11. Nic netrvá věčně
Uplynuly tři dny, které Harry strávil společně s kočující skupinou lidí. Mířili k jedinému průsmyku, který vede přes hory po krajích údolí. Chtěli se dostat za ně a poznat tamější krajinu. V tomto případě s nimi mohl Harry dlouho postupovat aniž by sešel ze svého směru cesty.
Každý den ráno vstávali hned se svítáním a vydali se na cestu. Na večer se muži odebrali na lov a ženy rozkládaly provizorní tábor. Harry zůstával s nimi, chystal oheň a staral se o Arga. Vlče už dělalo pokroky – očka mělo už dávno otevřené, vydrželo déle vzhůru a Harry mu čím dál častěji uždiboval maso ze své porce místo obyčejného mléka.
Harry byl moc rád, že už není sám. Kočovníci byli na něj velmi milí a navíc by se teď už nedokázal zbavit příjemných podvečerů, kdy seděli všichni u ohně, odpočívali po namáhavém dnu a vyprávěli si všemožné historky, legendy a zpívali písně. V těchto chvílích se o svých momentálních společnících dozvěděl nejvíc, i když on moc o sobě neprozradil.
Třetí takový večer bratři – Harry hned první den zjistil, že se jmenují Nobi a Gingu - začali zpívat píseň ponurého tempa a zřejmě i pochmurného významu. Monotónní melodie a opakování stejných slov však Harryho učarovaly, měly v sobě nějaký hluboký podtext, který i nezúčastněného posluchače nutil k zamyšlení.Postupně se k nim přidali další dva lovci tmavé pleti a nakonec i ženy. Harry je poslouchal společně se zbylými kočovníky – muži v pláštích, kteří se jakoby ke skupince nehodili, přesto vždy stáli v jejím středu. Po pár chvílích k Harrymu přisedl jeden z nich, Eric, který se s ním bavil ze všech nejvíc, nejspíš protože uměl nejlépe anglicky.
„Zpívají o své zemi, lásce k ní a touze, znovu ji spatřit,“poukázal na text písně, „pocházejí z afrického kmenu, všech šest. Stali se válečnými zajatci a za trest je donutili projít obloukem. Jejich protivníci ho považovali za bránu do pekel, plných zlý duchů.“
„Já myslel, že jím prohazují oběti bohům,“vzpomněl si Harry na vyprávění Nanny.
„To je jiný kmen. Využívají malých dětí, ale tohle jsem už dospělí muži a ženy,“vysvětlil mu Eric.
„Jak se vás osm vůbec dalo dohromady?“zajímal se Harry.
„Na míle odtud v lesích leží osada afrických obyvatel, ale i lidí, kteří odmítli žít ve Městě. Tam jsme se poznali a tam taky vznikl nápad prozkoumat krajinu za horami.“
Na dlouhou chvíli se oba odmlčeli a ponořeni do svých vlastních myšlenek poslouchali hluboké hlasy svých společníků, dokud nepřestali zpívat. Poté si dva lovci vzali dlouhé meče, stoupli si naproti sobě na prostranství u ohně a začali na sebe útočit. Nebyly to žádné silné rány a rychlé výpady, dalo se podle nich poznat, že se jen rozcvičují. Harry je chvíli pozoroval, dokud se na něj znovu neobrátil Eric.
„Jdeš to taky zkusit?“
„Já?“ ujistil se Harry, jestli se náhodou nepřeslechl, „ne, ne. To by dopadlo špatně. V životě jsem meč nedržel v ruce, natož tak s ním bojovat!“
„Tak to jedině znamená, že máš co dohánět,“vypadal Eric hodně udiveně jeho odpovědí, „pokud chce kdo přežít v Temných lesích, musí se umět bránit jakýmkoliv způsobem.“
Po pár dalších argumentech Harry skutečně vstal od ohně a přijal od svého chvilkového soka dlouhý klacek, který alespoň vzdáleně připomínal meč. Nedělal si žádné naděje, že by mu snad nějaké to šermování mohlo jít nebo se mu i někdy hodit, ale nechtěl vypadat před lovci jako bačkora.
„Je mnoho zbraní, ale nejlepší bude, když začneme právě s mečem. Jsi pravák nebo levák?“
„Pravák,“ odvětil Harry, pyšný, že aspoň na něco dokáže odpovědět.
„V tom případě levou rukou uchop klacek na úplném konci, ale zase pevně, aby ti nevyklouzl, a pravou ruku dej těsně nad levou. Rozkroč nohy, a najdi si rovnováhu.
Teď zkus zaútočit,“ vybídl ho Eric.
„Cože mám?“
„Prostě se mi snaž jakkoliv ublížit tou palicí, co držíš v ruce,“objasnil mu to jeho dočasný protivník.
A Harry se pokusil. Vykročil dopředu a dlouhým rozmachem udeřil Erica do pravého ramene. Dříve než se však dřevo dotklo soupeřovi kůže, Harry ucítil tvrdou ránu na levém boku a než se stačil podívat oním směrem, další úder neminul jeho pravé koleno, až se pod náporem nárazu složil na zem.
„Pamatuj – pokud útočíš, musíš se i bránit. Další rada: protivník nebude čekat až k němu rána dolehne. Údery musí být rychlé, bez zbytečného mávání zbraní, ale zase dostatečně silné. Znovu,“nakázal Eric a Harrymu nezbývalo než vstát a opětovně se pokusit alespoň se dotknout klackem svého soupeře. Skončil zase na zemi a zase vstal.
To se opakovalo ještě několikrát za večer. Eric byl nemilosrdný učitel, ale mělo to své výsledky – Harry sice ke konci nemohl únavou skoro stát, ale intervaly mezi pády na zem se prodlužovaly. Když se konečně vrátil k ohni, skoro necítil žádnou část svého těla. Nebylo to však nic proti tomu, jak se cítil další den ráno, kdy ho museli z dek doslova tahat.
Dny i týdny plynuly pro Harryho neuvěřitelnou rychlostí. Ráno se celý domlácený a pastelově zbarvený vzbudil z příjemného tepla přikrývek a spolu s ostatními se vydal na dlouhou cestu. Zimy přibývalo a tak kočovníci ubrali na tempu a přes den zastavovali na čím dál delší přestávky. Harry je přímo miloval – nejen že to bylo malé povyražení v jinak jednotvárné chůzi, ale všichni společníci je dokázali plně využít.
Harry v těchto chvílích bojoval s Ericem, který ho nezasvěcoval nejen do boje s mečem, ale také se všemi možnými zbraněmi, které byly po ruce. Meč nebyl pro Harry už žádným problémem – několikrát s nimi i Erica porazil, i když se to nestávalo často; někdy vytáhli i oštěpy a vrhací nože, přesto nejraději používal dýky, s kterými v rukou se cítil nejjistěji. Jeho fyzická kondice se zlepšovala, několika hodinový pochod mu už nedělal žádné problémy a s dlouhým bojem se vypořádal naprosto vyrovnaně.
Ve volných chvílích se přidružil k poslednímu členu skupiny. Byl to mužík malého vzrůstu původem z Asie, který však svou nevýhodu ve výšce vyrovnával hbitostí a zručností. Několikrát si Harryho vzal do parády a učil ho určité bojové umění z jeho vlasti v podobě fyzických, ale i psychických cvičení. Lekce byly plné malých nedorozumění a neshod, za které mohly příšerná angličtina Tatsuyiho a Harryho absolutní neznalost japonštiny. Pár základů a slovíček z řeči Afričanů pochytil, ale na východoasijský jazyk prostě neměl. Přesto některé základy pochytil a hlavně se jeho tělo stávalo ohebnějším a zároveň pevnějším.
Stále se však neodhodlal vyrazit s muži na lov. Necítil se připravený a tušil, že by jim tam stále ještě překážel. Proto za dobu, co byli pryč, Harry naslouchal vyprávění žen o léčivých mastech a bylinkách, které jim pomáhal sbírat v lese a dělat tak zásoby na zimu, která o sobě čím dál důrazněji dávala znát; nebo si hrál s Argem a staral se o něj. Vlče začalo neskutečně rychle růst a nabírat na síle i chuti všechno trhat.
Přesto nastal den, kdy poprvé nezůstal v táboře a spolu s lovci postupoval obezřetně za divokou zvěří, kterou vystopoval Nobi. Harry sice za opaskem cítil tíhu dvou dýk i hůlky a v ruce držel napřažený oštěp, avšak pořád se cítil jaksi nejistě. Nechtěl nic pokazit a tak našlapoval ostražitě jako všichni okolo něj. Snažil se uklidnit svůj nervózní dech a po lekcích s Tatsuyem se mu to povedlo. Upokojil tak i sám sebe a po vzoru ostatních se ukryl v hustém křoví, vyčkávaje na kořist.
Minuty plynuly a Harry si začínal myslet, že mu snad zdřevění nohy, jak bez hnutí neustále pozoroval okolí. Konečně jeho zrak zaznamenal nepatrný pohyb. Na malý lesní palouček, který celou tu dobu rentgenovali očima, vstoupil nádherný hrdý jelen s obrovským parožím. Harry na něj uchváceně hleděl a absolutně si nedovedl představit, jak tuto ukázku síly chtějí chytit. Ostatní s tím zřejmě neměli žádné problémy a po pár bezhlesných znameních se každý přesunul na své místo.
Jako první zaútočil Gingu. Mrštil svým oštěpem po jelenovi, ale ten na poslední chvíli uskočil z rány, přesto kovová špička oštěpu po sobě zanechala na jeho bedrech krvavou čáru. Jelen na nic nečekal a rychlým cvalem vyběhl ven z paloučku. Tam ho však čekal další lovec i se svou zbraní. Stačil ještě jeden další hod a jelen se vydal přesně tím směrem, kterým chtěli.
Lovci ho začali pronásledovat a vedli přímo do náruče druhé poloviny skupiny, která se zbraněmi čekala na ně. Harry běžel až úplně vzadu, statečně udržoval tempo ostatních, i když věděl, že už to nevydrží příliš dlouho. Skákal přes deskovité kořeny stromů, proplétal se hustým porostem a přitom křičel z plných plic, aby jelena co nejvíc rozdivočili.
Prásk! Harryho zběsilý běh zastavila zrádná větev, s kterou se zrazil čelem. Úder ho na chvíli omráčil a než se znovu vzpamatoval a vyskočil na nohy, zbylí lovci se mu ztratili z dohledu. Sem tam zaslechly slabé výkřiky a volání, ale nedokázal odvodit, z které strany vycházejí. Po marném otáčení se na všechny směry usoudil , že už je asi nedohoní a nejrozumnější by bylo, kdyby se vrátil do tábora.
Problém byl ale v tom, že absolutně netušil, kde stojí. Pokud ze začátku dobře sledoval cestu, měl by být tábor na sever od něj, ale po tom divokém úprku neměl zrovna dobrý přehled. Přesto po chvíli váhání vytáhl hůlku, kterou za celé dva měsíce nosil pořád u sebe aniž by ji použil, a pomocí ní zjistil správný směr. Jakmile už chtěl vykročit, něco jej přimělo zůstat stát.
Kousek od něj ze stínů vystoupil právě ten vznešený jelen, kterého po celou dobu sledovali. Musel Harryho společníky někde oběhnout a vrátit se sem. Byl uhnaný a rozčilený, sklonil hlavu s obrovskými parohy a namířil je tak přímo proti Harrymu. Ten na oplátku uchopil dýku do levé ruky a hůlku do pravé, pokud možno připraven čelit šesterákovi.
Konečně se jelen pohnul směrem k Harrymu, připravenému na útok paroží, když se jelen na půl vzdálenosti od něj zastavil. Omámeně zůstal stát a jak si Harry po chvíli všiml, zaujatě pozoroval vybouleninu Harryho trička, která pod sebou skrývala kousek rohu Erisedského jednorožce. Jelen přívěšek nemohl vidět, musel ho jedině nějakým způsobem vycítit.
Harry bezděčně vytáhl drahocennost spod svého svršku a položil si ji na dlaň. Jelen přišel k němu až na dosah natažené ruku a po momentu vzájemného hledění do očí mírně sklonil hlavu. Harry to pochopil jako projev oddanosti.
Přistoupil k němu blíž a prázdnou rukou ho popleskal po plecích. Pochopil, že tento tvor mu neublíží a ani on by ho teď už nedokázal zranit. Roh v sobě měl nějakou moc, která přiměla jelena Harrymu důvěřovat a on by nemohl zabít tvora, jenž mu věří.
V dalším okamžiku se však stalo něco dalšího – Harry se znovu podíval do očí šesteráka a pomocí zvířete se do nich celý pomalu zamotal. Ocitl se ve víru nesrozumitelných obrazů a vzpomínek, až si konečně dokázal vybavit některé určité z nich.
Před očima se mu objevila lesní vesnice, celá v plamenech. Její obyvatelé se snažili uhasit domy, v jejich úsilím jim však neustále bránily osoby v bílých pláštích s emblémem Erisedského jednorožce, které vrhaly na domorodce jednu kletbu za druhou. V dalším okamžiku se s Harrym znovu zatočil celý svět. Když se vše znovu uklidnilo, viděl tentokráte hustý les, v němž odpočívala skupina mužů. Harry si pak všiml i postav oděných ve stejných zářivých pláštích jako v první vzpomínce. Znovu zaútočily na muže a ti po chvíli bez větší obrany padli na zem mrtví. Obraz se opět změnil a Harry okamžitě poznal soutěsku, kterou procházeli ten den ráno. Založili si v ní tábor zas známí útočníci, vyzbrojeni hůlkami.
Výčet jelenových vzpomínek náhle skončil, zvíře se odpoutalo od Harryho a zmizelo ve stínech lesa. Harry však jeho poselství a pomoc pochopil. Přesně věděl, co má teď udělat. Poznal v záblescích vojáky města, potkával je někdy na ulicích, a také znal jejich kouzelnickou moc z hlediska boje a svou šanci, kdyby, nedejbože, proti nim někdy stál. Podle všeho však šli právě po něm, nezastavili se před žádnou překážkou a Harry se cítil zavázán k lovcům, nemohl je jen tak opustit, když pro něj tolik udělali a on je dokázal leda tak zatáhnout do problémů.
Už déle neváhal a vydal se hledat zbylé muže. Podle výskotu dokázal určit alespoň přibližný směr, kterým se má ubírat. Pokud je pravda, co mu naznačil jelen, nepřátelé nejsou daleko od něj a podle posledního kouzla, kterým si Harry pomohl, ho dost snadno můžou vystopovat. Stalo se teď tedy přesně to, čeho se Harry nejvíc obával. Nejhorší však je, že velmi ohrozil své přátele a ještě jim to vůbec neřekl. Kdyby se jim hned na začátku ke všemu přiznal, a pak jim dal na výběr, jestli mu opravdu chtějí pomoci, cítil by se o hodně lépe i kdyby odmítli, než teď jim musel všechno osvětlit a cítit se přitom jako podlý zbabělec.
Po chvíli zmateného pobíhání lesem se mu konečně podařilo najít skupinku lovců, kteří se už vzdali naděje na dobrý úlovek a dopřávali si malý odpočinek. Harry je všechny zburcoval z klidu a poháněl je k co nejrychlejší cestě do tábora.
„Co se děje, Harry?“chtěl vědět Eric, zatímco ostatní na něj jen nechápavě hleděli.
„Musíme si pospíšit, jdou po nás… Mám pocit, že už nejsou daleko, zhruba dvě hodiny pěšky, budou pospíchat… ale mají hůlky, možná tady budou i dřív…“mlel páté přes deváté, zřejmě však lovci nic nepochopili.
„Kdo jde po nás, Harry?“snažili se nějak přeložit jeho nesouvislé blekotání.
Harry se párkrát zhluboka nadechl, než se cítil připraven jim něco vyzradit. Věděl, že teď je poslední možnost.
„Něco jsem vám neřekl. Něco hodně důležitého,“hledal ta nejsprávnější slova, lezla mu však z mysli jako z chlupaté deky, „město vyhlásilo válku všem lidem, kteří se sem dostali po smrti. Taky pravděpodobně lidem jim nějakým způsobem nepohodlným a nesympatickým…“
„To je naprosto vyloučené! Měšťané už s námi dlouho žijí v míru – nevšímají si nás a my jich… Nemají žádný důvod, proč by na nás měli útočit,“pochyboval o Harryho slovech Eric, nakonec však si nebyl svým tvrzením tak jistý a podíval se podezíravě po Harrym, „ledaže…“
„Teď vám nemůžu nic vysvětlovat, okamžitě se musíme vydat na cestu,“ vyhnul se Harry odpovědi i případným dalším otázkám tím, že se odporoučel k táboru. Ostatní neměli jinou možnost než ho pochybovačně následovat.
Když dorazili na místo a Harry úspěšně zneklidnil obě ženy, Eric to už nevydržel, chytl Harryho za ramena a přinutil ho tak, aby se uklidnil a řekl jim vše, co tajil.
Harry to vzdal, setřásl jemně Ericovi ruky na znamení, že už bude mluvit i bez jeho pobídky.
„Neocitl jsem se v temných lesích jen tak náhodou,“začal s dlouhým příběhem, ale snažil se ho dost zestručnit - potřebovali každou minutu, „utíkal jsem před měšťany. Ale dřív než mě odsoudíte,“pokračoval rychle dál, hned jak viděl nerudné pohledy posluchačů, „měli byste vědět, že mě pronásledovali neprávem. Já nic zlého neudělal, jeden blázen mě sprostě využil ve svých intrikách a svalil na mě všechnu vinu. Musíte mi věřit, já za nic opravdu nemohl…“
„Pokud je pravda co říkáš, i to, že nás spolu s tebou teď stíhají,“ ozval se jako první Owen, Ericův přítel, který byl Harrymu ze všech asi nejmíň sympatický, „tak by bylo nejlepší, kdybychom tě jim vydali. Oni by byli spokojení a nemuseli by se obrátit proti - “
„Ne, to by nepomohlo,“skočil mu Harry do řeči, tato možnost ho napadla už dávno, „já byl pouze záminka, nebojují jen se mnou, ale s každým, kdo nežije podle jejich představ.“
„V tom případě bychom se měli co nejrychleji vydat zpátky do vesnice,“vnesl svůj návrh i Eric, „pokud nám opravdu vyhlásili válku, bude nás potřeba nejvíc právě tam…“chtěl pokračovat, ale všiml si, že Harry znovu kroutí hlavou.
„Osada už neexistuje, zničili ji i s jejími obyvateli hned jako první.“
„A to jsi nám hodlal říct kdy?“obořil se na něj Owen.
„Já se to dozvěděl až teď,“oponoval mu Harry. Ne, Owena rozhodně neměl rád, ale tohle chování mu nezazlíval. On sám by v jeho situaci jednal stejně.
Začínající hádku přerušilo táhlé troubení na roh, které ozvěna donesla k nim hned několikrát. Harry ho stejně jako všichni ostatní dobře poznal. Byl to signál městských stráží, které slýchával každé ráno a častokrát bylo příčinou jeho probuzení. A i teď znělo moc blízko. Pokud se kdy chtěli dostat z dosahu nepřátel, museli ihned vyrazit.
Už se dál nedohadovali, nemuseli se ani na ničem domlouvat, každý se rozběhl ke svým věcem a začal balit. Harry jich moc neměl, byl hotový za vteřinu. Vzal do náruče Arga, ujistil se, že má všechny zbraně bezpečně upevněné na pásku a vytáhl hůlku. Dneska už jedno kouzlo udělal, pokud ho podle něj přibližně vystopovali, dalším už nic nemůže zkazit. Podle toho, co věděl o lokalizačních kouzlech, dokázali magii vystopovat jen v dost velkém okruhu, na blízkou vzdálenost byla měšťanům k ničemu.
Až byli všichni připraveni na cestu, Harry mávl nepatrně hůlkou a všechny zbylé známky tábora začaly mizet. Ohořelá polena se jim ztratila před očima, zčernalá tráva také a místo ní začala růst nová. Splihlé stébla, které se ohnuli pod tíhou dek nebo stanů, se znovu narovnaly. Nikdo by nepoznal, že tu před malou chvílí tábořilo deset lidí.
Ostatní nad Harryho dílem jen uznale kývli hlavou, nezadržovali se však nějakými otázkami a vydali se na cestu. Zvolili ostré tempo, cesta jim ubíhala pod nohama a slunko ubývalo nad hlavami. Po pár hodinách se na Temné lesy snesla opravdová tma a hluboké bory dělali čest svému jménu.
I když se snažili jak mohli, přesto cítili, jak je pronásledovatelé dohánějí. Vojáci sice nevěděli přesný směr, kudy se Harryho společníci vydali, podle všeho jich však bylo mnohem víc než lovců. Měšťané se rozdělili na skupiny a vydali se na různé světové strany. Některé je už předběhli a kočovníci cítili, jak je pomalu a nevědomky obkličují ze všech stran.