Baxin povídky

„Harry, vstávej!“

Jmenovaný však nehodlal nijak reagovat; alespoň dalších pár hodin. Pro něj byla ještě půlnoc, přestože sluneční paprsky, pronikající i přes zavřená víčka až k jeho očím, svědčily o opaku. Vůbec se mu nechtělo vstávat z vyhřáté postele v pokoji svého kamaráda, Rona Weasleyho. Po noci, strávené s „příjemnou“ návštěvou nočních můr se necítil nijak zvláště odpočatý. Právě naopak – děsivé sny, které ho nutily prožívat nejhorší okamžiky života pořád dokola, ho neuvěřitelně vyčerpávaly, jak po fyzické, tak i psychické stránce.

Celých čtrnáct dní u Dursleů se v těch vzpomínkách dokonale utápěl. Skoro celé prázdniny strávil u sebe v pokoji nebo v liduprázdných ulicích Kvikálkova. Neměl žádné dostatečné rozptýlení; byl sám jen se svými myšlenkami.

Užíralo ho pomyšlení, že za smrt jemu nejdražšího člověka může on sám. Vlastně může říct, že ho sám zavraždil, svou tupostí, svým sklonem „hrát si na hrdinu“, jak to nazvala Hermiona. Kdyby ji tenkrát poslechl; kdyby jen otevřel balíček s dvousměrným zrcátkem dřív; kdyby…

Každá jeho myšlenka začínala slovy kdyby, proč, je to má vina. Začínal je nenávidět. Stejně jako sebe.

Týden, co zatím strávil v Doupěti, nebylo na podobné myšlenky zas tolik času. Celý den běhal s Ronem po domě, hráli tchoříčky nebo kouzelnické šachy, odtrpaslíkovávali zahradu nebo je Hermiona se značným úsilím donutila napsat domácí úkoly (pomineme fakt, že jejich vypracované eseje se podezřele podobaly jejím).

Jeho kamarádi se ho snažili rozptýlit, vyvarovávali se sebemenším narážkám na citlivé téma událostí minulého měsíce a Harry jim zato byl neskonale vděčný. Přesto ho obyvatelé Doupěte mohli sem tam zahlédnout někde v koutku pokoje, zahloubaného do svých myšlenek s bolestným výrazem v obličeji. V takovém případě se mohli všichni vzdát naděje na kloudný rozhovor s ním.

„Harry no tak, mamka nás už volá k snídani!“ nehodlal se vzdát Ron.

Myšlenka na kuchařské umění paní Weasleyové Harryho dostatečně probudila. Vylétl z postele a během pěti minut už oba řádně ustrojení sbíhali po schodech dolů. V kuchyni už seděli všichni prozatimní obyvatelé domu – tedy manželé Weasleyovi, Ginny a Hermiona. Fred a George sem zaběhli jen málokdy, většinu času trávili u sebe v bytě nad jejich obchodem v Příčné ulici i s Billem, který to měl blíž ke své práci („Houby blíž k práci! Jen Fleur má pronajatý byt o dvě ulice dál!“ komentoval bratrovo rozhodnutí Ron) a Charlie stále neopustil své zaměstnání v Rumunsku, jak se Harry dozvěděl těsně po svém příjezdu.

„Dobré ráno,“ popřál všem a hladově se vrhnul na tác s toasty, který mezitím paní Weasleyová nachystala na stůl. Ron zamumlal něco podobného a bleskově Harryho následoval.

„Dobré ráno, drahouškové! Jak jste se vyspali?“ paní Weasleyová nečekala na odpověď a pokračovala. „Myslím, že byste dnes na chvíli mohli jít ven. Je tam krásně a bylo by škoda tak pěkného počasí nevyužít. Tady v domě se toho moc dělat nedá. Co říkáte?“

Harry se na ni nechápavě otočil. Měl od Brumbála vysloveně zakázáno vzdalovat se od domu dál než za plot zahrady. A teď mu to sama paní Weasleyová navrhuje. V dopise od Brumbála, který mu předal Lupin, když ho i s menší eskortou stěhovali do Doupěte, stálo, že jeho pobyt zde Weasleyům působí značné nepříjemnosti, jako kontrolování každé pošty, každého přemístění na jejich pozemky,… Brumbál ho tedy nabádal opatrnosti a varoval před nějakou lehkovážností. Použil na něho ty nejlepší zbraně – Weasleyových si nesmírně vážil a nehodlal nijak ztratit jejich důvěru. A teď mu to nejzodpovědnější člen rodiny sám navrhoval.

Tázavě se podíval na Rona, hledaje stejné nepochopení a úžas. Ron však jen nenápadně mrkl na Hermionu a falešně lhostejným tónem pronesl: „To je dobrý nápad! Mohli bychom si třeba na kopečku zahrát famfrpál. Co říkáš, Harry, Hermiono?“

Tázaná jen nadšeně potřásla hlavou na znamení souhlasu a dál se zabývala svým toastem. Hermiona a famfrpál?! Zavrtěl nechápavě hlavou, pohled upřený na svou kamarádku. Když však pomyslel, jaké by to bylo znovu se proletět, všechny jiné myšlenky zahnal do nejzazší části mozku.

Vzpomínal, kdy na koštěti seděl naposledy. Pokud dobře počítal, musela to být už víc jak tři čtvrtě roku dlouhá doba. Vrátili mu ho sice těsně po odchodu Umbridgeové z Bradavic, ale ještě neměl příležitost se na něm proletět. Při pomyšlení na ten báječný pocit volnosti a úlevy, který mu prostupuje celým tělem, když se odrazí od země a může si zaletět, kam se mu zachce, vyhnal všechny myšlenky na podivné chování paní Weasleyové z hlavy.

Už s mnohem větším nadšením se obrátil na Ginny: „Půjdeš s námi? Ať můžeme vytvořit dva týmy.“

„To víš, že jo. Přece nebudu jediná trčet v domě. Taky jsem si famfrpál už dlouho nezahrála,“ souhlasila a dál studovala Týdeník čarodějek, který měla položený na stole vedle hrnku s čajem a sklenicí marmelády. Jak se nad ním skláněla, rudá hříva vlasů jí padala do očí. Vypadala krásně líbezně. Už to rozhodně nebyla malá holka; ne, hodně se změnila. K lepšímu. V tmavém tričku na ramínka a kraťoučkými kraťásky ji to neobyčejně slušelo. Pottere! Na co to myslíš! Jen říkám, že vyrostla. Na tom není nic špatného. Nebo je?

„Jestli se ti v domě nelíbí, můžeš každý den odtrpaslíkovávat zahradu. Tak budeš venku dost dlouho!“ ozvalo se za novinami.

Bylo zvláštní slyšet hlas pana Weasleyho a přitom pozorovat svou tvář, jak se na vás směje z titulní stránky Denního věštce. Jako každý výtisk, byl totiž i dnes věnován jeden článek právě Harrymu. Dnešní titulek hlásal: Narozeniny vyvoleného!

Pravda - vždyť úplně zapomněl na své vlastní narozeniny! Podíval se na datum ve vrchním rohu stránky a opravdu bylo posledního července. Prázdniny mu v Doupěti utíkaly rychlostí blesku a ani si neuvědomoval, že je jich půlka v trapu.

Noviny vůbec celé prázdniny byly plné článků o něm. V každém výtisku se někde mezi zprávami o katastrofách a úmrtích dalších kouzelníku a někdy i celých rodin našlo místo na zmínku o něm. Někdy měl dokonce pocit, že ho snad sledují na každém kroku. Články typu: Harry Potter - vyvolený?!, Harry Potter znovu u svých mudlovských příbuzných , se to tam jen hemžilo.

Z jednoho výtisku se málem udusil smíchem. Na jeho titulní stránce se hrdě tyčila rodina Dursleových a pod fotografií se honosil tučný nápis Jak přežít prázdniny u mudlů aneb vžijte se do života vyvoleného. Pod ním bylo několik rad napsaných v bodech, u kterých Harry opravdu nemohl zadržet výbuch smíchu.

Na rozdíl po předčtení Denního věštce jiný den upadl zase do hluboké deprese. Tentokráte neobsahoval žádnou fotku Dursleů, ale Siriusovu. Zdá se, že ji vyhrabali v nějakém starém archivu, jelikož na vyobrazeném nebyl ještě znát pobyt v Azkabanu. Stránka obsahovala tučný titulek: Sirius Black zproštěn obvinění. Novináři znali několik opravdu přesných informacích, včetně Pettigrewovy zrady, Siriusova pobytu na svobodě po útěku z Azkabanu (zde však nebyla žádná zmínka o Harrym a Chroptící chýši) a také jeho úmrtí na ministerstvu. Popisovali i Siriusovu závět, tedy zmínili se jen, že Harrymu připadl všechen majetek rodu Blacků.

Tohle Harry věděl už z Brumbálova dopisu, nebyl tedy nikterak překvapený. Ještě řediteli musel i potvrdit, že dům bude stále poskytovat Fénixovu řádu. Harry se postaral i o Klofana – poprosil Brumbála, jestli by nemohl zůstat u Hagrida. Měl pocit, že mu tam bude mnohem líp než kdy na Grimmauldově náměstí.

„Není to támhle sova?“ upozornila všechny přítomné paní Weasleyová na drobnou skvrnu na bezmračné obloze.

A opravdu, za chvíli se malá tečka začala vyjasňovat a Harry dokázal rozpoznat neznámou šedou sovu, jak se přibližuje k oknu.

Zároveň s upozorněním paní Weasleyové Hermiona zbrkle vyskočila od stolu, až převrhla svůj talíř s toasty. Nevšímala si toho a běžela k otevřenému oknu.

„Hermiono, to ještě nebudou dopisy ze školy. Je to jenom jedna sova. Navíc je na výsledky NKÚ příliš brzo. Na ministerstvu je teď velký fofr, prostě některé odbory nestíhají a jak se zdá, zkouškový není výjimkou,“ domlouval Hermioně pan Weasley.

Střelila po sově poslední pohled a zahanbeně si znovu sedla ke své rozsypané snídani. Poslední dobou takhle bláznila často. Čím víc se blížilo poslání výsledků NKÚ, tím byla nervóznější. Každé ráno byla první v kuchyni s paní Weasleyovou a nečinně hleděla z okna.

Mezitím sova vletěla do kuchyně a přistoupila k Ginny. Ta ji překvapeně odvázala dopis z nožky a přečetla si adresu odesílatele na obálce. V okamžení zrudla jako rajče a vystřelila z kuchyně rychlostí blesku. Harry ještě stačil postřehnout nějaká tichá slova výmluvy a kštice rudých vlasů zmizela na schodech.

Zakroutil nechápavě hlavou a dál se věnoval své snídani.

Když o půl hodiny později vycházeli z domu, každý s koštětem v ruce (Hermiona si půjčila Ronovo staré), slunce už začínalo příjemně hřát a foukal jen lehký vítr. Výborné podmínky pro famfrpál. Jen jeden tým bude v nevýhodě, protože byli v lichém počtu. Ginny si to nakonec rozmyslela, po úprku z kuchyně se zavřela u sebe v pokoji a nechtěla vyjít ven. Přes zamčené dveře se alespoň domluvili, že za nimi přijde později.

Ron se nad jejím chováním silně zahloubal, ale Hermiona měla jasno. Utrousila něco v tom smyslu, že na obálce poznala Deanovo písmo.

To Rona značně dopálilo, ale když Harry převedl řeč na famfrpál, nabyla jeho tvář zase normální barvy.

Nemohli se s Ronem dohodnout na nejlepším chytači famfrpálové ligy. Harry upřednostňoval zaručenou klasiku, Viktora Kruma, o kterém sice už nebylo tak slyšet, ale na svém chytačském umění nic neztratil. Ron zase fantazíroval o novém skotském objevu, Davidem Finchem, o němž se poslední dobou objevovaly velmi často články v Denním Věštci jako o nové hvězdě famfrpálového světa. Hermiona jen tiše kráčela vedle nich, zahloubaná do svých myšlenek.

Ronovi zřejmě začínaly docházet argumenty, protože se otočil na Hermionu a ptal se na její názor, což byl krok opravdu zoufalý.

„Pokud jde o mě, Věštci přestávám absolutně věřit. V poslední době se v něm objevují naprosto pochybné informace.“ Při těch slovech nenápadně pokukovala po Harrym.

Tomu došlo, na jaké „pochybné informace“ naráží. Podle ní nepravdivé články o něm. Nepravdivé, jelikož se ještě neodhodlal říct jim skutečnost, která ho už měsíc děsí. Stane se z něj vrah nebo oběť. Vrah, oběť – co je lepší?

Nic jim neřekl, protože se bál jejich reakce. Bál se, že by se jim zhnusil, že by se ho začali bát nebo by se v jeho přítomnosti báli sami o sebe. V tom případě by ho opustili. Nevyčítal by jim nic, naopak, chápal by je. Ale v tuto dobu své dva přátele nutně potřeboval. V budoucnosti bude snad ještě víc. Nemůže dovolit, aby ho nechali samotného. Ale musí jim to říct, mají právo vědět pravdu.

Harry se zastavil uprostřed kroku a odhodlaně se otočil na své dva kamarády. Jak dlouho je ještě bude moct tahle oslovovat?

„Pamatujete si, jak mi Brumbál nechtěl říct, proč se mě snažil Voldemort jako malého zabít?“ těžce hledal slova, zatímco Ron s Hermionou jen zaraženě přikývli, překvapeni náhlou změnou tématu. „Už mi odpověděl.

Bylo to kvůli té věštbě. Na ministerstvu nebyl její jediný záznam. Slyšeli ji ještě dva lidé. Začátek smrtijed, který ji hned vyslepičil svému pánovi, a celou… Brumbál,“ lezlo to z něj jako z chlupaté deky. „Řekl mi ji na konci školního roku.

V něčem se Věštec opravdu nemýlí, Hermiono. Podle věštby a Brumbála jsem jediný, kdo může Voldemorta porazit. Přinejmenším říká, že ani jeden nemůže žít, dokud druhý zůstává naživu. Jeden z nich musí zemřít rukou druhého.“

A je to venku.

Čekal, co udělají, ale když se nikdo neozýval, jeho myšlenky nabyly tu nejčernější barvu. Se svěšenými rameny se k nim obrátil zády a odcházel.

Na malém palouku byste v tu chvíli zaslechli jen tiché klepání datla několik stromů hlouběji v lese a poplašené cvrlikání kukačky, dávající tak ostatním lesním tvorům varování před blízkým nepřítelem. Cítili byste větřík ve vlasech, který si stejně jako s vašimi kučerami pohrával s korunami okolních stromů; slyšeli byste jemné šustění v keřích a možná i tušili napětí, které vládlo mezi třemi postavami uprostřed celého toho dění. Postavami, které spolu už zažily bezpočet dobrodružství, které mezi sebou měly tak pevná pouta, že se zdály být nerozlučné. A přesto teď jen tolik málo chybělo k jejich roztrhnutí. Kroky černovlasého chlapce byly jako ostrý nůž, přibližující se k těm poutům. Zdálo se, že už je pozdě, když najednou pravidelné datlovo ťukání přerušil slabý výkřik:

„Harry!“ To Hermiona jako první strávila Harryho slova.

Otočil se na ni a čekal na svůj rozsudek. Oba na něj hleděli s vytřeštěnýma očima.

„Harry, to je…hrozný!“ ozval se Ron.

„To je horší než hrozný,“ přitakala Hermiona a zhluboka se nadechla, na což si Ron poraženecky povzdychl, protože přesně uhodl, že se právě chystá pronést další ze svých proslovů. To samovolné gesto Harryho povzbudilo snad víc než Hermionina následující slova. „Ale i přesto, vážně si myslíš, že bychom tě teď nechali jen tak jít?“ Hermiona je všímavá; správně uhodla, co jeho nervozita znamená. „Že potom,“ pokračovala, „co jsme s tebou šli pro Kámen mudrců, do Tajemné komnaty, na ministerstvo… že bychom tě teď, po vyslechnutí nějaké pitomé věštby, jejíž znění jsem už dávno tušila, prostě opustili? To o nás máš teda pěkně nízké mínění. My jsme tví přátelé a opravdoví přátelé drží spolu v dobrém i ve zlém. A bohužel musím říct, že tohle je přesná ukázka zlé situace.“

Opatrně se na ni podíval. Myslela to vážně? Usmál se a pomalu k nim zase přistoupil. Kdyby šel ještě trošku blíž, mohli by snad slyšet i ten obrovský kámen, který mu právě spadl ze srdce.

„Slibte mi, že se nikdy neopustíme. Že budeme pořád spolu a nikdy nedovolíme, aby nás zlo rozdělilo. Že se nikdy nevzdáme!“ S těmi slovy vztáhl ruku před sebe a nechal ji tak dlaní dolů.

„Nikdy se nevzdáme!“ Položil paži na tu Harryho Ron.

„Nikdy!“ Potvrdila jejich slova i Hermiona.

V tu chvíli je pojila tak silná pouta, pouta přátelství, až je snad opravdu cítili mezi spojenými dlaněmi. Sálo z nich tak neuvěřitelné odhodlaní a síla, že nemohlo být pochyb o dodržení jejich slibu. Přestože:

„To bylo tak dojemné, až jsem se skoro rozbrečela!“ rozezněl se ledový hlas paloukem.