, než se mu převalí přes jazyk. Nevyšlo to. „Harry Potter!“
Vojákům jako na povel vylétli do rukou hůlky i meče. Všechny zbraně se natočili proti Harrymu a čekali na sebemenší jeho pohyb. Ten se však jeden opovážil udělat – zoufale si znovu odhrnul chomáč vlasů z čela, jakoby ho dobrý výhled mohl zachránit.
Vojáci už už chtěli na pokyn velitele zaútočit, když tu jeden z nich bolestně zařval. Na krku se mu z ničeho nic objevila hluboká tržná rána, ale po útočníkovi nebylo vidu ani slechu. Z poranění se valila krev, kterou však voják jedním pohybem hůlky zastavil a kůže se znovu zacelila. Po zranění už nebyla žádná památka. V tom však neviditelný útočník nepřestal, začal na vojáky dorážet ze všech stran a měšťané, nevědouc odkud přijde další útok, se jen těžko bránili.
Harrymu spadla alespoň menší část kamene ze srdce. Už se bál, že se snad lovci na něj vykašlali a nechali ho v tom samotného. Podle jejich plánu měli hned po znamení – odhrnutí vlasů z očí – zaútočit, a tak od něj odvést pozornost. Lovci však dlouho vyčkávali a Harry už přestával doufat. Když konečně nějaký Harryho spojenec, schovaný pod rouškou zastíracího kouzla, zaútočil na vojáka a potom se přidali i další Harryho spolubojovníci se stejnou taktikou, měl Harry možnost nepozorovaně uchopit pevně hůlku do ruky.
Zhluboka se nadechl a aniž by mu někdo věnoval pozornost, zakřičel formuli: „Bombardo!“
Ozvali se zaráz tři výbuchu na různých místech – totiž u třech vojáků, kteří okamžitě podlehli síle exploze a svalili se na zem mrtví. Harry se zarazil – vždyť on právě spáchal trojnásobnou vraždu! Jeho svědomí ho však v tuto chvíli nemohlo zaplavit větší vlnou výčitek, protože stále zbývala další polovina vojáků, která se po ztrátě svých druhů vrhla hned do zuřivého boje.
Harry byl i trochu zklamaný – podle plánu měl odvádět pozornost, zatímco Tatsuyi, který se z nich dokázal pohybovat nejtišeji a nejopatrněji, neviditelný v důsledku zastíracího kouzla se pokoušel vojákům pod brnění dostat takzvané nálože. Měli podobu obyčejných kamenů, ale Harry je začaroval aby po vyslovení kouzla okamžitě explodovali. Tatsuyi však byl úspěšný jen zpola a nestihl uložit všechny kameny.
Teď měli co dělat se zbylými třemi. Harry před sebe vykouzli silný štít, aby zabránit kletbám, které na něj neustále vysílali dva vojáci, proniknout až k němu. Na rozdíl od nich jejich velitel se soustředil na neviditelné útočníky, kteří nepřestávali dorážet.
Kapitán správně pochopil, že nepřátelé na sebe pravděpodobně použili zastírací kouzlo, ale naproti tomu útočili jen sečnými zbraněmi. Kdyby tedy kouzlo neviditelnosti zrušil, ztratili by jejich jedinou výhodu. Problém byl však v tom, že musel protikouzlem zasáhnout určitou osobu, a ta by jako neviditelná hodně těžko zasažitelný terč.Za dobu svého snažení obdržel kapitán mnoho ran, které mu však nijak závažně neublížili, na druhou stranu on nezaznamenal žádný úspěch.
Harrymu už pomalu docházeli síly – vojáci používali kouzla zatraceně těžkého kalibru,kterým jeho štít někdy jen o fousek dokázal vzdorovat. On sám se k výpadům skoro nedostal, nechával je svým přátelům, kteří se skutečně činili. Za chvíli jeden z útočníku zařval naposledy a zůstal pod sprškou bodných ran ležet na zemi. Jeho druh ještě více útočil na Harryho, protože to byl jediný viditelný cíl, ale ten povzbuzen menším úspěchem se s novým elánem pustil do souboje.
Netrvalo dlouho a padl i druhý voják. Nepřipravená skupinka neměla moc šancí na úspěch, a to pocítil i kapitán, když najednou zůstal sám. Nehodlal se však jen tak vzdát a bojoval do posledních sil, i když se všechna jeho kouzla minula účinkem. Nakonec však i on podlehl náporu lovců.
Harryho přátelé vyhráli.
Harry se nepřítomně díval na tři ohořelé těla, která kdysi bývala hrdými vojáky města. A jeho rukou teď ležela bez jediné kapky života na zčernalé zemi, zbarvené stejně jako mrtvoly. Věděl, že tito lidé napáchali mnoho zlých skutků, ale to nic neměnilo na faktu, že on zabil je. I když jedna část jeho já měla mnoho argumentů, které jeho čin omlouvali, přesto se hnusil sám sobě.
Vzal dlaň jednoho vojáka do své a tiše sledoval černé mapy, které na ruce vytvořil žár exploze. V tom se stalo něco neskutečného – chladná ruka se rozpadla v prach, aniž by ji Harry pustil. Za ní následovalo celé tělo vojáka i mrtvoly jeho druhů. Po pár vteřinách z nich nezbylo nic než tři hromádky popele.
Harry na to vše vyjeveně zíral a nedokázal nic pochopit. Raději se tedy na to zeptal Erica, než aby čas strávil zbytečným dumáním.
„Co se tady stane s mrtvými?“
Tázaný chvíli nechápal smysl Harryho otázky, když v tom na zemi spatřil pozůstatky vojáků.
„V naší zemi nemůže nikdo zemřít. Přesto právě šest vojáků zahynulo našima rukama. Násilná smrt zničí lidské tělo, které se však objeví někde jinde. Podle výpovědi některých lidí člověk zase žije, nikdo si ho však nepamatuje. Ze světa zmizí veškeré zmínky a záznamy o jeho osobě. Prostě nezůstane žádná památka po mrtvém člověku, ani na papíře, ve světě ani v srdcích a paměti lidí.“
Muž domluvil a přinutil Harryho aby vstal a mohli se znovu vydat na cestu. Jednu skupinu vojáku sice zničili, ale v lese jich mohlo číhat daleko víc.
Harry se vzchopil a kývl na Erica, že pochopil. Takže on nezabil – vždyť to ani v tomto světě nebylo možné. Když alespoň vyřešil jeden problém, jeho mysl se začala soustředit na jiný. Pokud si dobře všímal, posílali na něj vojáci jen samá ozbrojovací a svazující kouzla. Kletby, které zabíjeli nebo alespoň vážněji zraňovali, používali měšťané jen na Harryho neviditelné společníky, ale dávali si dobrý pozor, aby nezasáhl jeho osobu Bylo mu to podezřelé – jak se zdálo, na něčí příkaz ho měli vojáci jen zajat, ale neublížit mu. Nikdo jiný si této okolnosti ale nevšiml a i Harry si řekl, že není tak důležitá. Raději se věnoval cestě před sebou a jejím nástrahám.
Lovci neztráceli čas, postupovali stále rychlým tempem. Odstraněním jednotky vojáků si zajistili volný průchod z uzavřeného kruhu a po Harryho kouzle, které zabránilo proniknout jakémukoliv zvuku z boje do okolního lesa, neměli ani ostatní skupiny nabýt nějakého podezření. Přesto se musela někde stát chyba.
Útok přišel z nenadání. Harry, běžící někde uprostřed jejich malého oddílu, zaslechl bolestný výkřik Ginga někde za ním. V příští chvíli spatřil rudý paprsek, jak strefil dalšího lovce do hrudi a zanechal po sobě hlubokou ránu. Harry okamžitě přivolal zbylé kočovníky k sobě a vytvořil kolem nich silný štít. Kouzla do něj narážela s neobyčejnou silou, ale Harry ho dokázal udržet.
Útočníci na sobě tentokrát neměli zářivé brnění – zřejmě se poučili z chyby svých druhů a teď oni využili momentu překvapení. Podle počtu kouzel a stínů, míhajících se kolem nich, odhadoval Harry jejich počet okolo deseti. Jen si nedokázal představit, jak je mohli vystopovat.
Přece ho napadla jedna možnost.
„Tatsuyi,“ oslovil Asiata, zatímco do štítu udeřila další salva kleteb, „co jsi udělal se zbylými třemi kameny?“
Oslovený chvíli přemýšlel nad významem otázky a než konečně dal větu dohromady, přestali na ně kouzla pálit a útočníci se zřejmě připravovali na jiný druh boje.
„Já kámen zahodit. Oni vybuchnout, tak já dát daleko je.“
Harry ani neměl čas na litování toho činu, když kupolí štítu pronikl první voják. Magická klenba byla naštěstí neprůhledná, tak než se stihl zorientovat, projela mu břichem čepel Owenova meče. Další útočník na sebe nenechal dlouho čekat a vynořil se přímo za Harrym. Ten tak tak stihl vytáhnout dýku zpod pláště a odrazit s její pomocí výpad vojáka. Přestal se však soustředit na magický štít a ten zmizel a spolu s ním i jediná ochrana jeho společníků. Těm nezbývalo nic jiného než se také vrhnout do boje.
Harry se však na ně nesoustředil, měl sám co dělat s vycvičeným vojákem. Jeho krátká dýka neměla moc velkou šanci proti dlouhému meči, ale na rozdíl od protivníka, držel Harry v pravé ruce i hůlku. Jedním pohybem a formulí tak meč nepřítele odlétl o pár metrů dál, dřív než si voják stačil vytáhnout svou hůlku. V dalším okamžiku ležel voják na zemi, neschopen se pohnout. Harry se jím už dál nezabýval a vrhnul se na další nepřátele.
Využil toho, že jeden voják k němu stál zády a právě se zaměstnával kopáním do bezvědomého těla přemoženého lovce, a poslal na něj paprsek jasně bílé barvy. Kouzlo mělo zasaženého pevně svázat tlustými provazy, ale Harry to při pohledu na domláceného přítele trochu přehnal. Provazy se kolem vojáka začali utahovat až svázanému docházel dech. Jeho obličej zrudnul, až nakonec muž padl na kolena a už se nezvedl. Další mrtvý…
Neměl však čas dál se jím zabývat a pustil se do dalšího. Tentokráte neměl oproti němu žádné výhody, oba třímali v rukách hůlky a byli připraveni na jakýkoliv podezřelí pohyb soupeře.
Voják zaútočil jako první. Poslal na Harryho jednoduché odzbrojovací kouzlo, jakoby Harryho jen zkoušel. Po úspěšném vykrytí kletby Harry sám vyslal omračovací. I on však nezaznamenal větší úspěch. Vyměnil si mezi sebou ještě pár dalších kouzel, než konečně přešli k trochu obtížnějším kletbám. Voják však nepoužil ani jednu, která by Harrymu mohla nějak závažněji ublížit nebo i zabít.
A pak mu to konečně došlo.
„…Přišel jste mě zatknout?“ „Ne Harry, právě naopak. Já tě přišel vyvést z města…“ „…nezůstane žádná památka po mrtvém člověku, ani na papíře, ve světě ani v srdcích a paměti lidí…“
Hobbler mu tenkrát nechtěl pomoci z města, aby ho zachránil, ale aby ho nikdo nemohl zabít. Ani vojáci se ho zřejmě na Hobblerův příkaz nesnažili zabít, jen zajmout. Protože s ním by zemřelo i všechno, co v tomto světě natropil, Hobblerovi intriky by přišli na zmar. Teda aspoň tak to podle Ericových slov chápal.
Než si dal všechny souvislosti dohromady, trvalo mu to jen pár sekund. Ale i těch dokázal protivník využít a naprosto překvapeného Harryho zasáhl namodralý paprsek. Způsobil mu velkou tržnou ránu přes celý hrudník která nepříjemně pálila a svědila, jakoby se do ní dostala celá hrst sole. Krev však z ní netekla a ani zranění nepůsobilo nijak smrtelně. Tím si Harry potvrdil svoje domněnky.
Nepřítel na něj vyslal další kouzla, tentokrát však už byl Harry na pozoru a snažil se nevšímat si škubání v ráně. Věděl, že nad tímto kouzelníkem jen tak lehce nevyhraje a kouzla mezi sebou by si mohly klidně posílat do nekonečna. Musel vymyslet něco jiného.
Odhodlal se k něčemu, za co by se před pár dny styděl sám před sebou. Ale v takhle zoufalé situaci neměl jinou možnost, než vykřiknout: „Crucio!“
Protivník poznal jednu ze Zakázaných kleteb a podle Harryho předpokladů se jí vyhnul prudkým pohybem do leva. Harry věděl, že udělá přesně tohle – proti tomuto kouzlu neexistoval žádný účinný štít, nikdy nechtěl, aby kletba zasáhla cíl. Teď, když se nepřítel soustředil na to, aby neztratil rovnováhu, mohl se Harry soustředit a pořádně zaměřit na soupeřovu hůlku. Ta po jeho přesně mířeném kouzlu praskla vojákovi v ruce. Stál před Harrym jenom s mečem v levé ruce, který mu byl proti hůlce k ničemu. Po jednom Harryho kouzle skončil na zemi v provazech.
Harry se rozhlédl po ostatních. Gingu, Nobi, další dva lovci a obě ženy leželi na zemi a jejich hrudníky se nehýbali. Tatsuy proti sobě měl hned dva bojovníky, kteří ho ať se snažili sebevíc nedokázali kouzli zasáhnout. Uskakoval před paprsky, ale jeho pohyby byli čím dál pomalejší. Uštědřil vojákům sice pár mělkých škrábanců dýkami, ale to bylo tak všechno.
Eric a Owen stáli k sobě zády a kolem nich se utvořil kruh čtyř zbylých vojáků. Doráželi na nich a posílali k nim jedno kouzlo za druhým. Ti je vykrývali těžkými štíty, které snad drželi jen silou vůle. I sami lovci jej těžko zvedali k další obraně.
Harry už nedoufal ke zdárnému konci tohoto boje. Vojáci je zničí do jednoho, vlastně kromě něj. Jeho jediného odvedou zpátky do města a Hobbler se už postará aby tam někde hnil navěky. Přesto tu však ještě nějaká naděje byla. Jenže byla příliš nejistá a kdyby Harryho domněnky nebyly správné, zaplatil by hodně vysokou cenou...
Pak zaslechl slova, která mu vnesla chlad až do morku kostí. Dvě obyčejná slova, šest slabik, dvanáct prostých hlásek. A zelené světlo.
V ten okamžik se rozhodl. Vběhl paprsku do cesty dřív, než se mohl dostat k Ericovi. Kletba ho zasáhla přímo do prsou a on cítil, jak z něj pomalu odplouvá všechen život.
Už zase…