bond 2
Den 35, pondělí
Neměli jsme dneska na to vyučování chodit, pomyslel si Draco, který se zuby nehty držel zdi, myšlenky zamlžené a pomalé. Měli jít z Nebelvíru rovnou na ošetřovnu. Nebo se možná vrátit do svého bytu.
Proč to neudělali?
Protože... protože Potter řekl, že se musejí aspoň pokusit. Řekl... něco o tom, že jít na ošetřovnu je příliš jednoduché, jako by tím přiznali, že jsou vyřízení.
A co na tom bylo špatného?
Bože, už si nedokázal vzpomenout. Pod prsty cítil chladný a hladký kámen a hádal se sám se sebou, aniž by věděl o čem.
Nesměli jít na ošetřovnu, protože... protože se nechtěli vzdát. Správně.
Proč nemohli jít místo lektvarů do svého bytu?
Protože pak by chtěli sex a zhroutili by se a nikdo by je nenašel a...
A co na tom bylo špatného?
Do háje, to netušil.
Měl se ohledně toho Potterovi vzepřít. Neměl se nechat přesvědčit, že by měli jít do školy. Jenomže byl na nebelvírském území, a jakkoli vypadali ostatní pochybovačně, samozřejmě museli být na straně svého drahocenného Harryho, který prostě chtěl jít do školy, a Draco neměl sílu jim všem vzdorovat. A navíc, pomyslel si, možná měli pravdu a zvládneme to.
Bylo hloupé důvěřovat Nebelvírům a bylo ještě hloupější spoléhat, že budou mít rozum, když se jednalo o Pottera. Zbožňovali ho a věřili, že dokáže naprosto cokoliv. Navzdory tomu, že Weasleymu, Longbottomovi a Thomasovi zabralo dobrou půlhodinu, než je vytáhli z postele, chtěli věřit, že to je pouze otázka pevné vůle a že pokud si to Harry umane, tak to taky dokáže, protože Harry dokáže úplně všechno.
Pitomí Nebelvíři totiž neměli sebemenší tušení, že Harry se sotva drží. Necítili to skrz svazek a chyběl jim smysl, který Bůh nadělil i těm nejblbějším Zmijozelům. Zasraný smysl pro realitu.
A to té realitě již několik dní čelili. Realitě, v níž včera nebyli téměř schopni pohybu, v níž ani celá Spánku bránící četa – jak se dle nebelvírské zvyklosti začali přezdívat – nestačila na to, aby je udržela vzhůru déle než do osmi večer. Realitě, ve které byli ráno tak vyčerpaní, že se málem nedokázali sami obléct, a Seamus Finnigan s jakousi výmluvou prchnul z místnosti, zatímco zbylí tři statečně předstírali, že jim vůbec nevadí pohled na ně dva, jak leží v posteli, nazí, jak je Bůh stvořil, a příliš slabí, aby přes sebe přehodili přikrývky. Pokud tohle nebyla realita, pak už nevěděl co.
Měl si víc trvat na svém. Nebo možná méně. Poněvadž ta hádka sama o sobě Pottera zmohla. A Potter došel až k chodbě u lektvarů, ale teď, když byla učebna na dosah, se zastavil, opřel se o zeď a zavřel oči. A Draco neměl na výběr než se zastavit a počkat na něj, zatímco zbytek Nebelvírů vešel dovnitř.
"Pottere." Draco se odtáhnul od zdi. "Jdeme."
Potter zavrtěl hlavou, jeho oči byly skelné, když se střetly s Dracovýma. Začal se pomalu sesouvat podél zdi.
"Ne, Pottere, no tak. Přestaň!" Žádná odpověď, jen Potterovy oči se konečně zavřely, když dopadl na podlahu. Draco se sklonil.
"Sakra, Pottere, neunesu tě, sám se sotva držím na nohou. No tak!"
Potter se ani nepohnul.
Ach Merline.
Ne, to nemohlo být ono. To nemohl být konec.
Sakra, do prdele se zmijozelskou realitou, teď potřeboval tu pitomou nebelvírskou víru, že Potter dokáže cokoli, protože možná kdyby tomu dost věřil, stalo by se to pravdou. Protože potřeboval, aby byl Potter schopný vstát a jít dál, potřeboval, aby to nevzdával... a pohlédl k učebně lektvarů v naději, že někdo vykoukne ven, aby zjistil, proč tam ještě nejsou. Pansy nebo Blaise... nebo Grangerová nebo Weasley nebo kdokoliv.
"Pottere!" vykřikl Draco, bezvýsledně.
Bože, ne.
Pokoušel se pročistit si mysl, nabrat sil, rozmyslet si, co dál. Jenomže to bylo tak zatraceně těžké... a byl tak zatraceně unavený... a Potter, k čertu s ním, ho zklamal, že prý hrdina kouzelnického světa, prý Chlapec, který přežil, který dokáže cokoli – skrz jeho vyčerpání pronikly strach a panika a Draco se vztekle odtáhl od zdi. "Ty pitomý zkurvený Nebelvíre!" Kopnul do Pottera, který se ani nepohnul. "Vstávej!" Slyšel šramot v učebně a znovu kopnul do Pottera, pak praštil pěstí do zdi, z posledních sil. "Tak VSTAŇ!"
Potter zasténal, neschopen jiné reakce, a Dracův hněv skonal tak rychle, jak se vznítil. Sjel podél zdi a klekl si k Potterovi, stěží vnímal zvuk běžících kroků. "Pottere, no tak. Prosím... prosím, vstaň." Zatahal ho za ruku, zatřásl s ním. "Probuď se, no tak, prosím –"
Doběhl k nim Weasley, s Grangerovou v patách. "Kurva, ty hajzle! Co to do tebe vjelo?" Popadl Draca a odtáhl ho od Pottera, který se zachvěl a natáhl se po něm, zelené oči náhle dokořán, ale otupělé a prázdné. Draco zalapal po dechu kvůli palčivé bolesti, kterou mu způsobily Weasleyho ruce. Ochable se pokusil vymanit z jeho sevření.
"Rone! Bolí to i Harryho!" Grangerová ho odtáhla a oba si k němu s bezmocným výrazem dřepli. Draco popadl Pottera za ruce, aby po něm přestaly slepě, marně šátrat. Vzhlédl, zaměřil se na Grangerovou a soustředěně se zamračil.
"Grangerová. Zavolej Pomfreyovou. Potřebuje pomoc –"
"To máš kurva pravdu, že potřebuje pomoc, ty zmetku – KOPNUL jsi ho –"
"Ne, to není – potřebuje pomoc, ztrácí vědomí, nemůžu – zavolej Pomfreyovou, potřebuje – ne, ššš," zamumlal Potterovi do ucha, přitáhl si ho blíž a slabě jej podepřel, aby utišil jeho napůl bezvědomé skučení. "Jdeme na ošetřovnu, budeme v pořádku, šš..." Vzhlédl zpět ke Grangerové. "Prosím, zavolej Pomfreyovou –" Grangerová kývla na Weasleyho, který se okamžitě vydal na cestu.
"Ty parchante!" zasyčela Grangerová rozzuřeně. "Jaks mohl?"
Draco se neobtěžoval odpovědět, jen pevně sevřel Pottera, který se k němu zoufale tulil. Nevšímal si zástupu studentů, kteří vycházeli z učeben a shromažďovali se kolem nich, a stejně, k čertu s Potterem, že se zhroutil v nejrušnější chodbě na škole, zrovna v pondělí ráno. "Ššš..." Zavřel oči, přitáhl si Pottera blíž a snažil se potlačit návaly nevolnosti a slabosti, které je oba přemáhaly. "Brzo budeme v pořádku," zamumlal a Potter, napůl v bezvědomí, cosi zakňoural. Třesoucí se rukou ho pohladil po vlasech a Grangerová zděšeně vyjekla.
"Malfoyi – tvoje ruka," řekla. "Jsi v pořádku?"
"Vypadá to, že jsme v pořádku?" zamumlal Draco. No vážně, Nebelvíři.
"Ty – ty krvácíš," vykoktala Grangerová. Draco otupěle přikývl.
"Mjo, tjvpoho," řekl a pomalu sklouzl níž.
"Ne – počkej, tohle bys asi neměl – podle madam Pomfreyové to nesmíš vzdávat, nepomůže to – Malfoyi! Zůstaň vzhůru!"
Vypadá to, že jí něco dělá starosti, pomyslel si Draco nepřítomně, ale nemohl tomu přijít na kloub, když se vše kolem rozmazávalo a svět se zužoval pouze na něj, Pottera a požehnané zapomnění, jež je vábilo...
"Malfoyi! Harry!" Hlas Grangerové nesl nádech paniky. Dloubla ho do ramene. Bolestivě zalapal po dechu a otevřel oči. Co má sakra za problém?
"Draco? Draco!" ozval se odněkud Pansyin zoufalý hlas. Nejspíš už byla v učebně lektvarů, když zkolabovali, ale ať se propadne, jestli si dokáže domyslet, kde je teď –
"Malfoyi!" Ach díky bohu, to byl hlas Pomfreyové. "Dobrá, jdeme. Vstávejte, vrátíte se na ošetřovnu."
"Nemůže, jsou vyčerpaní, už nedokážou ani vstát –" blábolila Grangerová.
"Na co všichni tak čumíte?" zaslechl otupělý Draco Pansyin pronikavý hlas. "To nemáte nikdo nic na práci? Goyle –"
"Všichni PRYČ!" zařval Goyle a Draco poslouchal šepot a šelest, jak se dav začal rozcházet. "Blbí prvňáci – VEN! ZMIZNĚTE!"
"Všichni kromě Grangerové, Parkinsonové, Weasleyho a Goyla zpět do svých učeben!" křikla Pomfreyová.
"Co se s nimi děje?" zeptala se Pansy.
"Děje se s nimi to, že se potřebují vrátit na ošetřovnu a nepotřebují kolem sebe žádné vlezlé čumily – ne, to nemyslím vás, slečno Parkinsonová, u Merlinových vousů – vy dva, pomozte je zvednout –" a Dracova ruka vzplála ohněm, když ji uchopil někdo jiný než Potter – "Ano, vím, že je to bolí, s tím se nedá nic dělat a udrží je to při vědomí – pane Pottere, musíte se zvednout – ano, vím, že to bolí o dost víc, máte prostě smůlu –"
Draco se pokoušel nevykřiknout, když jej Goyle zvednul a přehodil si jeho ruku přes ramena. Celý bok měl v jednom ohni a slabě sténal bolestí, nemohl to zarazit, hořel –
"Čím rychleji se tam dostanete, tím dřív se jich zbavíte. Tak jdeme," řekla Pomfreyová razantně a Draca napadlo, jestli by nějak mohl přimět svého otce, aby ji nechal vyhodit, jakmile se mu uleví. Za to, že s nimi zacházela jako s malými chlapci, kteří simulují, když ve skutečnosti čelili volbě mezi utrpením, které jim přinášela chůze, a utrpením, které jim přinášeli Weasley a Goyle, kteří je v podstatě nesli.
"Bolí ho to!" vyhrkla Pansy. "Nemůžete je tam odlevitovat?"
"K tomu potřebujete úplné spoutání celého těla, čemuž se každá léčitelka snaží pokud možno vyhnout," řekla Pomfreyová. "Pane Malfoyi, až se dostanete na ošetřovnu, budete si moct sednout a nikoho se nedotýkat. Teď ne. Hněte sebou."
Sednout. Nedotýkat se. Nikoho. Až na jedinou osobu, díky které se může cítit o něco lépe. To stálo za tu námahu potlačit bolest a závrať.
Ne že by měl opravdu na vybranou.
ooooooo
Hermiona ztuhla a přesunula se blíž k Harrymu, když na ošetřovnu vpadli Lucius a Narcissa Malfoyovi. Přála si, aby se mohla Harryho dotknout, dát mu najevo, že i když nemá rodiče, kteří by za ním přišli, je obklopen lidmi, kteří ho milují. Už celé hodiny seděli s Ronem u jeho postele. Během dne se stavili i Neville a Ginny a spousta dalších studentů a profesorů, dokud Pomfreyová nevykázala z ošetřovny všechny kromě Rona, Hermiony, Pansy Parkinsonové a Snapea.
Bohužel, Harry byl po většinu té doby v bezvědomí.
Když Narcissa došla k Malfoyovi a prohlédla si ho, zakryla si rukou ústa. Hermiona se na něj také podívala a krátce se zamyslela, jaké by to bylo sledovat ho z matčina pohledu – a náhle se zděsila. Jeho obvykle bledá tvář byla tak bezbarvá, že v porovnání s ní vypadala jeho obočí jako černá. Pleť průsvitná, průhledná, téměř nehmotná. Dech tak slabý, jako by ani nebyl. Hermiona letmo pohlédla na Luciuse Malfoye.
Lucius zachovával kamennou tvář.
Otočila se zpět k posteli a s překvapením shledala, že se Malfoy slabě vrtí.
"Říkali, že jsi pořád v bezvědomí," vyhrkla Narcissa, jakmile otevřel oči, a přispěchala k němu. Semknula ruce, zřejmě aby ji to nelákalo se ho dotknout.
"Jo..." vyslovil Malfoy nepřítomným hlasem a zamlženě na ni zaměřil pohled. "Slyšel jsem... vás přicházet."
"Draco, co se stalo?"
"Na cestě na hodinu..." Malfoy to nedořekl, znovu zavřel oči, mluvení ho příliš vysilovalo.
"Posledních pár dní postupně přicházeli o energii," ozval se Snape. "Dokázali dnes ráno vstát, ale zhroutili se ještě před první hodinou."
"Proč nás nikdo neinformoval, že je situace takto vážná?" zeptal se Lucius, oči upřené na syna a hlas nebezpečně tichý.
"Váš syn vám nechtěl přidělávat starosti," řekla Pomfreyová a přivolala k nemocniční posteli pár křesel, aby se Malfoyovi mohli posadit. "A stejně jste s tím nemohli nic dělat. Snažili – snažíme – se ze všech sil přijít tomu na kloub a pomoci jim."
"Na co jste doposud přišli?" zeptal se Lucius. Křeslo ignoroval a dál pozoroval Malfoye, který sledoval Narcissu, ale zřejmě nic nevnímal.
"Máme pár nápadů," řekla Pomfreyová. "Léčitelka Espositová a bystrozorka Panterová vám později poskytnou detailní informace." Odkašlala si. "Váš syn vás v tuto chvíli potřebuje. Prosím, posaďte se k němu."
"Můj syn je téměř v bezvědomí a ani si neuvědomuje, že jsme tady," vyprskl nahněvaně Lucius a uzemnil ji pohledem. "Stěží dokáže dát dohromady souvislou větu. Rád bych věděl, co se děje."
"Dozvíte se to, jakmile zde budeme všichni."
"Jací 'všichni'?"
"Všichni, kteří se podílejí na tomto případu. Čekáme na Remuse Lupina a profesora Brumbála."
"Na toho vlkodlaka! Ale –"
"Tati..." promluvil Malfoy omámeně. Hermionu to lehce překvapilo, protože ho nikdy neslyšela říkat Luciusovi jinak než otče nebo pane. "Prosím. Jen si... sedni."
Lucius k němu okamžitě přešel. "Draco, proč jsi nám neřekl –"
"Luciusi, teď není vhodná doba," řekla Narcissa tiše. "Draco... jak se cítíš?"
"Příšerně," řekl Malfoy mdle, šedé oči zamlžené.
"No, jsme u tebe. Jsme u tebe, zlatíčko," řekla a oči se jí zalily slzami.
"Do háje, mami, nech toho," řekl slabě, odvrátil se od ní a svraštil obočí. "Ne –" Otočil se k ní zády, schoval si tvář do Harryho ramene, zhluboka se nadechl na uklidněnou a Narcissa přikývla a kvapně zamrkala, aby zahnala slzy. Lucius obsadil křeslo, které mu bylo nabídnuto, chladným pohledem přejel lidi shromážděné kolem Harryho a Malfoye. Hermionu a Rona ignoroval a zaměřil se na Parkinsonovou a Snapea.
"Proč jste mě neinformovali o vážnosti jeho stavu?" zeptal se Snapea, velice tichým hlasem.
"Až dodneška jsem netušil, že je to s nimi tak vážné. Předpokládal jsem, že je situace pod kontrolou –"
"Měl jsi na něj dávat pozor."
Snape rozvážně přikývl. "Měl jsem se mít více na pozoru. Omlouvám se."
"Nebelvíři to věděli," pronesla Parkinsonová chladně. "Nepovažovali však za nutné oznámit to komukoliv jinému."
Lucius i Narcissa zpražili Hermionu a Rona pohledy a Hermiona cítila, jak ji Ron pokradmu chytl za ruku.
"A co jste s tím udělali?"
"Léčitelka řekla, že bychom je měli udržovat co nejdéle vzhůru," řekla Hermiona. "Pokoušeli jsme se, ale –"
"Proč jste nic neřekli Dracovým přátelům?" zeptala se Parkinsonová nahněvaně. "Mohli jsme pomoct –"
"Dělali jsme všechno, co bylo v našich silách," řekl Ron.
"V silách vás dvou?" ušklíbla se. "Možná že kdybyste měli pomoc, mohli jste –"
"Bylo nás šest!"
"Šest?" podivila se Parkinsonová. "Všichni Nebelvírští, co? Nepokládali jste za vhodné, abyste to aspoň řekli Dracovým přátelům –"
"Poslouchej, Malfoy nechtěl –"
"Nechtěl, aby sis dělala starosti," vmísila se do toho rychle Hermiona. "Myslím, že si ani jeden z nich neuvědomoval, jak špatné to s nimi je."
Lucius ji probodl znervózňujícím, vypočítavým pohledem a ona znovu stiskla Ronovu ruku, ve snaze napovědět mu, že by vážně měl držet jazyk za zuby. Pak Lucius zaměřil pozornost na svého syna a Hermiona by dala cokoli, aby věděla, co se mu honí hlavou. Je naštvaný na Malfoye, že se snažil přede všemi skrýt závažnost svého stavu? Je pyšný, že byl jaksepatří nedůvěřivý vůči svým zmijozelským spolužákům? Je nahněvaný, že se očividně svěřil Nebelvírům?
"Co říkají léčitelé?" zeptala se Narcissa potichu. "Jaká je příčina? Bylo nám řečeno pouze to, že jim svazek způsobuje únavu."
"Erm..." Ron začal. "No... oni, oni – když, hm –"
"Jsou unavení po sexu," vmísila se do toho Hermiona bez obalu.
Parkinsonová protočila oči v sloup. "No a kdo není?" řekla netrpělivě. "Co to má –"
"Ne, oni jsou hodně unavení. A odpočinek jim ve výsledku nepomáhá. Tím se to jen pořád zhoršuje a zhoršuje. Proto jsme se je pokoušeli udržet vzhůru."
"Tak proč teď smějí spát?"
"Dostali se už na hranici svých možností. Léčitelka a madam Pomfreyová jim naordinovaly vše, na co si dokázaly vzpomenout, seslaly na ně už všechna kouzla, co by mohla pomoct –"
"Pane a paní Malfoyovi?" zavolala Pomfreyová. "Můžeme začít." Ukázala na malou pracovnu vedle ošetřovny, kam právě posílala Remuse Lupina.
Lucius znechuceně ohrnul ret. "Ó ano, vlkodlak se uráčil přijít." Postavil se a pokynul k Narcisse a Snapeovi, aby se připojili.
"Ne, Luciusi, chci tady zůstat," řekla Narcissa a nespustila oči ze svého syna. Přikývl, otočil se k pracovně a překvapeně se zarazil, když Hermiona vstala a Snape ustoupil, aby ji vpustil do dveří.
"Co –"
"Slečna Grangerová se zúčastní naší schůze," řekl Snape nezaujatě. Lucius opovržlivě nadzvedl obočí.
"Pan Potter má ohromné štěstí," pravil uštěpačně. "Nepřítomní mudlové, vlkodlak a dospívající dívka jako zástupci jeho rodičů."
"Nezastupuji zde jeho rodiče," řekla Hermiona odměřeně. "Spolupracovala jsem s léčitelkou při výzkumu a byla jsem požádána, abych jí pomohla prezentovat to, co jsme doposud objevily."
Hermiona si odhodlaně řekla, že je naprosto nepatřičné dopřát si byť jen moment škodolibé radosti či potěšení či pomstychtivého zadostiučinění při pohledu na pobouřené výrazy v tvářích Luciuse a Narcissy Malfoyových.
ooooooo
Den 36, úterý
"Pane, nemůžete –" pronesla Panterová naléhavě následujícího dne, když s Espositovou následovaly Luciuse a malého mužíka v léčitelském hábitu do nemocničního křídla. Ron, Narcissa a Snape vzhlédli.
"Bereme ho domů," sdělil Lucius Narcisse odměřeně.
"Cože?" vyhrkli Ron se Snapem zároveň, zatímco Narcissa nervózně přikývla a pomalu se postavila.
"Pane Malfoyi –" začala Espositová.
"Uhněte,“ řekl Lucius Panterové, když vstoupila mezi nového léčitele a Malfoyovo lůžko.
"Ten chlapec nesmí opustit areál školy," řekla Espositová. "Musí zůstat tady, kde mu můžeme pomoct –"
"Na této škole není v bezpečí," pronesl Lucius chladně. "Jenom v tomto roce byl Draco proklet, skončil na ošetřovně, protože nikdo nedával dost pozor, aby s Potterem neudělali nic hloupého, byl málem zabit v souboji a nyní umírá na kletbu, kterou zde očividně nikdo nedokáže vyléčit." Narovnal se. "Naše rodina si může dovolit léčitele, kteří se dokáží vypořádat s touto situací lépe než všichni, kdo se o to doposud pokusili. Beru ho domů."
"Nemůžete ho odnést bez Pottera," promluvila Pomfreyová a připojila se k nim u Harryho a Malfoyovy postele. Ron polknul, vstal a vytáhl hůlku, aby mohl bránit Harryho, pokud by se Lucius pokusil o nějaký podraz.
Lucius věnoval Pomfreyové pohled plný přezíravého opovržení. "Samozřejmě s sebou vezmu i pana Pottera."
"V žádném případě vám nedovolíme vzít Harryho Pottera k vám domů, pane Malfoyi," vyslovila Panterová s klidem. "To vám musí být jasné. Neobjasněná obvinění, která proti vám byla vznesena, postačí –"
"Podám žádost ke Starostolci –"
"Budeme tak ztrácet drahocenný čas dohadováním u soudu, místo abychom se snažili vyléčit je nebo přijít na to, kdo jim to udělal."
Harry se zavrtěl a Ron se k němu rychle přesunul blíž. Ztratil nit v probíhajícím rozhovoru, protože s Pomfreyovou okamžitě rozpoznali, že je Harry vzhůru a vnímá své okolí. To je teda pěkně blbé načasování, pomyslel si Ron. Probudit se, zrovna když vás chce Lucius Malfoy přestěhovat do Střediska Smrtijedů.
"Co se děje?" zašeptal Harry.
"Nic, Malfoyův táta je prostě kretén. Netrap se tím."
"Měj rozum, Luciusi –" říkal právě Snape. Lucius na něj zamhouřil očima a neočekávaně změnil taktiku.
"Tak tedy dobrá. Půjde do Sv. Munga. Na tom snad není nic nerozumného?"
"Zůstane tady. Oba zůstanou tady," řekla Pomfreyová rázně.
"Nemáte žádné právo zde Draca držet. Je dospělý. Kdyby byl při vědomí, vybral by si, kam půjde, a zvolil by si Sv. Munga."
"Ale já ne," promluvil Harry malátně.
Lucius ho ignoroval. "Není jediný důvod, proč by oba nemohli být přeneseni do Sv. Munga –"
"Snad jen ten, že by se vaši soukromí léčitelé pokusili propašovat tam různé druhy černé magie, kterou nedokáží dostat skrz obranná kouzla v Bradavicích," pronesla Pomfreyová chladně. "Co mají v plánu použít? Krev jednorožce? Srdce fénixe? Nebo ještě něco jiného, co jim zachrání život za cenu, kterou by přinejmenším Potter nebyl ochoten zaplatit?"
"Mlčte," řekl Lucius výhružně.
"Nemůžete mě vzít do Sv. Munga," řekl Harry slabým hlasem a posadil se.
"Ale svého syna ano." Lucius vzal Harryho konečně na vědomí. "Jestli se rozhodnete jít s ním nebo ne, to není moje věc."
"Ale je to Dracova věc, Luciusi," řekl Snape naléhavě. "Jestli ho odloučíš od Pottera –"
"Existují způsoby, jak jejich svazek obejít," řekl Lucius. Ron překvapeně pohlédl na Espositovou, která klidně přikývla, jako by to očekávala.
"Pane Malfoyi," promluvila Espositová s vynucenou trpělivostí. "Většina lidí o této možnosti dokonce ani netuší, a to z dobrého důvodu. Takovýto zákrok je vhodný pouze v případě, kdy jsou choti ve smrtelném nebezpečí –"
"Což je přesně tento případ."
"'Smrtelné nebezpečí' znamená 'těsně před smrtí'. Když visí z útesu nebo něco podobného. Ne když se jim dostává lékařské péče, kterou vy považujete za nedostačující. Téměř nikdy se tohoto řešení nevyužilo, jelikož i za těch nejlepších podmínek je příliš velké riziko, že jeden nebo oba choti při tom zahynou."
"Je to možné," opakoval Lucius neústupně.
"Ano, je. Téměř stoprocentně to zabije pana Pottera a dost možná je to zabije oba."
"Což se může stát, i pokud tu zůstanou. Risknu to."
"Tento risk je může oba stát život," vložila se do toho Panterová. "Ale možná přesně o tohle vám jde?"
"Prosím?"
"Naší hlavní pracovní teorií je, že kletbu seslal nějaký Smrtijed, aby zabil pana Pottera. Nebylo by příhodné, kdyby následkem vašich rozhodnutí k oné smrti došlo? A mohl byste to úspěšně svést na to, že jste se pouze snažil zachránit syna."
"Jak se opovažujete?"
"A záleželo by na tom, že by to ohrozilo i vašeho vlastního syna?"
Luciusovi došla slova.
"Nechte toho," řekl Harry unaveně. "On vás slyší."
"Prosím?" Panterová zmateně pohlédla na Harryho a Malfoye.
"Oba v bdělých momentech potvrdili, že občas slyší, co se kolem nich děje, i když nemohou odpovědět," vysvětlila Pomfreyová Panterové. "Nevíme, jestli slyší nebo chápe to, co právě říkáte jeho otci. Nedovolím, abyste rozrušovala mého pacienta tím, že viníte jeho otce, že je schopen ho zavraždit."
"A já ono obvinění ani nepoctím odpovědí," dodal Lucius. "Ihned beru svého syna ke Sv. Mungovi."
"Nemůžete s jistotou říct, že by se tam Draco rozhodl jít, kdyby mohl," řekla Panterová.
"Draco je v bezvědomí; nemůže za sebe rozhodovat. Jsem jeho otec a říkám –"
"Nejste jeho nejbližší příbuzný," řekl Harry pomalu. "To jsem já."
Nastalo dlouhé ticho.
Ron těžce polknul a přesunul se k Harrymu blíž. Harry mu kdysi vyprávěl, že si byl docela jistý, že na něj Lucius Malfoy ve vzteku sešle Avadu Kedavru, když ho tenkrát před lety přiměl propustit Dobbyho. Při pohledu na jeho tvář v tuto chvíli tomu Ron rozhodně dokázal uvěřit. A Harry byl před ním momentálně úplně bezbranný.
I když, úplně bezbranný ne. Krom lidí, kteří ho obklopovali, připravených postavit se mezi něj a Luciuse, byl shodou okolností Harryho nejlepší ochranou před Luciusem Malfoyem sám zatracený Draco Malfoy.
"Má pravdu, pane Malfoyi," promluvila nakonec Pomfreyová. "Již nejste osoba oprávněná rozhodnout o osudu vašeho syna, pokud je neschopen mluvit sám za sebe. Je to Potter."
"To je absurdní. Vždyť to ani není pořádný svazek –"
"Na tom nesejde."
"Vezmu svého syna na místo, kde mu dokáží pomoct –"
"Ne," řekl Harry tichounce. "Nikam nepůjde."
"Víte, že by to chtěl."
"Momentálně to nemůže říct," řekl Harry. Rona by zajímalo, jestli by si podle Harryho názoru Malfoy zvolil zůstat, nebo jít, kdyby mohl. Rozhodl se, že na tom nezáleží.
"Podám žádost ke Staro–"
"Luciusi... v tomto nemůžeme vyhrát," promluvila Narcissa jemně. "Já... nelíbí se mi to o nic víc než tobě, ale myslím..."
Lucius oněměle pohlédl na svou ženu, pak na svého syna. Skákal mu ohryzek, zatímco se očividně pokoušel smířit s nastalou situací.
"No dobrá," řekl nakonec. "V tom případě použiji rodinné zdroje, abych se pokusil najít původce onoho kouzla. Narcisso, zůstaň zde pro případ, že se Draco probudí, aby ses ho mohla zeptat, kde chce být. Buď připravena ho okamžitě přepravit. A od tebe," kývl na Snapea, "očekávám, že rovněž zůstaneš, jako svědek." Pohlédl na léčitele, kterého s sebou přivedl, trhl hlavou ke dveřím, obrátil se na patě a bez ohlédnutí se vyřítil z místnosti, s léčitelem v patách.
Narcissa Malfoyová se roztřeseně posadila a Snape ji chytl za ruku.
"Narcisso?"
"On – on ne–" a Narcissa semkla rty a zavrtěla hlavou, zjevně nechtěla mluvit otevřeně před Ronem nebo Harrym. Snape přelétl pohledem z Rona na Harryho a zamračil se. Ron se zadíval stejným směrem.
"Harry..." řekl měkce a zavrtěl hlavou. Harry opět usnul.